VictorMartel

1.-4. ŘADA: „Hey, the world is a rich tapestry, my friends. But trust me on this. You don't want to see it.“ (S02E02) Podobně jako v Breaking Bad je zde důsledně použit princip romantického hrdiny, tříštícího se o svá vlastní východiska, na svých vlastních předsudcích a hodnotách dominujících danému společenskému zřízení, ano o celou svou dobu. Přitom neschopen vykročit za periferii tohoto všeobecného ideologična zčásti přejímá charakteristiku protagonistů programu klasicistního: pokud už zápolit se systémem, pak nanejvýš ještě v jeho koridorech a jeho prostředky, co víc: jemu k prospěchu. Tento snaživý právník, který se v závěru první řady zřekne velkých peněz jen proto, že prošly traktem zločinu, a volí si čest, je tak trochu pokryteckým a chorobně předvídatelným bratrem otitulován jako „šimpanz se samopalem“ (S02E04), ačkoli si jen leckomu sympatickými manévry hledá cestu z ulice, pomáhaje přitom nejpotřebnějším. Chuckův kolega Howard je jako z reklamy na prací prášek, čemuž alespoň v prvních sezónách odpovídá i, tehdy ještě tak prezentovaný, skromný profesní výkon. / Budoucí grázlík, v něhož se Jimmy McGill vyvine, přitom není žádný socialistický případ systémové kritiky, ale americký hrdina „sám za sebe“, a s tím v souladu o své marnivé poctivosti (jak bych odmítnutí špinavých peněz nazval) na konci první řady prohlásí: „Už mě to nikdy nezastaví.“ Nicméně, kdo ví, co by z Jimmyho bylo, kdyby mu co chlapci zloděj v obchodě jeho otce nepověděl o světě pravdu... Možná by neokrádal svého otce, ale skončil by jako otec. Na druhou stranu, načas si tak mohl počínat líp než jeho ubohý poctivý otec, mít i skvělé vyhlídky, ale nakonec prohrál úplně všechno. Rozhodne se některé hranice plovoucí právní „etiky“ překračovat, až nejenže regulérně porušuje zákon, dokonce odvrhuje zábrany trestat i jen domnělé zlo zlem daleko horším a nevyhnutelně kolaterálním.  5. ŘADA:  5. řada pomalu roste a napětím vybuzuje očekávání dalšího rozhovoru s nadčasovým jádrem a úderností. Skvělých pasáží je tu více než dílů a některé koncizně shrnují celý charakter s jeho úlohou v universu. Mstylačný Gus, špinavými penězi civilizující bezprizorní mexický venkov, zazáří v 5. epizodě: „It makes up for nothing. I am what I am.“ Ještě mocněji než u předchozích řad tu pulsuje vědomí neprostupnosti světů. Nám oponentní světy si lze představit a vycházet z nich při vyjednávání, jen jestliže opozice hodlá přijmout naše podmínky, plynoucí z toho, jak svět vidíme my (6. epizoda, závěrečná konfrontace mezi Jimmym a Kevinem). S problémem nepřenositelného vnímání světa v důsledku vždy jedinečné historie, ano anamnézy charakteru souvisí i konflikt s Howardem. Howardova do-sebe-zamilovanost se ještě silněji než v minulosti projeví v dialozích s Jimmym a Kim. Pořád nemůže pochopit (a já tak trochu s ním), že se oba vzdávají finančně nejvýhodnějších forem spolupráce, on nestojí o jím nabízenou pozici v korporátu, ona se vzdává stejně výnosné a komfortní pozice v jiném korporátu, obsluhujícím místní banku. Je přitom zřetelné, že oba, jakkoli vzájemně odlišní, chtějí zbohatnout co nejvíce na svém a po svém, doslova se štítí nabubřelých a bezohledných postav. Kim se od nich vzdaluje spíše z altruismu, Jimmy pro svou pýchu a odpor ke všemu, co reprezentuje elita nedotčená ulicí. Howard je oba vytáčí tím, jak nepochopitelný je mu jejich nezájem o to, co nabízí on i jemu podobní. Uráží je, když si myslí, že chce-li on sám jen perfektně vyžehlený oblek, všechno čisté, bezvadné a co nejpohodlnější, musí to chtít i ostatní, a – to je prostě jeho úsudek, naprosto bezelstný – komu se taková příležitost naskytne, má jakousi zdravou povinnost se jí chopit. Jenomže z perspektivy obou je to malý svět, bublina do sebe zahleděného kapitalistického idealisty. Z jeho arogance si Kim během rozhovoru s Jimmym utahuje: „Like I’m just waiting for him to ride up on his white horse? It’s all about him. It’s always all about him. The guy is in love with himself.“  (S05E10) Dobírali si Howarda, protože jeho význam v systému přeceňovali. Opakovaným argumentem byla jeho samolibost, včetně jedné zřejmě ne primárně blahosklonné Howardovy pohnutky pomoci Kim s vystřízlivěním vůči Jimmymu (S05E10). Jimmy sice podniká jednu sebereflexi za druhou, nicméně toliko verbální. A třebaže celá eskapáda s přepravou peněz by už měla být definitivním varováním, Kim mu dál dělá chůvu. Howard je narcis, ale tato vada je spíše komicky roztomilá, pravděpodobně i jediná. A pokud se Kim nemohla ztotožnit s tím, že by jí někdo jako Howard mohl pomoci, stalo se tak spíše z nedostatku její sebedůvěry, takže si nedokázala přiznat, jak je v oboru dobrá a že to samo může být opravdu hlavním, ne-li jediným motivem Howardových nabídek i jeho starostlivosti vůbec. 6. ŘADA: Každý má někde svou vlastní hranici, s jejímž překročením se nemůže vypořádat jinak, než sebeodmítnutím. Tohoto člověka už nikdo nepotrestá, nikdo mu nemůže nic vzít, protože se začal trestat sám a nic už nepotřebuje. To je proměna Kim v 6. řadě, které se Jimmy lekl. Bez nejmenší šance téže vnitřní vině uniknout děsivě zestárl 6 lety stresujícího utíkání a zbytek života stráví ve vězení. POZNÁMKA KE KAUCI: Je-li systém kaucí v USA vyobrazen věrně, podpírá to pověst poněkud chaotických pořádků světa za oceánem, protože kapacita dodat řádově nižší částku by sama měla být důvodem k držení podezřelého a přezkumu jeho finančních toků. Tady se z úplně anonymního zdroje pokryje kauce $ 7 000 000 a stát na to nijak nereaguje.

Tak tedy. Je pravda, že USA se staly symbolem prozápadně vysvětlovaného porcování mnoha kolonizovaných ekonomik a že odpovědněji spravované státy se do privatizačních pastí nachytat nenechaly a místo toho si vyvinuly vlastní, zpravidla spolehlivější procesy rezorty napříč. Nicméně Where to Invade Next je selektivní a tendenčně se staví na stranu systémů, které jako celek vůbec nefungují spolehlivěji. Ve své snaze zpranýřovat americký model se bez nejmenší otázky po zdrojích ujímá propagace jeho alternativ. Na této cestě se tak například zastaví v Německu, kde nám vysvětluje vztah mezi produktivitou a spokojeností dělníka. Německý dělník má prý krásné pracoviště, továrna má dokonce okna, je zasazena do krásného prostředí v historické části města, jeho přestávky jsou až idylické a není přetěžován. Něco z toho je pravda i mimo hranice zdejší návštěvy. Německý dělník, který samozřejmě také pracuje v periferních plechových krabicích, skutečně odpracuje mnohem méně hodin než například dělník český. Je i mnohem líp reálně odměňován. Vážně ale pana dokumentaristu nenapadlo, odkud se berou takové kapacity? A že hned za Německem je zemička, která mimo jiné německému kapitálu umožňuje takto platit německého dělníka? Nebo idylické příklady z Itálie. Vážně si můžeme brát za vzor ekonomiku před bankrotem? Copak si pan Moore, se kterým, myslím, sdílím základní východiska a pohledy na prolhaně „úspěšný“ americký model, nedal dávno dohromady, že americký dělník, byť nemá placenou dovolenou, profituje už tím, KDE své peníze vydělává a utrácí? Protože nikde se na hlavu nevyplýtvá tolik potravin… Sice jsou i takoví američtí dělníci, kteří sotva vyžijí, ale ty zná popravdě celá Evropa, a zpravidla Spojeným státům přibývají s tím, jak zachraňují svoji zaměstnanost čínskými akvizicemi. Je to vlastně jednoduché. Alternativou ke kapitálu není jiný kapitál.

·         Metaforu „nádoby“, jíž přizpůsobujeme své jednání, seriál rozvíjí ve vícero rovinách, například i jako resignaci volenou s cílem přežít zkušenost s neměnitelnými okolnostmi. Macarena se právě z takové pohnutky ujímá mateřství, z něhož může čerpat nadhled. ·         KLADY: o   Zatím nejlepší seriál o manipulaci a buď musel být konsultován s odborníky, nebo je psychologická zdatnost autorů fenomenální. Porovnám-li nevyřčené pobídky nastávající ve vztazích vězenkyň i personálu třeba s komiksově naivním House of cards, kde mají „transakce“ primitivní strukturu „ty mi tohle, já tobě toto“ bez hlubšího podání důvodů, Vis a vis vyniká šokujícím jemnocitem v naturalisticky podávaném pohledu na svět. Skoro máme pocit, že je Darwinova pravda absolutní, antropologie kapitolou zoologie a člověk přírodovědným exponátem. Darwinismus tak drtivý nepředvádí ani Hra na oliheň (Ojingeo geim; 2021-), přičemž evolucionistická inklinace je explicitně signalizována srovnáním vězenkyň s opicemi (několikrát). o   Seriál také jako asi žádný umí podtrhovat význam perspektivy, když nám jejich prostřednictvím zprostředkovává až zcela protikladná vidění toho, co se stalo. Interpretace je okamžitým shrnutím toho, čeho jsme vždy v jakémsi zkreslujícím úhlu domnělými svědky. Fakticky sotva kdy vidíme pravdivý běh události. Necháváme se zblbnout. Macarena se dostává právě do takových podmínek, kdy ji systém krok za krokem vidí nejdříve jako podvodnici, posléze s diagnosou psychopata, nakonec i vraha, a sobě toto vidění usnadňuje nepřiznanou ignorancí. Kdokoli se dostane na šikmou plochu oficiálního zločinu, neboli je tak ocejchován úřady, systém se ho snaží zbavit jako odpadu. Co víc: tlačí ho do situací, v nichž je mu čím dál těžší nedávat zapravdu sebeobranným jednáním. o   Seriál umí skvěle pracovat s dvojznačností a tím, jak se v ní mohou schovat kódy určené exkluzivním adresátům, hlavně ve scénách se Sandovalem a Fabiem, kteří si šiframi komunikují pokyny a výhružky za přítomnosti ostatních. ·         ZÁPORY: o   Torture porn telenovela sílící v 2. řadě. Seriál se smrskává do střídavého módu, ve stále kratších intervalech přepínaje z patetického spoluprožívání jednotlivých dramat do repetitivních cliffhangerů. Protahovaná hra spravování a rozbíjení postav je čím dál průhlednější. o   Seriál se shazuje i tím, jak je v konečném vyústění rozporuplný. Celou dobu ukazuje hrůzu prostředí, jeho destrukci etiky a důstojnosti trestanců. Evidentně i s extrémní koncentrací nadsázky konstruuje příhody neuvěřitelně nešťastné, kdy se na oběti sype jedna nespravedlnost za druhou a jsou doslova vyzývány, aby reagovaly mimo rámec zákona. Když už dávno v nejmenším nepochybujeme o zkaženosti zde vymyšleného, křiklavě nereálného vězeňského systému – a jsme si tedy dokonce vědomi, nakolik je přehnaný, nechceme-li považovat dnešní Španělsko za středověký stát –, vidíme jako jedinou možnost Macareny utéct. Jenomže ona se rozhodne „příkladně“ vrátit. Tím dává zapravdu zde pranýřovanému systému vztahů (zatímco ředitelem vězení se stalo superinteligentní mostrum). A samozřejmě obsluhuje poptávku na pokračování. CITACE: „La verdad es que es una oferta tentadora. Pero pagaría por no tener que ver a mi señora en bañador. Aunque la adore.“ („Musím říct, že je to lákavá nabídka. Zaplatil bych, abych neviděl svoji ženu v plavkách. - I když ji zbožňuju.“; v Netflix verzi S02E02)

První dvě řady jsem se zájmem, ale docela přežíval, tu a tam uchlácholen pointou, dobrou prezentací, zápletkou; stejně tak odrazován přihlouplými tématy zlaté mládeže a snad i přehnanou infantilizací její reality. Jenomže 3. řada v lepším dupe na plyn a brzdí devadesátkový „teenage“ balast à la školní telenovely (Beverly Hills, 90210; Heartbreak High). Z dětiček se stávají SVÉHO DRUHU dospělí a ústřední kriminální zápletka se opravdu „zaplétá“ po celou dobu v sotva rozluštitelné tajemství. Samozřejmě některé segmenty jsou řešeny na objednávku k uspokojení otevřené společnosti a směrnic příkladně rozvinutého Západu, kdy si připadám zkoušen marketingovými triky jeho pubertálně tolerantní idyly. Především z relativně variabilní zkušenosti s lidmi sotva mohu s čím srovnat tu programově nadsazenou sexuální nejednoznačnost, ale pokud by seriál odrážel skutečnou statistiku bisexuálů, pak leda že by narůstala s pozdějším zapadáním slunce, protože u nás jich nějak ne a ne uvidět; možná nejsme dost bohatí. Na druhou stranu, homosexuální role a jejich vnitřní konflikt, navozený k takovým touhám nepřátelskou kulturou, jsou řešeny nejen věrohodně, ale za mě taky sympaticky. Mí oblíbenci se tu dokonce několikrát prohodili, směsici antagonistických východisek prorostla jakási „po příběhu“ nasbíraná solidarita, a při nejmenším u Guzmána a Lu jsem si užil jejich proměnu od začátku do konce. Ta má jasný plán: po dvě řady nás přesvědčovat o jejich progresivní kariéře o nedostatek ochuzených vypatlanců a pak všechno otočit. 4. řadu otevírat nehodlám.

Morální námitkou proti vojenským intervencím za civilizovanější svět bývá bilance poškozených před zásahem a po zásahu. Už takto posuzovány zřejmě všechny humanitární intervence dopadají bídně a vyvolávají oprávněné otázky, odkud Západ bere ta fantasmagorická měřítka svého úspěchu. Totiž pokud to opravdu nemá být úspěch partikulární, jako bylo v případě amerických akvizic na Balkánu (podnikatelská aktivita ministryně zahraničí Albright a generála Wesleyho Clark v Kosovu: Telekom, lignitové doly). Intervence mají ale i jiný než tento vyšinutě optimistický kazatelský rozměr. Vedle katastrofálních dopadů na místě „řešení“ vyvolávají dlouhodobě mnohamilionové diaspory, předjímající budoucí destabilizaci už tak nedobrých poměrů v cílových státech migrace. Především ale na svém začátku i konci znamenají ohromné výdaje, které budou v konečném výsledku jako všechny kapitalistické výdaje delegovány domácím rozpočtům pracujících. Vedle toho jsou všechny záminky proti Assangeovi tragicky debilní a jen mi připomínají, s jakými hodnotovými skřety se musím dělit o volební právo. Lockheed Martin, od něhož čeští kapitalističtí politici chtějí nakoupit systém stíhacích letounů F-35, běžně generuje zisk i přes 10 %. Kurzy.cz udávají takové hodnoty pro Q1/2022: čisté tržby 15 miliard USD v Q1 2022 oproti 16,3 miliardám $ v Q1 2021 (přibližně 8% pokles); čistý zisk 1,73 miliardy USD v 1. čtvrtroku 2022 v porovnaní s 1,84 miliardy USD v 1. čtvrtroku 2021. Prostým výpočtem podílu zisku na výnosech dospějeme k hodnotě 11,5 % ziskovosti. Než ale vůbec vznikne takový produkt, dává vydělat veškerému navázanému kapitálu, jehož zisky se prodražuje každý ze vstupů, určujících objem nákladů v úrovni finálního výrobce. Výrobci jsou dodávány energie, technologicko-poradenské služby, právní služby, administrativní služby, materiály… a tam všude samozřejmě vzniká také zisk. Výrobce má rovněž zaměstnance, jejichž mzda musí obstát na trhu cenově definovaném právě faktorem zisku, tedy i v každé mzdě je zahrnut faktor zisku spotřebním košem napříč. Vůbec nejsme schopni určit, kolik vlastně zisku bude realizováno nákupem jednoho, natož tak komplexního produktu v rámci kapitalistického hospodářství. Kvalitativně však vidíme absurdní primitivní nepoměr, který je zaklet mezi antecedenty kapitalistické redistribuce systémově na úrovni kvazi-meritokratického rozvrhu. Znamená doslova sklízení námezdní lidské síly kapitálem, protože ta sama je bez zisku a svými výdaji operuje výhradně v prostředí zisku. Za kapitál ve filosoficky přesném smyslu lze přitom považovat i ty námezdní aktéry, kteří především v nejvyšších pozicích dodávají systému ideologickou oporu výměnou za privilegia: odborná inteligence jak v podnicích, tak akademická, státní aparát…, obecně námezdní voliči volnotržního směřování. Spodní majetkovou oblast čistých plátců, kteří pouze pobírají neprivilegovanou mzdu, ač drží celý systém pohromadě provozně, sociologie identifikuje pojmem vnitřní periferie a dále pojednává o vnějších periferiích s ohledem na obdobný vztah mezi drancujícími a drancovanými ekonomikami. Pod povrchem těchto jednostranně výhodných transakcí probíhá společné obětování nadhodnotě a kdyby tato nadhodnota měla zbýt pouze horním jednotkám procent, jistě by dříve vše dospělo ke zlomu, protože nevýhodnost systému by jej příliš zatížila nesouhlasem. Nadhodnota je však na technologicky rozvinuté půdě „zlaté miliardy“ různými způsoby a různou, víceméně stále ještě výhodnou měrou porcována mezi desítky procent kompromitovaných. Ti samozřejmě nemohou jinak, než systém držet a stavět se proti každé spekulaci o jeho výměně, a to i pokud začnou následkem jeho nezadržitelných nakumulovaných disfunkcí chudnout. Investovali se. Nadto se ví, kdo kde stál, a toto vědomí o pozicích vždy anticipuje možné budoucí rekonfigurace ve smyslu transformačních transakcí na bázi msty, vydírání a kšeftu s informacemi zpravodajské hodnoty. Jinak vyjádřeno, nadhodnota bude určovat naše ekonomická východiska ještě dlouho poté, co se její schopnost korumpovat horní desítky procent vyčerpá a zůstaví jim pouze stud. Tak jako indoktrinací se prohlubující náboženská psychóza, jíž graduje zpětně racionalizovaný nelad mezi vnímáním a realitou, zakládá svérázný druh lidí zcela oponentních každé přísnější metodologii a pojmu metodologie vůbec, zvnitřněná volnotržní konfese oddávající se prolhaným stereotypům o vlastní spravedlnosti zůstavuje recyklát poruchy: „přízračný kapitalismus“, řečeno s Hauserem (Michael Hauser - Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků).

Hodnocení legendy opředené mystikou a sotva srozumitelné positivistickými prismaty moderního člověka je vždy povýtce intimní výpovědí o sobě samém. Objektivně jsme totiž nuceni uznat, že samotná zmínka o zázracích devalvuje historicitu biblického Ježíše, jehož pouhá fyzická existence, pokud jde o jednoznačnost pramenné základny, nevyniká zrovna ostrými konturami. Nepsali o něm doboví historici, nezanechal po sobě tisíce mrtvých ani desítky spisů a jak dokládá dlouhá tradice filologických polemik o literární genezi jeho legendy, jen s docela kreativní shovívavostí povrchních rychlofanatiků můžeme nevnímat (přirozenou) dějovou nejednotu mezi „paměťmi“. Křesťan vystavený učenému kritikovi konsensuálního kompendia římskokatolické církve bude vždy zdůrazňovat duchovní jednotu textů a hnutí, které s ohledem na svůj dalekosáhlý význam a nebývalou míru definovatelnosti na startu, vymykající se obvyklé rozhádanosti revolucionářů, muselo být iniciováno osobním vzorem skutečného člověka. Tato síla původního hnutí, zachycená v evangeliích, dodnes fascinuje, ačkoli důvody ke „spáse“ se v čase masově mění proměnou utrpení. Ano, i utrpení. Nedávno jsem byl jedním křesťanem rozšafně poučen o kardinálním významu utrpení jako nejhlubší motivace každého životního tématu, třeba odborného. Prý zabývá-li se naturalizovaný filosof Tvrdý diskutabilním údělem subjektivistické hypotézy o identitě individua, musí být jeho zaujetí poháněno nějakým traumatem. Kdybych tento laciný účelový předsudek měl extrapolovat, vyřídil bych jím každou svědomitou práci rozumu na těchto otázkách a mohl tvrdit, že třeba akademická produktivita neurovědce Jiřího Horáčka takřka celá vyvěrá z bolesti. Ponechám bez většího komentáře, že filosof Tvrdý je pouze jedním výhonkem z rozrůstajících se řad tohoto směru, který je při nejmenším tak starý ve světě, jako indická filosofie, a tak starý v Evropě, jako Berkeley. Od pohledu laskavý a spíš než křivdami vínem se povzbuzující Searle položil otázku sestrojitelnosti umělé inteligence ve smyslu ekvivalentním mysli vzniklé evolučně, aby tato výzva s mechanickou nevyhnutelností vyvolala pochyby o ontologické relevanci sebeprožívání jako takového. Nejchytřejší hlavy se tomu věnují po generace. Nejsou traumatizovány, jsou fascinovány. Byl to Nietzsche, kdo si jako první udělal program z podsouvání traumat a vykládání filosofických směrů na fyziologickém a pseudofyziologickém základě. Dokonce z tempa a základního rytmu jazyka uhadoval nejsměrodatnější vlastnosti národa (Mimo dobro a zlo). Hodnoceno vlivem jeho názorů se zřejmě leckdy trefil s odhadem, protože strava, terén a podnebí nám obecně připadají jako ty nejdůležitější determinanty vitality. A právě tak se shodnu s křesťanem, který jako pohnutku nekřesťanských spekulací podsouvá nám neznámé trauma, na tom, že otřesný zážitek může vydávat zdánlivě ušlechtilé plody daleko v budoucnosti a nabalovat na sebe zmatené přívržence převratného vědění. Jenomže nepodobá se taková výtka až příliš těm, které uštědřil Nietzsche samotným křesťanům? „Vzešli jste z utrpení“, dalo by se shrnout téměř celé jeho protikřesťanské dílo. A právem: popravdě jsem se mezi vyznavači Kristovými jen málokdy setkal s fascinací; většinou jej vyznávali strategicky v souladu s vnitřním klidem a jeho nároky, jak jim byly vyjeveny v konfrontaci s nekomfortním životem. „Obráceným“ se člověk stane tak, že zapadne v komunitě „obrácených“, takže celá dynamika „obrácení“ funguje jako tautologie vzájemného orientačního utvrzování uvnitř komunity. Kdo jako „obrácený“ není uznán v hierarchii Písmo vykládajících autorit, může sotva sám uvěřit tomu, že se mu obrácení povedlo. Aby se znovuzrození povedlo, musí být znovuzrozený integrován do komunity v souladu s tím, jak tato komunita smýšlí a jedná v daném prostoru a času. Tomu se musely přizpůsobovat i misijní výpravy do Afriky a na Dálný východ. Na svět aplikované křesťanství se vnitřně větví také politickými východisky, jestliže nechceme dát zapravdu pouze jedné z kultur a tvrdit například, že hnutí Gustavo Gutiérreze je marxistická hereze. Křesťané se dohadovali o podobu světa nejen celý středověk, ale nemají jasno dodnes, protože jsou napřed lidmi a teprve potom křesťany, tudíž nutně reagují na specifické podmínky své existence, zkušenosti a potřeby. Z těchto důvodů bych byl velmi opatrný v přejímání východisek od „zasvěcených“, i kdybych Mesiáše fyzicky potkal; ne proto, že bych se považoval za lepšího, ale abych si jeho příklad udržel neporušený. Filmový Ježíš metaforou mapy poskládané z charakterů obrácených k věčnému životu (S02E08) sám předjímá fragmentaritu každého následování; jeho oběť je přece vykoupením z rozkladné tendence hříchu, absolutní cenou za naši neabsolutnost. Seriálová „fanfikce“ The Chosen je skvělá právě v tom, jak plasticky zachází s jeho odkazem a z nesrozumitelné legendy tesá nové vizuální evangelium. Ježíš je tu na kinematografické škále inovován několikrát. Už to není zavedený árijec, je společenštější a větší prostor než v dosavadní kinematografii je věnován zázrakům, které jsou doprovázeny nesdělitelnou interakcí s kajícníkem. Celkový stav seriálu přisuzuji kongenialitě jeho autorů s Ježíšovým poselstvím a přiznávám mu nakonec 100 % účin v tom, co je zřejmě jeho záměrem: podat evangelium co nejvěrněji. / NEJOBLÍBENĚJŠÍ EPIZODY: S01E03, S01E04, S01E05, S01E08, S02E01, S02E02, S02E03, S02E06, S02E08.

·         Bába živící se poskytováním noclehárny pro pouliční povaleče sedí před svou barabiznou luštíc křížovky, a když vyzve našeho právě vycházejícího ožralu, aby si konečně našel práci, ten jí odvětí, že už ji má: zabíjet šváby v tom jejím baráku. Tento obraz slouží k ilustraci politické imbecility toliko majetkově disponovaného kapitálu, který sotvakdy jako řešení společenských problémů navrhne něco jiného než individuální zodpovědnost a snahu, aniž by měl o co tyto pojmy vůbec opřít na základě vlastní životní praxe. Takové lidi potkáváme, narazíme-li na tu část podnikající populace, která se ve svém oboru obejde bez iniciativy a bez větších rizik vydělává držením aktiv cyklicky monetizovatelných jaksi z podstaty toho, kde jsou a čemu slouží. ·         „May I ask you the same damn think, people are always asking me?“ „Like?“ „Like what do you do?“ „I drink.“ Chceš-li ode mě definici toho, čím jsem a co mému životu dává společenský smysl, vrátím ti hodnotu: UNIKÁM TVÉ SCHOPNOSTI MĚ ONTOLOGICKY LEGITIMIZOVAT. Proč? Protože svět definující lidskou existenci na základě její společenské upotřebitelnosti právě proto selhává, a není tedy divu, že s touto zápřahovou filosofií zklamal tolik promrhávajících se talentů. ·         SCÉNA S BOHATOU PŘÍTELKYNÍ: I když má velkou touhu po opojení, první dá jí. Je mu to samozřejmé. To je on. A to ona ocení, vidí-li, že se někdo může opájet i jejím štěstím. o   TATÁŽ SCÉNA DÁL - I když ona chce utéct ze svého světa, o jeho svět nestojí, a on nestojí o její. ·         Hereckými kompetencemi podat ty situace vydatné jako máloco a dodnes mi nic tak nepřiblížilo dobrovolný sociální propad alkoholika z odůvodněného, aniž exhibicionistického odporu k tomu, co znamená střízlivost. Prošlo časovou zkouškou na výbornou. Sám lituju, kolik energie a informací nesených pozabíjenými buňkami jsem alkoholu obětoval, kolik repetice si to pak vyžaduje při styku s týmiž informacemi a kolik jich je nenávratně pryč. I když jsem nikdy necílil na dno, alkohol mě právě tak jako většinu alkoholiků sociálně neproblematizovaných obíral o zdroje. Proto moje nadšení filmem není vedeno slepým úžasem nad moudrostí bezprizorních vyznavačů neplánu. Vím, že jsou moudří a je jim to k ničemu. ·         CITACE BEZ VÝKLADU: „I don't see what you see in that guy.“ „He's as right as any of us.“ (říká denní barman, zatímco si leští brýle) / „You act like some real blue blood, a royalty.“ „I wasn't aware of that. Thank you.“ „Noticed, that you're class too, baby.“ „All right.“ „I gotta tell you something.“ „If a man came by with a fifth of whiskey, I'm afraid I'd go with him.“ / „You know somebody laid down this rule, that everybody's gotta do something. They've gotta be something. You know, a dentist, a pilot, an arc, a janitor, a preacher, all that. Sometimes, I just get tired of thinking of all the things that I don't wanna do. All things that I don't wanna be. All places that I don't wanna go, like India, like get my teeth cleaned. Save the whale, all that. I don't understand that.“ / I know the treasure of my escape. / „Do you need a drink? Yeah, like a spider needs a fly.“

Dodnes mám v paměti, jak Žižek kdesi vypustil, že Orwellův literární odkaz opravdu nesnáší, a i když jsem ani neměl čas doposlechnout důvody, nemyslím, že budu daleko od pravdy, podpořím-li toto znechucení z Orwellova díla s odůvodněním, které je docela nabíledni. Orwellova doleva kritická tvorba posloužila a bude sloužit antikomunistům proti každé aspiraci po troše pořádku a veřejné kontroly nad některými výkony a statky. Kdejaký rázem intelektuální blb, co si udělá čas pro těch ani ne sto stránek hrůzy, má Orwellovou docela neúmyslnou zásluhou pohodlnou omluvu pro každou liberální zlodějnu a dehonestaci státu. Ještě víc se tu shodnu se Žižkem, pokud si někde přečtu nebo poslechnu, že Orwellova dystopie nastala v socialistickém Československu, takže s ní vlastně dotyčný prodělal vlastní zkušenost. Takové srovnání mi okamžitě vyzní jako absence nejmenší zkušenosti s knižní předlouhou, stejně jako přirovnávání komunistické totality k nacistické vyhlazovací mašinérii pochází z hlav nejen nacismem, ale nezřídka i komunismem zcela minutých. Komunismus byl bláhový a hloupý, zatímco nacismus byl uvědoměle temný a destruktivní proud politické filosofie, a pokud i pamětník komunismu chce tuto na světy vzdalující odlišnost podceňovat, patrně sám za komunistů mnoho netrpěl, nebo dodnes neslyšel, co se dělo za kapitalismem vyvolaného a kapitálem poháněného nacismu. / Samotný film podle mě dává nejlepší prostor těm pasážím, kde se ke slovu dostává mnohem širší výklad fenoménu moci v poměru k otázkám svobody, pravdy a autenticity citu. „How does one man assert power over another?“ „By making him suffer.“ „Exactly. Obedience is not enough. Power is inflicting pain and humiliation. Otherwise, you cannot be sure. Power is tearing human minds apart... and putting them together again in new shapes of your own choosing.“ „A také vy jste vůlí k moci, a jinak nic.“, připomněla se mi právě tak exaltovaná a do moci masochisticky zamilovaná pasáž z Nietzscheovy nedokončené Vůle k moci. V tomto nekonečném obdivu k moci je kus železného zákona oligarchie i uhranutí válkou pod návalem propagandy. Válka nám prostřednictvím moci, která ji sama vyvolala, aby nás mohla zdánlivě chránit, vnutí takový postoj k situaci, že se jejím vzýváním definitivně přibližujeme ke svému smyslu a dovršujeme vlastní účel. Cynismus tímto stavem zruinované psychiky, v motivaci jeho oběti ulevit si od svého selhání, ty dosud neporažené chce získat na svou stranu a přesvědčit je, že mohou milovat vlastní ponížení, jemuž se zatím pouze z donucení podvolili, protože stačí pochopit jakousi jim skrytou podstatu. Kinematograficky bych 1984 přiblížil k Threads (1984) a k Tarkovského pozvolnějšímu dialogovému vyprávění. 80 % mu za mě určitě přiznávám i do budoucna, třebaže záběr na součet mazaný po stole by podle mého klidně mohl být poslední.

Ve fyzice bychom člověka ujařmeného závislostmi mohli přirovnat k implodující hvězdě. Dostane-li se jeden z vyhledávaných požitků do eminentní pozice diktátu nad vůlí, vtahuje do sebe, průběžně degradovaný, životní projekt jednotlivce jako jeho osudová idée fixe. Dokud spolu závislosti, v jejichž vleku nějak končíme všichni už tím, že jsme vystaveni volbám, kterou z potřeb preferovat na úkor jiné, mohou nějak ekvilibristicky soupeřit o naši pozornost, aniž by zároveň rapidně destruovaly jak naši tělesnost, tak náš veřejný obraz a schopnost společensky fungovat, jsme „nezávislými“. Našimi závislostmi pak budou emoční a existenční náplně všemožných vztahů a samozřejmě nějaká ta na uzdě držená nebo alespoň v sociálně přípustných mezích korigovaná nutkání: od kofeinismu po zvrhlé večírky. Muži, překonáváním odporu k nimž si Marion obstarává drogu, jsou právě tak posedlí sexualitou, že takřka všechno, čemu se věnují před večírkem, provází očekávání další dávky a existenční příprava, v jejich případě projektovaná dlouhodobě a prováděná seriózními prostředky. Osamělá Sara prahne po společenské pozornosti a aby samotě unikla, bláhově se vydá felčarskému dieto-průmyslu, aby z ní udělal celebritu a z trosky v křesle před obrazovkou farmaceuticky uhnětl onu sakrální entitu celebrity na obrazovce. Jak možnosti lidského života s každým rokem technologicky rostou a zbavujeme se přísnějších determinací jednotlivcovy společenské role, získáváme čas a jiné kapacity propadat determinacím následkem k těmto volbám nepřipraveného individualizovaného rozumu. Průměrnému rozumu takto emancipovaného jednotlivce totiž chybí empirie a prozíravost číst v nebezpečenstvích zběsile inovativního světa požitku, jehož ústředním krédem a testem je memento úspěchu, jakási vize smyslu v oparu všeobecného lopocení, blouznivého vyznávání a rozptylování. Nenarodil se pro lopatu, armádu, vládnutí, bídu… Narodil se, aby sám sebe „co nejúspěšněji“ zužitkoval… A samozřejmě neví. Nebyl tam, kde být teprve má, aby věděl, kam co vede, a teprve zjišťuje, nakolik záludný, vedle mnohem zřetelnějších rizik triviálních závislostí, může být sebeklam o sebeovládání.

Naivní romantické sci-fi, jehož sugestivnost se nějak vytratila s mým věkem. Přesto musím uznat, že to není nostalgie zrádná a film i po třicítce prokazuje kvality, bez nichž by byl jeho trvalý úspěch nemyslitelný. Těmi jsou možná největší herecké nasazení Brada Pitta, uklidňující krása Madeleine Stowe, rozhašená hlava ústřední postavy, hudební podkres a dystopické vyústění v letadle, kde se vědkyně posílající Jamese z budoucna do historických výprav představí coby pojišťovačka. Film i tímto komentuje fraškoidní podstatu civilizace a nadto si prostřednictvím Pittových výstupů utahuje z intelektuálních pokusů o světonázor. Soudí břitce, ale se sebeironizujícím nadhledem moderní psychiatrii a hluboce pavědecký základ moderního sebevědomí vůbec.