VictorMartel

Na margo pana spisovatele: pravá povaha člověka pod tlakem vykrystalizuje. Míra kolaborace roste s tím, jak z ní plyne komfort ve formě neohrožené pověsti odvážného kritika vládnoucího pořádku… Spisovatel je na své neškodné pozici systémem trpěn, aby s ním bylo možno zpravodajsky obchodovat. Jeho selhání se mu snadno zvrátí v nával inspirace, když si ho překládá jako vlastní oběť. Do předestřené manipulace je umně zapojována i subtilní hra se svědomím, na něž zpravodajská služba nejednou apeluje a které si odpouští čím dál hlubší ústupky dorážející moci. Její činnost je přitom zachycována ve vší rozmanitosti motivací agentů, mezi nimiž jsou ti nejhloupější vedle nejchytřejších a ideologové vedle oportunistů, využívajících kapacity aparátu k soukromým akcím. Antonín je bezchybně propočítaný povahopisný plán. Ze všeho nejvíc každý chceme lásku. Chceme, aby s námi bylo alespoň někým jemně zacházeno, abychom se mohli k němu přivinout a nalézt v něm útočiště před světem. Toužíme po klidu i od vlastních zbraní. A kvůli tomu jsme schopni rozcupovat všechno, nač jsme dosud přísahali. Budeme párat všechno, až obnažíme nejnesmyslnější nahotu hodnotových výměn, fundujících skryté vztahové dohody. Což z nás vytáhne bestie lásky nehodné. Antonín je nejlepším vypravěčem tohoto procesu, duchaplným cynikem a znalcem slabostí, proto si i jeho výklad skutečných záměrů a skrytých úvah účastníků tak neodbytně získal moji pozornost. / Před závěrem je k dosažení ironie využita levicově odbojová píseň Bella Ciao.

Na skvělý odkaz Lady Jane je tu, v míře ne přesně mi známé, roubován moderní politický jazyk. Nevím, byla-li její činnost preexistencí osvíceneckých snah, a vlastně mám velké pochyby o přeložitelnosti sociálních otázek řečí nadpřirozené spravedlnosti, na niž vsadila sám život, ale toto milenecké duo zteklo hradby vší citové rezervovanosti, jíž jsem vůbec schopen.

Humanitní vzdělávání samozřejmě není nějakým výlučným palivem tzv. „lidskosti“, jíž obvykle míníme empatii. I ti nejsečtělejší mohou s oporou ve vědomostech dospět k cynismu nacistických technokratů, a naopak analfabet může být samá laskavost. Ale gramotnost, civilizovanost, jistá kulturní péče je zkrátka jednou z podstatných proměnných, pokud jde o podporu sociálního vědomí a svědomí, vznikajícího abstrahováním nadindividuálních zájmů z transakčních analogií mezi „já“ a „oni“. Chtít Hanně něco „odpouštět“ je sprostota a tupost sama. Snímek na výbornou zvládá několik vrstev, doslova „tesá do kamene scény k zamyšlení" (jak se tu vyjádřil Ivan „tron“ Kučera z Nového Města nad Váhom). Například se nebojí ukázat hrozivou sebejistotu právě spravedlivých, jejichž psychické pochody se nemohou příliš lišit od touhy po spravedlnosti, která přivedla Hitlera k moci a iniciovala soud nad Židy. Jen s takovou sebejistotou, jaká provázela vypořádávání se s nacismem, mohla kdysi kriticky velká část německé a vlastně evropské populace přát židovské otázce Hitlerovo řešení. Intelektuálové se vždy podivovali tomu, jak se právě „nejkulturnější“ z národů mohl dopouštět takové mravní nepříčetnosti. Měli by lépe vnímat vlastní rozhořčení, lépe ho studovat a pozorovat hořkost vlastní doby. Hořkost tepající voláním po nápravě a vyrovnání. Michaelův spolužák by viníky nacismu přece popravoval, jak se nechá slyšet. A nebyli snad Němci, než se rozhodli akceptovat koncept vyhlazování, po šílené bídě a plutokracii před Hitlerem rozhořčeni podobně? / Vidím klenout se oblouk symbolické spřízněnosti mezi Hannou a obnoveným Německem, jestliže Hanně přiznáme právo na vzdělání, jímž se může vzkřísit vztah mezi „já“ a „ty“. Negramotná Hanna byla ztělesněnou samotou a takto „samo“ bylo průmyslníky, Židem a degenerovanou šlechtou řízené Německo, které ji nenaučilo číst. Je to citově zpustlý barbar. Když ji na sklonku života Michael neúmyslně přiměje k četbě a zjistí to z poděkování, které mu napsala, je to ohromná satisfakce. Vedle porůznu zdůrazňovaných motivací přece zbídačeným Německem 20. let jistě zmítala i obyčejná slabomyslnost sociálně zanedbávané části národa. Hannu nikdo omlouvat nemusí, protože nežije nikdo z těch, koho podle samozvaných soudců minulosti měla „zavraždit“. Skvěle to vystihla, když opáčila soudu: „Měla jsem snad zůstat u Siemens?“ Jako by to pro mrtvé znamenalo rozdíl. I toho se sama dotkla, když Michaelovi vysvětlovala, že lítost mrtvým život nevrátí. Ve scénách, kterým vůbec vládne vehemence kárat, režie nějak zvládá zprostředkovat pocit, že během vypořádávání se s minulostí, ostatně matematicky pokryteckého, se spravedlnosti dovolává jakýsi zcela jinak a osobněji motivovaný vnitřní neklid, který s tragédií nacistické zkušenosti kterékoli ze stran nemá zhola nic společného. U soudu tu sice volají po spravedlnosti za Židy, ale fakticky jde o příkoří, které si „spravedlivý“ promítne do cizího příběhu, aby mohl na cizí kauze vykonat vyrovnání s vlastními, nám neznámými viníky. Požíváme-li v jakékoli formě obraz Žida trápeného nacismem, můžeme ho nějak prožívat jen z potenciálu vlastního utrpení, jehož vzpomínka je reprezentací cizích problémů zpřítomňována a takto umožňuje soucit. A tento moment možnosti soucítění může sloužit k empatii, ale neméně efektivně maskovat kolaterálně delegovanou pomstychtivost těch, kteří si na cizích kauzách hojí osobní, přímou konfrontací s vlastními viníky neřešitelné křivdy.

Ano, příběh se neobejde bez pohádkových rodičů a neméně nadpozemského privilegia dát se vypnout ve Švýcarsku, ale žánrově to svoje plní bez větších zádrhelů. Velmi dobré výměny, velmi dobré herecky, ale hlavně: mainstreamově laskavé na úrovni jednotlivých epizod, a přitom s odhodláním dotáhnout šokující premisu do konce bez uhnutí, jehož jsem se bál. Ani náznakem se tu pacient neroztrpčuje nad břemenem permanentního vděku pomocnému personálu, takže se scénář vyhnul tomu, aby snad urazil podobně závislé diváky. Má hlavu plnou vzpomínek na skvělý, dynamický život, který může už jen závidět. A chce s tím hnusem skoncovat. Nic nepropaguje, nikomu nic nedoporučuje, vyhodnocuje vlastní utrpení vlastním vnímáním a postojem. Výjimečnost Me Before You podle mě spočívá v tom, že jako příkladná středoproudá komerce na jedné veselé platformě s pohádkou Intouchables/2011 obsluhuje politicky hyperkontroverzní téma z Mar adentro/2004. Samozřejmě kvadruplegik z chudiny někde na Ukrajině má smůlu a v tomto palácovém dramatu se nepozná, což je dobře, protože to podtrhuje význam ekonomického zázemí i mezi tělesně postiženými. Ostatně, když maminka protagonistky tvrdí, že eutanazie je jako vražda, je zcela mimo kontakt s realitou problému, o kterém mluví, hned z několika hledisek. Nejenže nemá nejmenší právo o tom rozhodovat, ale nadto vůbec nevnímá dvě triviální podmínky, díky kterým zmrzačený nebožák s pasivní imunitou ještě vůbec žije. Tou první je technologické východisko doby, druhou jeho vlastní geograficko-sociální situace. Vraždou by pak byly všechny pokrokem a sociální disponibilitou neudržované životy kvadruplegiků. Platí obecně, že láteření proti eutanazii, zdůvodňované přirozeností volby „nechat“ život trvat dál, se absolutně míjí i s tou nejpovrchnější úvahou, protože dnešními technologiemi při životě držení (nikoli „nechávaní“) pacienti by za právě mnohem přirozenějších podmínek byli dávno mrtví a je vůbec otázkou, co je na dnešním zdravotnictví u kritických případů ještě přirozené. I politicky jsem nestrádal, protože vrstvami napříč tu dostávám onen kulturní „neomarxismus“, na který tak dlouho čekám, ale o kterém pořád jenom posloucháme plkat pravicové ignorantstvo. Aspoň tak já hodnotím předestřený světaběh, ve kterém je možné, aby odkazem bohatého kvadruplegika byla mladá zdravá dívka z chudého předměstí, která se pomocí jeho pozůstalosti může plně emancipovat. / POROVNÁM S: Whose Life Is It Anyway (Čí je to vlastně život; 1981; John Badham)

Nedám na absolutna. Nevyhovují mi, neodpovídají složitosti života. Nevidím například lidi domýšlivé a nedomýšlivé, sobecké a nesobecké. Každý člověk je domýšlivý svým způsobem a sobectví je rovněž svébytné. Že voják bojující ke slávě nebo obraně vlasti a matka upřednostňující sytost potomka před vlastní jednají právě tak sobecky, totiž s nejlepším vědomím vlastního zájmu, jako povrchní oportunisté, je snad banalitou už i adolescentům, nejsou-li systematicky ničeni pokryteckou výchovou. Sobectví i domýšlivost budou zřejmě buď oslabeny, nebo nějak pozměněny tam, kde převládne nepříčetnost, u blázna. Bez ohledu k tomu, chce-li kdo Schindlera obdivovat, nebo jeho legendu zpochybňovat připomínáním nejasných kontur jeho reálného počínání, je definitivně loženým faktem, že se při své příčetnosti nemohl zpronevěřit vlastnímu úsudku ohledně zájmu, takže v každém případě jednal sobecky a v duchu sebezáchovy, nechť to z jeho perspektivy znamenalo cokoli. Mám dvě výhrady k jeho kontroverznímu ohlasu. Tak zaprvé mě vůbec nepohoršuje představa, podle níž je pravděpodobné, že jeho primární motivací byl výdělek, přednost měli majetnější z Židů a úplatky byly financovány převážně z jejich vlastních kapes. Znamenalo by to, že s nimi bylo zacházeno příznačně tomu, jakou sami mají, nejen mezi antisemity, pověst. Zadruhé jsem vůči projevům vděčnosti a heroizaci nezaznamenal jediný protest ze strany bezprostředních svědků. Klidně je možné, že se chtěl hlavně napakovat a chudší měli smůlu, moje sympatie by neměl tak jak tak, protože to byl kapitalista. Jsou tu úplně jiná témata, která mě přiměla zpozornět. Zaujalo mě zpracování honu na Židy, které mělo tu správnou atmosféru, abych vnímal, jak nenávidění Židé byli a jak lehce se na této nenávisti svezla všemožná frustrace a hořkost, vítající jakoukoli konsensuální možnost kanalizovat. A zaujala mě postava Amona Göth (střelba z balkonu je režisérská licence, jádro ale sedí), v němž jsem rozpoznal svého dávného kamaráda, který v útlém věku vesele ostřeloval krocany diabolkami a pak se ještě celé roky chvástal tím, že jednomu z nich vystřelil oko. Dnes je to velmi vážený občan, který zdědí z neprůhledných transformačních machinací všelijak poskládanou firmu, – ale tehdy to byl malý osamělý Amon Göth se svými krocany. Fiennesovi se podařil.

Právě a jen takovému filmu jsem připraven odpouštět křesťanské ingredience a hollywoodské manýry. Dva dny zpět jsem viděl tematicky příbuzný Honig im Kopf (2014), který mě překvapivě zklamal všemi lacinostmi, s nimiž problematiku podával. Vzpomínky na lásku jsem zapínal neobeznámen s dějem a vzhledem k tomu, že jsou to dva filmy mé dosavadní divácké historie, které se hlouběji zabývají alzheimerovskou diagnosou, trochu mě zaráží ta náhoda. Čirou náhodou tedy mohu čerstvě porovnávat úzce spjaté nápady podle toho, jak se vypořádaly každý ve svém žánru a základním příběhovém určení s Alzheimerem. Til Schweiger odrežíroval něco, co už opravdu hraničilo s odpadem. Přitom jeho proslulost z Knockin' on Heaven's Door (1997) tolik slibovala. V jeho filmu se v rychlém sledu střídá chechot s fňukáním, opakují se pořád tytéž řeči, nemoc máme prožívat z pohledu zúčastněné vnučky a spíše jsem akceptoval hledisko nastolené návštěvou dívenky u lékaře, kdy jsem pocítil, že tu mám co dělat s filmem didaktickým, vůči němuž nemohu mít kdovíjak velké výhrady. Dokud se nerozjel a nemíchal to nejhorší z komedií, road movies a milostného žánru. Dva debilní manželé spolu zmateně bojují o záchranu poničeného manželství, dcera jim to komplikuje umíněným lpěním na dědově přítomnosti v domě, manžel se rozhodne k péči o otce, z níž jemu samotnému neplynou žádné podstatné postihy, neradí se s manželkou, staví ji před hotovou věc. K tomu ještě všechen vzájemný nelad svádějí na „práci“, po níž tu, pozor, není ani stopa. Ona dělá pro reklamní agenturu, on dělá taky nějakou blbost a pokud jsou tak přepracovaní, jak bych měl akceptovat z jejich výmluv na vytížení, tak chci být „přepracovaný“ po zbytek svého života. O vnitřní ekonomice příběhu ani nemluva. Tím, s jakou lehkostí mohou být upouštěny nákupy za stovky eur, demolovány luxusní vozy apod., chtěli tvůrci zřejmě říci, že Alzheimer v kterékoli části světa je mnohem horší osud než lopotný úděl běžného východního Němce. Pozor, to je ta velkohubá moudrost materiálně zajištěných „imaterialistů“, kteří se vždy nemohou dočkat, aby nás poučili o vznešenějších tragédiích na spotřebním Olympu. Byl to strašný film, strašný, a svých velkorysých 20 % jsem přiznal jakžtakž fungujícímu komickému nástupu. No a Vzpomínky na lásku jsou prostě ve všem lepší, a hlavně vůbec dobré. Ukazují opravdu na dřeň peklo smršťujícího se vědomí. Dokud se těšíme celistvé odezvě v paměti milované osoby, přecházíme bez povšimnutí, nakolik je nám její vědomí sebe sama a druhých – domovem. Fragmentovaná paměť přestává být domovem i nejbližším a postiženého vyhošťuje z původní společenské souvislosti do ústavu. Cheol-su se nejprve zdráhá svázat svůj život s příliš sebevědomou Su-jin, která neví, jakých krutostí je osud schopen. Jako by už tušil, kam jeho osud patří a že si na něj zase něco vymyslí. A vymyslí si, že děsilo-li ho její přílišné sebevědomí, bude už brzy sledovat, jak se její sebevědomí vytrácí, jak to, co si lidé zvykli zvát „svobodnou vůlí“, podléhá ochabující mechanice mozku a duše není než sumou integrovaných vzpomínek. Je si jistý tím, co sám cítí, věří tomu, takže věří v nějaké posvátné, od vzpomínek neodvislé „já“ na obou stranách. Jenomže může právě jenom věřit a vsadit na to veškerý zbývající čas.

Tak tentokrát mě Scorsese překvapivě nudil. A s tou koncentrací hvězd, které se tu sešly, mi to přijde jako mimořádná škoda, zvláště vzhledem k obsahu předlohy plné třaskavých tvrzení jak na konto zločineckého pozadí americké politiky obecně, tak v souvislosti s nově zvoleným prezidentem, jehož kredibilita, plynoucí spíše z netečnosti k jeho mentálním indispozicím, dokumentovaným už od let univerzitních, a ovšem vrchovaté nenávisti k protikandidátovi, je i nezávisle na ní bohatě poznamenána aférami: plagiátorstvím, sexuálním obtěžováním, nepotismem. Což o to, energického blba vystřídá líný blb… V Česku jsem jich obou podstatně ušetřen a tato relativně komfortní zóna mi dovoluje, abych si nad kariérním počínáním každého z těch Underwoodů neohroženě zaklel a podivil se té kompatibilitě mezi nimi a statutem „nejvyspělejší demokracie“. Což je, mimo jiné, úloha právě takového filmu. Chybí mi však mnohem plastičtější vyobrazení toho, co je takovým skandálním poměrům společné, totiž zkorumpovanosti systému skrznaskrz, nejlépe v adresnějších a mohutnějších odkazech k reálnu. Abych byl konkrétní, už u Goodfellas/1990, Casino/1995 a naposled u The Wolf of Wall Street/2013 vnímám jako jistý deficit kritičnosti, jestliže tyto filmy takřka přehlížejí kolaterální oběti zločinu, všechnu tu hnilobu, která se za ním táhne, zdaleka neomezována na střety mezi aktéry. Tak i tady zase zloděj škube zloděje a těm ostatním jako by mohlo být jedno, že je soused gangster. / CITACE: „I work hard for them when I ain't stealing from 'em.“

Vymazlené.

Jeden z nejlepších snímků o sociální podmíněnosti kriminality, ve kterém dojde i na ukázku bestiality zákonem přehlížených zločinů na podobě světa: scéna z krámu, scéna s rodinou, která si vyjela s novým vozem do přírody, scéna s černošskou chudinou. Po 8 letech přehodnocuji z 3/5 na 4/5.

Zprvu jsem byl získán poetikou němých krajinných záběrů prokládaných korespondencí a vnitřními hovory. S uplynutím první třetiny mi začala vadit účelově nesrozumitelná rozvleklost, tažená meditativními pohledy na přírodu, využívanými až proteticky. Zdálo se mi, že když už se chtělo cosi vyjádřit a nebylo to možné, sáhlo se po další krásné variaci na téma Alpy. Filmem pulsuje síla autentického vypořádání se hrdiny s alibistickými „dějinami“, ale ta neudrží zmatenou tříhodinovou stopáž, na níž se sejdou scény už tak nějak známé odjinud, kde je téma svědomí vs. vlast probíráno koncentrovaněji. Hrdinovo svědomí nevděčná vlast nazývá zpupným. Tato vlast si vezme plody práce, vezme si i syna a pošle ho na frontu, staví lágry pro syny k tomu neochotné a tam demonstrativně, výhružně ničí inventář (rozbité umyvadlo), na který se vězni skládali v době, kdy je vlast škubala na svobodě. Je to nevděčná, prolhaná idea, kterou film obnažuje skvěle, aniž by k tomu potřeboval 3 hodiny divákova života. Je silný právě sporadicky, kolísá s dominancí prázdných míst. Taky není zrovna kdovíjak herecký: zoufalství, tíseň, bezradnost, strach se tu střídají takřka ve vší mimice a o víc si scénář ani neříká. Mé silné momenty jsou tyto - CITUJI. „Přišla temná doba, kdy lidé budou chytřejší. Nebudou pravdu potírat. Budou ji prostě ignorovat.“ Nebo: „Proč jsi nás stvořil?“ Jsme, můžeme tu být snad z rozmaru? Protože život s jeho selháním, nesvobodou, dilematy a absurditami přirozeně nabízí jen volbu mezi přijetím bezvýznamnosti všeho a neproniknutelné zlomyslnosti tvůrčí tyranie nad světem. „Máte právo tohle udělat?“ „Mám právo to neudělat?“ To vyjadřuje konflikt mezi autoritami, redukovatelnými na hodnotové hierarchie a posléze ultimátní pány těchto hierarchií: vlast proti svědomí. Hrdina má nakonec i zjevně, přes všechnu materiálně bezohlednou oběť rodiny, jíž důsledky svého rozhodnutí implicitně vnutí, pravdu v tom, jak svou neústupnost vysvětluje nezbytností. Někdo být takto neústupný musí, protože povolíme-li všichni, aby nám stát „svobodu“ velkoryse uděloval poté, co už ji jednou zastavil, a poučoval nás o našich vlastních potřebách a parametrech svědomí, má to bezbřehou extrapolaci a kývneme „císaři“ úplně na každý nesmysl, až jakékoli „svědomí“ zcela pozbude smyslu. PODOBNÉ: Cold Mountain/2003 (některé společné situace), Hacksaw Ridge/2016, Silence/2016 (konečné vyznění) / POROVNÁM S: Sophie Scholl - Die letzten Tage/2005