VictorMartel

Až zase nějakého přeborníka na homosexuály, kvantovou fyziku a kreacionismus napadne komunikovat mi názory konzervativních metafyziků, vzpomenu si na tento film, který vydá za víc než vědecký článek. Je jemný a klidný, do detailů důkladný. Vyniká precizním dialogem, kde na každé větě opravdu záleží. Předává příběh lásky tak silný a důstojně vyprávěný, že povyrážel všechny příčky mezi mými favority na milostné téma. Dokonalá práce s kompozicemi jediná je hodna takového díla. I to se stalo. Svět se nezmění dřív, než se vrátí matka s jasným plánem obětovat dceřino štěstí ideálům patriarchátu. Ten komanduje i tahy štětcem a skrze estetiku zpětně formuluje ženství jako toliko společenský úděl, definovaný před-interpretovanou biologií. Vyčpělými šablonami zformované blbečky, obdařující nás duchaplnými tipy na „zamilované filmy“, rovnou odkazujme sem. Třeba už je na čase, aby zvládli víc než Transformers.

Ten Lynch je tak chytrý, že tomu ani napotřetí nerozumím.

„When you work with tigers, once in a while, they're gonna take a swipe at you. I like working with tigers. Of course when they get out of hand, you put them down.“ (S03E03) Tak to je svatá pravda každé dobré spolupráce.

Křesťanské poslání dokumentu je silnější než jeho prvoplánově antikomunistická linka. Hodnocením jsem shrnul sílu zde dokumentovaného evangelia, lacinému tažení proti dnešní Číně věnuji recenzi. / Zdejší rozkolísané hodnocení mi trochu ulevuje od pocitu, že jsme tu všichni pobláznění ignorantským protičínským mindrákem. Nejdříve data v kostce. Svým HDP se Čína vrací na pozici, kterou držela prokazatelně přinejmenším prvních 19 století západního letopočtu. Ještě v roce 1820 se podílela na světovém HDP celou jednou třetinou, byť samozřejmě na hlavu třeba Britové té doby dosahovali až čtyřnásobku průměrného Číňana (War in Human Civilization, Oxford University Press, 2008, s. 516 n.). Jenomže sotva si lze ještě představit jak koloniální zázemí, tak technologický náskok tehdejšího Brita kdekoli jinde v kterékoli jiné době, natož v budoucnu. V roce 2019 se v měřítku PCT (Smlouva o patentové spolupráci) stala nejinovativnější zemí. Proto když v roce 2020 proběhla veřejná debata ČR Plus v Liberci s názvem Koupí si Čína celý svět?, musela Alice Rezková korigovat Etzlerovy teze o moderní Číně zbudované kopírováním. Ale i kdyby: internalizace know-how, hodnocena samozřejmě z pohledu profitujícího domácího trhu, je i v míře ztotožnitelné s regulérním kopírováním neodmyslitelná komponenta prosperity. Trnem v oku západních kapitalistů není příklon ke kopírování, ostatně okopírovaný ze Západu, jako koncepce. Vadí to, že si Čína nevzpomene na ubohé Němce, když chce vybudovat železnici. Technologický vzestup Japonska je stejný příběh v jiných kulisách. Kdo je geopolitickým spojencem, má morální výsadu nebýt znevažován v otázkách, na kterých můžeme rázem delegitimizovat geopolitické protivníky. Samotná průmyslová špionáž je navíc hojně pěstována všemi vyspělými ekonomikami a kolikrát není ani nutná: Číňanům byly západní technologie vesele vyprodávány v honbě za jejich levnou pracovní silou, když se do Indie a zemí Dálného Východu po dekády přemisťovaly bezmála celé výrobní kapacity několika odvětví: oděvního, farmaceutického, polovodičového. Čínský režim je také propírán za svůj lidskoprávně nevybíravý postoj k Ujgurům. Prý je zneužívají k nuceným pracím a po vytěžení jim odjímají vnitřnosti, což zatím nikdo nedokázal. Nicméně platí-li, že je toliko převychovávají na ateisty, bylo by dobré si nejdřív přiznat, že je to možná „lidskoprávnější“, než dělat z muslimů teroristy, jako se to daří v Belgii, Francii a „Velké“ Británii. Souhrnem všech forem národního dluhu, financovaného z vnitřních zdrojů a vymykajícího se už kvalitativně srovnáním se západními monetizacemi, jimiž jsou nové peníze vpravovány do ekonomiky především v zájmu zabezpečit majetek nejbohatších před sociálními bouřemi, se Čína sice upsala k břemenu běžnému na Západě, kde nakumulovaná pasiva dávno přerůstají celé roční HDP, ale její externí dluh je k HDP asi sedminový. Porovnán s politickou strukturou a rizikovým potenciálem amerického státního dluhu (31 bilionů USD), zmítaného všemi ještě ani nepoznanými sentimenty celkové civilizační dekadence, a v situaci možná dvojnásobného veřejného dluhu po započtení firem a domácností, je médium čínského dluhu, byť i vnitřně třísetprocentního, kontrolovatelnější už politicky. Neviditelná ruka tam tolik nediktuje a spíš se vyhnou závislostem na okolnostech, do kterých nelze vidět, protože vznikají mimo dohled ať už státní moci, nebo kohokoli. Abych tu ale ve snaze distancovat se jen neoslavoval… Žít bych tam nechtěl, i když možná stamiliony Číňanů žijí v paritě kupní síly líp než průměrný unijní Evropan. Čína je osudově přelidněná a bude za to platit jak dosud vlastními, tak zatím cizími zdroji v regionu. Její přelidnění nelze odbýt žádným růstem v mezích planety, natož za uspořádání, jemuž nelze dominovat na způsob starověkých impérií. Čína je ve stádiu experimentu, a pokud uspěje, – experiment skončí –, to znamená zharmonizuje dnešní technologické možnosti s potřebami nejen konsumními, bude v ní hezky. Do to té doby je to pokus, jak bohatnutím zahnat přirozený hlad po soukromí a individualitě. Plně si to uvědomuje, štítím se nepříčetné civilizační samolibosti, jakou si dopřává typický žvanil, který v životě nic pořádného nedělal a myslí si, že čím menší má podíl na hmotném zázemí většiny, tím víc se jím může chlubit a představovat si, jak obstojíme i přesto, že vlastních pomyslných Číňanů schopných skutečné statkově produktivní práce máme rok od roku méně. Někteří Evropané milují pohádku o bezprizorním Rusku a hrůzné podobě dnešní Číny. V postsovětském Rusku se Západ dobře nepředvedl a Čína překonává Západ v jeho údajných přednostech. Proto dlouho sním o zemi, která řeší vlastní problémy a nevymlouvá se na cizí. Třeba v ní jednou žít budu. Tolik na úvod, abych se vymezil vůči té interpretaci dokumentu, která každý takový eklektický kousek vítá jako spolehlivý důvod k prohloubení svého pseudoliberálního pozérství. I toto pozérství je dialekticky neúprosně fundováno materiálními kapacitami, možnými v dané intenzitě jen proto, že: OBCHODUJEME S ČÍNOU. Buď si obchodní bilance nakloněna jedné ze stran tohoto vztahu několikanásobně, nedělali bychom to, kdybychom tak či onak nemuseli. A nemuseli bychom, kdybychom tak či onak nechtěli. Proto když si bývalý rezident Bílého domu naříkal, že čínský spotřebitel sotva může uspokojit americký dovoz tou měrou, v jaké si americká poptávka pochvaluje levný import z Číny, bylo to POKRYTECKÉ. Právě jako pochybné vyznění lidskoprávních výstrah, přesně dokud jsou ještě materiálně možné. Saudskoarabský princ bin Salmán, který měl dát rozřezat protirežimního novináře Chášukdžího, dostal 18. 11. 2022 od Spojených států imunitu jako posílení jeho premiérské funkce. Saudská Arábie je dost bohatá a tržně kolegiální, aby mohla pustošit Jemen. Naproti tomu představa Rusa zabírajícího historicky nejednoznačné kusy Ukrajiny je pobuřující. Mně takový Rus znervózňuje a Ukrajince vraždí, ale nic z toho není pravým důvodem najednou zmobilizovaných ideálů územní celistvosti. Ty jsou aktivizovány, až když ji nerespektuje geopolitický konkurent, jehož surovinové zásoby jsou už tak neudržitelně nevyužívané, což lze přímočaře přeložit: jehož rozloha je neudržitelně provokativní. / CITUJI ČLÁNEK VYSTIHUJÍCÍ POKRYTECKÝ ELEMENT NA PŘÍPADU FOTBALOVÉHO ŠAMPIONÁTU V KATARU - Bosák pálil na Messiho a Ronalda. Vyčítá jim pokrytecky to, co sám dělá (Ondřej Škvor, 24. 11. 2022, isport.blesk.cz): Jaromír Bosák si myslí, že Lionel Messi a Cristiano Ronaldo se měli otočit k mistrovství světa zády, bojkotovat ho. A to kvůli zjištění, kolik námezdních dělníků zemřelo, aby v Kataru povstaly stadiony či hotely. Sám se ale šampionátu, byť na dálku z Prahy, aktivně účastní. ¶ Není to pokrytecké? ¶ Je. ¶ Jaromír Bosák byl hostem Daniely Drtinové na kanálu DVTV. Mluvilo se pochopitelně o katarském mistrovství a převážně o kontroverzní povaze tohoto pořadatelství. Známý komentátor mluvil výhradně negativně a mnohdy se s ním dalo velmi souhlasit. ¶ Když kritizoval, že Katařané si pořadatelství mistrovství světa před dvanácti lety koupili. Kromě selského rozumu pro to jsou i důkazy. ¶ Když kritizoval, že se turnaj koná v malé třímilionové zemi, která těžko pobere nápor fanoušků. ¶ Když kritizoval FIFA jako takovou i jejího předsedu Gianni Infantina za to, jak se chovají. Třeba kvůli vážně míněnému jednání s KLDR o pořádání šampionátu. ¶ Ale když zepsul Messiho a Ronalda, že coby první hvězdy fotbalu nepozdvihli morální prapor odporu, střílel vedle. Navíc do vlastní nohy. ¶ „Když vyšla najevo čísla, kolik lidí zemřelo při stavbě stadionů, hotelů, silnic, tak jsem čekal, že největší fotbalové hvězdy řeknou: ‚Hoši, bez nás. My tam prostě nepojedeme‘,“ prohlásil Jaromír Bosák. Víme, že se tak nestalo. „To mě velmi, velmi zamrzelo. Speciálně u těch největších hvězd, jako jsou Messi, Ronaldo, kteří už mistrovství zažili mockrát, bych čekal, že se od nich něco takového doslechnu. To je pro mě asi to největší zklamání. Kdyby se tohle stalo před půl rokem, před rokem, tak se klidně šampionát ještě dal přeložit.“ ¶ Předně myslím, že taková představa – o odložení šampionátu – je mimořádně naivní. Kdyby se Katar propadl do moře, tak by FIFA ke změně sáhla. Ale velikáni Messi i s Ronaldem na to jsou moc malí páni. Ale to není až tak podstatné. ¶ Jaromír Bosák se chová jako aktivista a jiným vnucuje oběti, které mají za ostatní vykonat. Těmto dvěma hvězdám nakládá břímě svých morálních představ o světě. Nesouhlasím s ním, ale má na to jistě právo a asi by to nestálo za polemiku, kdyby sám pil vodu, kterou káže. ¶ Není totiž v tomto ohledu rozdíl mezi kopáním fotbalistů a komentováním kopání fotbalistů. Princip tu zůstává stejný. Oni i on se podílejí na propagaci jím kritizovaného turnaje. ¶ Jaromír Bosák, rovněž mnohonásobný účastník šampionátu, to vidí jinak. Na otázku Daniely Drtinové, zda si lze vůbec za takových okolností turnaj užít, odpověděl: „Je to těžké. My novináři to máme trochu horší. Zahraniční zpravodajové, kteří musí pracovat v Rusku nebo Číně, jsou také na území, které jim určitě dvakrát sympatické není. Ale jejich práce tam je vytrvat a zpravodajství přinášet. A my jsme na tom v tuto chvíli dost podobně.“ ¶ Nejsou. ¶ Kdyby Jaromír Bosák šampionát pokrýval investigativně, kriticky, tedy poukazoval na nešvary, o nichž tak zaníceně mluví, a klidně by se mohl úzkým pohledem svých evropských očí v lecčems mýlit, měl by ve svém srovnání pravdu. ¶ Jenže on komentuje zápasy, kličky, góly, nabízí příběhy, zajímavosti. Svým způsobem oslavuje fotbal. Je v principu – a o něj se přece při své kritice především opírá – stejným dělníkem turnaje jako LM10 a CR7. Neporovnatelně méně známým, ale na to se u principů přece nekouká, ne? ¶ Ještě odbočka. V závěru pořadu se Daniela Drtinová zeptala, co říká na prohru Argentiny se Saúdskou Arábií. Prý kdyby byl Jaromír Bosák jasnovidec, říká, vsadí na výsledek pořádnou částku a zítra nepůjde do práce. ¶ Já vím, že to je nadsázka, a nechci ho chytat za slovo. Ale dovedeno do důsledku, šampionát komentuje pro peníze. Protože kdyby je měl, do té práce nejde. Není to vlastně hanba (podle mě ne, aby bylo jasno), že se přiživuje na turnaji, který je v jeho očích tak odporný? Že ten turnaj přenáší a góly, ofsajdy a kličky podrobně rozebírá jeho Česká televize? ¶ Závěrem: Já Jaromíru Bosákovi ani to komentování, ani ty peníze nevyčítám. Ovšem podle své vlastní logiky by mu to měl vyčítat – Jaromír Bosák. / Sám bych ještě dodal, že na stavbách v Kataru jistě umírali dělníci ze třetích zemí, protože se šetřilo na bezpečnosti práce, která je v takových režimech nevalná. Bylo by snad proto morálně uspokojivější, kdyby tentýž život riskující dělník doma strádal hlady? Nebo kdyby se místo Kataru vydal pracovat k nám a evropskému kapitálu pomohl srazit cenu domácí pracovní síly? Bylo, že?

Zatímco mezi mé politické fóbie rozhodně nikdy nepatřil kulturní liberalismus a varováním před progresivní levicí rozumím spíš jako zoufalému triku české transformační třídy, usilující o moc nad zbytky domácí ekonomiky, pořad paní Bobošíkové musím hodnotit nejen ve srovnání s běžnou úrovní dnešní publicistiky velmi příznivě. Má šmrnc, je profesionální a otevřený názorům už skoro zakázaným. Jako pravidelná feuilletonistická zásobárna postřehů k pokrytecké podstatě dnešní politiky plní úlohu jedinečnou už proto, že vtipu a ironickému jemnocitu paní Bobošíkové na české publicistické scéně není rovno. Na možnost kooperace mezi tradičně levicovými a pravicovými východisky, jak ji chce občanům namluvit kdekteré aktuální protivládní hnutí (jmenovitě Svatopluk), nevěřím: není důvod, aby se proletariát spojoval s místním kapitálem jen proto, že je místní, a nějak nevnímal jak setrvalý pokles vlastní životní úrovně i v souvislosti s ním coby novým majitelem práce, tak míru porevoluční makroekonomické devastace za nadšeného provolávání antikomunistických hesel a překrucování komparativních dat v nekonečný prospěch kapitalistické agendy – a legendy – ad absurdum. I perestrojkový socialismus byl řádově výkonnější co do schopnosti saturovat masové blaho než kapitalismus v kterémkoli z polistopadových let. Že rozčarování ze socialistického projektu postupně vystřídala slepá důvěra k antikomunistickým prorokům blahobytu, má vedle objektivních neduhů doby původ i v jejích výdobytcích, které si lidé mylně vykládali jako nezávislé na specifickém charakteru tehdejšího zřízení, ztotožňovali je s technologickým pokrokem lidstva jako takovým a domnívali se, že ekonomickým kolonialismem uzbrojený socialismus blokuje jakoukoli možnost si k těmto jistotám přilepšit. Ony jistoty ale spočívaly v mnohem soběstačnější infrastruktuře (energetika, zemědělství, průmysl), v krizových kapacitách na zdaleka širší jak demografické, tak organizační základně (bytové stavebnictví, přehrady…) a redistribuci každoročního růstu s maximálně plošným imperativem. Že i nemajetní, a často nemajetní následkem kolektivizace, mohli v 70.-80. letech bez pomoci příbuzných pokrýt výdaje na bydlení šestinou svých příjmů, nebyla ale danost pokroku, jak vidíme nyní. Byl to sad kvetoucí z dekád usilovné práce a rozčilující všechny nenechavé zlodějíčky, kteří nás rázem vyvedli z omylu, že ve světě, kde existují oni, lze společně prosperovat. Naši rodiče chtěli zkrátka luxus, a netušili, že cena za ten luxus je jistota. Bobošíkové ideové souputníky z řad tržních fundamentalistů proto záměrně nevyhledávám, abych si nepřivodil depresi. Její vlastní profesní hodnota je ale úměrná nikoli tomu, s jakými politickými činiteli si rozumí. Má znalost, dobrou paměť a sarkastického génia.

Na tu nostalgicky žánrovou, melodramatickou naraci jsem přistoupil a s občasným arogantně intelektuálským protočením panenek si ji užil srdceryvnému balastu navzdory. Tom Cruise se tu ohlíží za celým jedním žánrem akčního filmu prodchnutého patetikou a má skvěle spočítané publikum. Paralelně s tím se jeho opět produkčně vybroušený holt vlasteneckému kýči loučí s americkou vojenskou hegemonií, která pomalu, ale jistě bere zasvé pod náporem Číny. Tato nová militarizující se velmoc Spojené státy uzbrojí a utopí je v dluhu, na který bude každá měnová politika krátká. I když bylo načase, aby břídilskému universalismu dolarového mesiášství sklaplo, radost mi to kupodivu nedělá.

Komunisti jako vždycky jednorozměrná parta, doba viděná devadesátkově antikomunistickým filtrem a navíc: Monika mi řekla, že film zdaleka nereplikuje sílu knihy. / Ani vyfabulované restituční nároky nezastavily pokles do církevních struktur začleněných věřících, nastartovaný zhruba s přechodem ke kapitalistické ústavě. Možná, že křesťanství společensky prosperuje víc tam, kde vládne komunista.

Mr. Robot je někdy trochu nemotorný nebo spíš příliš intelektuálně zatěžkaný, než aby se mohl v ději i metakomentářích ladně odvíjet po celou stopáž. Místy u mě ztrácí na dechu, jak nejdřív naivně dichotomizuje o sobě nebinární problém špatné vs. dobré společnosti. Kritika špatné společnosti je imanentní jejímu permanentnímu námětu a střetáváním mezi spekulacemi, kam a jak z ní k dobré společnosti, je sama dystopicky ústící neshoda živa. Elita mezi hackery se nadšeně hecuje a vychvaluje svůj plán pro anarchický restart, jako by si zaměnitelnosti mezi pány a otroky, kteří jim, mimochodem, dosud pomáhali s vládnutím, nebyla v nejmenším vědoma. Jistě nepředpokládám, že by sám fakt universálního tápání měl zafungovat jako δαιμόνιον, rezignující na moc se zbabělou výmluvou o naší vlastní zkaženosti. To je disciplína konzervativců. Jen bych očekával, že inteligence schopná šifrovat korporátní data si něčeho tak triviálního bude vědoma i bez nárazu do železné reality oligarchického zákona: „Face it, no matter how hard you try... That's always the end result.“ (S03E07) Naopak mě seriál přesvědčuje tím, jak prostřednictvím hlavní postavy předvádí, co můžeme vidět, když jsme v depresi. Depresivní rozpoložení umožňuje přestat s přičítáním smyslu objektům a otevřít se banálnosti světa, viděného najednou sice bez motivace, ale právě tak i v ostřejších rysech a střízlivěji. Už Nietzsche proto cenil iluzi, že ta je nutnou podmínkou životní perspektivy a vlastně pohání přítomné k budoucímu (Lidské, příliš lidské). Elliotova premisa je opačná: vytěžit z bezútěšné, k naším domnělým zájmům indiferentní reality světa ty nejsyrovější pravdy, jakých je poctivá mysl vůbec ještě schopná. Tu a tam se následkem svých úzkostí domůže čistého pohledu na život, na lidský druh a jeho zoufalé možnosti vymanit se z toho, co o něm víme z biologie. Marxistické stanovisko k náboženství se zvláštním důrazem na křesťanskou tradici v politických dějinách Západu kulminuje odsouzením náboženského elementu coby „dopaminu ignorance“, „sci-fi franšízy“ a „způsobu, jak nás vlastnit“. Což uzavírá: „So fuck God. He's not a good enough scapegoat for me.“ (S02E03) Nicméně citovatelných pasáží je tu bohatě. / PODOBNOSTI: charakterovou estetikou - Fargo (2014–2022); v celkovém podání vyšinutě konfrontačních scén, jmenovitě S04E06-S04E07 a vlastně všech s Fernandem Vera - Tarantino (The Hateful Eight/2015); kritikou poměrů - Fight Club (1999), The Matrix (1999). Kognitivní kritikou reality, natož u posledních 3 epizod, mi připomínal Inception (2010). Nolanovský sklon k hloubavým poselstvím a velkolepým reflexím našeho bytí, zakoušeného v konfliktech identity na časoprostorové linii, se tu vyskytne nejprve bez vážnějšího směřování, ale nakonec úplně definuje příběh. Seriál je nicméně silnější v konsistenci i hloubce verbalizovaných duševních pochodů už tím, že má složitější a daleko rozvětvenější látku, kterou k mému překvapení dokázal udržet pohromadě. Poslední epizoda už sice byla blábolivě redundantní, ale zřejmě bylo nutné vrátit příběh na zem nějakou smířlivě reformulovanou filosofií jak vůči statu quo, tak vůči otevřenosti vlastního interpretačního potenciálu v součinnosti s dost dobře nereálným prvkem Elliotovy až fantasmagoricky unikátní diagnózy. Ústředním sdělením je paradox identity, demonstrovaný myšlenkovým experimentem příběhu o rozhašené psychice, na němž si divácky odžijeme, že tolik sněná od bolestí a omylů očištěná verze našich životů přichází o svou přitažlivost absencí všeho, co se naším stalo teprve v agregátu přítomnost determinující minulosti: to, k čemu tolik lneme, na čem nám tak záleží, že si právě ze starostlivosti o to všechna selhání a naschvály postavené do cesty vyčítáme, – my, naše „já“, – je tu zároveň až tehdy, došlo-li právě ke všemu, kvůli čemu s tím máme takový problém. Ke svým efektivnějším verzím nemáme vztah, protože v nich nijak historicky nefigurujeme, zatímco neefektivita našeho dosavadního počínání spoluvytváří „score“, na jehož tristní podobě lpíme. Je to jediná možná verze našich „já“, kterou lze milovat. Všechny ostatní můžeme jen obdivovat a tušit jako možnosti sebe sama, a tím pádem tu menší, tu větší zklamání. / ŽÁNROVĚ FORMÁLNÍ ROZMÁCHLOST: v tomto parametru seriál nemá srovnání a především díl S04E05 (Method Not Allowed) s jedinou větou na konci má víc než bondovské proporce.

Když tak dynamicky obohacovaly svoji demografii během dekolonizace, státy západní Evropy si napěstovaly na vlastním území odboj a budou mít co dělat s normálně komickým průběhem dospívání. Zklamány víc než čím jiným právě dospíváním a opojeny pubertální nenávistí k autoritě se tu mladé Švédky ne nutně s problematickým rodinným zázemím rozhodnou provdat za džihádisty. Takto odvyprávěna, jejich volba dává smysl, a to je samozřejmě na pováženou, jenomže nezávisle na době problém je vždycky stejný: statisticky nutně se nějaké procento mladých neztotožní s tím, co po nich systém chce, a tato nedůvěřivost se buď časem uklidní, aby ji vystřídala opožděná asimilace a integrace do společnosti „dospělých“, nebo se uklidnit nestihne a dopadne to katastroficky.

Václav Klaus uvádí... dokumenty s tematikou globálního oteplování (dobová glosa Zdeněk Holý) (zdroj: http://cinepur.cz/article.php?article=1291#top) Už to bude skoro rok, kdy dokument spojený se jménem bývalého amerického viceprezidenta Alberta Gora Nepříjemná pravda vstoupil do našich kin. Chtěli jsme tento dokument recenzovat, ale ukázalo se, že nedostatečná znalost z oblasti problematiky globálního oteplování je tomu zásadně na překážku. Filmový kritik sice může popsat, jakých rétorických forem dokument používá, ale už si nemůže být jist správností jejich zapojení. Např. názorné ukázky katastrofických důsledků lidského počínání mohou být v jednom případě ospravedlnitelným varovným mementem, v druhém se naopak mohou stát zbytečným spouštěčem veřejných hysterií. Když letos v červnu uvedl prezident republiky Václav Klaus dokument Velký podvod s globálním oteplováním popírající tezi o globálním oteplování, objevila se výborná příležitost oba dokumenty porovnat. Oslovili jsme proto ty, jejichž názor je v této problematice nejrelevantnější a u nichž by měla každá diskuse na dané téma začínat, totiž vědce zabývající se změnou klimatu. Položili jsme jim dvě anketní otázky: 1) Jak zachází s fakty film Alberta Gora Nepříjemná pravda a jak ve srovnání s ním zachází s fakty film Velký podvod s globálním oteplováním? 2) Jak v této souvislosti hodnotíte rozhodnutí prezidenta ČR Václava Klause uvést exkluzivní projekci filmu Velký podvod s globálním oteplováním v pražském kině Blaník?   RNDr. Jan Pretel, CSc. V roce 1966 ukončil studia na Matematicko-fyzikální fakultě UK, obor meteorologie a klimatologie. V letech 1966–1991 pracoval v Ústavu fyziky atmosféry ČSAV, v letech 1991–1993 na Ministerstvu životního prostředí a od roku 1993 v Českém hydrometeorologickém ústavu na pozici vedoucího oddělení klimatické změny. V letech 1995–2004 byl členem delegací ČR na jednáních k Rámcové úmluvě a Kjótskému protokolu, v letech 1997–2002 byl členem výboru IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change (Mezivládní panel pro klimatické změny), založený při OSN v roce 1988). 1) Film Nepříjemná pravda je emotivně laděným snímkem, založeným na přednášce Al Gora o klimatických změnách a globálních nebezpečích a rizicích, které tyto změny mohou v budoucnu vyvolat. Prezentuje řadu odborných zjištění, ale nelze v něm nevidět i aspekty politické osobní propagace Al Gora. Snímek podporuje představu velmi silného negativního vlivu lidské činnosti na klima. Informace jsou podávány většinou realisticky a hlavně velmi přesvědčivě. Občas jsou i mírně zkreslovány či ukazují jen část pravdy, někde poněkud nadsazují. Pasáže, které nejsou pravdivé, jsou spíše výjimečné. Film uvádí spíše katastrofičtější varianty dalšího vývoje, a proto se zmiňuje pouze o těch nejméně příznivých vědeckých scénářích. Nadsazuje i v části o extremalitách budoucího počasí. Uvádí např. příliš vysoké počty zemřelých v důsledku vlny veder v Evropě 2003, nadsazuje kauzální vztah mezi počtem hurikánů a klimatickou změnou, zdůrazňuje ničivou sílu hurikánu Katrina, nechává ve filmu stoupnout hladinu oceánů o sedm metrů a zaplavit Floridu, San Francisko, New York, Kalkatu, Peking, Šanghaj a velkou část Nizozemí – zřejmě proto, aby více zaujal. Projekce nárůstu hladin do konce tohoto století je přitom i při nejpesimističtějším scénáři necelých 60 cm... Nechává „zastavit” také Golfský proud, což je zatím skutečně silně nereálné. Film jako celek zvýší zájem diváka o problém, vykreslí mu důsledky v poněkud černějších barvách, nadsadí, ale zásadně ho neklame! Zato film Velký podvod s globálním oteplováním je skutečně klamné a propagandistické vylíčení současného stavu poznání o klimatické změně. Jako nesourodá snůška trochy pravdy, a pak už jenom polopravd a nepravd, které cíleně míří k diskreditaci problému, je skutečně „velkým podvodem” na divákovi. Autor provedl silně selektivní výběr vědeckých informací, a to zejména těch, které jsou spojeny s jistou neurčitostí. Ty se pak snaží divákovi prezentovat tak, aby vyzněly jako „silné argumenty” proti probíhajícím globálním změnám. Například vztah mezi teplotou a koncentracemi CO2: Již paleoklimatologická měření ukázala, že někdy nastává situace, kdy teploty předchází nárůstu CO2. Je to ale jenom důkazem, že mezi oběma veličinami existují zpětné vazby. Primární vliv je ale na straně absorpce a vyzařování dlouhovlnného záření při rostoucích koncentracích, a o zpětných vazbách film nehovoří vůbec. Celý problém je tak účelově vytržen z kontextu. Rovněž 800letý posun mezi oběma křivkami byl pro záměr filmu vytvořen uměle. Rozdíl je dokumentován na křivkách z doby ledové před asi 240 tisíci lety. Konec doby ledové byl ale vyvolán zásadními změnami v poloze Země i změnami její orbitální dráhy a nemá vůbec nic společného se změnami koncentrací. Nebo tvrzení filmu, že antropogenní emise CO2 jsou zanedbatelné vůči emisím ze sopečné činnosti: Současné antropogenní emise jsou více než stokrát vyšší než emise ze sopečné činnosti. Nesprávné jsou i prezentované vztahy mezi změnami teploty a změnami sluneční aktivity za posledních čtyři sta let. Část grafu byla evidentně zkonstruována ze zcela chybných hodnot, pro část grafu byly hodnoty „vymazány”. Film se rovněž nezmiňuje o tom, že v posledních třicet letech sluneční aktivita klesá, zatímco teplota i koncentrace CO2 narůstají. A podobných argumentů by se dala nalézt celá řada. Film Nepříjemná pravda je možné divákovi zajímajícímu se o problém ke shlédnutí doporučit spolu s doporučením, aby se o svoji budoucnost zase moc nebál. Navštívit film Velký podvod s globálním oteplováním je spíše ztráta času, pokud se člověk nechce nad jeho obsahem spíše pousmát. 2) Upřímně řečeno, panu prezidentovi se dost divím, že si před rozhodnutím osobně uvést projekci filmu Velký podvod s globálním oteplováním v kině Blaník neprověřil nejdůležitější ve filmu uváděná fakta a neseznámil se ve větších podrobnostech s fyzikální podstatou problému, na který skutečně není odborník. Jsem také překvapen, že mu neporadil tým jeho poradců. Ve filmu totiž o ekonomické ani společenské problémy vůbec nejde, dokonce v něm nejsou ani v souvislostech zmiňovány. Mělo jít pouze o fyzikálně laděný snímek, bohužel s výsledkem, který jsem popsal v odpovědi k předchozí otázce. Bylo to ale asi jeho vlastní rozhodnutí v zájmu snahy o zpochybnění problému klimatické změny jako „jednoduchého” odrazového můstku k širšímu zviditelnění jeho názorů na některé ekonomicko-politické důsledky změn. S těmi se ale ve značné míře docela ztotožňuji... 2. 8. 2007   RNDr. Václav Cílek, CSc. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor geologie. Od roku 2004 je ředitelem Geologického ústavu Akademie věd ČR, kde se mimo jiné zabývá změnami klimatu a prostředí v nedávné geologické minulosti a vývojem krajiny ČR. Za knihu Krajiny vnitřní a vnější a za následující knihu Makom: Kniha míst získal Cenu Toma Stopparda. V červnu 2007 získal Cenu ministra životního prostředí „za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie”. 1) Film A. Gora je sice americky emočně-rodinný a nám Evropanům nemusí vyhovovat právě tou profesionální vypočítavostí – „hraním na city”, ale jinak je v zásadě správný. Mohu mu pár věcí vytknout – například volbu horších scénářů nebo onen sugestivní záběr zaplavování USA při zvedání mořské hladiny, kde není uvedeno, že v tomto století se počítá se vzrůstem globální mořské hladiny „jen” o asi 30 cm (podle různých výpočtů 17–32 cm) – ale jinak nemanipuluje s fakty. Řekl bych, že poněkud manipuluje s city, ale to je v rámci osobní subjektivity a těžko se hledá správná míra. Na druhou stranu právě ona manipulace s city vzbuzuje zájem publika o tento typ problémů. Na film Velký podvod s globálním oteplováním existuje řada věcných kritik, které ukazují manipulaci s fakty. Gorově filmu v zásadě důvěřuji, druhému filmu v zásadě nedůvěřuji. 2) Víte, před časem jsem přišel do nakladatelství Dokořán, kde právě vydali knihu V. Klause o klimatu a svobodě a nabízeli mi ji zadarmo. Odmítl jsem s pocitem, zda nejsem proklatý intelektuál, který z pýchy odmítá jiný názor. Doufám, že to je jinak – buď můžete jako většina komentátorů ztrácet čas a energii nikam nevedoucí diskusí s prof. Klausem, anebo ji věnovat četbě primárních pramenů. Mám málo času, a tak jsem se již před lety rozhodl, že raději budu rozplétat prameny odborné četby, abych pochopil, co se s klimatem skutečně děje, než abych se pokusil rozumět tomu, jak politici reagují na tyto zprávy. Nejsem odborník na balkánský folklor, takže se těmto diskusím raději vyhýbám. 23. 7. 2007   prof., Ing. Jaroslav Kadrnožka, CSc. V roce 1960 absolvoval Fakultu strojní Českého vysokého učení technického v Praze, obor tepelné energetické centrály. Dnes působí na Vysokém učení technickém v Brně, Fakultě strojního inženýrství, kde se zabývá problematikou tepelné energetiky, teplárenství, parní a plynové turbíny, teorie tepelné energetiky a tepelných turbín a turbokompresorů. Autor knihy Energie a globální oteplování. Za knihu Proměny Země při opatřování energie obdržel cenu Českého literárního fondu a Hlávkovy nadace. Další, značně podrobnější a rozsáhlejší kniha na toto téma Globální oteplování Země. Příčiny, průběh, důsledky, řešení by měla vyjít tento rok. Problém globálního oteplování Země a z toho plynoucí celosvětové i regionální klimatické změny je velmi vážný problém celého lidstva, a to se projevuje ve velmi živém zájmu ve všech vrstvách společnosti. Tomu odpovídá též velká frekvence podávaných informací v mediích. Problém globálního oteplování je problém nesmírně složitý a komplikovaný a mnoho důležitých otázek zůstává i z vědeckého hlediska dosud otevřených. Této situaci odpovídá šířka názorového spektra prezentovaného s různým důrazem na jeho jednotlivé části v mediích, knihách i v dosud dostupných filmech. 1) Film Alberta Gora Nepříjemná pravda patří do skupiny prezentací orientovaných v zásadě správným směrem. Problémy globálního oteplování jsou sice interpretovány poněkud zjednodušeně, ale v zásadě v souladu s vědeckým poznáním. Globální oteplování není jen přímo úměrné rostoucí koncentraci oxidu uhličitého v ovzduší v důsledku spalování fosilních paliv. Ovlivňuje je i řada dalších lidských činností, jako je například vypalování lesů, zejména tropických pralesů, čímž se snižuje rozsah fotosyntézy, která odnímá oxid uhličitý z ovzduší, a naopak spalováním biohmoty vzniká oxid uhličitý. Dále je to mnoho lidských aktivit, které zvyšují koncentraci metanu a dalších skleníkových plynů v zemské atmosféře. Navíc oteplování akceleruje celá řada takzvaných kladných zpětných vazeb. Takovou významnou zpětnou vazbou je s rostoucí teplotou vzduchu zvyšující se množství vodní páry v ovzduší, která má rovněž skleníkový účinek. Dále je to vliv albeda spočívající ve velké odrazivosti slunečního záření od ledovců a sněhových plání, a naopak ve velké pohltivosti oceánu po roztátí ledu a zemského povrchu po roztátí sněhového a ledového pokrytí. Velmi významný je vliv rostoucí koncentrace metanu v ovzduší, jednak jako důsledek mnoha lidských aktivit (zvyšování rozsahu a intenzity zemědělské výroby, těžby, přepravy a zpracování fosilních paliv), ale též působením další kladné zpětné vazby spočívající v uvolňování metanu z rozmrzajícího permafrostu (trvale zmrzlé půdy) a z rozmrzajících rašelinišť (například sibiřských). Potenciál globálního oteplování metanu je přitom 20 až 110krát větší než potenciál globálního oteplování oxidu uhličitého. Autor filmu měl k dispozici velké množství unikátních filmových záběrů a výzkumných i ekonomických informací, a to zvyšuje dokumentární cenu filmu. Film je emocionálně velmi působivý, nezapře zkušenost dlouholetého politika s ovlivňováním veřejného mínění a může pozitivně oslovit mnoho diváckých vrstev. Ve filmu jsou uplatněny bohaté zkušenosti autora a jeho poznatky o vnímání posluchačů problematiky globálního oteplování získané z velkého množství přednášek nejen ve Spojených státech, ale i v Číně a mnoha jiných částech světa. Snad poněkud menší rozsah filmu mohl být věnován prezentaci vlastní osoby autora a jeho rodiny. Ale to zřejmě patří k politickému stylu a z něho se autor nedokázal dostatečně vymanit. Film Velký podvod s globálním oteplováním patří na opačný okraj spektra prezentací o globálním oteplování. Na otázku položenou redakcí, který z obou filmů používá vědečtější argumentace, nelze odpovědět přímo a krátce. Neznám argument, který by vědecky zpochybnil nastupující globální oteplování. Rádoby vědecké námitky, které zpravidla používají odpůrci globálního oteplování, a platí to i v tomto filmu, spočívají v tvrzení, že v minulosti byly na Zemi i daleko vyšší teploty a naopak také mnohem nižší teploty. To je sice pravda, ale příčiny těchto vyšších teplot byly zcela jiné než příčiny dnešního globálního oteplování. Zásadní rozdíl je však také v tom, že ke změnám teploty docházelo tisíckrát až milionkrát pomaleji než dnes, a proto se většina rostlinných a živočišných druhů těmto změnám dokázala přizpůsobit. A přesto mnohé druhy vyhynuly, naopak mnohé druhy se vyvinuly. Tvůrci uvedeného filmu samozřejmě také využili takzvané středověké teplotní optimum s doklady, kde všude se v Evropě v té době pěstovala vinná réva. Toto oteplení však nebylo celosvětové. Globální teplota byla v té době dokonce o málo nižší než průměrná teplota v minulém století. Ne zcela seriozně prezentovaný průběh teplot od konce 30. let do konce 70. let (podle mých podkladů tento průběh nevykazuje monotónní pokles teplot) dávají do protikladu s takzvaným hospodářským poválečným boomem v letech 1940 až 1975. Ten zdaleka nezačal tak brzy. Ještě větší část 50. let se svět vzpamatovával z války. Za období hospodářského boomu (ale jen v některých zemích) lze označit až 60. léta. Spotřeba fosilních paliv v té době však byla jen nepatrným zlomkem dnešní spotřeby. Byla na úrovni 20 až 25 procent dnešní spotřeby a spotřeba fosilních paliv by se měla v průběhu tohoto století zvýšit na několikanásobek dnešní spotřeby. Tvůrci filmu rovněž neopomněli spojit zvyšování teploty na Zemi s vlivem Slunce, jak se o to pokouší mnozí odpůrci globálního oteplování. Ten se nepochybně projevuje, a je dobře popsán velmi známou teorií Milankoviče. Je způsoben takzvanými astronomickými rytmy. Ale teplotní cykly vyvolané astronomickými rytmy se pohybují v délce větší než 100 tisíc let, a proto teplotní změny jsou nesrovnatelně pomalejší než při současném globálním oteplování Země. Rychlejší teplotní cykly jsou způsobeny slunečními skvrnami. Tyto cykly mají periodu 10 až 11 roků, ale změna slunečního záření mezi maximem a minimem slunečních skvrn činí okolo 0,1 procenta a to odpovídá teplotní změně na Zemi v setinách oC. Teplotní změny ve velkých částech planety jsou způsobeny změnami v oceánském proudění a s tím souvisejícími změnami v atmosféře. Počasí v Evropě podstatně ovlivňuje takzvaná Severoatlantická oscilace podobně jako v Tichém oceánu jsou to jevy El Niňo a La Niňa. To vše je poměrně dobře známé, i když dosud nejsou jasné příčiny, které tyto děje spouští. Teplotních změn na Zemi tedy proběhlo a probíhá mnoho. Zneužívání těchto přírodních procesů k popírání zcela nového, antropogenního jevu – rychle nastupujícího a akcelerujícího globálního oteplování planety –, považuji za velmi neseriózní a škodlivé. Na podrobnější rozbor zde není místo, souhrnně však lze říci, že film Velký podvod s globálním oteplováním je sestavený v duchu známého úsloví „Kdo chce psa bít, tak si hůl najde”. Bagatelizování a zpochybňování globálního oteplování a lidské zodpovědnosti za tento proces je velmi nezodpovědné a škodlivé, protože narušuje úsilí velkého množství lidí a institucí o dosažení nezbytného světového konsensu k co nejrychlejšímu přijetí nezbytných a razantních opatření. U přemýšlivého diváka, který zná i jiné názory, může mít film Velký podvod s globálním oteplováním pozitivní účinek. U jednoduššího diváka, který nemá další informace, však může mít účinky a důsledky velmi nežádoucí. 2) Rozhodnutí Václava Klause uvést projekci filmu Velký podvod s globálním oteplováním je jedním z důsledků jeho vidění dnešního světa, které se projevuje v jeho osobitých názorech politických, ekonomických, v názorech na význam různých společenských struktur a podobně. Součástí tohoto vidění světa jsou též jeho názory na globální oteplování, které jsou dostatečně známé z mnoha jeho projevů a v koncentrované formě z knihy Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?. Problematika globálního oteplování je nesmírně složitý komplex vzájemně provázaných problémů takřka ze všech oblastí přírodních věd a z mnoha oblastí technických věd. Problematika globálního oteplování má nepochybně dimenze politické a legislativní, ale též etické a rovněž ekonomické. Vidění této problematiky u Václava Klause je bohužel pouze ekonomické a politické, a dokonce vidění jen prizmatem určité ekonomické a politické orientace. Poznatky tisíců vědců z mnoha oborů Václav Klaus nechce vidět. Bohužel své názory nezměnil ani po zveřejnění studie světoznámého ekonoma a finančního experta Nicholase Sterna, kterou zpracoval pro britskou vládu a která byla masivně a ve světovém rozsahu prezentována v listopadu 2006. Názory Václava Klause na problematiku globálního oteplování jsou jednostranné a krajní. A z toho vyplývá i jeho podpora filmu Velký podvod s globálním oteplováním. 25. 7. 2007   prof. RNDr. Lubomír Nátr, DrSc. Absolvoval studium biologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně (dnes Masarykovy) v Brně v roce 1953. Od roku 1976 působí na Katedře fyziologie rostlin Univerzity Karlovy v Praze, v současnosti jako emeritní profesor. Zájem o globální klima zákonitě vyplynul z jeho studia přímého vlivu CO2 na rostliny a nepřímých důsledků změn klimatu. V roce 2006 vydala Academia jeho knižní publikaci Země jako skleník. Proč se bát CO2?. Pozn. red.: Lubomír Nátr se rozhodl odpovědět pouze na první anketní otázku. 1) Film Nepříjemná pravda (dále jako film A) jsem vnímal jako populární ilustraci toho, co znám ze studia vědecké literatury. Mám pocit, že populární forma celkem přesně popisuje stávající stupeň poznání o podílu antropogenních emisí CO2 na změnách klimatu a možných důsledcích globálního oteplování. Protože nežiji v USA, vadí mi přílišné velebení „bývalého budoucího prezidenta”, Al Gora, i připomínání „velikého národa”. Film Velký podvod s globálním oteplováním (dále jako film B) mě zaskočil velkým podílem času věnovaného kritice samotných zastánců podílu lidských aktivit na změnách klimatu. Také nejsem ochoten akceptovat představu, že se jedná o celosvětovou organizovanou manipulaci, která vědeckou komunitu zformovala k záměrnému šíření nepravd. Také tvrzení, že katastrofické vize se publikují snadněji, a proto se k tomu vědci uchylují, jistě platí pro obecné sdělovací prostředky a bulvár. Ovšem stejnou publicitu dostávají i velmi předčasné informace o nových lécích či léčebných postupech. Většina vědecké literatury prostě popisuje výsledky vědeckého bádání, a to metodami odpovídajícími aktuálnímu myšlení i experimentálním možnostem. A je jistě povinností odpovědných vědců upozorňovat na neutrální, žádoucí i obávané důsledky nového poznání. Kromě toho jsem při sledování (B) měl pocit, že mnohých tvrzení jsou si dobře vědomi i ti, kteří ukazují na rizika oteplování. Například omezení výpovědí matematických modelů: Jejich tvůrci a interpreti nejsou ignoranti neschopní vnímat limity modelů dané vstupními daty. Kritici modelů nenabízejí alternativu. A naše planeta nemá dvojče, které by se mohlo vyvíjet bez lidí, a takto testovat naše dopady na klima. Ve vědě neplatí, že pravdu má vždy většina (film A). Shoda většiny vědců – specialistů nepochybně vypovídá o aktuálním stupni poznání. Ale nezaručuje jeho absolutní pravdivost. Na druhé straně (film B) vědecká publikace neznámého i veleslavného vědce přinášející zcela nový poznatek není akceptována, dokud není potvrzena (nebo vyvrácena) jinými vědci, laboratořemi. Průměrné i nejvýznamnější vědecké časopisy občas publikují něco, co se ukáže jako (myšlenkový či spíše experimentální) omyl. A naopak odmítnou práci, která jinému časopisu přinese významný ohlas. Ale znovu opakuji: představa o celosvětové cenzuře či cílevědomém publikování jen určitých názorů či autorů je naprosto absurdní. A osobní poznámka: Před několika lety měl na naší katedře přednášku jeden z vědců známý svým popíráním antropogenního vlivu na klima a vystupující i ve filmu B. Podle mého vnímání následné diskuse přítomní čeští klimatologové jeho tvrzení vyvraceli jednoznačnými argumenty. Neobvykle na mě také zapůsobilo (ve filmu B) zdůraznění relativní nevýznamnosti CO2 mezi skleníkovými plyny. Ale i kdyby, tak si představme citlivé váhy, na jejichž obou miskách leží jedna tuna. Přidání nebo ubrání byť jen jedné miliontiny, tedy jednoho gramu, by rovnováhu vychýlilo. A klimatický systém Země je systém velmi citlivý. 7. 8. 2007