VictorMartel

Kapitalismus před postmodernou představoval marxisticky analyzovanou progresivní fázi mezi feudalismem a třídním bojem. Prý dialekticky odsouzenou k porážce. Postmoderní kapitalismus je ekonomicky aplikované freudiánství: technologie motivační sugesce, podvrhující kupujícímu falešné důvody k solidaritě s prodávajícím. V aktu obchodní výměny je zakódováno paradigma, že fundována kapitalistickými podmínkami je všeobecně výhodná. Kapitalismus jako takový je proto parazitická ideologie infikovaná hostitelům marketingovými triky. Primárním trikem je ono absurdně ahistorické schéma, podle něhož trh = kapitalismus, zatímco všechny jiné možnosti trhu, provozované od eneolitu, jsou v pomyslném měřítku velmi pochybné selektivní klasifikace podřadné nebo deformované. Moment kapitálu je z tohoto pohledu ideálem, do něhož si libovolný vyznavač neoliberálních pověr promítá právě takové definitorické nároky, jimiž může, aniž to leckdy vůbec ví, manipulovat veřejnost v zájmu vlastního modu vivendi. Propaganda se pak stává modem operandi. V české post-transformační bilanci vidíme, nakolik efektivní umí být reklama, jíž se konsumními výdobytky Západu podařilo ochromit pozornost k jistotám normalizačně socialistické ekonomiky (v té se – dnes nepředstavitelné – pouhou prací bylo možno mnohem dříve dobrat vlastního bydlení a rodina, četnější téměř o jedno dítě na matku, neznamenala ani luxus, ani sociální dávky). Kapitalismus na středoevropském příkladu ukazuje téměř nekonečné možnosti oblbování. Svým způsobem si ho zasloužíme, dokud jiné ekonomiky než této parazitní nejsme schopni. Zatím se vypořádal s každou „alternativou“ a už fakt, že můžeme mluvit jen o „alternativách“, vyvolává otázku, stane-li se vůbec někdy alternativou sám kapitalismus. Nacismus byl svérázným pokusem o politický darwinismus a třebaže se domníval vyvozovat svá východiska z přirozeného řádu, nevydržel ani dvě dekády. Komunismus natolik manichejsky přepjal svou vizi o spravedlivém uspořádání, že se nutně vydal cestami útlaku, v nichž nemohl porazit protivníka, který násilí běžně nepotřebuje a ponechává si je do zálohy pro ultimátní případy společenského střetu: když hrozí revoluce, když stávkují dělníci… Takže ne, antikapitalismus, pokud ho někdo relevantní ještě razí, se nemá jak zbavit kapitalistického protivníka. Uskutečnitelná není ani kdysi vážně míněná „konvergence“ mezi systémy, protože podstatou kapitálu je touha se namnožit, tedy i největší kapitál, jímž chce být každý kapitál, chce víc a každá společenská smlouva mu v tom od určité míry bude bránit, aby nepřerostl ji samu; z tohoto střetu pak vyplývá nutnost volit mezi systémy, protože může-li si ponechat centrální plánování a dominantní kusy ekonomiky, stát se stává „utlačitelem“ a kapitál hraje populární roli ústrky snášejícího věrozvěsta svobod. Oficiálně komunistické zřízení může kapitál nanejvýš tak inkorporovat v cosi, co nazýváme „socialismus s čínskými rysy“ a co má se socialismem společné jen ideály.

Až zase nějakého přeborníka na homosexuály, kvantovou fyziku a kreacionismus napadne komunikovat mi názory konzervativních metafyziků, vzpomenu si na tento film, který vydá za víc než vědecký článek. Je jemný a klidný, do detailů důkladný. Vyniká precizním dialogem, kde na každé větě opravdu záleží. Předává příběh lásky tak silný a důstojně vyprávěný, že povyrážel všechny příčky mezi mými favority na milostné téma. Dokonalá práce s kompozicemi jediná je hodna takového díla. I to se stalo. Svět se nezmění dřív, než se vrátí matka s jasným plánem obětovat dceřino štěstí ideálům patriarchátu. Ten komanduje i tahy štětcem a skrze estetiku zpětně formuluje ženství jako toliko společenský úděl, definovaný před-interpretovanou biologií. Vyčpělými šablonami zformované blbečky, obdařující nás duchaplnými tipy na „zamilované filmy“, rovnou odkazujme sem. Třeba už je na čase, aby zvládli víc než Transformers.

Ten Lynch je tak chytrý, že tomu ani napotřetí nerozumím.

„When you work with tigers, once in a while, they're gonna take a swipe at you. I like working with tigers. Of course when they get out of hand, you put them down.“ (S03E03) Tak to je svatá pravda každé dobré spolupráce.

Křesťanské poslání dokumentu je silnější než jeho prvoplánově antikomunistická linka. Hodnocením jsem shrnul sílu zde dokumentovaného evangelia, lacinému tažení proti dnešní Číně věnuji recenzi. / Zdejší rozkolísané hodnocení mi trochu ulevuje od pocitu, že jsme tu všichni pobláznění ignorantským protičínským mindrákem. Nejdříve data v kostce. Svým HDP se Čína vrací na pozici, kterou držela prokazatelně přinejmenším prvních 19 století západního letopočtu. Ještě v roce 1820 se podílela na světovém HDP celou jednou třetinou, byť samozřejmě na hlavu třeba Britové té doby dosahovali až čtyřnásobku průměrného Číňana (War in Human Civilization, Oxford University Press, 2008, s. 516 n.). Jenomže sotva si lze ještě představit jak koloniální zázemí, tak technologický náskok tehdejšího Brita kdekoli jinde v kterékoli jiné době, natož v budoucnu. V roce 2019 se v měřítku PCT (Smlouva o patentové spolupráci) stala nejinovativnější zemí. Proto když v roce 2020 proběhla veřejná debata ČR Plus v Liberci s názvem Koupí si Čína celý svět?, musela Alice Rezková korigovat Etzlerovy teze o moderní Číně zbudované kopírováním. Ale i kdyby: internalizace know-how, hodnocena samozřejmě z pohledu profitujícího domácího trhu, je i v míře ztotožnitelné s regulérním kopírováním neodmyslitelná komponenta prosperity. Trnem v oku západních kapitalistů není příklon ke kopírování, ostatně okopírovaný ze Západu, jako koncepce. Vadí to, že si Čína nevzpomene na ubohé Němce, když chce vybudovat železnici. Technologický vzestup Japonska je stejný příběh v jiných kulisách. Kdo je geopolitickým spojencem, má morální výsadu nebýt znevažován v otázkách, na kterých můžeme rázem delegitimizovat geopolitické protivníky. Samotná průmyslová špionáž je navíc hojně pěstována všemi vyspělými ekonomikami a kolikrát není ani nutná: Číňanům byly západní technologie vesele vyprodávány v honbě za jejich levnou pracovní silou, když se do Indie a zemí Dálného Východu po dekády přemisťovaly bezmála celé výrobní kapacity několika odvětví: oděvního, farmaceutického, polovodičového. Čínský režim je také propírán za svůj lidskoprávně nevybíravý postoj k Ujgurům. Prý je zneužívají k nuceným pracím a po vytěžení jim odjímají vnitřnosti, což zatím nikdo nedokázal. Nicméně platí-li, že je toliko převychovávají na ateisty, bylo by dobré si nejdřív přiznat, že je to možná „lidskoprávnější“, než dělat z muslimů teroristy, jako se to daří v Belgii, Francii a „Velké“ Británii. Souhrnem všech forem národního dluhu, financovaného z vnitřních zdrojů a vymykajícího se už kvalitativně srovnáním se západními monetizacemi, jimiž jsou nové peníze vpravovány do ekonomiky především v zájmu zabezpečit majetek nejbohatších před sociálními bouřemi, se Čína sice upsala k břemenu běžnému na Západě, kde nakumulovaná pasiva dávno přerůstají celé roční HDP, ale její externí dluh je k HDP asi sedminový. Porovnán s politickou strukturou a rizikovým potenciálem amerického státního dluhu (31 bilionů USD), zmítaného všemi ještě ani nepoznanými sentimenty celkové civilizační dekadence, a v situaci možná dvojnásobného veřejného dluhu po započtení firem a domácností, je médium čínského dluhu, byť i vnitřně třísetprocentního, kontrolovatelnější už politicky. Neviditelná ruka tam tolik nediktuje a spíš se vyhnou závislostem na okolnostech, do kterých nelze vidět, protože vznikají mimo dohled ať už státní moci, nebo kohokoli. Abych tu ale ve snaze distancovat se jen neoslavoval… Žít bych tam nechtěl, i když možná stamiliony Číňanů žijí v paritě kupní síly líp než průměrný unijní Evropan. Čína je osudově přelidněná a bude za to platit jak dosud vlastními, tak zatím cizími zdroji v regionu. Její přelidnění nelze odbýt žádným růstem v mezích planety, natož za uspořádání, jemuž nelze dominovat na způsob starověkých impérií. Čína je ve stádiu experimentu, a pokud uspěje, – experiment skončí –, to znamená zharmonizuje dnešní technologické možnosti s potřebami nejen konsumními, bude v ní hezky. Do to té doby je to pokus, jak bohatnutím zahnat přirozený hlad po soukromí a individualitě. Plně si to uvědomuje, štítím se nepříčetné civilizační samolibosti, jakou si dopřává typický žvanil, který v životě nic pořádného nedělal a myslí si, že čím menší má podíl na hmotném zázemí většiny, tím víc se jím může chlubit a představovat si, jak obstojíme i přesto, že vlastních pomyslných Číňanů schopných skutečné statkově produktivní práce máme rok od roku méně. Někteří Evropané milují pohádku o bezprizorním Rusku a hrůzné podobě dnešní Číny. V postsovětském Rusku se Západ dobře nepředvedl a Čína překonává Západ v jeho údajných přednostech. Proto dlouho sním o zemi, která řeší vlastní problémy a nevymlouvá se na cizí. Třeba v ní jednou žít budu. Tolik na úvod, abych se vymezil vůči té interpretaci dokumentu, která každý takový eklektický kousek vítá jako spolehlivý důvod k prohloubení svého pseudoliberálního pozérství. I toto pozérství je dialekticky neúprosně fundováno materiálními kapacitami, možnými v dané intenzitě jen proto, že: OBCHODUJEME S ČÍNOU. Buď si obchodní bilance nakloněna jedné ze stran tohoto vztahu několikanásobně, nedělali bychom to, kdybychom tak či onak nemuseli. A nemuseli bychom, kdybychom tak či onak nechtěli. Proto když si bývalý rezident Bílého domu naříkal, že čínský spotřebitel sotva může uspokojit americký dovoz tou měrou, v jaké si americká poptávka pochvaluje levný import z Číny, bylo to POKRYTECKÉ. Právě jako pochybné vyznění lidskoprávních výstrah, přesně dokud jsou ještě materiálně možné. Saudskoarabský princ bin Salmán, který měl dát rozřezat protirežimního novináře Chášukdžího, dostal 18. 11. 2022 od Spojených států imunitu jako posílení jeho premiérské funkce. Saudská Arábie je dost bohatá a tržně kolegiální, aby mohla pustošit Jemen. Naproti tomu představa Rusa zabírajícího historicky nejednoznačné kusy Ukrajiny je pobuřující. Mně takový Rus znervózňuje a Ukrajince vraždí, ale nic z toho není pravým důvodem najednou zmobilizovaných ideálů územní celistvosti. Ty jsou aktivizovány, až když ji nerespektuje geopolitický konkurent, jehož surovinové zásoby jsou už tak neudržitelně nevyužívané, což lze přímočaře přeložit: jehož rozloha je neudržitelně provokativní. / CITUJI ČLÁNEK VYSTIHUJÍCÍ POKRYTECKÝ ELEMENT NA PŘÍPADU FOTBALOVÉHO ŠAMPIONÁTU V KATARU - Bosák pálil na Messiho a Ronalda. Vyčítá jim pokrytecky to, co sám dělá (Ondřej Škvor, 24. 11. 2022, isport.blesk.cz): Jaromír Bosák si myslí, že Lionel Messi a Cristiano Ronaldo se měli otočit k mistrovství světa zády, bojkotovat ho. A to kvůli zjištění, kolik námezdních dělníků zemřelo, aby v Kataru povstaly stadiony či hotely. Sám se ale šampionátu, byť na dálku z Prahy, aktivně účastní. ¶ Není to pokrytecké? ¶ Je. ¶ Jaromír Bosák byl hostem Daniely Drtinové na kanálu DVTV. Mluvilo se pochopitelně o katarském mistrovství a převážně o kontroverzní povaze tohoto pořadatelství. Známý komentátor mluvil výhradně negativně a mnohdy se s ním dalo velmi souhlasit. ¶ Když kritizoval, že Katařané si pořadatelství mistrovství světa před dvanácti lety koupili. Kromě selského rozumu pro to jsou i důkazy. ¶ Když kritizoval, že se turnaj koná v malé třímilionové zemi, která těžko pobere nápor fanoušků. ¶ Když kritizoval FIFA jako takovou i jejího předsedu Gianni Infantina za to, jak se chovají. Třeba kvůli vážně míněnému jednání s KLDR o pořádání šampionátu. ¶ Ale když zepsul Messiho a Ronalda, že coby první hvězdy fotbalu nepozdvihli morální prapor odporu, střílel vedle. Navíc do vlastní nohy. ¶ „Když vyšla najevo čísla, kolik lidí zemřelo při stavbě stadionů, hotelů, silnic, tak jsem čekal, že největší fotbalové hvězdy řeknou: ‚Hoši, bez nás. My tam prostě nepojedeme‘,“ prohlásil Jaromír Bosák. Víme, že se tak nestalo. „To mě velmi, velmi zamrzelo. Speciálně u těch největších hvězd, jako jsou Messi, Ronaldo, kteří už mistrovství zažili mockrát, bych čekal, že se od nich něco takového doslechnu. To je pro mě asi to největší zklamání. Kdyby se tohle stalo před půl rokem, před rokem, tak se klidně šampionát ještě dal přeložit.“ ¶ Předně myslím, že taková představa – o odložení šampionátu – je mimořádně naivní. Kdyby se Katar propadl do moře, tak by FIFA ke změně sáhla. Ale velikáni Messi i s Ronaldem na to jsou moc malí páni. Ale to není až tak podstatné. ¶ Jaromír Bosák se chová jako aktivista a jiným vnucuje oběti, které mají za ostatní vykonat. Těmto dvěma hvězdám nakládá břímě svých morálních představ o světě. Nesouhlasím s ním, ale má na to jistě právo a asi by to nestálo za polemiku, kdyby sám pil vodu, kterou káže. ¶ Není totiž v tomto ohledu rozdíl mezi kopáním fotbalistů a komentováním kopání fotbalistů. Princip tu zůstává stejný. Oni i on se podílejí na propagaci jím kritizovaného turnaje. ¶ Jaromír Bosák, rovněž mnohonásobný účastník šampionátu, to vidí jinak. Na otázku Daniely Drtinové, zda si lze vůbec za takových okolností turnaj užít, odpověděl: „Je to těžké. My novináři to máme trochu horší. Zahraniční zpravodajové, kteří musí pracovat v Rusku nebo Číně, jsou také na území, které jim určitě dvakrát sympatické není. Ale jejich práce tam je vytrvat a zpravodajství přinášet. A my jsme na tom v tuto chvíli dost podobně.“ ¶ Nejsou. ¶ Kdyby Jaromír Bosák šampionát pokrýval investigativně, kriticky, tedy poukazoval na nešvary, o nichž tak zaníceně mluví, a klidně by se mohl úzkým pohledem svých evropských očí v lecčems mýlit, měl by ve svém srovnání pravdu. ¶ Jenže on komentuje zápasy, kličky, góly, nabízí příběhy, zajímavosti. Svým způsobem oslavuje fotbal. Je v principu – a o něj se přece při své kritice především opírá – stejným dělníkem turnaje jako LM10 a CR7. Neporovnatelně méně známým, ale na to se u principů přece nekouká, ne? ¶ Ještě odbočka. V závěru pořadu se Daniela Drtinová zeptala, co říká na prohru Argentiny se Saúdskou Arábií. Prý kdyby byl Jaromír Bosák jasnovidec, říká, vsadí na výsledek pořádnou částku a zítra nepůjde do práce. ¶ Já vím, že to je nadsázka, a nechci ho chytat za slovo. Ale dovedeno do důsledku, šampionát komentuje pro peníze. Protože kdyby je měl, do té práce nejde. Není to vlastně hanba (podle mě ne, aby bylo jasno), že se přiživuje na turnaji, který je v jeho očích tak odporný? Že ten turnaj přenáší a góly, ofsajdy a kličky podrobně rozebírá jeho Česká televize? ¶ Závěrem: Já Jaromíru Bosákovi ani to komentování, ani ty peníze nevyčítám. Ovšem podle své vlastní logiky by mu to měl vyčítat – Jaromír Bosák. / Sám bych ještě dodal, že na stavbách v Kataru jistě umírali dělníci ze třetích zemí, protože se šetřilo na bezpečnosti práce, která je v takových režimech nevalná. Bylo by snad proto morálně uspokojivější, kdyby tentýž život riskující dělník doma strádal hlady? Nebo kdyby se místo Kataru vydal pracovat k nám a evropskému kapitálu pomohl srazit cenu domácí pracovní síly? Bylo, že?

Zatímco mezi mé politické fóbie rozhodně nikdy nepatřil kulturní liberalismus a varováním před progresivní levicí rozumím spíš jako zoufalému triku české transformační třídy, usilující o moc nad zbytky domácí ekonomiky, pořad paní Bobošíkové musím hodnotit nejen ve srovnání s běžnou úrovní dnešní publicistiky velmi příznivě. Má šmrnc, je profesionální a otevřený názorům už skoro zakázaným. Jako pravidelná feuilletonistická zásobárna postřehů k pokrytecké podstatě dnešní politiky plní úlohu jedinečnou už proto, že vtipu a ironickému jemnocitu paní Bobošíkové na české publicistické scéně není rovno. Na možnost kooperace mezi tradičně levicovými a pravicovými východisky, jak ji chce občanům namluvit kdekteré aktuální protivládní hnutí (jmenovitě Svatopluk), nevěřím: není důvod, aby se proletariát spojoval s místním kapitálem jen proto, že je místní, a nějak nevnímal jak setrvalý pokles vlastní životní úrovně i v souvislosti s ním coby novým majitelem práce, tak míru porevoluční makroekonomické devastace za nadšeného provolávání antikomunistických hesel a překrucování komparativních dat v nekonečný prospěch kapitalistické agendy – a legendy – ad absurdum. I perestrojkový socialismus byl řádově výkonnější co do schopnosti saturovat masové blaho než kapitalismus v kterémkoli z polistopadových let. Že rozčarování ze socialistického projektu postupně vystřídala slepá důvěra k antikomunistickým prorokům blahobytu, má vedle objektivních neduhů doby původ i v jejích výdobytcích, které si lidé mylně vykládali jako nezávislé na specifickém charakteru tehdejšího zřízení, ztotožňovali je s technologickým pokrokem lidstva jako takovým a domnívali se, že ekonomickým kolonialismem uzbrojený socialismus blokuje jakoukoli možnost si k těmto jistotám přilepšit. Ony jistoty ale spočívaly v mnohem soběstačnější infrastruktuře (energetika, zemědělství, průmysl), v krizových kapacitách na zdaleka širší jak demografické, tak organizační základně (bytové stavebnictví, přehrady…) a redistribuci každoročního růstu s maximálně plošným imperativem. Že i nemajetní, a často nemajetní následkem kolektivizace, mohli v 70.-80. letech bez pomoci příbuzných pokrýt výdaje na bydlení šestinou svých příjmů, nebyla ale danost pokroku, jak vidíme nyní. Byl to sad kvetoucí z dekád usilovné práce a rozčilující všechny nenechavé zlodějíčky, kteří nás rázem vyvedli z omylu, že ve světě, kde existují oni, lze společně prosperovat. Naši rodiče chtěli zkrátka luxus, a netušili, že cena za ten luxus je jistota. Bobošíkové ideové souputníky z řad tržních fundamentalistů proto záměrně nevyhledávám, abych si nepřivodil depresi. Její vlastní profesní hodnota je ale úměrná nikoli tomu, s jakými politickými činiteli si rozumí. Má znalost, dobrou paměť a sarkastického génia.

Na tu nostalgicky žánrovou, melodramatickou naraci jsem přistoupil a s občasným arogantně intelektuálským protočením panenek si ji užil srdceryvnému balastu navzdory. Tom Cruise se tu ohlíží za celým jedním žánrem akčního filmu prodchnutého patetikou a má skvěle spočítané publikum. Paralelně s tím se jeho opět produkčně vybroušený holt vlasteneckému kýči loučí s americkou vojenskou hegemonií, která pomalu, ale jistě bere zasvé pod náporem Číny. Tato nová militarizující se velmoc Spojené státy uzbrojí a utopí je v dluhu, na který bude každá měnová politika krátká. I když bylo načase, aby břídilskému universalismu dolarového mesiášství sklaplo, radost mi to kupodivu nedělá.

Komunisti jako vždycky jednorozměrná parta, doba viděná devadesátkově antikomunistickým filtrem a navíc: Monika mi řekla, že film zdaleka nereplikuje sílu knihy. / Ani vyfabulované restituční nároky nezastavily pokles do církevních struktur začleněných věřících, nastartovaný zhruba s přechodem ke kapitalistické ústavě. Možná, že křesťanství společensky prosperuje víc tam, kde vládne komunista.

Mr. Robot je někdy trochu nemotorný nebo spíš příliš intelektuálně zatěžkaný, než aby se mohl v ději i metakomentářích ladně odvíjet po celou stopáž. Místy u mě ztrácí na dechu, jak nejdřív naivně dichotomizuje o sobě nebinární problém špatné vs. dobré společnosti. Kritika špatné společnosti je imanentní jejímu permanentnímu námětu a střetáváním mezi spekulacemi, kam a jak z ní k dobré společnosti, je sama dystopicky ústící neshoda živa. Elita mezi hackery se nadšeně hecuje a vychvaluje svůj plán pro anarchický restart, jako by si zaměnitelnosti mezi pány a otroky, kteří jim, mimochodem, dosud pomáhali s vládnutím, nebyla v nejmenším vědoma. Jistě nepředpokládám, že by sám fakt universálního tápání měl zafungovat jako δαιμόνιον, rezignující na moc se zbabělou výmluvou o naší vlastní zkaženosti. To je disciplína konzervativců. Jen bych očekával, že inteligence schopná šifrovat korporátní data si něčeho tak triviálního bude vědoma i bez nárazu do železné reality oligarchického zákona: „Face it, no matter how hard you try... That's always the end result.“ (S03E07) Naopak mě seriál přesvědčuje tím, jak prostřednictvím hlavní postavy předvádí, co můžeme vidět, když jsme v depresi. Depresivní rozpoložení umožňuje přestat s přičítáním smyslu objektům a otevřít se banálnosti světa, viděného najednou sice bez motivace, ale právě tak i v ostřejších rysech a střízlivěji. Už Nietzsche proto cenil iluzi, že ta je nutnou podmínkou životní perspektivy a vlastně pohání přítomné k budoucímu (Lidské, příliš lidské). Elliotova premisa je opačná: vytěžit z bezútěšné, k naším domnělým zájmům indiferentní reality světa ty nejsyrovější pravdy, jakých je poctivá mysl vůbec ještě schopná. Tu a tam se následkem svých úzkostí domůže čistého pohledu na život, na lidský druh a jeho zoufalé možnosti vymanit se z toho, co o něm víme z biologie. Marxistické stanovisko k náboženství se zvláštním důrazem na křesťanskou tradici v politických dějinách Západu kulminuje odsouzením náboženského elementu coby „dopaminu ignorance“, „sci-fi franšízy“ a „způsobu, jak nás vlastnit“. Což uzavírá: „So fuck God. He's not a good enough scapegoat for me.“ (S02E03) Nicméně citovatelných pasáží je tu bohatě. / PODOBNOSTI: charakterovou estetikou - Fargo (2014–2022); v celkovém podání vyšinutě konfrontačních scén, jmenovitě S04E06-S04E07 a vlastně všech s Fernandem Vera - Tarantino (The Hateful Eight/2015); kritikou poměrů - Fight Club (1999), The Matrix (1999). Kognitivní kritikou reality, natož u posledních 3 epizod, mi připomínal Inception (2010). Nolanovský sklon k hloubavým poselstvím a velkolepým reflexím našeho bytí, zakoušeného v konfliktech identity na časoprostorové linii, se tu vyskytne nejprve bez vážnějšího směřování, ale nakonec úplně definuje příběh. Seriál je nicméně silnější v konsistenci i hloubce verbalizovaných duševních pochodů už tím, že má složitější a daleko rozvětvenější látku, kterou k mému překvapení dokázal udržet pohromadě. Poslední epizoda už sice byla blábolivě redundantní, ale zřejmě bylo nutné vrátit příběh na zem nějakou smířlivě reformulovanou filosofií jak vůči statu quo, tak vůči otevřenosti vlastního interpretačního potenciálu v součinnosti s dost dobře nereálným prvkem Elliotovy až fantasmagoricky unikátní diagnózy. Ústředním sdělením je paradox identity, demonstrovaný myšlenkovým experimentem příběhu o rozhašené psychice, na němž si divácky odžijeme, že tolik sněná od bolestí a omylů očištěná verze našich životů přichází o svou přitažlivost absencí všeho, co se naším stalo teprve v agregátu přítomnost determinující minulosti: to, k čemu tolik lneme, na čem nám tak záleží, že si právě ze starostlivosti o to všechna selhání a naschvály postavené do cesty vyčítáme, – my, naše „já“, – je tu zároveň až tehdy, došlo-li právě ke všemu, kvůli čemu s tím máme takový problém. Ke svým efektivnějším verzím nemáme vztah, protože v nich nijak historicky nefigurujeme, zatímco neefektivita našeho dosavadního počínání spoluvytváří „score“, na jehož tristní podobě lpíme. Je to jediná možná verze našich „já“, kterou lze milovat. Všechny ostatní můžeme jen obdivovat a tušit jako možnosti sebe sama, a tím pádem tu menší, tu větší zklamání. / ŽÁNROVĚ FORMÁLNÍ ROZMÁCHLOST: v tomto parametru seriál nemá srovnání a především díl S04E05 (Method Not Allowed) s jedinou větou na konci má víc než bondovské proporce.

Když tak dynamicky obohacovaly svoji demografii během dekolonizace, státy západní Evropy si napěstovaly na vlastním území odboj a budou mít co dělat s normálně komickým průběhem dospívání. Zklamány víc než čím jiným právě dospíváním a opojeny pubertální nenávistí k autoritě se tu mladé Švédky ne nutně s problematickým rodinným zázemím rozhodnou provdat za džihádisty. Takto odvyprávěna, jejich volba dává smysl, a to je samozřejmě na pováženou, jenomže nezávisle na době problém je vždycky stejný: statisticky nutně se nějaké procento mladých neztotožní s tím, co po nich systém chce, a tato nedůvěřivost se buď časem uklidní, aby ji vystřídala opožděná asimilace a integrace do společnosti „dospělých“, nebo se uklidnit nestihne a dopadne to katastroficky.