Recenzie (1)
Zatímco mezi mé politické fóbie rozhodně nikdy nepatřil kulturní liberalismus a varováním před progresivní levicí rozumím spíš jako zoufalému triku české transformační třídy, usilující o moc nad zbytky domácí ekonomiky, pořad paní Bobošíkové musím hodnotit nejen ve srovnání s běžnou úrovní dnešní publicistiky velmi příznivě. Má šmrnc, je profesionální a otevřený názorům už skoro zakázaným. Jako pravidelná feuilletonistická zásobárna postřehů k pokrytecké podstatě dnešní politiky plní úlohu jedinečnou už proto, že vtipu a ironickému jemnocitu paní Bobošíkové na české publicistické scéně není rovno. Na možnost kooperace mezi tradičně levicovými a pravicovými východisky, jak ji chce občanům namluvit kdekteré aktuální protivládní hnutí (jmenovitě Svatopluk), nevěřím: není důvod, aby se proletariát spojoval s místním kapitálem jen proto, že je místní, a nějak nevnímal jak setrvalý pokles vlastní životní úrovně i v souvislosti s ním coby novým majitelem práce, tak míru porevoluční makroekonomické devastace za nadšeného provolávání antikomunistických hesel a překrucování komparativních dat v nekonečný prospěch kapitalistické agendy – a legendy – ad absurdum. I perestrojkový socialismus byl řádově výkonnější co do schopnosti saturovat masové blaho než kapitalismus v kterémkoli z polistopadových let. Že rozčarování ze socialistického projektu postupně vystřídala slepá důvěra k antikomunistickým prorokům blahobytu, má vedle objektivních neduhů doby původ i v jejích výdobytcích, které si lidé mylně vykládali jako nezávislé na specifickém charakteru tehdejšího zřízení, ztotožňovali je s technologickým pokrokem lidstva jako takovým a domnívali se, že ekonomickým kolonialismem uzbrojený socialismus blokuje jakoukoli možnost si k těmto jistotám přilepšit. Ony jistoty ale spočívaly v mnohem soběstačnější infrastruktuře (energetika, zemědělství, průmysl), v krizových kapacitách na zdaleka širší jak demografické, tak organizační základně (bytové stavebnictví, přehrady…) a redistribuci každoročního růstu s maximálně plošným imperativem. Že i nemajetní, a často nemajetní následkem kolektivizace, mohli v 70.-80. letech bez pomoci příbuzných pokrýt výdaje na bydlení šestinou svých příjmů, nebyla ale danost pokroku, jak vidíme nyní. Byl to sad kvetoucí z dekád usilovné práce a rozčilující všechny nenechavé zlodějíčky, kteří nás rázem vyvedli z omylu, že ve světě, kde existují oni, lze společně prosperovat. Naši rodiče chtěli zkrátka luxus, a netušili, že cena za ten luxus je jistota. Bobošíkové ideové souputníky z řad tržních fundamentalistů proto záměrně nevyhledávám, abych si nepřivodil depresi. Její vlastní profesní hodnota je ale úměrná nikoli tomu, s jakými politickými činiteli si rozumí. Má znalost, dobrou paměť a sarkastického génia. ()