VictorMartel

Povrchní, nikam moc nevedoucí dialogy, promarněný základní nápad lesbického povyražení s romantickým vyústěním, s ohledem na věk jedné z postav fyziologicky podezřelý casting, sympatický Ital. Samozřejmě divácky vděčné, ale od toho jsou lepší filmy.

Sexuálně vyhladovělý nápadník přirovnává ženu k náboženství, když příkladem s náboženstvím vyjadřuje svoje noční očekávání. Tím se samozřejmě odsoudil k dalšímu čekání, protože na tuto transakci není jím „zbožňovaný“ protějšek dost zoufalý. / Architekti, kteří mají na svědomí dnešní podobu měst, jsou jen vyhozené peníze, a s takto vyjádřeným pohledem na svět měli radši skončit u soustruhu. / CITACE: Internet mě přibližuje ke světu, ale vzdaluje od života.

Přistoupím-li na to, že pedofilův zřejmě 11tiletý syn je pojat trochu předospěle se záměrem stupňovat zasvěcováním ho do sexu vnitřní drama otce, pak je můj zážitek z tohoto filmu už zcela bez trhlin. I ty dva disgustační záběry posléze zafungovaly mimo rámec nějaké laciné samoúčelnosti. S ohledem na kombinaci témat, žánrů a důrazů musím vedle toho vyzvednout obdivuhodný výkon tvůrců, uniknout možné povrchní záměně s Woody Allenem, jehož inspirativnímu odkazu na tomto poli lze snadno podlehnout. Nedíváme se nikde na Woodyho Allena, ačkoli právě k jeho filmům má Happiness nejblíže. Interiors/1978 zobrazovaly trojici sester, jejichž otec se rozhodl opustit matku a k nimž jako by zdejší sesterská trojice tvořila parodický pendant. Podoby s Allenem podle mě nejsou zanedbatelné, protože nejde o pouhá náhodná setkání příběhů, postav a myšlenek, jaká lze sugerovat výkladovými imputacemi, – vysvětluji si je ale toliko neúmyslným příbuzenstvím. Už se nic z toho asi nestane, ale Solondz mě zaskočil filmem, z něhož bych v době vzniku vyvodil troufalá očekávání… / Úvod mě upamatoval na 14. epizodu 9. řady Friends (The One with the Blind Dates; 2003).

Dům stojí, obraz visí, šaty čisté, na stole čaj, káva, zákusek. „Jak to?“ se tady nikdo nezeptá. Prostě to „je“, protože v této přísně vybírané společnosti chybí lidé INTELEKTOVĚ zdatní rozluštit takovou komunisticky podvratnou hádanku. Protože jsem za dosavadní život toho přečetl sotva tolik, kolik by aristofanaticky piplaná puberťačka zvládla za kvartál, mrzí mě se všemi plochými existencemi vymrhané roky, které už nikdy nedoženu. I tomu navzdory vím, že Fielding a Thackeray byli nejlepší angličtí satirici, a nedivím se, proč oba autoři byli oblíbeni v době centrálního řízení ekonomiky a proč tak zapadli po revoluci. Jsou to ideologičtí kazišuci, kteří vylíčili chorobně zlodějské uspořádání ve vší jeho dekadentní parádě a mizérii na všech úrovních, s níž i ta nejžádanější privilegia nakonec odporně zhořknou. Místo komunistického forsírování těchto dvou tu máme 30tiletou odrhovačku s instantním také-argumentem „závidíš“. Oblíbenou hlavně v kruzích, které nic záviděníhodného nevyprodukovaly, ale tím jistěji vznášejí své nároky. A to - dávno po středověku jaké překvapení! - s podporou křesťanských organizací, jimž se produkce hodnot 2 milénia nějak vyhýbá, zatímco kazatelská živnost pořád prosperuje. A desátky vystřídaly daně. Ze světové spásy se stal zájem veřejnosti. / Život z nás dělá otroky zlozvyků, předsudků a pohodlí. Z krásných žen dělá ctihodné dámy, z mladých okouzlujících mužů nudné fotry. Nedělají si to sami, stávají se tím podle všeobecného pravidla rozkladu, protože sličná stařena je protimluv a muž nepodléhající vyčerpání, který by se neomrzel a neuchyloval ke stereotypům, a který by především nezačal NUDIT SÁM SEBE, patří do narcistního slovníku příliš zdvořilého sebeprožívání právě tak. Našim životům přisuzovaná hodnota vezme za své v momentě, kdy si uvědomíme, že pomyslný soud přírody nám určuje nechat se strávit přípravami pro život nový. Otázka malého Bryana na význam slova „strenuous“ má evidentně funkci vnitřního odkazu, pointy, která propojuje nesmyslnou honbu za nádherou a poctami. Kromě toho, Barry nevypadl z klína dobré matce. Člověk se musí správně narodit, aby vyrůstal v prostředí, které ho naučí, jak balancovat radost z privilegií s jejich dobýváním. Barry byl jen slepě posedlý únikem, přemáháním, kdovíčím. Tato společnost zná v zásadě jen dvě polohy: naparování se a mindrák.

Film tak do poloviny alespoň místy dávající smysl, posléze ale stále povrchnější a uspěchanější v celkovém průkresu sociální interakce. Otec je zdrojem své vlastní samoty, protože svou perspektivu ve věcech literatury všem vnucuje: zlobí se, že dceřina první vydaná kniha není ta, kterou s ní přepracovával, manželce se svým názorem na knihy podle všeho taky nedal vydechnout. Z lidí vůbec si tak trochu dělá literární jídelníček. Tím se ale téma vyčerpává, protože jinak jsem sledoval oddychovou slátaninu žánrových recyklátů. Divácky převděčné rodinné drama u mě bodovalo hlavně soundtrackem. Některé proměny jsou opravdu uspěchané, viděl jsem to hned a nemusel nic zkoumat. Lze namítnout dceřinou impulzivitou, ale sotva by někdo zkoušel namítat emoční nevyrovnaností dcery ve scéně ke konci, kdy nejdříve naštvaná v řádu sekund, prosta sebepřemáhání, odpustí otci, že ji nechal celé dva roky nenávidět matku jako hlavního viníka. Tam už je uspěchanost děje/nedůslednost střihu naprosto ložená a nezpochybnitelná. / CITACE: But there is no God and life is only as meaningful as you fool yourself into thinking it is.

Tenhle film má svou hlavu. A je to hlava přemýšlivá, důsledná a schopná překládat lidskou morální bídu do neotřelé formy komiky. Je to hlava Voltaireova, kterou měl u nás v Evropě už Kusturica. Judeho spoluobčané jistě nežijí v nejlepším z možných Rumunsek. Ne, stejně jako dnešní Česko, je to Rumunsko zatížené pokrytci, kteří si hýčkají skrznaskrz ubohé nároky na to, co je „nejlepší“. Alibismus kreténských rodičů vybavujících své děti online elektronikou a pak si naříkajících nad tím, kam cesty internetu vedou? Korupce? Segregace? Levným hazardem zdecimované obyvatelstvo? Žárlení na cizí krásu maskující se do kategorií důstojnosti? Tisíciletým strašením analfabetů napakovaná církev, ohledy k dávno přežitým institucím a zprofanovaným normám? Ustavičné narážení do eminentních příživníků, sráčů a všech těch mocensko-byrokratických anachronismů? Jak bych asi mohl všechny tyto a další momenty pochopit, kdyby jimi nebylo zaneřáděno to exotické místo, které prý máme nazývat vlastí?

Vždycky mi vadily nadmíru kreativní kvazibiografie, víc matoucí než zasvěcující ty, kteří do kontaktu s osobou a dílem přicházejí poprvé. Mercuryho jsem neznal, jen mi kdysi ožralý fotr vychvaloval jeho hlas. Takže to byl přesně můj případ u filmu, který plasticky líčil kariéru Queen i povah jednotlivých členů a účastníků nanejvýš v souladu s komerčními požadavky na divácký efekt. Jenomže herectví, načasování momentů i scén, slovní výměny, jednoduše všechno na mě zabírá, až mě překvapuje, jak koncentrovaný to má děj při dvou- a čtvrthodinové stopáži. / Nicméně když jsem pak viděl, jak Mercury vypadal ve skutečnosti, o kolik robustněji a hlavně matněji, méně leskle vypadal, nebo když jsem si tu pročetl komentáře a dovídal se, co všechno už film vylhává, aby dal dohromady ten nádherný umělý tvar, ozvala se moje stará touha nebýt oblbován. Proto nakonec 80 %. / VYBRANÉ SCÉNY: 1. Mercury zamilovaně listuje zlatými stránkami. 2. Kdekoli Mercury verbálně odpaluje a musíme mu dát zapravdu, protože má v daný moment fakticky i psychologicky (morálně) navrch (už scéna, kdy se má rozhodnout o založení kapely a jeden z kluků namítne nekonvenční velikostí Mercuryho chrupu, a obecně později při tiskových konferencích: „That thing between your legs, does it bite? “). 3. Když se Mercury konečně postaví údělu samoty a vyklápí příživnického šejdíře. 4. Když Mercury naprosto suverénně – a jakoby to věděl z nadpozemské úrovně – odpoví Mary na dotaz, co od ní vlastně chce, že doufá v maximálně výlučný vztah, a odpovídá naprosto upřímně, že to jednoduše chce, i když si to není připraven společensky zasloužit adekvátním chováním a udržováním rodinného zázemí. Mercury nebyl jediný, kdo takto osudově měl rád někoho, s kým z jiných důvodů nemohl fungovat ideálně „pokřesťansku“ (Sartre/Beauvoir). Navíc onen pokřesťansku idealizovaný model neplatil pro žádné z předchozích staletí a je to skrznaskrz kdovíjak slátaný ignorantský mem, absolutně neseznámený s tím, nakolik obecně heterogenní a i sociálně stratigraficky podmíněné bylo fungování společnosti od starověku do dneška (ten z prstů vycucaný model nikdy nikde neplatil a figuruje tu leda tak poslední dekádu v pozici falešného konzervativního argumentu). Postava tu skvěle odreprezentovala přátelství, kterému chudák z církve nikdy nebude rozumět, protože je příliš málo zaměstnaný reálnými problémy a prací a z tohoto skandálního nadbytku času, jímž mrhá ve veřejně dotovaných chrámech nekonečné lidské imbecility, nutně, jako zaseknutý robůtek, probírá se ve svých oplzlých kompulzivních fantaziích cizím soukromím, aniž by skoro měl nějaké vlastní. Má hlavně spoustu falešných estetických nároků na svět a otravuje s nimi tím vehementněji, čím víc k tomu dostává od života (rozuměj: od nás) času a energie. Ostatně lidi s těmi příšernými otázkami na Mercuryho jsem osobně v jiné souvislosti poznal a protože jsem sám nikdy netrpěl podobným nutkáním dotírat na cizí soukromí a problematizovat je, záhy mi cvaklo, že to může být jedině nedostatkem práce, protože pokud já jsem nikdy o cizí intimitě nefantazíroval, bylo to jednoznačně proto, že jsem vždy řešil jen opravdové problémy: peníze, dřinu a ceny. Na nějaké kraviny, kdo s kým co, mi v hlavě nezbýval čas, ani když jsem dělal po továrnách, ani když jsem do práce dojížděl denně stovky kilometrů, ani když jsem se do něčeho tak zamiloval, že jsem tím trávil celé dny. Bohužel, lidi falešně zaneprázdnění a velkohubě charitativní jsou nakažliví, takže se snadno šíří v populaci a v Česku je ještě krmíme. Ta husička, která se Mercuryho vyptávala na sexualitu a jistě používala spoustu technologií vylepšovaných pomocí tranzistorů, nedá dohromady ani ten prostinký úsudek, že ať už si o mávání praporky a nahých zadcích na Gay Pride myslíme cokoli, všechny do jednoho nás tu nakonec živí homosexuál. Živí nás homosexuál. Dnešní ekonomiku si vůbec nelze představit bez toho, že existoval Turing. Jsi v továrně, kde obsluhuješ CNCéčko? Živí tě homouš. Vozíš se? Vozíš se díky homoušovi. Máš elektřinu? Máš ji díky homoušovi. Běž si koupit rohlíky. Zase si je můžeš koupit díky homoušovi. Materializované logické hradlo (ve formě universálně použitelné negované konjunkce NAND) je dnes nejspíš integrováno i do chodu čističek odpadních vod a jestli tedy máš kam spláchnout záchod, najdi si na wikipedii heslo „Turing“, ať víš, komu za to vyhonit péro. Ale samozřejmě máš-li hovno co dělat, můžeš probírat homosexuály a pak je třeba ještě velkoryse „tolerovat“, jak se v Česku s oblibou říká: „Já jsem tolerantní.“ Ještě, že nejsem homouš, byl bych v jednom kuse zavřený za kopance do rypáku.

Přirovnávání k Happy Valley (2014-2016) jsem snad ještě nikde neviděl zdůvodněno jinak než prý totožným prolínáním vyčerpaného a ztrápeného charakteru středního věku s nezvládnutou sociální problematikou. Jenomže komunita v Easttown zdaleka není tak finančně skřípnutá. Případná sociální mizérie některé z postav je plně v její režii, zatímco Happy Valley nahlédlo i do situací, z nichž bylo zjevné, že je postava k bezprizornímu stavu připoutána cyklicky reprodukovanými podmínkami. Easttown není chudé město, spíše je to bohatá verze našich Sudet. A jako zásadní vnímám rozdíl mezi celými zápletkami i motivacemi vražd. Vůbec zločin v tomto seriálu, ten vyšetřovaný i ten odrážející se v rozbitých vztazích, vypadá většinou jinak. Samozřejmě podoby tu jsou. Srovnání s The Killing (2011-2014) platí ještě okrajověji. Už proto, že je to mnohem delší seriál, sbírající po cestě více sociální i kriminální problematiky, kterou nadto proplétá s politikou a médii. Samozřejmě rozumím formální stránce nápadu tyto seriály srovnávat. Některé záběry na dekády neaktuální fasády a infrastrukturu tu ale nejsou proto, aby vysvětlovaly zločin, který tu má takřka vždy charakter osobní emočně stavěné motivace, zatímco špinavé části města Seattle zločin doslova produkují a recyklují jakousi vlastní gravitací všudypřítomné beznaděje. Ano, fetuje se tu, ale fet stojí spoustu peněz, což sice platí kdekoli jinde, ale s tím velkým rozdílem, že v seriálovém Easttown tato volba nevyrůstá z nějaké živné půdy sociálně vyloučených lokalit apod. V Easttown se k patologiím uchylují podstatně svobodněji příslušníci třídy, kterou bychom v českém kontextu nazvali vyšší střední. Mají domy, vozy, chaty, plné lednice a slušnou dovolenou. Takže žádné no-go území. / V prvních 2-3 epizodách jsem nerozuměl vyšším než 70procentnním hodnocením a tipoval jsem si u sebe konečných 60 %. Někde během 3. a 4. epizody se ale plně rozvinul z do té doby nastiňovaného potenciálu vztahů a nadto se i zvládnul svébytně probrat těmi děsivě pohotovými odpornostmi nás všech. Místy se příliš spokojil s lacinou násobilkou emočního vyděračství a hlavně už opravdu rušily ty laciné napínací pokusy, kdy se jako divák mám už asi padesátý rok stejně „překvapivým“ způsobem ujistit, že ten další nejpodezřelejší to není. Takových metodických prefabrikátů tam bylo více a netýkaly se pouze samotné vraždy. Vím, že podobně nadhazované ambivalence, které mají upoutat diváka a hrát ping-pong s jeho pozorností, mohou být účinné a mají své místo v detektivním i thrillerovém žánru, ale uvítal bych, kdyby toho v dalších detektivkách ubylo a vymýšlely se nové způsoby. Je to, jako posté vědět, že pozornost sem vyprávěním stočená rozsah podezřelých zase redukovala právě o tu postavu, se kterou, jak dopředu víme, nás chtějí překvapit. / „I’m here.“ může znamenat skoro cokoli, takže se nedivím, že s ním kazatel i na konci Mare mají takový úspěch.

Jo, u producenta se pije jinačí... Jo, český ODS-kapitalismus...

Na úvod je dobré říct, že minisérie It's a Sin netrpí zrovna zanedbatelnými prvky degradujícími zážitek z jinak zasvěceného, věcného a funkčně zpracovaného výtvoru. Například ženy tu plní opravdu zvláštně zúženou úlohu buď patriarchálně ukotvených blbek, nebo pečovatelek. A asi to nebude jen moje zdání, že energii věnovanou nekritickým sentimentům mohl soustředit jinam. Jenomže, to hlavní, co má splnit, splňuje dobře. Oslovují mě vstupní i výstupní momenty děje. Na začátku jsou homosexuálové, kteří jen málokomu mohou nebýt inspirativní tím, nakolik se rozhodli postavit za své potřeby a odvrhnout, se všemi důsledky, takové pojetí vlastních identit, které z nich dělá cizí projekt a záležitost nějakých očekávání. Homosexuál se rozchází s rodinou, která „miluje“ svého syna tím, že má plány. Taková hrozivě všeobjímající láska plánováním. Na výstupu osobně nejvíce oceňuji vytrvale nesmířlivé stanovisko, které z největšího dopadu HIV usvědčuje ten typ genderově zjednodušené výchovy, neschopný postihnout složitost člověka ani jako tělesného vlákna, natož jako duševní problematiky. Když chlapec od útlého věku poslouchá, co je v záležitostech sexu správné a co zvrácené, psychika, která si takovou doktrínu nutně internalizuje, přirozeně nenávidí vlastní tělo a stydí se za jeho potřeby. Proč tedy nebýt promiskuitní nikoli viru navzdory, ale právě tím spíše, že virus za tuto perverzi zabíjí? Je to skvělý suicidantní kalkul, který Jill dala dohromady a vpálila ho tyranské matce místo očekávané soustrasti. Nad tyto dva (řekl bych: rámcové) momenty jsou tu i jiná dobrá místa. Nezřízená promiskuita je zpranýřována nikoli z nevěrohodného zřetele heterosexuálních pokrytců, ale čistě v duchu hygienických norem. Homosexuálové tu netvoří nějakou jednolitou příliš typizovanou masu, i když musím říct, že jsem byl ve styku s širší škálou povah mezi homosexuály, než jaká je zastoupena touto partou. Ještě obecněji ohledně definitorické nepoddajnosti homosexuála. Homosexualita byla hojně rozšířená v klasické době starého Řecka, kdy vzniklo Platonovo Symposion. Mezi homosexuály patří celá řada slavných, z nichž někteří „překvapují“ vzorovou mužností (Rock Hudson). Byli to vojevůdci, umělci, vědci, dělníci. Někteří měli tzv. mužnosti na rozdávání a když nevedli vojska, alespoň měli vlastnosti těch, kteří dobře vedli vojska. Někteří byli překvapivě konzervativní a příliš by se nezavděčili snahám je zapojit do emancipačních hnutí. Mimo jednoduchý mechanismus sexu by se právě tak neshodli, jako se neshodnou všichni ostatní. Není to masa nebo kulturní fronta. Takže všechny ty bláznivé pseudoteorie o možném původu homosexuality vyjadřují nanejvýš jen blbost svých proponentů. Dostala se ke mně například jedna taková, která chtěla homosexualitu odvozovat z pedanterie otce. Koho něco takového může napadnout? Koho z tohoto světa? Jak se do této „teorie“ vlezou homosexuálové vychovaní bez otců nebo otci alkoholiky? Ale i kdybych neznal právě takové homosexuály, kteří se zcela vymykají podobným tlachům, a znal jen ty, pro něž by snad mohla taková prostinká rovnice platit, musel bych se ptát, co je tou rozdílnou proměnnou, která z pedantským otcem vychovaných mužů svým příspěvkem vyselektuje ty nakonec homosexuální… Přece existuje právě tak, a jistě mnohem větší, skupina pedantským otcem vychovaných heterosexuálů. Naproti tomu v případě leseb jsem se s žádnou dichotomicky adekvátní teorií „laxních matek“, jakou bych komplementárně očekával, nesetkal. Ale i kdybych si toto nějak okecal, vím, že svět lidí je v čase i prostoru mnohem větší, než kdy budu schopen poznat, takže prostě ne – toto může napadnout jen blba. Je to stejné jako s těmi ignorantsky autarkními „teoriemi“ (to krásné řecké slovo je tu hrubě devalvováno) o původu HIV. Pořádně se neví, odkud se vzal, ale celkem bezpečně se ví, že jeho vznik nemá co dělat s homosexualitou. Mezi nejplauzibilnější vysvětlení patří to spojující se vznikem HIV lov šimpanzů, a v každém případě mutační dynamiku virů na africkém kontinentě podpořil kolonialismus, a to i v pozdější, humanitární fázi. / Hodnotím: 70 %.