VictorMartel

Někteří srovnávají Nomadland s Florida Project/2017, protože jsou to neagitační sociální sondy s nízkým rozpočtem. Navigováni formálními podružnostmi, srovnávají nesrovnatelné. Motelové dětství bez řádu a zodpovědných rodičů, které končí stejně, jako začalo, v ničem podstatném nesdílí náladu z Nomadland. Ten zachycuje přerod světa ve zhuštěném příběhu ekonomicko-sociálně vyhořelé šedesátnice, která má naprosto čistou hlavu, většinu z nás převyšuje moudrostí i vyrovnaností a odmítá pokračovat ve hře, která jí všechno vzala. Jede si pro čas, pro svět, který si zapověděla vidět, když se v minulosti usadila, aby pomáhala budovat kapitalismus. Vidí a hlavně nám ukazuje nádhernou Ameriku. Šetrná jak kaktus bojuje o každý den, protože je to hodně tvrdá vyjížďka. Skvěle hraná. Loučení s prázdným domem mi vyvolalo vzpomínky na dlouhé procházky po světě Fallout 4. / Knihu Final Exit/1991 nenapsal Jack Kevorkian, ale Derek Humphry. / A jak to tak bývá, nabízí se ideologicky obojaké čtení. Jindřiška Bláhová i po druhém zhlédnutí odsoudila snímek za snahu poskytnout středostavovským liberálům sociálně vyviňující eklektickou slátaninu (Radio Wave, On Air, 26. 4. 2021, Rozhovor Antonína Tesaře s Jindřiškou Bláhovou a Ondřejem Pavlíkem o 93. cenách Oscar). Pokud jde o ten argument jeho přijetí, který jsem právě slyšel v souvislosti s Florida Project, že film neskuhrá a zachycuje jakousi podle mě obskurní a v přímé úměře k nedostatku osobní praxe fungující „poetiku“ chudoby, musím dát zapravdu, že takto čten by ani mně nevyzněl jinak. Měl jsem tedy štěstí, že jsem se nechal unést malickovsky snímanou cestou, nedal na řeči středostavovských (neo)liberálních kritiků a namísto toho pozoroval lehké povzbuzení k alternativě. Podle mě film nemusí explicitně prohlašovat, že se na nás někdo přiživuje a že systému obětujeme svoje nejlepší vlastnosti, abychom se nakonec vyčerpáni, nepoznávaje, čímž jsme se mezitím stali, dobelhali k jakési penzi. To je dost evidentní bez filmů, že mnohem schopnější kapacity končí v soukolí sloužícím méně schopným a hlavně méně zodpovědným, kteří ze světa dělají jedno velké smetiště hodnot, vztahů, důvěry. Neřekl bych zároveň, že pokud to film explicitně neodsoudí a spíš jen jemně naznačí divákovi možnost alternativního sebepojetí, je už proto hlavně ideologickým tmelem ohroženého statu quo.

Jak být spravedlivý k dokumentu, který mi ve dvou ze třech případů zopakuje, což už vím… I ta třetina nových informací je hodně a to, co jsem už věděl, je tu podtrženo výkladem, díky němuž si lze kdysi posbírané informace mnohem lépe představit v kontextu událostí ze skutečného života a tvorby. Vážím si toho, že Woody Allen je tu co nejvěcněji vysvětlován prostřednictvím vzpomínek, rodinných příspěvků i profesních postřehů ze strany kolegů. Autor se tu navíc nijak viditelně nepřetvařuje a z jeho výrazu při vzpomínce na školního blba během přestávky až mrazí. Děti jsou samozřejmě citlivější, takže mě trochu zamrazilo i z chůvina nejapného nápadu demonstrovat klukovi svou moc sprovodit ho ze světa. Když si představím, že o Allenovi nevím nic, dokument dělá skvělou službu, protože víceméně chronologicky snímá jeho vzestup a nezanedbává vícestranný umělecký zájem o vyjadřování závažných lidských témat. Ukazuje, jak se z nezastavitelného „vtipálka“ na Annie Hall/1977 stal vypravěč, jak si v Interiérech/1978 vyzkouší ne/zralost domácího publika k psychicky náročným látkám, jak se jeho popularita dá odvodit z nasycenosti byť i formálně sekulárních států bigotními exponáty, jak je zakořeněný ve svérázně nostalgické estetice (vyniká ve srovnání se Scorsesem: „You look at Mean streets, that's my where I grew up, and Taxi driver is my state of mind.“) a v jisté mimořádně funkční starosvětskosti ve vztahu k výrobnímu postupu (psací stroj místo textového editoru, obecně žádná luxusní výbava v bytě v Carnegie Hill, který byl navržen s podobně staromódními důrazy), jak je rozpočtově obezřetný, spoléhaje se na lidský potenciál, a hlavně jak je produktivní. / CITACE (k filmu The Purple Rose of Cairo/1985): „I intended it, you know, on a much more pretentious, deep level, you know, that people are faced, in life, with choosing between reality and fantasy and it's very pleasant to choose fantasy, but that way lies madness and you're forced, finally, to choose reality and reality always disappoints, always hurts you.“

CITACE: „All has turned to vain ambition. He would even use his grief as a cloak.“

Víra je v každém případě vypovězením rozumu v otázkách, které nechceme nebo ani nemůžeme omezovat exaktními daty, vědeckou metodou a realistickým výpočtem. Jsme totiž sentimentálními tvory, realizujícími se emočním konsumem. Nestačí nám bazální materiální blaho, žádáme vzrušení a útěchu, proto si nutně pěstujeme jakousi spirituální estetiku a mytologii přesahu, která slibuje protáhnout naši parazitní existenci za horizont smrti. Víra je nejen biologickou potřebou, ale v nějaké podobě je nevyhnutelným důsledkem naší všeobecné nedostatečné informovanosti. Většina života většiny lidí se neodehrává na tabuli, kde by geniální logik nebo matematik hledal dosud neznámé konsekvence a vztahy. Většina rozhodování tedy nemá formálně mechanický charakter metodicky determinovaného výpočtu, ale týká se záležitostí „volní“ povahy: chci toto, protože… Abychom dosahovali cílů, které si každou chvíli vytyčujeme, používáme svou znalost konkrétní kauzality toho, jak se cíle dobrat: když jsme v práci, když řídíme vozidlo, když nakupujeme, když si plánujeme stravu… Úplně nicotný je podíl čistě vědeckých aktivit, podnikaných abstrakcemi geniálních teoretiků. Víra je všude. „Mám tě rád“ je výrok víry. „Musím si s nimi domluvit schůzku (, abych…)“ je výrok víry. Volba politické strany je výrok víry. Volba zaměstnavatele je výrok víry. Výroky víry jsou více či méně komplexními reflexemi našeho momentálního vztahu ke světu, které mají fluidní povahu a nějaké iterační momenty, jimiž jsou výchova, vzdělání, zájmy, dopad zkušenosti na budoucí rozhodování obecně. Specifickými případy víry jsou pokusy o transcendenci, opírající se o mytologii smyslu z iracionálnějších dob a komunikované sociálním sdílením zbožnosti, osvícení… Člověk je velmi hravým, nejistým, sofistikovaným a psychicky volatilním zvířetem, které si nevystačí s pořadím aktivit, jaké pozorujeme u ostatních zvířat. Vztahuje se k tomu, co všechno neví, jako by tam vězelo schováno něco zásadního, čím vystoupí ze světa omezených zdrojů a všemožných zklamání. Je zklamáván už tím, že stárne, už tím, že věci dřív úžasné se opakují do omrzení, že narůstá množina předvídatelných reakcí i stereotyp toho, jak funguje společnost. Život omrzuje. Z tohoto a mnoha dalších zdrojů vehementně, nezastavitelně plynou důvody k víře, že tak, jako lze pečivo vylepšit uzeninou, ženu oblečkem, věci obecně jejich opuštěním v honbě za vyššími kvalitami, i život jako takový má někde v tajemnu své lepší verze. Víra je údělem nevědomosti, jíž je přímo na kognitivní úrovni kausálního kalkulu postižena většina rozhodovacích procesů v tom smyslu, že spousta předpokladů není dána vědecky, ale zájmem, jehož původ kolikrát ani neznáme. Vědecky podchycené máme obvykle ty předpoklady, které vyjadřují objektivní kauzalitu mezi tím, co chceme, a tím, co pro to musíme udělat. Co chceme a že vůbec něco chceme, je záhada, jako je záhada celý předpoklad subjektu a jeho zájmenných kategorií. Víra ve formě duchovního sebeprožívání má ještě tu specificitu, že je reflexivně soběstačná a lze ji redukovat na komunikaci toho, čím se osoba domnívá být pod vrstvou sociální determinace: metafyzicky nadanou existencí, posvátným tvorem, dítětem božím... Módů, jimiž tento toliko pocit, jakkoli snad komplexní, zmatený a ambiciózní, komunikuje své nároky, není méně než lidí a někteří z těchto zbožných lidí komunikují svou zbožnost především sami se sebou. Buď proto, že jsou k tomu podpořeni klauzurou (tuto dramaturgii vnitřního metafyzického zápasu pozoruje Nietzsche: Lidské, příliš lidské I, §§ 140 nn.), nebo v důsledku kognitivního nastavení, které je mimo pomyslnou normu majority. Schizofrenie může být živnou půdou zbožnosti jako málokterá traumatizující zkušenost se světem. Bess hovoří s bohem, jehož tvar vznikl církevní výukou, domácí výchovou a mimořádně naivní interpretací, jíž režie vyjadřuje sympatie. Církev je tu nasvícena jako myšlenkově tupá patriarchální organizace, jejíž příslušníci natolik vyznávají (slova), že zapomněli milovat (člověka). Její stanoviska jsou ale napadena i kulturně esteticky. Příběh je rámován odkazem na chybějící zvony. Tato církev je totiž hrdá na to, že nepoužívá zvony, a když Bessin příběh skončí, poté, co chlípného „Lazara“ zachránila víra ztřeštěné „cizoložnice“, jsme donuceni vše trochu reinterpretovat z mysteriózního stanoviska závěrečných zvonů nad oceánem. Jenomže celé vyznění má trochu enigmatický potenciál. Režie sice jednoznačně sympatizuje s protagonistkou a favorizuje její pojetí lásky. Ale když se náboženstvím krmené schizofrenii dá zapravdu i mysticky, najednou to vypadá, že Bess je více při smyslech než ostatní. Také místní psychiatr dospívá k názoru, že slaboduchost přisuzovaná Bess je vlastně stigmatem nám neprůhledné dobroty. / MOŽNÉ ASOCIACE: Андрей Рублёв/1966 (Trier obecně čerpá z Tarkovského a v Nymfomance/2013 se jeden dialog věnuje rozdílu mezi východním a západním křesťanstvím, kdy pravoslavná církev zdůrazňuje radost ze života, zatímco katolická církev se vyžívá v obrazech utrpení a místo této radosti zvěstuje sebenaplňující „memento mori“.)

Manderlay je nenáročný snímek, který nevyžaduje každých deset minut pauzu pro kdovíjak sofistikovanou analýzu. Nechal jsem se jím unášet od začátku do konce bez přerušení a nestalo se, že bych měl námitku. / Politicky z něho nic zásadního nevyvozuji, protože pracuje s mikrosvětem, jehož zkušenost nelze dost dobře extrapolovat, jako by snad komprimovala celý příběh afroamerické otázky. Jenomže i přesto je přesvědčivý a „politicky nekorektní“, zjednodušující vylíčení internalizovaného otroctví jakožto „politicky korektně“ neřešitelného východiska mi připomíná, že si z podobně záhadných důvodů užívám Eastwoodovu tvorbu. Mám rád tu dobromyslnou, ale nesmlouvavou přímočarost požadavků autora, který si je vědom všech kauzálních zákrut, jimiž problém vznikl, všech iterací a výdajů s tím spojených, a přesto nebude resignovat na podmínky, s nimiž přišla dekády platná společenská smlouva, ani na své elementární společenské očekávání, že zločin, jakkoli podpořený vládnoucím pořádkem, je prostě zločin a nemá nejmenší smysl před ním kapitulovat, jako by argument „vy jste nás stvořili“ měl platit věčně. Na otázce rasismu, segregace a setrvale špatného stavu vyrostla ohromná neprůhledná agenda parazitujícího aparátu, jemuž mnohem spíš než na konkrétních výsledcích záleží na tom, aby se týmiž aktivitami mohl živit za dalších 50 let. Moje mediální zkušenost s rasismem v USA je ta, že když policista loni zavraždil Floyda, následovala taková nečinnost ze strany místních institucí, která jednoznačně indikovala trvající a hodně zakořeněný rasismus. Ne sama vražda černocha policistou, která vůbec neimplikuje rasově motivovanou brutalitu jako jediné vysvětlení, ale bezprostřední laxní postup nadřízených struktur. Trier nemá čím dorovnat sílu fakt, podle nichž Afroameričané mají ztížený přístup ke vzdělání a jsou oběťmi policejní brutality i v případech, které bychom v Česku nazvali švejkovskými nebo je vůbec nepochopili. Segregace je systémově zakořeněná a dokládají to porovnané parametry populací na vstupu. Když jsme pak chudší, přirozeně spíše máme důvod podlehnout zoufalé myšlence na alternativní až protizákonné formy obživy, když nemáme dost peněz, spíše krademe, naše děti nebudou dobře vzdělávány, a tak i bez toho, že by narážely na problém zaměstnavatelů s barvou, nutně je bude míjet ekonomická prosperita, což vede k sociálním patologiím, ty k sociálnímu rasismu, atd., kruh se zase otočí. Jsou to banální vztahy. I když znevýhodnění je tak či onak plošně rozložené populací napříč (hobit vypadá trapně vedle topmodelky), historické znevýhodnění, jak bychom správně měli nazývat nevýhody „rasového“ původu, je horší proti všem ostatním jednoduše tím, že k nim ještě přidává jakési plošné znevýhodnění napříč tak vymezenou skupinou. Diskriminace funguje afirmativně, vytváří přímo fyzické důvody k tomu, aby se ve svých stanoviscích ještě ujistila. Mimořádně výmluvná je tato reportáž o fenoménu Redlining, aplikovaném během plánování výstavby, kdy součinnost mezi developery a státem cíleně prosívala populaci vhodnou k osídlení nově vznikajících čtvrtí na základě už etnicky signifikantních ekonomických kritérií: White Americans confront legacy of housing discrimination (CBS This Morning, 19. 2. 2021; https://www.youtube.com/watch?v=YXYA0tSebOA). Takže odtud i z jiných pozorování nutně dospíváme k závěru, že segregace má mnohem složitější a jemnější strukturu, které se společnost nikdy nezbaví tím, že si vyhlásí vnitřní sebevražednou válku. Pokud se jí vůbec může někdy zbavit. Jenomže Trier není blbec. Toto všechno ví, v jeho filmu vidíme toto všechno ve zkratce a zároveň propůjčuje své hrdince opravdu sympatické zaujetí problémem, z něhož jsem cítil vroucný autorský pohled. Film podle mě otevřeně akceptuje nespravedlnost. Celou dobu opravdu pečlivě ukazuje, nakolik determinováni jsou tehdejší „černí“ k násilí či podvůdkům a zcela ochromeni na úrovni iniciativy. Provádí nás kauzalitou, jako asi ve všech jeho filmech velmi dobře jemně viděnou, a přece trvá na hrdinčině vzpouře vůči kauzalitě, když jí nakonec přizná právo zbičovat černocha, který veškerou snahu o civilizaci zmařil. Může to působit jako rozpor, ale je to důsledné akceptování nespravedlnosti, která je světu inherentní. Zároveň bych neřekl, že tak vypadá resignace. Ještě kontroverznější je tomu několikrát předcházející narážka, která se chytá vidění zachyceného Zákonem milostpaní. Z důkladného povahopisu tohoto mikro-antropologického manuálu pro soužití s otroky je cítit mnohem méně rasismu než z kdejakého angažovaného paternalismu. Protože zesnulá otrokářka měla všechny své otroky přečtené v jejich jedinečné komplementaritě k ostatním, prokazatelně docenila jejich lidskost (a to až poněkud mateřsky, čímž nezlehčuji zvrácenost jí provozovaného statu quo). Nebyli pro ni jednolitou zájmovou masou, ale lidmi vesměs týchž kvalit, obdivuhodných i poruchových, jimiž se od zvířat liší běloch. Manderlay je dílo průzračné, zarámované do děsivě validního popichování mezi starosvětským otcem a progresivní dcerou, která nakonec plna vzteku zbičuje svůj omyl, mohu-li se vyjádřit takto obrazně. Autor mě neurazil ani nenaštval, zase mě dostal svojí důslednou přímočarostí a psychologií. Vybavila se mi slova Trierovy Nymfomanky/2013: „Each time a word becomes prohibited, you remove a stone from the democratic foundation. Society demonstrates its impotence in the face of a concrete problem by removing words from the language. […] The human qualities can be expressed in one word: hypocrisy. We elevate those who say right but mean wrong, and mock those who say wrong but mean right.“ Je to přehnané, protože slova drtivé většiny z nás, jakkoli ambiciózně se jimi domáháme práva být vyslyšeni, vůbec nepřispívají k řešení a naopak vyjadřují buď frustraci, nebo alibismus, známe to ze všech těch domněle chytrých návrhů, které nám nebo druhým vyraší v hlavě, nekonfrontovány s reálným předivem vstupních dat. Podobně také ona už z módy poněkud vyšedší zavilá „nekorektnost“ obvykle není než maskovaná frustrace nebo snaha tuto frustraci politicky kapitalizovat. A přece, pokud jde o kompletní zkušenost, vidíme, že tento argument leckde platí. Předivo sociální reality je neprůhledně jemné, duše člověka předvídatelná i nevyzpytatelná zároveň, objem neznámých dat příliš velký a pouhý fakt, že nějakou proměnnou neznáme, příliš zásadní. Zhruba ale platí, že jako se reprezentace aristokratů a idealistů asi nikdy nedopouští hrubiánských výstupů, s toutéž určitostí k nim jejich politika vede. / CITACE: „Ballots could be unrivalled, but determining the time by public debate was rarely feasible.“

KOMENTÁŘ K 2. ČÁSTI - VYHLADIT A SLADIT: Úvod argumentuje starou matematickou aporií, jíž rybář vystihuje problém nedosažitelného vyvrcholení. I když se to svůdkyni nelíbí a vytkne tomuto příkladu přílišný redukcionismus, má svou výpovědní hodnotu, protože v I. díle sama nymfomanka říkala: „Perhaps the only difference between me and other people was that I've always demanded more from the sunset. More spectacular colors when the sun hit the horizon. That's perhaps my only sin.“ Takže ona sama sobě ve svých touhách utíká. Je programově nespokojená, protože hledá něco ultimátního, co vydrží a nepodlehne korozivní povaze zvyku. / II. díl slábne styčnou plochou, kterou najde s většinovým divákem, spíše zkušeným v oblastech tematizovaných I. dílem. Nějak slabší je ale celkově a to je znásobeno tím, jak nepříčetně zvolní v tempu, čímž nemyslím jen stopáž, ale dějové tempo vůbec. / Dobrá je scéna s 40 ranami. Tam nahoře se hromadí taková bolest, že paralelně s tím je každý příjemnější podnět z druhé strany o to intenzivnější. Rozkoš je relativní k bolesti (Schopenhauer vysvětluje tuto relaci na časových předělech pohodlnějšího nynějška prožívaného z vědomí nepohodlné minulosti, ale i sociálně, když cituje z Lucretiova O přírodě, kde šťastlivec je ten, kdo z bezpečné vzdálenosti sleduje neštěstí druhého, na němž si tuto relaci zpřítomňuje. Tady ale štěstí vzniká paralelně k neštěstí v rámci jedné vnímací masy. Samozřejmě analyticky bychom pozorovali časové předěly i tady, protože impulzy překládané mozkem neokupují tentýž pomyslný bod v časovém toku a pravděpodobně nezaměstnávají přesně tytéž „překladače“ v mozku, ale tělo je jedno a z mojí zběžně informované perspektivy je to neotřelý příklad.). / Skvělá je scéna, jak se na případu o potrat žádající svůdkyně přiživuje celá agenda samozvaného rozhodčího aparátu: zde má nějaká žena z hloupého dotazníku kvaziexaktně dovodit, je-li potrat vhodným a seriózně zamýšleným rozhodnutím pacientky. V naší době máme opravdu fůry příkladů tohoto zdržování a vysávání nás z podstaty, zatímco s námi nikdo nehodlá debatovat ohledně ochoty tento aparát všemožných poradců, dozorců a byrokratů krmit. / Závěr vtipně pointuje pokrytectví rybáře, který, jak se ukáže, je celou dobu během konverzace zároveň i na lovu, což po tom dlouhém noblesním povídání o vážných věcech a s vážným zaujetím opravdu zarazí, ale dává to smysl. Je to prostě legrační a zároveň děsivá výměna poloh, kdy z taktizujícího utěšování a podpory přejde po nějaké vnitřní úvaze najednou k zoufale přímočarému předpokladu: „But you, you fucked thousands of men.“ / Celkově v případě druhého dílu mé hodnocení obráží zaujetí, které tematicky i formálně opadlo, aniž bych si mohl stěžovat na propad slova. Slovo i v II. díle má románové hodnoty a dialogy uvnitř historek i mimo ně jsou excelentní. Kdybych II. díl nehodnotil divácky a neexistoval I. díl, asi bych se nerozpakoval s hodnocením 70-80 %. / CITACE: „Was it that bad?“ „Try to imagine that in one fell swoop, you lost all desire to read and all your love and passion for books and letters.“ (Ztráta cíle má depresivní vyústění. Takže dávkování potěšení a všech zájmů poutajících pozornost je klíčovým uměním, chceme-li se vyhnout zbanálnění života jako takového.) / „And I'm definitely not like you. That empathy you claim is a lie because all you are is society's morality police, whose duty is to erase my obscenity from the surface of the Earth, so that the bourgeoisie won't feel sick. I'm not like you. I am a nymphomaniac, and I love myself for being one, but above all, I love my cunt and my filthy, dirty lust.“ „I saw a man who was carrying the same cross as myself. Loneliness. We were both sexual outcasts.“

KOMENTÁŘ K 1. ČÁSTI - VYHLADIT A SLADIT: Chci být osobní. Po zhlédnutí Antichrist/2009 jsem se po dva dny neubránil představě, že Gainsbourg biju hlavou o zem. Řekl jsem si, „tak se mu to povedlo, (na platit ochotných) vydělává peníze tím, že v nás podpoří to nejhorší, aby pak mohl předstírat psychologického génia, s nímž vystihuje podstatu člověka“. Trefil mě, ukázal dítě a ženu, jak mu obouvá boty opačně, zahrál tuto lacinou hru na základní instinkt a přesvědčil tolik z nás, že jsme odporní násilníci. Několik dní jsem citově rozkolísaný jen povrchně promýšlel Trierovu motivaci dělat toto s divákem. Dospěl jsem k závěru, jistě provizornímu, že vůbec není vyloučená všech hlubších motivací prostá snaha režiséra diváky týrat. Teď musím znít sentimentálně. Můj vztah k tomu filmu je bezvýhradně sentimentální a s tímto sentimentálním zaujetím kategoricky zavrhuji jeho premisy. Když jsem si celé ty roky odříkal Nymfomanku, tak ne proto, že bych se bál, ale kvůli pověsti laciného provokatérství, s nímž jsem nechtěl strávit pět a půl hodiny života (a několik hodin následného prožívání). Oprávněně? Hned úvod mi dává Gainsbourg rozbitou na zemi v dešti, jako bych ji tam nechal, co vizitku mého nezvládnutého sentimentu. A ještě říká: „It's my own fault. I'm just a bad human being.“ Je to magické, protože tak už dopředu vím, kam budu vmanipulován: uznat toto odporné konstatování (COŽ SE NESTALO, PŘEPOČÍTAL JSEM SE). A nic nemůže být výmluvnějšího, než když Skarsgård začne o muškaření: „I caught a fish with it once, a rather big one. Strangely enough. Fly fishing is about tying feathers and other things to a hook so it resembles something the fish likes to eat.“ Trierovo dílo je zčásti i tímto rybařením a my uhranutí podivíni jsme jeho trofeje: strangely enough. / Nevěřil jsem, že je Trier misogyn, protože taková diagnosa obvykle předpokládá soustavné zhrzení osamělého heterosexuála a protože i pokud by snad mohl být misogynem z jiného důvodu, nám neznámého, jsou ženské role „mravně“ vyvážené, potažmo nejsou handicapované nějakým zásadně antipatickým líčením. Podobně Dogville/2003 by přece musel režiséra usvědčovat z misandrie a na vyšším stupni z misantropie vůbec. Spíš si dovedu představit, že kalkuluje s našimi reakcemi jako s komoditami na burze a přehazuje je mezi sebou tak, aby nakonec fantasticky vydělal nebo snad i něco fantastického udělal. Nevím úplně, co z toho je víc pravda, a nevím, jestli to ví sám. Vím toto: umí vyprávět. / Snaha B. usvědčit/zlomit zámožného muže ve vlaku byla silnější než vidina čokoládové odměny. Proto obětovala jistou vlastní výhru, jen aby se ujistila o všeobecné platnosti svého pravidla sexuální moci nad mužem. Ale tato historka je vůbec mimořádně zajímavá už s ohledem na polemiku mezi rybářem a vzpomínající svůdkyní. Ona se, nepředstírá-li, domnívá, že její počínání je zavrženíhodné, protože „zneužívala a zraňovala“, zatímco my s rybářem nemůžeme nevidět volbu ukořistěného muže. Když jsme na trhu, jednáme právě takto a vše se děje právě takto. Jen si představme, že s omezenými finančními kapacitami uspokojujeme různé potřeby podle toho, jak přicházejí a jsou eventuelně ještě drážděny všemi možnými podněty. Pokud se rozhodujeme hladit libido z rezerv, tu se může stát, že lákáni (časově, finančně, energeticky, hodnotově) vylučujícími se směry dáme přednost produktu se špatnou pověstí a často nedobrými důsledky na úkor nějakého seberealizačního projektu. Na trhu jsme neustále strháváni nabídkami a každý producent se uchází o naši pozornost a ochotu vydat se z kapacit. Produkty bojují o naši kapacitu. Jsme, svými potřebami, zdroji zisku. Tyto volby děláme často a někdy v nich selžeme. To se tady stalo, protože svedený muž byl natolik odzbrojen a vybuzen psychologickou hrou svůdkyně, že její nabídka byla silnější podnět než domácí práce na potomkovi. / Obviňující se svůdkyně připomene, že byla v dětství ráda středem otcovy pozornosti: „I've always loved the chills at the start of a fever, knowing only too well that sickness will soon follow.“ Nakonec tuto ambivalentní polohu má i rámování tohoto setkání mezi rybářem a svůdkyní, protože zbitá v jeho posteli s čajem na nočním stolku a obviňující se, zatímco se ji snaží zvednout na duchu, jako by plnila tutéž misi: naklání se nad propast, aby tím získávala záchranu. Jenomže má nás to pohoršovat? Vzpomeňme si na Interstellar/2014, kde astronautka nadhodí otázku, je-li snad zlé, když tygr rve gazelu na kusy. Sám rybář se ptá: „What I wanted to say was that if you have wings, why not fly?“ Po této historce dokonce přímo ve tváři svůdkyně vidíme, silněji než dosud, jak je zaskočená rybářovými naivně positivistickými „obhajobami“, především po příměru jejího felačního triumfu nad zámožným pasažérem k helikoptérám a kluzákům nabírajícím rychlost na teplých proudech. Jako by byla zklamaná, že prohrává ve snaze maximalizovat svou mravní bídu. / Závěrečné „I can't feel anything.“ završuje proces známý z McQueenova Shame/2011. / Stellan Skarsgård úžasně hraje. Dokonalý snímek, nikde neselhává. Explicitnost není samoúčelně šokující. Samozřejmě záleží na povaze a momentálním naladění, ale měl jsem to štěstí, že tu jsem schopen identifikovat smysl v přímočarém podávání naturalisticko-detailistických porcí. Trier hraje se vším, nic neschovává, takhle on prostě uvažuje a záleží, kde mu to bereme (osobně jsem to nevzal v Antichrist, které se nějak bez vysvětlení vyžívalo v destrukci a uvízlo někde ve fragmentarizovaném skučení na úděl člověka ve světě bez smyslu). Tady jsou sexuálně surové záběry jednoduše tematické a vždy nějak vhodně časované, aby zapadly do příběhu a vyrazily z diváka emoci, jejímž prostřednictvím se příběh psychologicky dovypráví. Zároveň po celé stopáži vydrží (pocitově) poměr, kdy většinu času vyplňují konverzace a metafory. Někdy v poslední třetině začínám věřit nymfomance, že si s rybářem nehraje, i když ji nachytal v extrémně nepravděpodobných pasážích jejího vyprávění (v II. dílu má tato nejistota pokračování: vypadá to, že občas podobně jako Verbal z The Usual Suspects/1995 zapojí fantasii a spřádá historky z podnětů v místnosti), a že si opravdu zoufá nad rozporem vytěženého instinktu, s jehož pokoušením narazila na dno. Je to tak psychologicky chytré, ale přitom natolik hloubavé ve smyslu sebekritiky, že toto dohromady stojí v dnešku takřka osamoceně. CITACE: „To begin with the bait, I discovered my cunt as a two-year-old.“ „"Cunt" is a very strong word.“ „Let's call it "Pandora's Box" then.“ „Um... No, no, no. "Cunt" is better.“ / „For every 100 crimes committed in the name of love, only one is committed in the name of sex.“ (VÝKLADÁM TAKTO: V sexu jde prostě o sex, zatímco láska je schopná všeho.) / „I could suddenly see a kind of order in the mess.“ / „The erotic is about saying yes. Love appeals to the lowest instincts, wrapped up in lies.“ / „You can't make an omelet without breaking a few eggs.“ (Sociopatický nadhled.) - Z TOHO RYBÁŘSKÉ PARALELY: „You were reading the river. Most of the large fish stay sheltered from the current to save energy, and to hide from the prey. Where the fish hides in the stream entails a very complicated hierarchy. The topography decides where the most attractive places are, and the biggest fish choose the best positions.“ / „That's a very clear parallel to fishing in the stream. As it happens, either none of the fish are feeding, or they all feed at the same time. They go into feeding frenzy. All bite. And then just as suddenly as it started, it stops. It's observable, but it's highly unpredictable. And it has to do with, I don't know, weather, barometric pressure, maybe some fish psychology. If that's possible.“ / PODOBNÉ: Bitter Moon/1992, Shame/2011

PROMĚNLIVÝ KOMENTÁŘ - 1. VÝKLAD: Ihned po smrti dítěte se spouští obviňování, jemuž se Muž zatím brání. Nakonec si výčitkami (Muž toliko reagováním) jen podvědomě připravují půdu k likvidaci. Ale ztráta je ve světě bez boha a metafyziky (v níž by syn ve své zastavené podobě z času před smrtí čekal) natolik nesnesitelná, že nevyhnutelně padne věta „ale mohl se víc snažit, aby mi byl na blízku“, po níž nad symbolickou vidinou mrtvého syna zapadá stín stromu v „Satanově chrámu“ přírody. Obviněn musí být i syn. Je to problém rovnice. Ztráta je nesnesitelná, musí být popřena jakožto samotná ztráta, musí být znehodnoceno to, co bylo ztraceno, aby se ztráta stala bezvýznamnou a tím snesitelnou. Úloha Satana? To je samozřejmě nesmyslná a logicky neudržitelná manýra, protože argumentace Satanem implikuje Stvořitele a celý nám aspoň trochu známý příběh, podle něhož by mrtvý syn měl někde bezčasově přebývat. Když Žena vymýšlí své sentimentální výlevy, jimiž se Muž rozhodne vážně „vědecky“ zabývat, dělá to proto, že mu ukládá past s cílem ho po kouscích rozložit, aby mu mohla zasadit poslední úder. Vidíme ho, jak si na vrchol pyramidy vyjadřující jakousi hierarchii Ženina strachu nejprve napíše „Satan“, aby vzápětí tento odkaz přeškrtal, ale nikoli s nadhledem positivisty, nýbrž ze strachu, před nímž do vědeckého popisu utíká. / Muž argumentuje chatrně, že bychom v hypnóze (obsese se přece nezhmotňuje) neudělali nic, co není v naší povaze. Je to chatrné, protože v hypnóze bychom jistě mohli udělat něco, o čem si myslíme, že bychom to neudělali. / Trochu mi chybí důvod k čarodějnické zápletce a historickým exkurzům. Cítím tu jen určitý hororový boost. / Obraz používá nějakou deformující technologii, která pokřivuje zabíraný prostor - ZJISTIT. / PROMĚNLIVÝ KOMENTÁŘ - 2. VÝKLAD: Tento výklad nutně nastupuje s poslední třetinou, kdy se ukazuje, že Žena není milující matka, ale šílená mrcha nebo čarodějnice, která syna týrala, takže zoufání nad ztraceným synem vyjadřuje stesk po týrání. Vzpomínám si tady, jak během kapitoly věnované zármutku říkala, že na rozdíl od Muže (což mi původně znělo jako výčitka) věděla o synových nočních výpravách po pokoji, a nakonec mi dávají zapravdu, protože vidíme, s jakým úmyslem Muže svedla. Další porce už jsou opravdu jen porce, a to porce prvoplánově hororové a disgustační. Neumím si představit, že toto byl původní záměr, protože se mi první dvě třetiny jevily jako vesměs dávající smysl, takže pojímám podezření, že to autorovi ujelo jinam, jak se snažil o alternativní horor. Poslední třetina není prostě jen odporná, ale nikam moc nevede a spíše servíruje experiment ve slepé uličce. / A že je Trier misogyn? No, určitě si chytře buduje image misogyna. / Nabízel by se zkratkovitý výklad, opírající se o výkřiky rozběsněné vražedkyně: „ty mě opouštíš“ (když mu z fotek došlo, že syna týrala), „já ti nevěřím“. Žena by se tu mstila Muži, který ji pouze upotřebil k reprodukci, tím, že dítě týrala a zabila. Tak by se emancipovala jako čarodějnice, která si kolaborací s „nadpřirozenými“ přírodními silami vyvzdoruje kontrolu nad patriarchátem. Smysl to dává, protože Muž je profesí jakýsi akademicky posvěcený odborník na lidské nitro, v kapitole zármutku mu Žena vyčetla, že býval často duchem nepřítomný a distancovaný k rodině, a ostatně ho tady celou dobu sledujeme, jak Ženě dělá terapeuta a možná na ní jen odborně expanduje. A tato Žena se spřáhla v minulosti se Satanem, když během nějaké diplomové nebo disertační práce podlehla imersivní síle studovaného předmětu a na půdě staré chaty s rostoucí nenávistí k tomuto archetypu muže zacházejícího se ženou jak se zvířetem propadla okultním fantasiím, že jsou-li muži ukrutnými „badateli“ žen, jak už byli v dobách příslovečného temna, mají k tomu vlastně reálný důvod, protože žena je opravdu zlé stvoření, vyslané ďáblem k podrobení muže. Pohled tehdy mladičké labilní studentky (dnes víme, že na psychologická studia se často dávají lidé vnitřně nestabilní, kteří tam hledají recept pro svůj vlastní zmatek) na „gynocidu“, zpřítomňující utrpení povětšinou z majetkových důvodů pronásledovaných žen odsouzených ke zkoumání a potřeštěným výkladům, byl natolik konsternující, že to neunesla a rozhodla se (opět rovnice) tomuto děsivému vztahu mezi ženami a muži dát důvod, díky němuž je žena vlastně silnější a má opravdu démonickou úlohu. Takové: dobře, muži, jsem čarodějnice/bláznivka, a teď mě zkus přežít. Nejspíš se během studií už nechala uhranout charismatem pana učitele a vstupovala do vztahu s ním (nevíme to) podrobujíc se pozorovateli. Labilní studentka chtěla být pacient a jako černá díra matoucích diagnos spolknout svět. Prostě je pohled na čarodějnické procesy emočně natolik nestravitelný, že si žena celý příběh, s nímž identifikuje vlastní chorobný vztah s učitelem, převypráví ve prospěch ženského triumfu. A to už není laciná intelektuálština, z níž jinak Trierovo dílo podezírám. Mnou interpretováno, má konečně hodnotu. Kde ale k dílu důvěru nemám, to jsou všechny ty zákusky hnusu, s nimiž na diváka útočí jako vyblité album „vládnoucího chaosu“, které si lacinou sázkou na šok v ničem nezadá s Rotten.com.

Zatímco The Wolf of Wall Street/2013 byl přibarvený, příběh tohoto státem vnuceného zastupování majetných důchodců, zneužívaných až na tak systematické a profesionální úrovni, mi připadá úplně vyumělkovaný. Jednoduše nevěřím, že se něco takového děje, a to si soudy ani právní agentury nijak neidealizuji. Z toho vyvozuji, že film ani nic přímo nekritizuje, snad se jen domnívá vystihnout některé vlastnosti vládnoucího systému hodnot. Film si vypomáhá přípustnými zvraty a končí docela smysluplně vzhledem k tomu, že dáma „lvice“ není neprůstřelná a holt si na své cestě za bohatstvím udělala nepřátele. Film se občas chytá nějakého východiska, které ale záhy opouští přeskokem jinam. Uzlí se nejistým tápáním mezi sebevědomou, ale divácky neakceptovatelnou apoteózou parazitování a citovými vazbami protagonistů. V konečném důsledku postrádá sdělení, protože do svých zoologických žvástů zamotaná „vítězka“ chcípne v kaluži krve a my nevíme, čím tento nejistý mix karikatury úspěchu a motivační nadsázky je ve svém celku. / K DUBBINGU: Hlas herečky je při soudních líčeních starostlivý a v naturalisticky vyhroceném popisu světa během vyprávěcích promluv i střetů s konkurencí nepropadá arogantním výlevům, jen klidně a takřka bez výsměchu diktuje své podmínky. Český dubbing se mi nepozdával a jak jsem zjistil porovnáním s originálem, potvrdilo se mi, že k intonaci přidal nepůvodní kvality, jako jsou jistá ublíženost a naivně konspirační zlomyslnost, po kterých v zaťatém, ale klidném, emočně vyrovnaném a spíše profesně „strojovém“ hlase originálu není ani stopy. Je to cítit tak moc, že se to místy rozchází s obrazem, který přirozeně koresponduje s originálním zněním a nedává důvody tak komicky tlačit na pilu ve snaze o zlotřilý hlasový projev. Film sice začíná stupidním prologem o právu silnějšího, ale v hlase paní Pike jsem nezaznamenal ty bojově laděné polohy, nasáklé sebelítostí, vztekem a elitářstvím, jimiž je její projev interpretován. Samotná barva hlasu se k ní hodí, ale jeho technika, myslím, opravdu nepřenáší původní náladu a vnáší sem vlastní postoje.

Ne, že by scénář nerealisticky překombinovával osudy protagonistů, ale v jeho třetí etapě jsem postrádal drive. Přiznám se, že je trochu nezvyk, muset se v krimi thrilleru až dvakrát loučit s hrdinou. Místo finálního odpuštění si cením dvou předchozích point. Scéna, kdy si strážci zákona jdou vybrat lup schovaný bez jejího vědomí u pozůstalé se synem, je děsivá nejen zkorumpovaností policie, ale vylíčením pravidel panujících mezi lidmi na bázi vztahů ze zvířecí říše. Protože rozhodneme-li se už pro takové stanovisko ke světu, že jeho nespravedlnost zavdává právo krást, a proto jsme zkorumpovaní, ačkoli jsme jedinou instancí materializovaného práva, v niž může jednotlivec doufat, – ještě pořád bychom měli mít dost úcty ke zločinci, který z lásky k synovi přepadával banky, a ani nepomyslet na to, že ho po smrti půjdeme oloupit. Pak se mi také líbí, jak druhý hrdina, který se s takovým fungováním policie smířit nehodlá, se zraněným kolenem přestoupí do politiky a pronásledovaný výčitkami z nezvládnutého výkonu služby při myšlence na pozůstalého zanedbává vlastního syna, ze kterého se vyklube prominentní zmetek. Je to neotřelý moment, kdy se autentické dobro pod terorem výčitky přelévá do zla. / Mé hodnocení: 70 %.