VictorMartel

Petra Holce jsem objevil už v zimě, a ještě mě nezklamal. Koncepčně vyčnívá z mého dosavadního vnímání seriózní publicistiky, v níž jsem se zklamal už dávno. Je to požitkář se skvělými hláškami, který se zbytečně nesnaží, a v tom je jeho kouzlo. Svou nekorektnost neforsíruje, v onom laciném módním duchu lidového exhibicionismu, a prostě říká, co si myslí, aniž by to domýšlel až za pochodu jinak zcela uvolněného komentáře. Postřeh, vtip a styl v souhře s hédonickou dramaturgií dávají vzniknout čemusi, co je na žánr příliš jedinečné, ale rovná se mu to vahou. Doplňuje tak skrovnou řadu exotů neurážejících moji ideologickou samolibost.

Muži jako Thomas Shelby jsou do jednoho stejní. Soustředí v sobě maximum všeho, čeho je ve skutečných mužích i s tou nejlepší průpravou nedostatek. Odvážný, prohnaný, pořádný, pracovitý a charismatický zdolává překážky stokrát převyšující to nejhorší, co kdy musel řešit skutečný muž. I ten nejtvrdší materiál, na který jsem v životě narazil, uměl ještě tak zacházet s automatickou puškou a běhat plnou polní, v jiném případě třískat někomu hlavou o obrubník, ale někoho tak vyšinutého a poznamenaného, jako je pan Shelby, si prostě musíme vymyslet. Jeho konspirační génius také nelícuje s kterýmkoli modelem velkopodnikatele kdy probíraným v investigativní žurnalistice. Ze všeho se prospekuluje k ještě většímu triumfu. I nejúspěšnější z našich STBáků a transformátorů vynikli v prostředí dekády trvající apatie k porcování národní ekonomiky a spíš než otázky slyšeli aplaus. To Shelby kličkuje mezi výbušninami jak Ronaldo. Pro dámy je pak Shelby k tomu všemu ještě citově rozervaný a vyzývající jejich pečovatelský instinkt, samozřejmě hezoun, jakých je asi tak 5 %. Takže přece jen trochu může být skutečný. Především ale dámy vidí, že to není ten pitomec, který už celý horký měsíc odkládá natírání plotu. Shelby jedná: neodkládá a nepřehazuje. Je to vysněný hrdina a pokud jde o jakousi katalogizaci produktu, pak jeho příběh sdílí jeden proud s příběhy podobně megalomanskými, jako byl Papírový dům nebo Kmotr. Cíleným duševním efektem se moc neliší od Matrixu, drog a náboženství. A důkladným ohledáváním bychom stanovili spoustu podobných příběhů. Pro mě je pozoruhodné, že se dokážeme oddat takovým vyprávěním, i když jsme dávno odrostli pohádkám „adekvátnímu“ věku. Zřejmě abychom si ulehčili od ubohé každodennosti, v níž je většina z nás nestydatě poddaná a vystavená rozmarům oligarchie a v níž jsme všichni příliš skuteční, než abychom o sobě ještě i snili, unikáme do těchto světů a libujeme si ve štědrých fantaziích. Skutečný život, dobře obeznámený se svými mrzkostmi a nehezkostmi, vynalézá příběhy zveličující jeho význam, aby nepropadl tíži zoufalé vyhlídky, že žádný význam nemá. Vyhledávám to a umím to ocenit.

The Big Lebowski je můj životní film. Naštěstí to není Fight Club (1999), v depresivních monolozích beze zbytku vyjadřující dobré dva roky na cestách mezi Slováckem a Prahou (čtyřikrát týdně). Teď po těch letech se zase mohu zasmát příběhu, který to zvládá už napotřetí, a trochu si odpustit, že jsem taky vyznával lenost, neurčitost a nevůli, vše opačné pocitu z dneška, že bych s nasazením posledních týdnů mohl řídit elektrárnu. The Big Lebowski není obhajobou líných a bezcílných povah, nebo dokonce oslavou nezodpovědnosti. Dojde-li v něm vůbec na filosofii, pak jen v podání Walterova nezlomného nadhledu, jemuž se nakonec vždy dostane posledního slova. Za horizontem blahobytu nemyslitelné, můžeme říci, a shodneme se tím s pointou vtipu, že je-li někdo nejlínějším z celého Los Angeles, bude asi nejlínější na světě. Pokud už jsme měli tu výsadu, že nám v dětství nedrtily záda těžká břemena od kolejních pražců po rakety, jaký to má smysl, když si to ani neumíme užít… A kdykoli jsem slyšel „pracanta“ pohrdat „flákačem“, spíš než odpor jsem ucítil závist. / Mimochodem mi nyní dochází jistá podobnost s Pulp Fiction, kterou jsem dřív vůbec nevnímal, a to asi proto, že i když jsem Pulp Fiction poprvé viděl stejně mladý, moc se mi nelíbila, a kdybych měl oba filmy hrubě porovnat, tak Pulp Fiction servíruje polidštěnou gangsterku a stylizuje se do jisté formy vyznání alternativní obživy, aniž by to podávala s komickým nadhledem. Pulp Fiction je upjatá gangstersky stylizovaná konfese násilí a pokud se jí Coenovi bratři opravdu inspirovali, jak mi potvrzuje Google, tak se jim to povedlo s nezamýšleným parodickým účinkem.

KOMENTÁŘ K ŘADĚ 8: 8. řada nad všechny předchozí vyniká šíří perspektivy, v níž jsou místa pro všechny možné zákruty. Seriál tu lépe než dříve osvětluje jinak nepřehledný konglomerát motivací a důvodů všech zapojených stran, zpravidla dezinformovaných. Mozek diváka má tu jedinečnou příležitost zpozornět k dříve nemyšleným zákrutám a uvědomit si, jak zásadní úlohu při čtení mezi řádky pozorovaného dějového fragmentu má odstup; odstup ke všemu, co je tímto fragmentem nejspíše nevhodně zdůrazněno. Politika jako banální téma potýkání se mezi individui trpí prvotním paradoxem, že věřit nemůžeme nikomu, ačkoli jsme nuceni si věřit. I takový partner, který se upřímně domnívá mít s námi ty nejčistší úmysly, se nakonec rozhoduje podle toho, co sám vidí, co mu vůbec umožňuje vidět jeho dějinně sebeidentifikační příběh, jeho technologie a vždy specifický smysl pro to, co s přílišnou sebedůvěrou autoritativně nazýváme reálnem. Nadto jedinec je sám v sobě nesrozumitelný celek mnoha pochodů, jež mu ani zdaleka nejsou známy, a je-li z takových složen stát, pak tyto iluze zájmu, spravedlnosti, dobra, pořádku, kdečeho, jsou přirozeně umocněny v iluzi společných potřeb, jakou je jeden údajný národní zájem stojící proti jinému údajnému národnímu zájmu. Prostěji řečeno, 8. řada jednoznačně vyvádí seriál z koridoru špionážního thrilleru na způsob zápletkově atraktivní akční chytračiny k širšímu publiku a spíše než velikost geopolitických her podtrhuje osobní dramata a to, jak těžké je vyznat se v člověku bez ohledu na stranu. Tak například Tálibán, v rozporu s již standardizovanými mediálními postupy, zřejmě nemusí být jen masa vypatlanců, ale přirozeně budou v jeho řadách i moudří a čestní muži, kteří se prostě svým narozením tak nějak octli v podmínkách je k jejich volbě strany předurčujících. To samé lze říct o každém, kdo tu figuruje, a chválím si, jak ideologicky nepředpojatý tu seriál byl a že místo černobílého kladení stran představil jednotlivce a jejich povahy takové, jaké vídáme ve skutečném životě, ať žijeme kdekoli. / KOMENTÁŘ K ŘADÁM 1-7: Když jsem se po letech vrátil ke kdysi odložené sérii, nalezl jsem ji přesně v tom stavu, v jakém a kvůli jakému jsem ji opustil. Podivně bombasticky poskládaný příběh o lidskosti zpravodajců, ufňukané pasáže střídané neurotickými a hlavně propaganda, že jde o naše bezpečí, v jehož zájmu - čímž se chce říci, že ještě máme být vděčni - je legitimní se „kolaterálně“ mýlit (svatba ve Wech Baghtu/Afghánistán v listopadu 2008, svatební konvoj u města Rada/Jemen v prosinci 2013). Koho by napadlo jen tak na ulici zabít tři lidi, má jisté doživotí, komu je libo zabíjet jich desítky beztrestně, prostě vstoupí do struktur čerpajících svůj respekt z paradoxního vděku. Pro svou nepostradatelnost argumentují permanentním vnějším ohrožením společnosti ve světě, který prý stále funguje tak, že jde v prvé řadě o to, zajistit si přístup ke zdrojům a vyplňovat jakékoli aktuální vakuum. Prý si v boji o zdroje i dnes konkurují především „státy“ a „ideologie“, což reáliím dávno absolutně neodpovídá, jako jim neodpovídá představa fanaticky sjednocených společenstev, netoužících po ničem jiném než po vyhlazení křesťana, demokrata a kapitalisty. Přitom sotva kdo vytváří tolik napětí a je více vinen i těmi skutečnými střety, než samozvaný „obětavec“ z těchto řad. Kalkul přitom není jen materiální či sociální, může být i psychopatologický: „Jak srdce překypuje touhou utěšit nevinného, jemuž jsi ublížil“, vyznává se z úchylných vehemencí de Lautréamont (Les Chants de Maldoror, I; česky Zpěvy Maldororovy / Poesie / Dopisy, Praha, Academia 2013, s. 13), což neméně platí národu pozorovanému D. H. Lawrencem. Běžně v životě je to absurdní, ale tady si máme myslet, že oběťmi jsou ti, kteří nesou jakési záhadné těžké břemeno obětujících. Pro samu „dojemnost“ vylíčené trýzně svědomí, v níž je předvádějící se duše západního člověka tak vynalézavá, jsme dováděni nevidět okupaci jako okupaci, masakr jako masakr a 150 let trvajícím napadáním Afghánistánu („pohřebiště impérií“) prokázanou nepoddajnost islámského elementu jako definitivní. Lži o „hrdinství“, stejně jako nekonečné výmluvy na „poválečný syndrom“ veteránů v případě, že jim hrábne doma, jsou tu, aby dopředu oslabily kritickou vůli ptát se po skutečných cílech okupací, vynášejících surovinovým magnátům, drogovým kartelům, zbrojnímu průmyslu a samozřejmě konjunkturálním politikům, manipulujícím s idealistickou stupiditou. Na druhou stranu, zpět vtahují z průměru vyčnívající sofistikované momenty a tak třikrát za sezónu i nějaký ten rozhovor: „You realize I'm of no intelligence value to you whatsoever.“ „Did you say something?“ „I have no value to you. Everything I know is obsolete, out of date.“ „Oh. But you have already proven yourself to be of great value.“ „How so?“ „Here, now. Riding in this car, feeling the sun on my face. I can't remember the last time I was able to travel so freely in the light of day.“ […] „Praise God for sending me a human shield.“ / „And don't show up here with a platoon of armed men and tell yourself you're not trying to strong-arm me, too.“ / „A lie that half the country wants to believe. Truth won't put a dent in that.“

Jojo, Putine, vidíš, jak sis to posral? Nemají tě rádi v českém filmu. To si za rámeček nedáš.

„Americans, they do not deserve what they have. They have the eyes of children, who are forever looking... for the next source of distraction, entertainment, sweet taste in the mouth. We are not like them. We know rich opportunities when we see it and don't throw away God's blessing.“ Íránoameričan pohrdá rozmazleností Američana a na rozdíl od něj vycítí příležitost – stát se Američanem.

Tatínkovské rodinné porno pro všechny hladové odpouštět. Svého času na mě také zabíralo, i já jsem bohužel něčí syn. A ten záběr, jaký to má: tolik zoufalek, pohotově kreativních při vymýšlení obhajob ve prospěch debila, který je podvádí nebo bije. Odpuštění je taková úleva a taková moc. S Californication uvěříme, že opravdu můžeme odpouštět. Jako by na té lhostejnosti zvané „odpuštění“ vůbec záleželo. Seriál zvlášť geniálně pracuje s jednou „duchovně pastýřskou“ technikou: usvědčuje hovado zvané „nadržený chlap“ z hluboké oduševnělosti, kterou si tak hýčká západní křesťanská pseudokultura... Jo, je to křesťanský seriál. Kurevsky.

„Tak jsem se teď dodívala na Resurrections a bylo to, jako si udělat čtvrtý nálev z čaje, který je ve skutečnosti jednonálevový.“ Cituji kamarádku, jejíž názor vydá za nezanedbatelnou skupinu spíše věcných diváků, jichž se původní díl z roku 1999 dotkl prvky, jimiž se fakticky stal nezaměnitelným a kultovním, což jistě není bullet time. Taková formulace je na mě krátká, ale zároveň ne nespravedlivá. / Matrix je odsouzen nerozkrýt pravdu „světa o sobě“. Nesimulovaný svět nám Matrix nikdy neukáže, a přece si zadává cíl právě toto udělat, načež nevyhnutelným konsekventem takové premisy je zklamání. Matrix už může uspět vždy nanejvýš na způsob nějakých Hvězdných válek a podobných pitomých značek. Jeho kyberpunkový úvod z roku 1999 se ujal především jako metafora doby, v níž jsme bateriemi. Matrixu je inherentní marná snaha odhalit nám pravdu o povaze simulovaného světa jeho vlastními prostředky. Můžeme se pohoršovat nad technologiemi a vztahy mezi lidmi, ale ty nejsou než odrazem naší společné vůle, a žijeme-li ve lži, pak i naše úsilí tuto lež popsat vrátí stín. Je to definitivní past, do které se tento program dostává, protože pracuje s týmiž prostředky a hodnotami, jako jím denunciovaná simulace. Co je to matrixovský příběh ve své nejzákladnější psychologické struktuře? Je to příběh pro podmaněnou vrstvu, který jí má poskytnout pocit vymanění se ze jha prostřednictvím kritiky. Podmaněný se musí nějak vyrovnat se svým podmaněním, a protože už nemá sílu z dob, kdy bylo možné koordinovat revoluci, dělá to tak, že označí realitu, v níž žije, za prolhanou: to, co se mi děje, není pravda. Je to jediný způsob, jímž se se svým údělem podmaněný může byť jen zdánlivě vyrovnat. A ten, kdo ho podmanil, je samozřejmě se světem také nespokojený, protože svět nikoho trvale netěší, i kdyby měl soukromý tryskáč. To je automatický triumf matrixovského příběhu: všichni mu podléhají, protože je to falešný udavač. Zároveň se do svých pomluv zaplete a nedokáže je konsistentně vyprávět, aniž by plodil vlastní simulace: čím snáz se divák spokojí s universem racionalizujícím Matrix narativně, tím hlouběji se zavrtává do simulace v simulaci, protože nakonec všechny příběhy alternativy k simulaci jsou simulacemi v jimi předpokládané „simulaci“ života. Matrix nikdy neměl šanci dopadnout jinak a tuto zkázu jsem mu dávno předvídal, když jsem komentoval zakládající „díl“ z roku 1999: „Nicméně i vůči této epifanii jsem rezervovaný, stále maje na paměti, že se zrodila z tohoto světa, nadto přičiněním průmyslu, který se tvorbě ilusí oddává jako dobře placenému řemeslu.“ Matrixovský lore jsem tehdy nazval Baudrillardovým simulacrum a Schopenhauerovým Vorstellung, abych zároveň využil jeho vnitřní duchovní odkazy. Wachowští nám tehdy vzkazovali, čím byli inspirováni, a je otázka, může-li jakákoli snaha o onu tajemnou pravdu, po níž unaveni povrchními pravdičkami faktického konstatování prahneme, vydat jiné plody než fikci. Ještě vulgárněji: Matrix je komprimací tautologiemi zkompromitované metafyziky. / The Matrix Resurrections ve svém celku dává smysl a nijak se nevychyluje z příběhu předchozích třech dílů, protože jeho psychologicko-filosofická expozice, která podle některých naznačila cosi v dalším opuštěného, mě dějově vůbec nepřekvapuje. Problémem 4. dílu tedy není inkoherence a odbočování, ale jakási pouťovost. Je příliš patetický, vnitřními odkazy se přehnaně vrací do minulosti, celkově se mi jeví nedbale odrecyklovaný, usilovně vtipkuje, odbývá akční pasáže a publikem napříč panuje i mnou sdílená shoda, že je „divně televizně natočený“, což by jistě konkretizoval někdo znalý použitých technologií. Působí zastarale právě tam, kde má být „blockbusterem“, bez toho, že by to kompenzoval intelektuálům, jimž se docela nemotorně vysmívá. I když svými přesahovými komentáři může být rozmanitě vykládán, především jako varování před znejasňováním hranice mezi virtuálním a přirozeným, s definitivní převahou ve mně zanechal pocit stárnutí. The Matrix Resurrections je při vší možné snaze vyjádřit něco jiného filmem o stárnutí jak nás diváků a herců, tak celého vyprávěcího oboru coby média porozumění sobě i světu. Film dokazuje, že se dostal na samu hranici své schopnosti znejišťovat a že už možná i celá záliba v odkouzlování skrznaskrz prolhaných samozřejmostí je v oboru vizuálního umění pasé. Nejvíce si vážím toho, jaký má v sobě náboj vyvolávat nové kritické postřehy k filmu, virtualitě i systému, ve kterém žijeme. Zanechal po sobě nejen zklamání, ale i řadu podnětných sporů, mohl-li dopadnout jinak, co komu vůbec mohl nabídnout a co to všechno, že v něm tolik chybí a přebývá, znamená při vyrovnávání se s myšlenkou, že náš svět je tak či onak bezútěšně neschopný vykázat svůj smysl a že jsme každý odkázáni mu svůj vlastní smysl přilhat. Je nakonec lhostejné, žijeme-li v rámu simulace, protože i kdybychom z něho vystoupili, stále bychom žili v simulaci smyslu, která je neodmyslitelně dána každému rozhodnutí v bytí pokračovat. Pochopil jsem totiž, že vadou na kráse světa není jeho prolhanost, ale to, že tak či onak simulujeme jeho samotný smysl. / PROTI SIMULAČNÍ TEORII: Simulační teorie říká, že za tak dlouhý čas, jaký je věk vesmíru, se musela vyvinout inteligence schopná právě takový vesmír simulovat. Obecně jsem nedůvěřivý k celé simulační teorii, protože prastarou ideu Májina závoje oprášila odvolávajíc se na stáří světa. A to aniž bychom si mohli být jisti tím, co je to svět a jeho pomyslné stáří. Uvážíme-li stáří i tohoto nám právě simulovaného vesmíru, jemuž předchází ještě starší rozhodnutí jej simulovat, pak simulační argument, podle nějž je svět pravděpodobně simulací, je celý důsledkem velkého a snad i nepřekonatelného zmatku v docela vyprázdněném pojmu času. Protože argumentuje-li se časem ve prospěch civilizace schopné simulovat náš svět čistě v důsledku „stáří“ jakéhosi našemu světu nadřazeného jsoucna jako takového, jehož je náš svět součástí asi tak jako umělecké dílo nebo experiment, pak tuto argumentaci musíme domyslet a v jejím vlastním duchu dospět k tomu, že i ona simulující nás entita je sama simulována, a tak donekonečna, takže tu máme bezpočet vrstev simulujících simulace simulací... Jsme simulováni někým k tomuto účelu simulovaným simulujícím jej opět simulovaným? Možná je konstrukce času a změny, která nás dovedla do této slepé uličky, slepou už od začátku. Fyzika hledá základy bytí, tedy je nemá. A kdo ví, není-li bláhové rozlišovat mezi fyzikou a metafyzikou.

Mé letošní saturnálie příliš zatěžkaly organismus, až jsem opět dosáhl bodu, kdy se sám sobě hnusím, inu zatoužil jsem po masáži sentimentálního libida. Také toužím po své spáse, kdy se za mnou do žaláře vydá osvoboditel, jenž ze mě sejme pouta obžerství, cynismu a staromládenecké onanomanie. I já mám svůj metabolismus „potřeb“, jehož doživotní stereotyp „podnět-únava“ lze falešně překládat slovníkem spásy: hřích, lítost, hřích, lítost, hřích, lítost… Jako duševní kúru jsem zvolil Walk the Line. Někdo by měl napsat historicky fundované a metodologicky přesné pojednání Proměny Ježíše. Tato postava se vyskytuje v dějinách tolikrát, kolikrát se urodí myšlenka na ni v hlavě kterékoli osoby za kteréhokoli stavu. Možná je to i postava historická, jejíž samotná existenční validita vzdor fundamentalistické sebejistotě přívrženců nejenže mnoho neznamená (viz objem a kvalita pramenných materiálů, které sestávají z nemnoha zmínek), ale sotva někdo příčetný bude věřit fantastickým atributům, jimiž je legenda o Ježíšovi opředena. Pokud však odzoomujeme úvahu o Ježíši z úrovně konkrétního psychického momentu jednotlivce, jenž se třeba právě kaje (nebo si chválí bytí, lamentuje, cokoli…) a jenž patří vždy i do jakési své doby a svých podmínek, které určují, jaký obraz Ježíše se k němu externě dostal, pohlížíme na fenomén Ježíše, jak se odvíjí sekvencí dějin ve všech svých rovinách: imperialistické, moralistní, učenecky metafyzické, estetické… Ježíš-mem dal dokonce vzniknout Ježíši-komoditě. Stal se motivem, který vždy nově rekonfigurován do souladu s estetickými nároky spotřebitele plní úlohu spirituálního sebeoblažování. V gospelech zatím nejzřetelněji vykrystalizovala tato jeho nakonec dominující funkce. Ježíš, podíváme-li se dobře, skutečně plnil s proměnlivou vahou každé z nich několik úloh. Inicioval uzavření éry zvané „starověk“ jako duch revoluce, již by mu dnes sotva který konzervativec byl ochotný přiznat, ačkoli je to zjevně nejvýznamnější aspekt Ježíše předstředověké Evropy. Dalších patnáct století je především metafyzicko-mocenským instrumentem, když se oficializovanou autoritativní interpretací legendy daří kodifikovat výklad společného cíle v zájmu (konkurujících si) politických elit. Ježíš gospelů je už Ježíšem moderního srdce, zraňovaného novými svobodami. Je to Ježíš, kterého si bez všeho, co se stalo značkou „američanství“, nelze představit. Úctyhodného věku 2 tisíc let se dožilo křesťanství, a s dalšími dekádami bude ještě zřetelnější, že i ti nejzapřisáhlejší „křesťané“ vůbec nevědí, čeho že jsou „křesťany“, protože sám Ježíš by je nepoznal. Čechy 21. století byly Ježíšovi „Putna“. A nerozuměl by nejen pánbíčkářským antisemitům zpopelňujícím jeho národ, ale ani vlastnímu kmeni. Cosi by brblal, sotva by se naučil arabsky a doma by se cítil v mešitě. Walk the Line je film o nádherné lži a umění schopném inkorporovat ježíšovský mem v měřítku populární hudby; je o vytěžitelnosti „Ježíše“ jak ekonomické, tak emoční. Líbil se mi i napodruhé velmi: příběhem, písněmi, lidmi. Je také o hereckém nadání a nasazení.

Vleklý rozjezd s hluchými místy v druhé polovině vystřídá napínavě gradující představení o korupci, demagogii a strachu konfrontovat nedisciplinovanou svévoli s monopolem k násilí. Křiváctví je strach. / Mé hodnocení: 70 %.