VictorMartel

Vachek nebyl komunistou v původním ideologickém smyslu, ale ve smyslu svého vlastního a leč snad dost originálního, přesto stále přesvědčivějšího pojetí základní ideje komunismu jako principu absolutní nezastupitelnosti individua. Komunismus se takto promyšlený převrátí do individualismu. Zkrátka vrácenou hodnotou takové rovnice, již formuluje Vachek, je nereprezentovatelné individuum. A Vachek má pravdu. Mě osobně nemá co kdo zastupovat, zastoupím se sám. (FORMULOVAT ARGUMENT PRO PSYCHOLOGICKO-SOCIOLOGICKO-MATEMATICKY DANÝ ZÁNIK ZASTUPITELSKÉ DEMOKRACIE, KTERÝ UŽ SLEDUJEME NA ATOMIZACI STÁLE MENŠÍCH A NESTABILNĚJŠÍCH SKUPIN ZASTUPOVANÝCH STRANAMI) / STARÁ ČÁST (UPRAVIT - MÁM ZAZNAMENANÉ HLAVNÍ BODY DÍLY NAPŘÍČ): Dement Havel kdysi řekl: „Naše země nevzkvétá.“ Poctivost dnes musí říct: „Jsme nezdravá společnost, nezdravější, než jsme kdy byli a mohli myslet, že budeme.“ V továrnách jsem byl svědkem mistrovského zvládnutí práce. Opravdu mistrovského, protože zahrnovalo osvojení si procesů, často takřka všemi výrobními úseky napříč, během let, rostoucí osvojení, znamenající zpřesňující a zrychlující postup během opracování díla. V různých odvětvích, samozřejmě úměrně složitosti procesů, se dlouhodobí aktivní zaměstnanci natolik zdokonalují, že jejich růst lze bez nejmenšího přehánění přirovnat k roky pilovaným výkonům vrcholových sportovců. Analytičtěji řečeno, pracovník stejně snaživý neudělá svou práci se stejnou jistotou a aproximací ke stanoveným normám v rámci tolerancí při předepsané časové lhůtě, jestliže třeba i totéž vykonává už dva roky, jako jeho kolega, který totéž dělá deset let. Respektive se mu to na některém z kusů povede, ale plošně je mezi nimi rozdíl, který se samozřejmě vůbec nemusí a nejspíše nebude projevovat nad rámec přípustných odchylek. Tím pádem budou oba stejně produktivní, ale v jejich díle bude průměrný administrativně skrytý rozdíl, z něhož zaměstnavatel v konečném součtu bonusově prosperuje. Zaběhanější skladba zaměstnanců nutně zvyšuje nenadekretovaný standard. Kdybychom naklonovali personál nějaké pomyslné vzorové továrny a postavili zcela identické továrny, obsadili je těmito klony a spustili tyto naklonované provozy s ročním odstupem mezi nimi, pak bychom na jemných výstupních kontrolách po době potřebné k dosažení téhož procenta zmetkovitosti pozorovali vyšší přípustné odchylky u provozu spuštěného později. Nejspíše by u později spuštěného provozu i během výroby vládlo více nervozity a méně jistoty. Podobně je možné pozorovat, že pracovník vykonává své dílo s větší jistotou po dvou letech než po roce a po pěti letech než po dvou. V našich továrnách je to samý Hattori Hanzō, který by to do sebe nikdy neřekl. Je totiž vychovaný zanedbávat věci sebeúcty a vzhlížet k tomu, co mu jako umění naservíruje dobová komedie hodnot. Viděl jsem to a pokud by mi někdo namítnul tím typem pracovníků, kteří časem spíše zlaxní, okamžitě připomenu jednoduchou nemožnost zlaxnět v jakémkoli dostatečně složitém, citlivějším a na kontrolu náročnějším pracovním výkonu. Prostě to nedovolí jeho povaha.  Nevadí mi, nikdy mi nevadilo, že na výrobu strojů, nábytku nebo stavebních prvků nestojí fronty diváků, samozřejmě se na to nedá koukat, jako na fotbal (a dosaďme si podle libosti). Je ale v mnoha ohledech hnilobným fakt, že tito lidé vydělávají tak akorát, aby si tisíckrát rozmysleli, jestli pracoviště změní, tak akorát, aby byli připoutáni k partnerům nebo rodičům, protože jsou se svými nezbytnými životními výdaji na hraně toho, co dovolují příjmy. Zatímco průměrná hrubá měsíční mzda v posledním loňském čtvrtletí (4.Q 2020) stoupla v Česku na 38 525 korun, není málo pracovišť, kde se při standardním pracovním fondu vydělává sotva do 22K hrubého, z čehož výsledných 17K čistého znamená závislost na partnerech, předcích nebo výhodách a v jiných případech, kdy tyto opory, na něž se zaměstnavatel a jeho milý stát spoléhají, chybí, nutně dochází k blokaci reprodukce. Nevyhnutelně, matematicky nutně za předpokladu, že se bavíme o zodpovědných lidech, kteří by na svět nepřivedli potomka bez perspektivy. Mnohem více než v socialistické minulosti se tu rozmáhá tato závislost a vedle ní ekonomická neschopnost reprodukce. Zároveň to, jak jsou lidé pod tlakem této mizérie, matematicky nevyhnutelně vede k tomu, že nedávají podnět trhu stran svých potřeb, takže jejich pozice je natolik ubohá, že nejsou s to pobízet trh tak, aby zastávali úlohu formujícího článku. Tím nutně selhává jádro tržního fundamentalismu, obhajovaného i jinak vadnými odkazy na jeho údajnou, fakticky ale přiidealizovanou sebeoptimalizující podstatu. Masy lidí, řádově desítky procent, jsou ze hry, jsou tu, aby fádně spotřebovávali a otrocky pracovali. Aby zaměstnavatelům ze sebe dávali to nejlepší, vraceli se unavení domů a tam žili, jako žijí prasata. Olymp a jeho prasata. Jedno bez druhého nemyslitelné. Nezdravá společnost. Vadná společnost. Havlistán.

PODOBNÉ: Солярис (1972) - Jako v Solaris i zde je muž uvězněn do své sebelásky, k čemuž spotřebovává ženu, což je lidská obdoba vztahu stvořitel-člověk. / NĚKDY SI ZNOVU PUSTIT A OKOMENTOVAT (KDYSI PŘI PRVNÍM ZHLÉDNUTÍ JSEM SI JEDNOTLIVÉ MOMENTY ASOCIOVAL S VÍCERO TÉMATY A BIBLICKÝMI I MIMOBIBLICKÝMI PARALELAMI/REFERENCEMI, ALE NEBYL JSEM V NÁLADĚ TO VYPSAT)

Redistribuci zdrojů neřídí politici. Ti jsou jen pohůnky vyšších instrukcí. Žijeme jako programy operačního systému. A operační systém má mnoho vrstev, takže jsou pravidla nižší a vyšší priority. Jádrem společenského systému je ústava, jíž musí běh celého systému konvenovat podle výkladu k tomu určených orgánů. Ty rozsuzují, je-li kde potenciálně naplňována, nebo naopak porušována. A politici jsou někde hodně daleko od tohoto vágního centra právních axiomů občanských jistot. Přiblíží se pouze tehdy, je-li to v zájmu kapitálu jakožto eminentního příjemce HDP. Někde poblíž můžeme vnímat působení ratingových agentur, které si nechceme znepřátelit. Začít s reorganizací společnosti zleva znamená poštvat si proti sobě kapitál, jehož ekonomická moc rok od roku roste, a když se kapitál z oblasti stáhne, zbude jen vybrakovaná, dekády nerozvíjená krajina. Lze si například rychle uvědomit, nakolik rozvojově kapitál působil u nás. Komunisté během 40 let vládnutí umožnili svým občanům postavit si 2 a půl milionu bytů a celou dopravní infrastrukturu. Následujících 30 let kapitálu zdaleka nepřispělo dnešnímu stavu bydlení a dopravy měrou, která by ¾ tohoto tempa odpovídala. Jednoduše proto, že cokoli si národ dělníků a inženýrů za komunistů postavil, vyrobil, vypěstoval, to nebylo zatíženo stonásobnou marží. V kapitalistické ekonomice se konečnému spotřebiteli produkt celou dobu po cestě svého vzniku prodražuje o zisk, který chce dodavatel i všichni jeho dodavatelé a dodavatelé jeho dodavatelů. Tato nevýhoda kapitalismu, která někde spodní polovině, jinde spodní třetině, vždy podle místních specifik, prodražuje podstatné životní potřeby, je tak banální, že by měla provokovat mozky dětí probírajících násobilku. Systém ústavních rozhodčích, ratingových agentur a kapitálu se ale dobře stará o to, abychom namísto této hyperbanality hledali vždy nějaký jí na hony vzdálený, záhadný důvod, proč se nebuduje, schopnost bydlet se vzdaluje, cena vody stoupla stonásobně, to vše při už s jistotou dvoubilionovém dluhu. V 90. roce tatáž země byla zadlužena několika miliardami a kapitalisté přesvědčovali národ, že je zaostalý a trpí tzv. skrytým dluhem. Vynalezli pojem skrytého dluhu, jímž chtěli shodit veškeré 40leté úsilí setrvalého růstu, mnohem srozumitelněji děleného mezi své producenty. Kdyby si národ 40 let nestavěl bez břemene zisku bydlení a infrastrukturu, nejenže by tu dnes nebylo po čem jezdit, ale hlavně by naši důchodci bydleli někde po lesích a na ubytovnách. Když si odkoupili byty za desetitisíce, zajistili se, aby dnes sami vlastnili mnohamilionové majetky a nemuseli se střídat na postelích s Ukrajincem na ubytovně. Protože Čína je populačně stotřicetkrát větší než Česko a staví kolem 9 tisíc kilometrů dálnic ročně, jednoduchým dělením zjistíme, že bychom museli stavět asi 70 kilometrů dálnic, abychom se jim vyrovnali tempem rozvoje per capita. Přitom postupujeme tempem do 10, spíše 5 km dálnic ročně. Jadernou elektrárnu si Čechoslováci byli schopni postavit víceméně sami a plzeňská Škoda svoje turbíny dokonce vyvážela. Jaderných reaktorů československá socialistická ekonomika vybudovala 24, včetně vývozů v rámci RVHP i do Finska. Dnes za nehorázně nevýhodný kus toho, co je stát schopen vybrat na daních, můžeme pořídit blok, který má prodloužit životnost elektrárny, od dodavatelů z ciziny, přičemž se orientačně mluví o celkovém výdaji 600 mld., tedy třetiny, nedávno ještě poloviny dnešního obludného státního rozpočtu. Dnes máme již v administrativní přípravě rozpracovánu přehradu Kryry (9 milionů m3), která se začne stavět v roce 2035 a má být hotová po 6 letech od zahájení, v roce 2041, ačkoli je mnohem menší než Orlík (720 milionů m3), který byl rovněž postaven za 6 let (včetně betonového zaplombování skalního podloží zámků Orlík a Zvíkov, zabudování elektrárny a výstavby obytných i služebních budov z pálených cihel; z 1 500 dělníků 2 mrtví). Vyjít má, zatím, na 3 mld. korun. Za stejnou dobu postavit osmdesátinu, tomu se říká pokrok.

PODOBNÉ: Inception (2010), Mother! (2017)

Zóně lze rozumět také jako zkratce a alegorii života. Není možné se příliš zastavovat, protože se tu vše neustále mění, což si vynucuje pohyb. Pohyb je skalární, stejně jako v životě nelze revidovat kauzální sekvenci a změnit minulost, vracet se v čase. Dialogy vyjadřují pomíjivost do zklamání zoufale zakletého projektu, z něhož se lze možná vysvobodit tajemstvím. Stalker v touze po moci odhalil zrádnou tendenci smrti: „Když strom roste, je jemný a vláčný, a když umírá, je suchý a tvrdý. […] Slabost a poddajnost jsou projevem svěžesti bytí.“ (Stalker/Tao te ťing) „Dřív bývala budoucnost jenom pokračováním přítomnosti a všechny změny probleskovaly daleko za horizontem. Teď splynula budoucnost s přítomností.“ (Spisovatel) Pece a kola užitné vědy podle Spisovatelova výměru slouží primárně k tomu, aby ještě línější člověk mohl ještě více ze světa pohltit v útrobách své všeobecné smyslnosti, která se nezastaví před ničím. I přímo na sobě cítí, jak je čtenáři vlastně „žrán“. Žraní charakterizuje běh světa, a protože je z této banálnosti člověka nesmiřitelně zklamaný, hledá v Zóně naději, že se v chápání světa plete a vidí ho pokřiveně redukovaný na konsumní zkušenost. Tajemství Zóny musí být v nepředstavitelném rozporu s tím, čím je rozum ustavičně utvrzován, když si zcela regulérně vztah akce a reakce překládá jako transakční výměnu mezi antecedentem a konsekventem. Vyhořelý Spisovatel vidí do hloubky tohoto vztahu, jímž se svět děje, právě tak jasně, jako Profesor, ale zatímco Profesor na víc než pokrok neaspiruje, Spisovatele taková perspektiva duševně uráží. Jeho tématem je tedy odpad a jakými všemi synonymy lze vyjádřit tu obsesivní námitku, již má proti bytí: „U mě je to jiné. Já vykopávám tu samou pravdu, ale velmi často se mi stává, že místo pravdy vykopu hromadu… Nechci říct, čeho.“ Stáváme se minulostí, jak se propadáme chřtánem s přítomností nespokojené budoucnosti. Stalker a Spisovatel nejednou interagují na způsob známý z Bratrů Karamazových, kdy se jurodivou naivitou zahanbený intelektuální cynismus není schopen smířit se svým vlastním stanoviskem, jakkoli je k němu neodolatelně přitahován rekurzivním úsudkem beznadějného materialisty. Profesor je do děje zapojen především jako politický komentář, varující před ukvapenými, k možnostem lidství netečnými ideologiemi. / DOCENĚNÍ FILMU VYŽADUJE SOUSTŘEDĚNÉ ROZPOLOŽENÍ A NÁLADU NA TAJEMNO. NA OBOJÍ JSEM ROKY TRPĚLIVĚ ČEKAL. DESET LET JSEM SI FILM ODŘÍKAL S TUŠENÍM NEZRALOSTI. VIDĚL JSEM TÉMĚŘ VE TMĚ, JEN S LAMPOU NATOČENOU KE ZDI NA POZADÍ OBRAZOVKY. JISTĚ POMOHLO I TO, ŽE JSEM SE O FILMU NIJAK ZVLÁŠŤ DOPŘEDU NEINFORMOVAL, A TUDÍŽ ANI NEOČEKÁVAL JEHO TEMATICKÝ ZÁBĚR. PO CELOU DOBU MĚ DRŽEL VE SVÉ ATMOSFÉŘE A KDYŽ UŽ JSEM SE BÁL VÁGNÍHO ROZUZLENÍ, PŘEKVAPILO MĚ, KAM JEŠTĚ POVYROSTL.

Osvědčený filmový zážitek z toho nejlepšího, co sportovní žánr nabízí, začala nahlodávat poslední třetina, jejíž téma bych snáze přijal zpracováno koncentrovaněji na ploše jedné pětiny. / „Winners are simply willing to do what losers won't.“

Ve vojenství existuje teoretické pravidlo, že kořist má být vyšší výdajů vojenského vpádu. Z tohoto pravidla je odvozeno jemu komplementární pravidlo bezpečnosti, koncipovat ochranu svých hranic natolik robustně, aby jejich překročení agresorovi vzalo víc, než získá. Z tohoto důvodu jsou teoreticky nenapadnutelnými třeba Švýcaři, kteří jsou ve velkém, aniž by se stříleli mezi sebou jako v USA, držiteli palných zbraní. Zaútočit na ně by znamenalo v případě pozemního útoku, který je nakonec vždy nutný pro konečnou fázi jakékoli okupace, vykrvácet ranami od samotného lidu. Vojensky vzato, Švýcaři jsou Talibové Evropy. Taková koncepce bezpečnosti jistě není pro zbrojaře stejně lákavá, jako možnost prodávat státům mnohem profitabilnější nesmyslně drastické technologie, k jejichž obsluze je kvalifikována stále užší sorta lidí, což samu bezpečnost činí ještě nejistější: stačí anihilovat kvalifikovanou pracovní sílu, a know-how se stává bezcenným až kontraproduktivním. Nicméně existuje výjimka z pravidla, jakou je masochistická armáda Spojených států amerických, vybírající si snad ze zásady jen mise, ve kterých ze svého daňového poplatníka udělá ještě většího somráka, než jakým už z titulu svého postavení je. Vlastenecké kreténství mentálně zanedbaných Američanů nemá konce. Stačí rychlé srovnání vstupů a výstupů. Sověti, proti kterým v Afghánistánu stál Američanem vyzbrojený a vycvičený mudžahedín, do své války s afghánskými islamisty netahali ostatní státy Varšavské smlouvy a byli tam deset let. Na výstupu byl prosovětský prezident, sesazený až za 3 roky, po nástupu ožralého Jelcina. Severoatlantičtí pošuci, kteří tu vedli nepřiznanou proxy válku s arabskými naftokraciemi, tedy svými obchodními partnery, tam po dvacetiletém budování PR zanechali Talibanu desetidenní porci. A oč tím zchudnul ještě zadluženější daňový poplatník, to si z druhé strany vydělal vyznavač „bojování u Kábulu za Prahu“: zbrojaři, subdodavatelé, politici, diplomati, pseudoidealističtí držkopracanti. / Slyšel jsem i příhodu, s ohledem na působení Západu ve třetím světě nijak obskurní, že se Afghánec octl v uprchlickém táboře poté, co mu v zimě střechou domu při večeři proletěla dvoutunová bedna s potravinovou pomocí. / A ano, filmová hodnota této propagandistické mizérie předjímá plody toho, co sentimentálně oslavuje. / https://www.denverpost.com/2013/01/28/afghanistan-1960s-photos-bill-podlich

Tak přece někdo v tom našem středoevropském prostoru umí zpracovat dějiny jedné rodiny bez toho, že by za každý kus rozmláceného nábytku mohla vedoucí úloha komunistické strany. Některé geny jsou prostě špatné nebo přinejmenším diskutabilní a představa, že by Tomek žil s rodiči, jak bývá mnohem častěji dnes, je děsivější než gulag. S nástupem příslovečné „svobody“, kdy samozřejmě stáří odvede své a i Tomkovy návyky mají nakročeno dovést ho v samotě až do důchodu, se dosud komicky odlehčený film přepne do jakéhosi ponurého módu, kde mi nebylo dobře. / MOJE MOMENTY: 1. Sezení u psychiatra v 14.-15. minutě. 2. Když maminka domlouvá synovi, překvapivě překvapená tím, jak je bezohledný (68.-69. minuta). 3. Celá letadlová scéna.

Césarův sen byl sabotován jeho podvědomím, které nevydrželo tlak hluboce ujaté ideje spravedlnosti. Cítil, že v takovém stavu, kdy fyzický vzhled ve skutečném světě najednou odpovídá tomu, jak odporný je uvnitř, si dobrosrdečnou krásku nezaslouží, a nechtěl si lhát ani ve virtuálním světě, který si objednal. Je to vnitřní konflikt zájmů. / Spousta lidí podvědomě prahne po tom, aby jim bylo ubližováno a nevycházel jim život. Přejí si být i zrazováni, což se například v nelatentní úrovni tohoto problému projevuje vzruchem z prohry a různými formami masochismu. Není pravda, že chceme být jen bohatí, krásní, zdraví a vážení. My si to samozřejmě myslíme, protože si to vynucuje darwinistický spád evoluční selekce. V některých z těchto nutkavých, ať už podvědomých, nebo aparentních erozích přirozeného prospěchářství vězí i kus jakési kompulze, která je nekonečně zvědavá a vyzývá snad každou fantazii nepohody. Tento film, tolikrát slabý, nijak zvlášť hraný, nijak zvlášť podmanivý čímkoli, umí skvěle vypovědět právě tyto psychologické momenty, na rozdíl od verze s Tomem Cruisem.

Další z profesních seriálů, prodávajících chytrý dialog a machiavelistický kalkul. V první sezóně to s důrazem na supermanskou charakteristiku miliardářů trochu přehání, v čemž během II. řady poleví. Lewisem ztvárněný finančník je sice krapet přeleštěnou směskou kognitivní, sociální a tržní geniality s estetickými parametry pohádkového prince, což má samozřejmě jediný účel: preventivně usvědčit všechny případné odmítače kosmetické sebekritiky kapitálu z mindráku sdíleného s po všech stránkách méněcenným rivalem. My, kterým se zvířecí i lidská nadřazenost pronásledovaného vůdce nějak nepozdává a všimli jsme si, že je mu silou argumentů důsledně nadržováno, máme podlehnout obrazu komplementarity mezi vzorovým a odpadovým mužstvím. Velkorysými fantasiemi usoustruženému Atlantovi může chtít uškodit jen evoluční výblitek spodních sta procent, který zahanben přirovnáním k přírodou ukřivděnému ratlíkovi raději zpacifikuje všechna svoje „ale“. Přesto, tuto lacinou hru na sexy kapitalismus a nás ostatní jsem už zvyklý odpouštět, protože si dlouhodobě všímám, jak tragicky se neujímá v srdcích čím dál nervóznějších voličů rekonstelace sil. „Neúspěšných“ a „zapomenutých“, jak si je opřívlastkovala neofeudální církev mediálních domů, placená za to, že ohledně vstupů a výstupů na straně odíraných má ideologicky jasno: zamlžovat, dokud to jde. Tou slabinou, ke které přezíravý nejsem, je způsob, jakým seriál recyklující zavedené formule meritokratického průjmu na úkor triviálních fakt konservuje falešný příběh o hospodářské recesi vyvolané hypoteční krizí. Snad až v druhé řadě se tu jednou mihne - aby byl samozřejmě rázem zaházen bláboly o ničitelích amerického tržního snu - komentář, který se dotýká věci tam, kde opravdu je, a na nějakou minutu už nejsou údajným zdrojem hniloby jinak zdravého a férového nastavení obchodníci s důvěrou. Je to během líčení, když se justice potřebuje ujistit o nestrannosti poroty s ohledem na nevysvětlitelné příjmové rozdíly mezi těmi, kteří jsou investováni, a těmi, kteří investují nebo investorům pomáhají s umisťováním. Čím dále je dělená hodnota z konečné tržní ceny produktu od dělné ruky vlastního výkonu, tím snadněji se naše očekávání vymykají gravitaci toho jediného, co bylo třeba: dát dílo dohromady. Sebehodnocení nasátých zprostředkovatelů a vlastníků získává své jistoty shlížením na to, jak jimi najatá lopotná síla rekonfiguruje energetické sekvence do smysluplných řetězců našeho společného spotřebního vzorce. Seriál tedy až na ten krátký moment, kdy se o skutečnost otře, schválně reprodukuje solidními ekonomy nikdy nepřijímaný blábol, že krize nastávají až s mediálním provalením škod v úrovni finančního sektoru a že selhává-li kapitál v uspokojování elementárních ekonomických potřeb rostoucího počtu, má to na svědomí mamon. Samozřejmě žádný mamon nenadělá chudáky z milionů pracujících. A my už dávno víme, v čem žijeme. / 5. řada: Všiml jsem si toho už dříve, ale v epizodě s černošským chlapcem v Yonkers to vynikne nejvíc. Bobby si protiřečí. Jednou burcuje k sociálnímu darwinismu, který si, bez nejmenších podkladů, zaměňuje s kapitalismem, a ve stejnou dobu navazuje přátelství s chuďasem. Tam najednou nejde o to, „brát si co nejvíce“, „dobývat a podmaňovat“, ale „ničitel a dobyvatel“, stranící se svého „parazitního“ otce, se stará, aby někdo jiný věděl, jak uniknout podřadnému postavení toho, kdo je v té hře „kořistěn“. Takže se prezentuje, jako by mu šlo jen o kořist, a oslavuje to, a zároveň se zdržuje péčí o to, aby jiný nebyl kořistí: svého otce, okolností, ostatních hráčů. Tohoto momentu je proto zvlášť radno si všimnout, jelikož perfektně ilustruje Bobbyho psychoideologický zmatek. Taková stanoviska nelze smířit stejně metodicky jako účty během účetní závěrky. Jsou to nesrozumitelné vnitřní energie a jako takové dokazují absentující autoritu. Osoba takto rozpolcená není své perspektivy vědomou autoritou, neví, co vlastně chce od sebe a od světa. Může toho mnoho dokázat a tím mást, že je cílevědomá, ale právě cíle si vůbec vědomá není, protože jednou miluje a chrání, jindy celou koncepci péče vysvětluje expanzivním instinktem, jako by i v péči mělo jít výhradně o seberealizaci. Nerozumí sama sobě, je slepá. / 5. řada mi vůbec nepřijde zásadně slabší těch předešlých, pořád splňuje původní formuli, což lze hodnotit tak, že je variováno totéž, ale přece – o čem jiném seriály jsou? Větší prostor je věnován Krakowovi, který mi je překvapivě po chuti: „I won't be a part of a criminal enterprise...“ /MÍSTY SKVĚLÉ PŘI POPISU SVĚTA - PŘÍKLAD: „People are merciless when it comes to doing good.“ (S05E07)