VictorMartel

„Coal is cheap, whether you or I like it or not. Coal is cheap. You have to think about this from this point of view. If you created the problem in the past, we will create it in the future. […] The fact is that we need to put the issue of lifestyle and consumption at the centre of climate negotiations.“ Podstatou problému asi nebudou kravskými hovny poháněné kuchyně Indů, prahnoucích po uhlí. Indů je miliarda a skoro třetina této populace, rovná populaci USA, je bez elektřiny. Což je ostatně dobrý příklad toho, jak by Britové už nikde nikdy nikoho neměli mít na starost. Podstatou je vedle přemnožení v nerozvinutých, ale nebezpečně se rozvíjejících ekonomikách, také spotřeba těch nejrozvinutějších. Tím paní Sunita Narain udeřila na hlavičku a zároveň ukázala data, podle nichž americká domácnost spotřebuje 34násobek elektřiny té indické. Američan totiž staví své obydlí na větších plochách a s mnohem robustnějším příslušenstvím. Nigerijec svým obydlím spotřebuje 61tinu. Jenomže jakkoli upřímný je DiCapriův aktivismus, DiCaprio není pro většinu lidí občan s dobře podloženým názorem, ale idol. Je to symbol úspěchu kvůli slávě a spotřebě, která je mu k dispozici. Takže aniž mu o to snad jde a nechce víc než pohodlný život ve vile v Beverly Hills, je kolečkem v soukolí pohánějícím apetit po právě takovém domě a možnostech procestovat svět. I kdyby jen každý desátý Američan chtěl být bohatý jako Leo. Klidně si to představím sám na sobě. Někdo se mě zeptá: „Byl bys raději slavným superbohatým hercem, nebo se živil klimaticky neškodnou dřinou, kterou ti zámožná třída velkoryse povolí, a vracel se do dvacetimetrového bytu?“ Odpověď se nebude lišit v závislosti na tom, kým je respondent politicky. Naše potřeby jsou fyziologicky dané a kulturně nabobtnalé. Vůbec mě nezajímá nějaké jedno procento uvědomělých skromných podivínů, protože planetu to taky nezajímá. Člověk si z toho alibistickou individualizací zodpovědnosti nepomůže. Má to masovou dynamiku, spěje to ke zkáze a bohatí se uklidňují kognitivně disonančním technooptimismem. Chudí, konsternováni nadbytkem bezstarostné třídy, to ale financovat nebudou, protože taktak zafinancují svou vlastní reprodukci. Žlutovestí ve Francii dali jasně najevo, co si o snahách je uhlíkově zdaňovat myslí. A to jsou proti Nigerijcům pohádkoví boháči. Fiat iustitia, et pereat mundus. Výrok opravdu hodný vladaře, na který si skoro vždy vzpomenu, když mi na mysl padne konflikt kolem globálního oteplování, který je nevyřčeným konfliktem o zdroje. Okrádaným samozřejmě vadí klimatické změny způsobované jejich pracovními místy, ale víc než katastrofická vize světa se jim hnusí dělba zdrojů a práce, která jen posiluje fakt, že si tu zkázu budou užívat. Dokud jim nezaklepe na dveře. Buď, jak buď. Chudí se nevzdají vize prosperity. A jestliže jim byla dlouhodobě vštěpována určitá perspektiva úspěchu, jsou naučení vnímat nižší konsum či komfort jako neúspěch. Nadto neumějí a nejsou zvyklí zacházet s technologiemi pro ekosystémy šetrnými, jimiž se živili dávní předci. A množí se. Takže rostou nároky na teritorium a roste počet teritorií. Obama si dobře uvědomuje sociální rozměr klimatických změn, který bude mít bezpečnostní konsekvence a vynutí si dokonce částečně obrátit pozornost Pentagonu směrem do vnitrozemí, na něž bude vyvíjen migrační tlak z pobřežních regionů. Nikdo se nedopočítá procesů, které se přidají do kaskády kolapsu, ale za mě je jisté, že jediné opravdové řešení takto obřích problémů je maximálně zpřístupněná eutanázie. Všechno ostatní je jako brát si kýbl s ledem do pekla.

„You know students, they're like other people; the majority are boring idiots, so I cannot imagine a worse experience than some idiot comes and starts to ask you questions, which is still tolerable. The problem is, here in United States, students tend to be so open that sooner or later, if you're kind to them, they even start to ask you personal questions, like private problems, could you help them, and so on. What should I tell them? "I don't care. Kill yourself. Not my problem."“ (Slavoj Žižek, z rozhovoru na konferenci v Cincinnati, duben 2014) „S Američany to musíte umět. Jak využít amerických vlastností, aby lidi pracovali pro Fuyao? V USA panuje kultura, kde děti neustále povzbuzují. Takže každý, kdo vyrostl v USA, je příliš sebevědomý. Jsou strašně sebejistí. Američané milují, když se jim lichotí. Když s nimi budete bojovat, dostanete se do potíží. "Osli mají rádi drbání po srsti." Je to tak? Musíte osly drbat po srsti.“ (Jeff Daochuan Liu, překlad jeho personalistického exposé z dokumentu American Factory/2019) Sebevědomí, o jakém prezident americké pobočky čínské výrobní firmy mluví, není skutečné sebevědomí, které umí procházet konflikty, protože vyplynulo ze zkušenosti. Je to pretendované a naučené sebevědomí, rozmáhající se v kultuře idolů, kde sebevědomí existuje jen falešně, protože se neopírá o vlastní sebeocenění, k němuž zavdává nevyvratitelné důvody osobně nabytá zkušenost. Proto Barthes říká: „It doesn't take strength, Meredith. You gotta... understand that unfortunately most people lack self-awareness.“ S tím souvisí i fetiš všudypřítomné americké vlajky, vyjadřující vrchovatě nejisté, falešné sebevědomí společnosti permanentně vnitřně rozhádané. Patriotismus je totiž výrazem kolektivního narcismu, který je v USA dobře organizován, ne konspiračně, spíše jen třídně uvědoměle, za pomoci Hollywoodu, mediálně protěžovaných legend o selfmademanství nebo báchorek o nadřazenosti liberálně demokratických kapitalistických hodnot, vyvolenosti napravovat svět apod. Národohospodářským projevem tohoto narcismu je dluh a jeho monetizace kvantitativním uvolňováním, které by už dávno nebylo možno provozovat, kdyby světové ekonomice pořád nevládl petrodolar. V USA prosperuje trh s antidepresivy, což jsou steroidy předstíraného, naučeného sebevědomí, jako je steroidem ekonomické výkonnosti monetizace dluhu. Potřeba předstírat je tam tedy všudypřítomná, prochází vším. Na obhajobu takového redistribučního zřízení lemplové, kteří v životě nepotřebovali sikovky, ale zato si vzali za cíl transformovat, rozuměj rozkrást, československou ekonomiku, razí hnojometnou agitku, že opačná redistribuční koncepce trpěla „skrytým dluhem“. Takový blábol nikdo jiný než lempl nevymyslí a je taky veřejně známo, že jí právě dnes již uvědomělí antikomunisté s generováním jimi tak nazývaného „skrytého dluhu“ pomáhali, například při Prognostickém ústavu ČSAV. Faktem je, že buď dlužím, nebo nedlužím. Československá socialistická ekonomika netrpěla žádným „skrytým dluhem“, ale tím, co se za něho s oblibou vydává, tedy zaostalostí v důsledku omezeného obchodního manévrování uvnitř bloku, centrálně plánovací posedlostí a inovačně konkurenční pasivitou v důsledku kádrování. Takřka nic nedlužila, a to proto, že byla zbudována na nezpochybnitelné zdravé premise konsumovat maximálně přibližný ekvivalent toho, co jsem schopen vyprodukovat. Byla to ekonomika zaostalá v konkurenci falešných ekonomik, dopady jejichž neudržitelnosti se odkládají do budoucna. Nebyla tak závislá na otrocké pracovní síle kdesi na periferii světa, ani na jiných falešných dominancích, prostě pracovala a co si neudělala, to neměla. Když se už někdo rozhodl stát delikventem, neměl za sebou bohužel-rodiče, který by si pro něj nárokoval laptop, jako v tomto filmu, ale před sebou perspektivu výchovných prací. USA si svých 330 mil. obyvatel pacifikují tím, že spolu s KLDR vybírají největší daně na armádu, kšeftují se zločinností privatizací nápravných zařízení a svůj koncepční společensko-organizační neúspěch překládají do kultury neakceschopného sebeobviňování těch, kteří, místo aby podrobovali propagandu úspěchu otázkám po alokaci zdrojů, vyznávají blud, že jsou sami neúspěšní, protože: nejsou celebrita, nikoho nezaměstnávají, nikomu nevelí, nejsou v kongresu. Jsou to „losers“, jak z ní z tlamy sebemrskačského narcise. Nikdo je „neškube“, prostě „prohráli“. Ve hře na debily. V takové společnosti přirozeně strádá a tápe učitel na státní škole v sociálně problematické lokalitě. Protože kapitalismus generuje poměry, v nichž se vyplácí být ve vztazích s ostatními lidmi buď predátor, nebo parazit, autentický člověk volí cestu samotáře, aby se takto motivované pozornosti co nejlépe uchránil. Slabinou filmu je vágnost toho deprimujícího popisu vztahů, s nímž končí stejně, jako začal. Bez bližšího určení příčin, proč právě liberálně demokratický kapitalismus i při vší snaze hojit se všemožnými výpravami a jeho obchody podporující ideologickou expanzí dospěl k tak zoufalým hodnotám nejen společenské koheze, ale i stability toho, co se ve stále bláhovější nadsázce nazývá „individuem“. / CITACE: „Examples of this in everyday life: "Oh, I need to be pretty to be happy. I need surgery to be pretty. I need to be thin, famous, fashionable." Our young men today are being told that women are whores, bitches, things to be screwed, beaten, shit on, and shamed. This is a marketing holocaust. Twenty-four hours a day for the rest of our lives, the powers that be are hard at work dumbing us to death.“

Jsem odjakživa imunní vůči zombie strašení. Už na začátku mě víc než hororová náplň přitahoval záběr na bezpečnostními složkami zvenku nasvícené prosklené dveře do budovy, přes které by skuteční lidé už po prvních incidentech násilně utekli a nenechali se tu držet nějakými pokyny. Zpola to fungovalo po formální stránce, kde si hektický děj rozumí se zvukem, prostředím a roztřesenou kamerou. Zároveň ale zrazuje to pokřikování mezi postavami, vyumělkovaně hloupými. Připouštím, že přesun ke zdrojové lokalitě nákazy v budově už svými duchařskými asociacemi atakuje psychiku, ale s nástupem čarodějnické bossyně to zase padá, jak se její pronásledovací „algoritmus“ neliší od ostatních nemrtvých. Slabina zombie příšer vychází z jejich neuvěřitelné natvrdlosti. V pozadí nápadu, že zombie vzorec, jak ho známe dávno, bude děsit, stojí podle mě pojmově pomatená představa výlučně instinktivního pohybu posedlého monstra. Žádný pohyb není jen instinktivní, protože puzení samo determinuje toliko vědomí cíle. „Instinkt“ je výrazem pro skutečnost, že jsme k něčemu (zpravidla v zájmu životních funkcí) puzeni, je to geneticky uložená instrukce. Až s ohromným ignorantským zaokrouhlením se tedy o výlučné pudovosti mluví například u zvířat, což je velmi tuhý relikt z dob lidové negramotnosti a druhově šovinistického inklinování k antropocentrismu. Teprve sequel (2009) si vypůjčuje z Friedkina a nechává monstrum promluvit na způsob zásvětního vyslance, ale moc mu to nejde, protože mu chybí právě nějaký hluboce srozumitelný příběh, vybavující vznik a „účel“ posedlosti uvěřitelnými momenty.

Negativní Božská komedie, u které bych si, umělecky polapen, snadno obhájil 100procentní hodnocení, kdybych měl tu smůlu, že by mi Jackovy starosti nebyly cizí. Leckdo tvrdí, že chápat to znamená „být Jackem“. Jenomže ví-li ten dotyčný, jaké to je „být Jackem“, ten sám Jacka chápe, takže nedává smysl, aby se vůči pochopitelnosti Jacka nějak ohrazoval, nechce-li tím jen nešikovně zakrýt, že se za své pochopení Jacka stydí. Stydí se, protože The House That Jack Built je svým zadáním jasně sžíravá sebereflexe buržoazní znuděnosti konsumováním „normálních“ příběhů. Nedostatkově situovanou kulturu nic takového produkovat ani nenapadne, a proto ta oslavuje hrdinství a práci, aby život stimulovala. Dekadence se naproti tomu v životě nimrá, různě ho rozebírá. No a kdo rozumí Jackovým pochodům, snadno se zastydí, že jim rozumí, protože rozumět jim v daném okamžiku znamená cítit jako buržoa. Postupně jsem si uvědomil, že Jack je opakem posledního Jokera/2019. Ten se podle některých ortodoxních konsumentů komiksu ubírá na scestí tím, že antihrdinu sociálně vysvětluje a svým způsobem ospravedlňuje, což z jejich perspektivy snižuje efekt antihrdiny pojatého jako „přírodní síla“. Původní komiksový Joker plnil roli nutného zla, které nechceme vysvětlovat, aby fungovala jednoduchá dichotomie mezi dobrem a zlem. Byl to jen, později charismatičtější (Heath Ledger), antihrdina, dávající práci Batmanovi. Čím horší byl, tím spíše mohl netopýří pablb vyniknout. Poslední Joker už odpovídá náročnějšímu divákovi a vývoji diváků v čase vůbec, takže se vlastně jedná i o komerční kalkul, protože intelektualizace komiksu evidentně přináší vyšší profit, komiksový film tím vlastně zmasověl. Sociálně interpretovaný Joker nakonec vraždí jako anarchista, z vrtochu. Proto mě napadlo to srovnání. Jenomže Jack je proti tomu provázen příznaky znuděnosti a jeho vraždění z vrtochu nemá anarchistický půdorys. Vyčerpává ho přemlouvání a každý ohled na druhé. Do jeho postavy jsme byli uvedeni tím, že se nechtěl zdržovat s paní v nouzi, a tento vztek, že se mu realita nepoddává, ale ustavičně ji musí akceptovat s nějakými zádrhely, od iniciačního incidentu narůstá. Jeho sebeklamem je narcismus, takže vraždu improvizovaně rozvrhuje s cílem triumfovat tu poslední, a navíc to vraždou samotnou zdaleka nekončí, protože vedle živých lidí se tento narcis cítí osamoceně, v ustavičné opozici (se všemi se hádá), zatímco mrtví mu poskytují možnost libovolně inscenovat situaci, ve které si může hrát na nějaký společenský život v jeho vlastní režii: „Grumpy was grumpy no more.“ / Přišlo mi divné, že někdo posedlý pořádkem ustříhne kachňátku nohu. Fascinuje ho i míra, s jakou mu vše prochází, jenomže obsedantně kompulzivní porucha, s níž se jistě nijak zvlášť nevylučuje vraždění, je v absolutním rozporu s vrtochem invalidizovat. Ale další děj tento odkaz k minulosti vysvětluje. Tím přece narušuje pořádek. Dobře je vymyšlena motivace. Jack si chválí, jak s vražděním ustupuje OCD, protože stále více riskuje (zanechává stopy). Myslím, že pointou je toto. Jack nejprve zabije protivnou paní a pak v tom pokračuje, protože se tím zásadně „zpronevěří“ údělu své choroby, což mu zachutnalo. Prostě chce dělat svinčík. Vražda ho osvobozuje od jeho stále zdánlivější podstaty OCD, vůči níž si v životě vytvořil odpor potýkaje se s odmítáním. Usvědčuje ji z její zdánlivosti a tím nad ní triumfuje. Zároveň tím protestuje vůči božímu stvoření a domnívá se být rekonfigurátorem forem, „architektem“, takže se cítí, jako by naopak tímto svinčíkem vlastně uklízel po bohu. Jak tak dělá ten bordel, cítí se odvážně (sám v této souvislosti hovoří o odvaze). OCD je sebetyranie a když se jí Jack vzepře, zažívá vzrušení. V 70.-71. minutě (24 FPS) už textem otevřeně komunikuje režisér, když Jackovo přeskupování reality do inovativních konfigurací, zde korunované trofejovým rituálem, vyjadřuje situaci „kontroverzního“ revolučního umělce-provokatéra, kterou vnitřní reprezentant společnosti a víry v konkrétní nerelativizovatelný smysl věcí Verge/Vergilius usvědčuje z narcismu a dodává: „You’re constantly trying to manipulate me. And with children, the most sensitive subject of all.“ / Film je opravdu hnusný, ale 1) kinematografie hnusu se už celkem etablovala (co do odpornosti se ke srovnání nabízí hlavně Srpski film/2010), 2) vtahuje dialog. Vzpomněl jsem si na rytíře z Bergmanovy Sedmé pečeti, kterého stravují pochybnosti o smysluplnosti víry. Zde jakoby na druhé straně těch s láskou zvládaných pochyb stojí podivně disciplinovaná resignovanost vůči zažitým potřebám, zvykům a normám. Jackova polemika s káravým svědomím verbalizuje tutéž vnitřní polaritu mezi akceptováním stávajícího pořádku věcí a uvědomovaným potenciálem řád permanentně reorganizovat. Musí být možné mít všechny věci a vztahy mezi nimi jinak, musí být možné inovovat smysl a hodnotu. Jack chce s životem experimentovat a aby to mohl dělat, musí jednotlivé životy zastavovat. Tak získává něco jako modely pro hru v chladícím boxu. Vedle vysvětleného nutkání ho k tomu svádí absence takříkajíc plnohodnotného rodinného života. Nudí se a znuděný životem, jak se mu nabízí v příkladu ostatních, vraždí, aby měl pocit, že něco zajímavého dělá. Jednu ze svých obětí nechá chvíli křičet o pomoc do ještě bdělého večera s rozsvícenými okny a jakoby pohoršen nad takovou lhostejností sám dokonce zařve. / Jacka fascinuje negativita světla, možnost všechno převrátit a chtít opak Elysejských polí, jejichž krása mu vžene slzu do oka. Mohl se vydat s Vergem do asi reinkarnačního očistce, ale rozhodl se o tom nechat rozhodnout osud. Nejde jen o pýchu, protože na pouti káravému průvodci vysvětluje nutkání „vidět všechno“. Peklo je proto nevyhnutelným cílem obsedantně kompulzivního charakteru. Zdánlivost OCD je sama zdánlivá, protože OCD má tím pádem poslední slovo právě ve zbrani tohoto argumentu: revoltuj si proti všemu pořádku, ale nakonec jde o to, že prahneš vidět všechno (možná i výsměšné poslání divákovi). / Nějak mi nevychází „incident“ s rodinou. Nechápu ho příběhově. Protože Jackovo vraždění započaté před 12 lety (což je i oblíbené manželčino číslo) vraždou arogantní blbky nějak nejde dohromady s rodinou. Přece si někdo nezaloží rodinu s cílem, aby ji po několika letech zmasakroval. Navíc ta rodina vyjíždí na piknik v idylické náladě. Tím se třetí „incident“ vzpírá příběhu a vyrušuje. Úplně to rozbíjí příběh a doslova rozpouští postavu Jacka, která tady zásadně utrpí na konsistenci. Z Jacka se tak stane jen tatáž předloha do epizod, které přitom mají dávat smysl jen jedna po druhé s těžištěm v jeho osobě. Buď scénář zmatkuje, nebo je úmyslem koláž. / CITACE: „When I was ten years old, I discovered that through the negative, you could see the real inner demonic quality of the light. The dark light.“ - ŽE BY ZÁROVEŇ ZNAMENALO - ZLÝ VIDÍ V DOBRÉM ZLÉ? - NEBOLI: NENÍ KONSTATOVÁNÍ ZLA LECKDY JEN INDIKACÍ ZLA PROMÍTANÉHO DOBRÝM ZLÝMI?

První díl byl mučivě debilní a samozřejmě naprosto v rozporu s mou nedůvěrou ke spásonosné roli vizionářů, nemluva o již i debilům zřejmé poplatnosti tou dobou čerstvě kompromitované propagandě. Druhý díl se mi zdál mnohem odrostlejší prvního, dokud se tam nepředvedli vyhozením jahod do koše. Protože na to, abych přešel vyhazování jahod, ten film zdaleka neměl. Už tou dobou se probíralo, jak mohou být filmy sexistické, rasistické a já nevím, čím vším závadné, ale že se v nich ve velkém vyhazuje jídlo, skoro nikomu divné nepřipadá. Všichni, kterým to imponuje, si zaslouží chcípnout hlady. Třetí díl, už jednoznačně komiksově nadsazený, se snaží i více zapojovat komiku, ale spíš si všímám toho, jak se o to snaží. Radši měli sázet jahody.

TIP - HAN Byung-Chul: Agonie des Eros. Matthes & Seitz, Berlin 2012.

Vážnost, o kterou se film snaží, tu a tam vypadá směšně. Postupně se ale zlepšuje a má povedený akční spád. S přesahovými metaforami to taky umí a mocenská pravidla vyjadřuje bezchybně. Závěrečná matrixovská inspirace je skvělá a napadá mě i slovo „odvážná“.

TIP - MovieZone Live Speciál: Gladiátor (27. 5. 2020).

Pohrdám pavědeckými výmysly. Bývají politicky motivované a nasedají na tupost. Zatímco chytří lidé chybují s tím, jak aplikují poučky nebo se k poučkám pokoušejí dospívat, pitomci vyznávají bludy, i když to z nich čouhá jako sláma z bot, a trvají na nich argumentům i zkušenosti navzdory. V politické „biologii“ zaneřádily veřejný diskurz porůznu vulgarizovaná koncepce darwinismu a kreacionismus. Kreacionismus už formou argumentování nerespektuje nejedno pravidlo a úplně selhává, když narazí na poločas rozpadu, stratigrafii a data obecně. Přesto se mu daří, protože pokrok nepokrok existuje poptávka: zpravidla chodí do kostela, popírá vinu člověka na globálním oteplování, jezdí s dodávkou na nákupy, za jídlo, které vyhazuje, děkuje bohu a nutí své spoluobčany dřít na kapitál a jeho geopolitiku. Z intelektuálního podzemí této poptávky se rekrutují zdánlivě opoziční „sociální“ darwinisté. Těm už je celkem jedno, jak starý je život na planetě a co za ním stojí, zato mají jasno, jaký je smysl rasové hranice mezi lidmi. Oblíbili si pojmy jako „život“, „síla, „zdraví“, „převaha“, „výběr“ a vůbec neuvažovali nad jejich konečnou politickou nepoddajností. „Život“ postrádá definici. Nepanuje shoda mezi astrofyziky ani biology, protože uhlíková podstata není universální vlastností procesů nadaných (rovněž vágní) „spontaneitou“. „Síla“ v biologickém smyslu představuje neunifikovatelnou množinu vzájemně neporovnatelných parametrů, v nichž se potkává organismus a prostředí jako komplementarity. „Zdraví“ postrádá definici a jeho idea je zjasňována výhradně hrubými juxtapozicemi: kuřák vs. sportovec, soudce vs. horal apod. S tím, jak rozmanité jsou možnosti pojmů „život“, „síla“ a „zdraví“, nastává i neřešitelný problém s otázkami po tom, co znamenají „převaha“ a „výběr“. Sociální darwinista bude mít svůj ideál člověka modifikovaný východiskem, jiného člověka bude vyznávat Japonec, jiného Bavor. Sociální darwinismus je ve svém vnímání reality zasazen do formativního kontextu jeho specifického environmentu. Banalita, že delší a chladnější zimy směrem od rovníku měly evoluční dopad na seberegulaci tam migrujících kmenů, sama o sobě nic moc neznamená. Faktorů dopadajících na seberegulaci je víc, a hlavně příroda sama o sobě není vyznavačem jakéhokoli přístupu. Množit se opatrněji a dodatečně shazovat slabší ze skály, nebo si svoje místo na světě vyvzdorovat množením? Jak si to společnost zařídí, tak to bude a příroda tu nedělá rozhodčího. Zjevné je zaprvé, že oba přístupy ve svých regionech vydržely dodnes, jedna skupina nebyla vybita druhou, zadruhé, že v korelaci k sestupné tendenci jejich identitárně koherenčního povědomí narůstá prožívání zájmu individua na sobě samém víceméně bez ohledu k rasovému typu society. Darwinismus, vystihující čistě selektivní moment ve vývoji přírodního rázu planety a života na ní, je navíc sice nepřetržitě potvrzován, ale vždy ve směru nějaké modifikace. Už původní darwinismus byl determinován mimobiologickým paradigmatem, když postuloval kategorii druhu v konfliktu mezi druhově vymezitelnými množinami. Dawkins komandující logiku obrací na stranu genu, který tu osedlává druh napříč tisíciletími. Takto viděný „gen“ je jakousi optimalizující se biochemickou informací. Oba možné póly darwinismu mají společné to, že jako je v kreacionismu hlavním aktérem duše a ústředním aktérem kosmu bůh, darwinisté klasičtí i genoví hovoří o „přírodě“. Přírodou ale principiálně nazýváme indiferenci, to, že a jak věci kolem i uvnitř jsou. Hmotu jako takovou, bez hodnocení. Ta zná v zásadě jen akci a reakci, je indiferentní. Nic jí nezáleží na našem domnělém soupeření o místo toho kterého druhu nebo jednotlivce v kontextu života. Ani život ji „nezajímá“, život je pociťován v rovině zájmu pouze tím, komu je údělem. Navíc řada adaptačních požadavků se pořád proměňuje, tu z ní něco vypadne, tu se do ní něco přidá. Snaha o nějakou „socializaci“, politizaci darwinismu je proto úplně mimo realitu evoluce samotné. Ačkoli si toto všechno dobře uvědomuji, jsou meze, na kterých se se sociálními darwinisty evropské nordické větve shodnu. Vůbec bych nebyl proti tomu, aby společnost v rámci sebezáchovných mechanismů limitovala porodnost dosud plnohodnotně neintegrovaných etnických menšin. Nestane se to, především protože většina sama selhává benevolencí vůči svým vlastním příslušníkům, dávajíc vyrůst zlodějům, alkoholikům, výtržníkům, ale žil bych raději ve společnosti, která replikaci disharmonických tónů brání. Jsem totiž také ten „socialista“. Za „socialisty“ ale nepovažuju zdejší úchylnou sebranku privilegovaných pablbů, kteří se cítí přírodně preferovaní i vedle o hlavu vyššího Araba. Už vůbec mi mezi zdejšími evolučními plánovači nekonvenují sociální demokraté, výsledkem jejichž vyznávání „péče“ je vždy nějaká degenerace nebo katastrofa. Socialismus není „péče“, ale spravedlnost. Především ale, film mě bez propagandy učí vidět spíše liberálním pohledem, k čemu se jinak v osobním životě stavím zdrženlivě. Ani na chvíli jsem se nepřistihl, že bych tu sympatizoval se zločineckou organizací a nechtěl vidět její členy dopadeny a odklizeny. Věřím přátelství vyšetřovatelů i upřímné snaze příběhem fokusovaných imigrantů vést si v hostitelské zemi řádně.

Scéna s rituálem trochu jako z Rodrigueze (From Dusk Till Dawn/1996), nic moc. Striga v The Witcher/2019 byla lepší. Po všech stránkách, které mě zklamaly u původního Suspiria/1977, lepší, ale na stopáži, z níž si mohli třetinu až polovinu odpustit. Přitom nejsem z těch, kdo běžně promýšlejí, co podle nich ve filmu být nemuselo. Tady by se mi to celé líbilo na stejném přibližném základě, ale jinak. Podle mě se tu experimentuje na úkor vlastní hodnoty děje. S pochvalami se mluví o mnohovrstevnatosti, ale já tu spíše shledávám nedotažené náznaky souvislosti mezi politikou, dějinným dramatem a metafyzikou. Dialogy jsou úderné, odžité, efektně citovatelné: přelud = lež říkající pravdu, údělem lásky je propletenost s manipulací, náboženská symbolika = přenášení přeludů (tedy lží říkajících nějakou pravdu)... Jen kdyby alespoň z těch rozmluv, leckdy jednotlivě velmi dobrých, vzešlo nějaké kompaktní sdělení. Pak bych si mohl být jistý 60 %. / CITACE: „Movement is never mute. It is a language. It's a series of energetic shapes written in the air like words forming sentences. Like poems. Like prayers.“ „Spells?“