VictorMartel

Názory dospělých a zmatek světa jsou hlavními překážkami k naplnění nejčistších přirozených tužeb dospívajících. Čím sebejistěji je nesmyslně nadřízený benchmark společenského nebo ještě hůře: komunitního zřízení umravňuje, tím negativněji dopadá na jejich všeobecnou životní positivitu, jejímž rozkladem jen recykluje důvody ke svému vlastnímu rozčarování. / Perverze je komplementární s pokrytectvím. Nejdeformovanější sexualitou a zpustlou emocionalitou mohou velmi dobře trpět a hyzdit jiným žití právě ti, kteří mají bezúhonnou pověst a jsou pověřováni k tomu, aby spravovali mravní existenci ostatních. (mimochodem zajímavě vysvětleno Nietzschem na historickém případu kněžích a klášterního životního stylu: slabá vůle → podřízení → klauzura/osamocení → obscénní fantazie v důsledku neuspokojovaného pohlavního pudu & dramatizace nudou navozených emocí, provázená jejich personifikací/démonizací, kdy se subjekt noří do jakési vlastní hry světových sil a napůl vědomě, napůl nevědomě prodává svůj vnitřní boj o sobě nijak negativních potřeb, zde zdramatizovaný, jako zápas nadpřirozených sil a záležitost spásy; Lidské, příliš lidské I, §§ 140 nn.) / Jakousi nízkorozpočtovou surovostí záběrů se místy podobá stylu Larse von Trier, jindy přechází k velkolepým momentům s mimořádně působivým rámováním scény: když Yôko cituje slavnou pasáž z Prvního listu Korintským. Někdy za polovinou jsem občas zapochyboval o nutnosti rozvinout příběh a jeho sdělení do čtyřhodinové stopáže, ale toto si rozhodnout už náleží režisérovi a já s celkem filmu přijímám i každou jeho scénu. / MOŽNÁ SROVNÁNÍ: Fight Club/1999 (začátek), The Graduate/1967 (konec) / HLAVNÍ HUDEBNÍ DOPROVOD: Ravelovo Bolero (jako v Les Uns et les autres/1981).

Bojovou tematiku zrovna nevyhledávám a k akčnímu žánru obecně jsem podezíravý. Takže jsem byl překvapen celkovou kvalitou. Parádní akce (choreografie i kamery: opakované záběry z různých kamer), navíc v souladu s nějakou fyziologickou realističností, zároveň sympatický příběh, dobře vyjádřený kontrast mezi venkovem a městem, trochu i pocta tradicím, která mě ani neodpuzovala, protože nebyla agresivní, a nakonec docela zajímavé hraní u hlavní slečny. 70 %.

Takže. Dokumentární žánr má přinášet hlavně fakta. Informativní kapacita tohoto snímku je při dané stopáži mimořádná. Film se s daty neopakuje. A navíc je zajímavě strukturuje. Hovoří o ekonomice, o systematickém tajemství businessu a jeho projevech v mezinárodní dělbě práce i společenském algoritmu redistribuce, ale také zmiňuje problém zužujících se akustických biotopů keporkaka (o 90 %; 1/3 kytovců utrpěla nezvratné poškození sluchu), statistiku havárií a podmínky námořníků, které v lecčem připomínají jakýsi klášter na moři. Obchodní přístavy se v přímé úměře k rostoucí potřebné rozloze vzdalují z dohledu obytných zón, takže jsou čím dál méně přítomny ve vědomí lidí právě vlivem rostoucího reálného významu. Loď s nižším objemem paliva nabírá mořskou vodu (včetně vší vstřebatelné fauny a flory) kvůli nutnosti vyrovnat tlak váhy nad hladinou stabilizující vahou pod hladinou, tu pak samozřejmě při tankování zase vypouští, a protože je mezi přístavy běžně vzdálenost i tisíců námořních mil, má to za následek umělou migraci (invazivních) druhů po planetě, které jsou tím vyňaty z prostředí přirozené konkurence a přeneseny do na ně nepřipravených teritorií (bez odpovídajícího predátora). A pokud jde o pohon, jsou přepravní lodě designovány jako „všežravci“, jejichž poměr tuhých látek při spalování odpovídá cca hodnotě 3x10^3 ppm, přičemž motorová vozidla v EU musejí spalovat méně než 15 ppm, tedy pro stejný objem paliva ani ne dvousetinu. Z celkových 60 tisíc přepravních lodí pouhých 20 největších vyprodukuje víc oxidu síry než miliarda aut. Autoři a přispěvatelé přitom nepopírají celkovou efektivitu lodní přepravy proti ostatním variantám, jen artikulují více než legitimní nárok povolat ke zodpovědnosti ty, kteří v tomto sektoru vydělávají a přirozeně preferují svoje zisky na úkor kontextu. Takoví kapitalisté se nám šeredně nevyplácí, protože kdyby tatáž přeprava byla přísně a jednotně regulována, což si v komerčně partikulárním světě lze sotva představit, – tak by nejen údržba lodí, jejich energetika a personalistika, ale i sama globální dělba práce a suma externalit (cesta věnovaná výrobě saka může představovat až 48 000 km), stejně jako nadekretovaná detailnost informace, byly mnohem úžeji spjaty s hlediskem veřejného zájmu a nemusely strádat ve prospěch nějakého obskurního debila. Ale ujetý není on. On jedná v souladu se svým zájmem. Ujetý je pravicový volič (což se skoro rovná člověku) a ujetá je liberální demokracie, která má takové příšerné konsekvence.

Úchvatně frenetická hudební akce bude jistě získávat ty nejoddanější příznivce mezi muzikanty. Jen oni v různé míře na vlastní kůži poznali dril a cenu během nejistého odhalování talentu. Nadšení z vášně ale přenáší na všechny.

Když v Goetheově Faustovi Mefistofeles uvádí sám sebe, pak se během této pasáže ocitáme až zázračně blízko celosvětovému rozkladnému elementu, jakým je, půjčím-li si cizí výraz, „reflex pochybování“ (cituji). Podezíračský mindset je úrodnou půdou ke každé nespravedlnosti a tyje z přílišné introspekce „zlého“, totiž jednoduše podvodného, potenciálu v člověku. Ten se obrací do sebe a zjišťuje kal, který pak externalizuje a zpětně internalizuje. Přejímá jako tiskem setrvačně sílící tlak normalizovaného klamu a právě tak se k moci prodrala epidemie úzkosti, na jednom pólu předstírající blaho, na druhém terorizující duši i celé státy. Nejdestruktivnější silou a možná vlastním hříchem celého lidstva, zakládajícím námět Dostojevského románů (Bratři Karamazovi, Zločin a trest), je (opět cituji) „beznaděj“. V protikladu k takovému východisku je menšinová, ale nějak záhadně nevykořenitelná touha po dobru, která se vždy někde objeví a byla mi proti vší běžné vágnosti definována jako „laskavé trvání na sjednaném“. Chaplinovo charisma ve mně vždy evokovalo toto nastavení, s nímž jeho kladné postavy čelí úskalím, tu šizeny, tu bity, tu ponižovány. Nezakopává o překážky na trvale určující dobu a vystačí si se stopovým množstvím příležitostí ke štěstí. Tato inspirující charakterová nepoddajnost je vlastně bezpečnostní pojistkou civilizace. / LITERATURA: Betty MacDonald - Co život dal a vzal (Praha, Vyšehrad 1992; překlad Eva Marxová)

TRON: Legacy je ceněn hlavně pro své digitálně futurologické poslání. Jenomže mě tento tradiční způsob čtení úplně minul. A nejen proto, že jsem k dekády starým varováním apatický. Apatický rozhodně nejsem k sentimentalitě, kterou se film shazuje. Mě zaujal Clu, naprosto posedlý touhou vytvořit dokonalý systém. Kevin Flynn se mu omlouvá: „The thing about perfection is that it's unknowable. It's impossible, but it's also right in front of us all the time. You wouldn't know that because I didn't when I created you.“ Tím je „dokonalost“ vyjádřena jako moment přijímaný s láskou. Už Nietzsche velmi efektivně zpochybňoval sterilně maximalistické, prázdné „představy“ o dokonalosti, když řád přírody odmítal vidět antropocentricky (vyjádřeno v Nečasové úvahy). Je přece absurdní porovnávat druhy navzájem podle toho, kolik místa si ten který usurpuje na planetě, a pak nutně vítězoslavně prohlásit o člověku, že má nejblíže k jakési „dokonalosti“. Lev MÁ být lev, nemůže být porovnáván s člověkem, protože není slabším předchůdcem člověka a odpadem již absolvovaného pokroku. Je krásným zvířetem, plnícím (vlastně ani nezadanou) „úlohu“ v přírodním cyklu (úmyslně neříkám „potravním“). Dokonalý je jistě libovolný geometrický útvar, vyjadřující nějaké pravidlo, ale dokonalost v estetickém smyslu, jak s ní pracuje vývoj Kevinovy postavy, není vzorová a nemá pevný bod. Kevin nejdříve nevděčně toužil po jakési „dokonalosti“ jako absenci neznámých kvalit, zatímco v budoucnu shledá, že naopak jemu chyběla schopnost „dokonalost“ vidět. Zdigitalizovat život, virtualizovat naše možnosti dobrat se pravd a harmonie, je příslibem onoho falešného nároku na dokonalost, kterou nám virtuální prostředí neposkytne, jestliže se je zakládající rozum nemá, ve svém zklamání ze skutečného života, odkud inspirovat. Další myšlenka je o vyjádřeném poměru kritiky k původní tvorbě, která rovněž souvisí s problémem „nedokonalosti“. „Clu can't create programs. He can only destroy and repurpose them.“ Co se to děje, když kritizujeme? Bez ohledu na znaménko, vždy si myslíme, že rozumíme věci, a vlastně jí rozumíme ve vztahu k nám: něco zdůrazníme, něco přehlédneme, něco chválíme, něco zepsujeme. Každopádně vycházíme z „měřítka“ dokonalosti, které ani neznáme, ale ono právě vzniká, a to tím, jak najednou přesně „víme“, co kritizujeme. Bytost posedlá kritikou, jako je Clu, závisí zcela na inspiraci původních tvůrců a světonázorů, v jimiž nastavených mezích jedině může utvářet vlastní svět, takže je odsouzena svou náturou k tomu, aby nikdy nedospěla k dokonalosti, protože nakonec operuje v koridoru, který celkově usvědčuje z nedokonalosti. / Skvěle zvolený Daft Punk.

S ohledem na pointu filmu a jistě už zpověstnělý moment to nemusí vyznít vážně, ale naprosto bez legrace tady musím konstatovat: respekt. Jako by v intencích společensko-kritického komentáře to nejlepší z Kusturici, samozřejmě trochu jinak, vystřídalo to nejlepší z Hanekeho, samozřejmě trochu jinak. Bez velkého generalizování považuji za příznačné, jestliže v USA je aktuálním exemplářem nezávislého filmu v žánru sociálního dramatu úplně vymaštěný a ušmudlaný The Florida Project (2017), zatímco Jihokorejcům se podařilo toto. Takovou souhru nápadů si nedovedu představit ani na evropské půdě. / Je bláhové kohokoli litovat a je bláhové vesele plánovat. A taky je úplně jedno, jestli utíkáme před diktaturou, nebo před lichvářem. Snad roky jsem se u obrazovky tak nezasmál. Snímek dává velmi přesvědčivě ochutnat, že účetně skryté dělení hodnot nemá daleko favorizovat lidi naivní, přiblblé a pochybně kompetentní, jejichž dobrosrdečnost se mísí s pocitem, že jsou snad v postavení přisuzovat druhým nějaké postavení. Proti nim se spiknou lůzovitě zcyničtělá, překvapivě učenlivá a vrchovatě adaptabilní hovada, na které trh fluše. Bez velké námahy si rodinu zkarikovaných debilů omotají kolem prstů, ale nemohou zabránit tomu, že se jejich nevábný původ občas projeví. Tyto charakteristiky jsou systémově komplementární, plynou jedna z druhé, protože pojem kapitalistického úspěchu se bez této lůzy neobejde. Aby byl kdokoli motivován starat se někomu o domácnost, musí na tom sám být špatně. Aby někdo mohl delegovat řízení vozu, doplňování zásob v domě, úklid… jinam, musí být úměrně tomu bohatý, což se neobejde bez o to nižšího profitu těch, kteří pak nemají daleko, aby se ucházeli o možnost běhat kolem jeho zadku. / MORSEOVKA: Příhodně načasovaná morseovka na konci mi trochu připomněla Interstellar/2014, kde zjevně zasahovalo nadpřirozeno, protože čistě probabilisticky nedává smysl, aby astronaut plující po zhroucené hvězdě fyzicky dopadl na „místo“ neznámého rozměru v knihovně dceřina pokoje. Zatímco závěr Insterstellar/2014, zapojující mysteriózním způsobem morseovku, je triumfalisticky opojný, nechává Pong svůj film vyústit střízlivě. / PODOBNÉ: La Cérémonie (1995)

IDEOLOGICKÉ NÁMITKY: Nolanovu dystopickému evangeliu nenechavého dobyvatelství by slušela pouta, protože spotřebitelé vyznáním, vlastních objevů neschopní, vzývají blud samospasného pokroku, jako by parodovali staré plánovače, a jsou natolik pohrouženi do svých fantasií o neomezenosti kapacit, že zapomněli, kde žijí. Když narazí do argumentu nebo do reality, nazvou to neomarxismem, kterak označují subversivní potenciál vzpírajících se fakt, zatímco o předponě „neo-“ a marxistické filosofii vědí tak akorát, aby se s jejich sémantikou nemuseli zdržovat. Podle nich, jako kdysi bůh, přece všechno nějak vyřeší „věda“. Neznají meze vědy a její metodologicko-kompetenční členění, zato věří, že ji prostým konzumováním pohánějí a budoucí generace přebírají svět v nezastavitelně lepším stavu, jak se tato symbióza bádání a trhu prohlubuje. Politicky jim nahrává fakt, že spotřeba je životu inherentní a že my méně zhypnotizovaní samozřejmě také rádi spotřebováváme a necháváme se chlácholit věděním, které nemáme. S pomocí nezaměnitelné vyřídilky Naomi Klein mohu tento adiktologický moment charakterizovat jako neukojitelnou apoteózu nového: „A new technology will come along to fix the messes we made with the last one.“ (Addicted to risk; 12/2010, TEDWomen) / Někdo se příliš rád vzhlíží ve své lásce, než aby se namáhal opravdu milovat. Takové je i jádro mesianismu. Nolanovy filmy Inception, Interstellar a Tenet fabulují s východiskem, že se svět lidí vydal na scestí. Dialogy občas probublá zkáza, mizanscéna Interstellaru zapojuje i prvek dokumentární fikce, aby podtrhla katastrofický účin. Lidem hrozí slepý korporativism (Inception) a vyčerpání zdrojů (Interstellar, Tenet). Řešením všech těchto pohrom se v rozchodu s intuicí běžně zkušeného člověka nemá stát odmítnutí takového směru, ale využití jeho vlastní dynamiky k jakémusi zázračnému úskoku, provázené plytkými morálními průpovídkami, podstatně vyhýbavými: „When I was a kid it felt like they made something new every day. Some gadget or idea. Like every day was Christmas. But six billion people ... just try to imagine that. And every last one of them trying to have it all.“ „Driven by the unshakable faith that the Earth is ours.“ (Interstellar) Ano, přiznávám antiamerikanistickou pachuť, protože to zní, jako bychom zase potřebovali Yankee, aby nám to všechno vysvětlil a vyvolal v nás pohoršení nad přebujelými, s kapacitou Země inkompatibilními tužbami každého jednoho z těch miliard. V takové průměrující statistice si Yankee extrémně přikrášluje proporce ve svůj vlastní prospěch. Co vím z pozorování skutečného života postav před obrazovkou, pak třeba obecně náboženská záliba v planém pohoršování se nad zkažeností člověka, je-li pozvána do politiky, dělá vše pro to, aby se dále měla nad čím pohoršovat. Většinového katolíka nebude zajímat, jak se zbavit negativních externalit toho kterého businessu, jak redukovat gambling, státem neregulovanou prostituci, decimaci obyvatelstva některých regionů alkoholem a tvrdými drogami, chudobu pracujících v papírově blahobytných společnostech, oligarchizaci politiky… Prostě se pohorší a bude si dělat dobře plkáním nesmyslů o lakomství, slabých, kterým bychom měli pomáhat, apod. Aby se paternalismus mohl uplatnit, potřebuje z lidí dělat děti, podsouvat jim, že musí trpět vylhanou přirozenost a nevykořenitelnost takových podmínek, podstrkovat falešnou sebekázeň, která to za ty tisíce let států přece jinam nedovedla, ale hlavně diktát pasivity k těm, kteří jsou prý prostě jen „zlí“, „hloupí“, „lakomí“, což jsme nakonec všichni… Technooptimismus, před nímž varují i vědci, v ekologické kauze plní tutéž úlohu. Je to konzumně konservativní mantra. Monetizace dluhu plní tutéž úlohu v kauze redistribuce zdrojů a její hodnotové symbolice: my si vlastně půjčujeme od našich zbožňovaných pijavic kredit k přežití, místo abychom je ze sebe střásli. Další bod odporující empirické evidenci je úmyslně zkratkovitý argument, podle něhož vesmírným výzkumem poháněný pokrok přechází v mnoha formách do spotřebitelské roviny a takto se podepisuje na kvalitě civilního života. To je banální fakt, jehož zdůraznění ve snaze o polemiku s přízemními potřebami ve filmu podvyživeného lidstva vede k úvaze: 1. tatáž technologie, která v jiné formě může zachraňovat životy, jindy nebo jinde zabíjí a proto jinak bude mluvit její oběť, třeba pozůstalý, a jinak někdo profitující; 2. k vývoji technologie za účasti erárního inventáře je zapotřebí zdrojů, jimiž jsou daně z práce a ze spotřeby (tj. práce spotřebitelů), přičemž zrovna Spojené státy mají co dělat, aby před svým obyvatelstvem obhájily výdaje v rezortu obrany, kde po dekády docházelo k naprosto nekontrolovanému promrhávání energie na úplně nesmyslných projektech především co do reálné využitelnosti a schopnosti technologii replikovat sériově, takže proti zanícenému inovátorovi, zcela pohrouženému do díla bez ohledu k potřebám ostatních, a jeho lobbujícímu dirigentovi, stojí zájem co do efektivity velmi přesně kontrolovaných daňových poplatníků, kteří, v zemi fanaticky vyznávající slovíčko „liberty“, nemají ŽÁDNOU svobodu se rozhodnout, zda budou ty tajné práce SVÝM časem a často jednoznačně na úkor vlastních potřeb živit (za příklad technologicky úspěšného projektu můžeme považovat Lockheed Martin F-35 Lightning II, jehož vývoj přišel na 59,2 mld. USD, což bylo k 1,3 bilionu CZK, a jehož celkové náklady po započtení údržby se mají dostat k 1,3 bilionu USD; zdaleka ne všechny  výstřelky amerických ministerstev obrany a „energetiky“ jsou tak transparentní a jistě by se našla spousta začerněných smluv a udělátek připomínajících alchymii). Odrazuje mě i míra náhody, vysvětlované tajemným intuitivním instinktem lásky, která vytáhne otce proměněného v informaci „z jiné dimenze“ tím, že sáhne po hodinkách, kam nějak dopadá interdimenzionálně přenášená zpráva. Je zcela v regulích žánru vesmírné výpravy, že spád událostí bude pohánět štěstí, nicméně zdejší až alibistický SPOLEH na štěstí napříč přesahovými momenty mezi filmem a filmem reflektovanou svízelnou realitou mi až příliš evokuje, že tu mám mnohem méně co dělat s něčím jiným než čistokrevnou zábavou bez přesahu. Hrdina uvízne a vypadá to, že bude vytrestán mukami nekonečné samoty v opakovaně nedosažitelném meziprostoru s neznámými vlastnostmi rozhraní za bájným horizontem událostí. Vytrestán bude, děsivým strachem, že se to opravdu stane, a tu bůh Nolan milostivě pokyne lidstvu, aby si usedlo k večeři, protože konečně procitlo a je zase, jako zázrakem, z čeho pokládat na stůl. Vadí mi tedy jistý potenciál skrytého výkladu, který to může spouštět a možná je i v zájmu ho spouštět, že vlastně věda, která je sice co nejneutrálnějším poznáváním možností světa, ale o tuto nevinnost přichází, jakmile je do světa aplikována – a koneckonců, Nolan to ví, slyšeli jsme to o šest let později v Tenetu: „Ignorance is our ammunition – the more any one of us knows, the greater the risk that we’re actually making the situation worse.“ – nás vytáhne z každé břečky. Technooptimistický narativ se zřejmě přiučil svým báchorkám od barona von Münchhausen, který se z bažiny vyprostil tažením za vlasy. KLIŠÉ HLOUPÉHO ASTRONAUTA: Co ve filmech, jako je Interstellar (ve sci-fi se to stává častěji), působí rušivě a mám to potvrzeno jinými diváky, je, když se v přírodních vědách kovaným astronautům začne vysvětlovat už dávno zpopularizovaná nebo i triviální poučka (kružnice promítnutá do stereometrie je koule) a chce se tím vlastně odbýt narativní instruktáž směrem k divákovi. Mám i referenci, že Gosling (First Man/2018) svým chladem působí mnohem uvěřitelněji než „lidsky“ temperamentní „cowboy“ McConaughey. Mně osobně se líbil. CHYBĚJÍCÍ ŽÁNROVÁ KATEGORIE: Film jsem poprvé viděl už před lety a odtehdy dodnes ho vnímám s lehkým despektem, který spíše přísluší obecnému způsobu jeho čtení. Sice vnímám celkem povrchní příbuznost filmu s Contact/1997 a Armageddon/1998, ale mnohem hlouběji se jistou mysteriózní premisou podobá o poznání naivnějšímu a přiblblejšímu Frequency/2000, na který jsem si během filmu několikrát vzpomněl. Podle mě je přirozeně nevysvětlitelná proměnná náhody, kódující příběhový oblouk, v němž otec z daleké budoucnosti pošle k záchraně lidstva potřebná data do minulosti, byv takto šťastně nasměrován z ještě mnohem vzdálenější budoucnosti („I brought myself here! […] Not you and me. But people. A civilization that's evolved past the four dimensions we know.“), na klasické sci-fi propriety neredukovatelným důvodem, proč nesrovnávat Interstellar s klasickými sci-fi, maximálně tak apelujícími na otevřenější pojetí humanity a přívětivější postoj k probádávání vesmíru. Typickým představitelem takové čisté sci-fi, rozepjaté filosofickým tázáním, ale přísně držené u těla a přírody, je Spielberg (Close Encounters of the Third Kind/1977, E.T.: The Extra-Terrestrial/1982, Artificial Intelligence: AI/2001, Minority Report/2002, War of the Worlds/2005, Ready Player One/2018). Datově exploatované spící vědmy v Minority Report/2002 sice představují nadpřirozeno, ale je to supernaturalismus novopohansky vágní a světonázorově neadresný. Žádný z jeho dosavadních velkých sci-fi filmů nepracuje s explicitním metafyzickým momentem. Některé sci-fi jsou chladnější a neosobně idealistické, čistě dobrodružné, výpravné, objevitelské, jiné si pomáhají sepětím s citovým dramatem postav (Arrival/2016). Interstellar nadto ale zapojuje jakýsi náznak metafyziky nebo transcendence, čímž se jistě stane přístupnějším i náboženskému čtení. Tato iniciativa podstatně vychyluje žánrovou střelku směrem k něčemu, co lze s despektem i bez despektu popsat výrazem „vědecká duchařina“.   NEIDEOLOGICKY VZATO JSEM SI TO DOCELA UŽIL: Zaujal mě moment, který dominuje někdy během 2. třetiny a staví proti sobě fanatismus ideám oddaného teoretika, prakticky netestovaného ve svých přesvědčeních, který pak zákonitě selhává („I THOUGHT I was prepared.“ „I’m sorry, I can’t watch you go through this - I THOUGHT I could.“), zatímco káže jakousi nadosobní druhově motivovanou empatii, transgresivní motivaci individua k druhu (což je pouhá idea nadmnožiny, do níž zcela neosobně spadá deskriptivním podílem na definičních vlastnostech), – a soukromé emoční vazby mezi lidmi, kvůli kterým jedině může mít jakákoli oběť smysl. Zájem o druh je závislý na zájmu o jednotlivce, což je vidět na selhání vyznavače druhu. Když má hrdina zájem o jednotlivce, má důvod myslet i na druh a může i vedlejším účinkem pomoci druhu ve starosti o jednotlivce, ale kdyby měl někdo zájem o druh a chyběl mu k tomu důvod reprezentovaný vazbou na jednotlivce, bude jeho zájem zájmem o prázdnou hodnotu. Zároveň, abychom se nakonec i nad arogancí fanatických idealistů slitovali, ale právě z podvodu dvou „evolučně zodpovědných“, myšlenkou druhu okouzlených fyziků vzešla situace, která umožnila dostat se na horizont událostí a poslat odtamtud šifrovaná data, díky kterým žijící lidé mohou vybudovat pětirozměrné kolonie, kopírující útvarové sekvence ze Země (Profesor Brand vmanipulovává personál do akce „monstrózní lží“ o plánu zahrnujícím záchranu už existujícího lidstva, Mann neunese samotu a svede posádku na falešnou stopu svého cíle). Takže moje radost z této části je trochu ambivalentní. Nedivím se ani velebícím, ani zatracujícím komentářům, mohu tomu dát stejně dobře „sbohem“, jako ohromené „díky“. I když se mi zprůměrovaný Nolan nikdy moc nepozdával a jednoznačně nežiju ve světě, ve kterém žije on, radši si vždy pustím film od někoho tak chytrého s opačným myšlením, než abych si nechal ve svém vnímání světa přitakávat pitomci. Vypravěčsky chytré, inovativní, originální a vypiplané, skvělé na pozorování. Nakonec, není mnoho filmů, nad kterými toho následná dešifrace může tolik vymyslet a realizovat své vlastní „kolonizátorské“ interpretace světa.

Vedle jiných angažovaných poslání k záležitostem environmentu toto nijak zvlášť nevyniká plochou věnovanou uhrančivým záběrům (natož po Our Planet/2017) ani rozsahem argumentace nebo objemem dat. Místo toho celkem lakonicky sumíruje proporce, v nichž se lidstvo sotva zvladatelným tempem rozpíná na úkor ostatních forem života, jím vnímaných převážně jako příslušenství. A to jsou právě výhody, protože Attenborough se svým sametovým hlasem a klidným popisem vývoje antropocénu, jehož je jako málokdo povolaným svědkem, spíše dodá autority těmto varovným pozorováním environmentálně deskriptivních disciplín než nějaká libová hvězda a hvězdička, která propadla bludu, že je „osobnost“ a že my ostatní nemáme lepší starosti, než si dělat z blbců osobnosti a vyznávat je jako polobohy. Tito antireklamní ubožáci jen popuzují už tak otrávené konzumenty dnešního čím dál nekvalitnějšího zboží, aby čadili ještě víc. Jen kdyby měli z čeho, protože aby někdo s čistým měsíčním příjmem nad 2 000 eur vysvětloval Čechům, z nichž si polovina, vydělávající pod úrovní tzv. důstojné mzdy, a z té poloviny většina rozhodně nijak nevyskakuje, že se mají zajímat o klima a promítat to do svých každodenních úvah nad spotřebním chováním, to už chce opravdu mozek vypatlaného příživníka. Nevadí mi, stane-li se, hlavně v nerozvinutých ekonomikách, kde s přirozeně vyšší mírou negramotnosti koreluje mnohem vyšší význam nezasvěcených autorit, takže i neodborník, má-li charisma a jistou profesní pověst, může pomoci kauze, takový DiCaprio tváří nějaké akutní otázky. Já osobně ho vnímám jako herce, někde se mi líbí, někde ne, mám ho zadarmo, protože z uloz.to, působí sympaticky a chtěl bych radši vypadat jako on než jako – já. Ale vnímám také, že chudý Ind, tedy někdo ještě chudší a negramotnější než Čech, bude k tomuto árijskému krasavci vzhlížet a možná raději zůstane u těch kravských hoven, než aby kopal do země. Myslím to vážně, ne ironicky, i když jsem to vyjádřil na hraně ironie, aby bylo jasné, jak i tady je to nejisté. A opravdu si myslím, že DiCaprio tu dělá dobrou práci. S Attenboroughem musím souhlasit i tehdy, když hovoří o pravděpodobně nejúčinnějším nástroji dekarbonizace i všech dalších ekologicky příznivých trendů a doporučuje bohatnout, v souladu s efektem snižující se reprodukce blahobytných společností: pozvedne-li se populace civilizačně, stává se individualističtější a zároveň sociálně zodpovědnější a opatrnější, jednoduše zdrženlivější k zakládání potomstva. To sice jednoznačně nevyváží rozdílový rozsah stopy, daný pozvednutou spotřebou, ale už se objevují způsoby, jak rostoucí spotřební nároky jednotlivců korigovat na straně odpadu. A nezbývá, než v tyto technologie doufat. To je také moje soukromé stanovisko, protože v neshodě s panem Attenboroughem považuji rakovinu antropocénu za benigní jen ve vztahu k planetě, která je k problému znečištění člověkem, na rozdíl od člověka samotného, naprosto indiferentní. Musím se přiznat, že ekonomicky nezávislým nebo i jen nadprůměrně živeným apoštolům čistší spotřeby moc nevěřím, protože sami neprocházejí testem toho, k čemu povzbuzují chudší. A všiml jsem si nejen, že pocit viny je docela akceptovatelný, je-li odměnou za něj třeba i jen efemérní pocit štěstí a nasycení touhy (o čemž svědčí velmi rozšířená průpovídka „jdu si zahřešit“, oznamující zdraví škodlivé aktivity), ale i že pocit viny sám představuje slušnou porci štěstí.

Závěrečné zdůvodnění, podle něhož se budoucí generace chce svých předchůdců zbavit (a dopouštět se tak paradoxu ve snaze bojovat za svou existenci nabouráváním podmínek vlastního vzniku) kvůli ekologické decimaci planety („because the oceans rose and the rivers ran dry“), vyznívá krypticky (časové hrátky znečištění opravdu nevyřeší) a tím korunuje atmosféru nejistoty ohledně smyslu všeho, o jehož výklad se pere na zkušenost odkázané svědomí zahořklého umírajícího tyrana se slepým „fanatikem“ smyslu. „I made a bargain with the devil. Money for time. We sold our future.“ Radiací vyvolaná rakovina slinivky je individuální reprezentací téže choroby z lidské aktivity na planetě. To poslední, co může takto zahořklého muže uspokojit, je zvrácená radost z výhry, že se světem měl pravdu. Vysvětlení, proč koherentní dějová souvislost světa (v organické i anorganické rovině) snese partikulární protiběh, kdy se kauzalita budoucnosti nutně promítá do jí předcházející kauzality po opačné časové trajektorii, tím, že prostředí je nativně kausální a pozitronová technologie mu pouze klade odpor v okrsku tak nadaného předmětu, jejichž akumulací nakonec začne sama dominovat, bude sice spíše uměleckou licencí než vědeckým tvrzením, ale bohatě stačí. / Zvolený styl, ale už vlastně samotný námět dovolují, aby se sci-fi prvek schoval a nestrhával na sebe většinu pozornosti, jak to bývá u jiných sci-fi, které trpí předváděním technologií a sotva mají dost času pro charaktery, děj a sdělení. / Divák si nesmí „opačně reagující“/„zpětně přehrávaný“ elektron plést s obvykle ztvárňovaným způsobem cestování v čase. Pak už vnáší do svého očekávání úplně cizorodý prvek, který nutně brání správnému chápání děje. Zároveň podle mě ti diváci, kteří zdůrazňovali nutnost opakovaného zhlédnutí, chybovali, když se na tuto vlastnost zaměřili příliš a ztratili tím přehled nad celkovým propletencem zájmů. Na chvíli jsem sám propadl lákadlu prohloubit úvahu nad takovou hypotézou a ihned mě to uvrhlo mimo děj otázkami po tom, jak by mohl organismus koordinovat celý svůj aparát ve směru zcela obrácených procesů apod. Fungování děje se mělo s příběhem teprve rozkrýt během promluv, což se také stalo, takže stačilo důvěřovat v postupný výklad a neproblematizovat jeho mezery. / Můj dojem, že by Neil mohl být Katin tajemný (téměř nezabíraný) syn z budoucnosti, byl už čerstvě po premiéře regulérně probírán na internetu. Dokonce se vyskytl návrh, že Inception, Interstellar a Tenet sdílejí universum. Takové spekulaci se podle mě ale hodně vzpírá sotva sjednotitelné pojetí postav hraných Cainem. Aspoň pokud by se mezi atrakce Nolanova zábavního parku vulgarizované fyziky neměla jednou zařadit hypotéza o paralelních světech, umožňujících bezpočet verzí kauzality na křižovatkách svobody. Dějová struktura v Tenetu pracuje s dualitou nativního a pozitronového chodu děje, jedna identita se nemnoží počtem pomyslných rozcestníků, jimiž se realizuje vždy jinak tatáž bytost svobody schopná, takže buď vidíme subjekt v minulosti, nebo jeho protějšek v budoucnosti a chod, v němž se bude vizuálně prezentovat jeho pohyb, je určen tím, v jakém poměru jsme k osobě z hlediska právě aktuálního vyprávění. Aktuální minulost vnímá svou budoucnost invertovanou, ale tato budoucnost se ve svém vracení do minulosti vnímá nativně, není sukcesivně obrácená k minulosti na úrovni fyzikálního principu, protože z minulosti pochází, má s ní společnou linii protenzivního toku času: jsou k sobě obráceny pouze konfrontačně. Každopádně to ale připouští toliko dvě základní verze pohybujících se předmětů, které tím jinak nepřicházejí o svou jedinečnost v universu neboli nejsou variovány. Děje se jeden příběh pro každou postavu, nic se nemění, postava neexistuje jinak, ve variantách, jen naplňuje, co už se beztak stalo v minulosti její budoucnosti. Budoucnost jen potvrzuje, že se to v minulosti stalo, a minulost potvrzuje budoucnost; budoucnost je tu umožněna ve svém tvaru právě v důsledku toho, že minulost jednala podle jejího už zároveň minulostí determinovaného plánu. Minulost vždy dopadne tak, jak budoucnost „žádá“, což je dáno tím, že aby budoucnost byla možná tak, jak je, musela ji minulost přivodit, takže minulost se dané budoucnosti nevyhne a i všemi možnými pokusy o vzepření se „budoucnosti“ by se jen zoufale pokoušela o nemožné a vlastně dělala přesně to, co budoucnost už předpokládá, že se stalo. Je už dáno, že předkové zabrání svým potomkům v jejich anihilaci. Pouze nevědí, jak jim v tom zabrání, ale cosi je pudí a oni nevědí, co je to pudí, beztak budou jednat právě tak, jak žádá budoucnost a vypravěčův plán pro tuto budoucnost. Budoucnost veškerou minulost jen odhaluje v jejích důsledcích a jakou kombinací voleb k nim došlo, nejsme schopni vypočíst a na základě takového výpočtu manévrovat proti budoucnosti, protože budoucnost je prostě jen ukázkou toho, jak to s minulostí „v každém případě“ dopadne, přičemž „každý případ“ tu znamená jen fikci, že máme na výběr i proti budoucnosti, což je nesmysl, protože nelze mít na výběr proti něčemu, co jsme si už vybrali (aniž o tom třeba víme). Enigmatická expozice fragmentů z budoucnosti, stejně jako úloha porůznu představované ať magické, ať vědecky fundované prozřetelnosti, vždy jen promlouvá do minulosti přesně tak, jak je už jí samotné minulostí předurčeno, aby byla touto minulostí naplněna. V takových případech, kdy budoucnost komunikuje nazpátek, je tato komunikace jen jednou z podmínek, nikoli možností podmínky vychýlit. Dobré umění nemůže jít proti mysli a nutit jí kontradikce, vždy se přizpůsobí formálním požadavkům logiky na vyvozovací pravidla mezi informacemi. Také Matrix netvrdí, že je možné jít po jiné cestě, než k níž je Vyvolený předurčen (cesta si ho už podle autorem zvoleného plánu příběhu „najde“), ale že je rozdíl mezi znalostí té cesty a jejím naplňováním: vědma v Matrixu věděla z budoucnosti, že musí v sebe nevěřícího Nea uvést do takové trajektorie událostí, kdy v sebe začne věřit. Zatím v něho absolutně věří jen Morpheus a když se Neo utvrdí ve své nedůvěře v Morpheův úsudek ohledně jeho vyvolenosti a proběhne mu hlavou vše, co je nutné, aby ocenil Morpheův dar pravdy o světě, rozhodne se bez ohledu na řeči nějaké vědmy jednat podle svého srdce, přesně v souladu s prozřetelností vědmy. Proroctví je vnuknutí. Proto ani Tenet nemůže jít proti logice (konkrétně zákonu sporu) a tvrdit, že se nestalo, co se stalo. Pokud tu ale nějaká dílčí linie bourá výhradnost pozitronové technologie a naznačuje buď jistou už nevysvětlenou volnost, nebo otevřenost k propojení s ostatními futuristickými nolanovkami, je to v rámci způsobu, jak je efekt dějové inverze prezentován všemi ostatními konfrontacemi mezi minulým a budoucím nynějškem, rušivá hádanka Anny, která je Kat podezřele podobná, ale funguje v příběhu samostatně (Max: „Anna says we’re going to Pompeii and see lava.“.; Kat: „Max is on shore with Anna. We need time, just you and me.“; Sator: „And Max will be here soon... they thought it was you, not Anna, on shore with Max.“). Celkově však není důvod si myslet, že universum Tenetu počítá s jinou kontraintuitivní atrakcí teoretické fyziky, než je pozitron. Pokud by jednou mělo dojít k propojení poslední trojice Nolanových sci-fi, nedovedu si představit, že by to nevyznělo nuceně a hlavně nepořádně. Taková smršť fyzikálních sil, které by najednou vyprávění mělo kontrolovat, by znamenala chaotickou naraci s bezpočtem vad. V Interstellar posádka využívá v našem světě pouze teoreticky vysvětlené veličiny k násobení výkonu klasického pohonu a veze se po energiích kolikrát hypotetických nebo přinejmenším extrémně vzdálených, aby zachránila zbytek světa před vyhynutím na čím dál nehostinnější výchozí planetě. Kdyby to, co Nolan předvedl v Interstellar, mělo být propojeno s tím, jak se režim plynutí času přepínal kognitivně sesuvem vědomí do hlubších pater kdoví čeho v Inception, a s pozitronovým Tenetem, byl by to zmatek a taková nadsázka už by vyzněla směšněji než to nejšílenější z komiksů. Určitě by svoje fantazírování ještě více popustil z uzdy a začal psát o kvarcích, temné energii, strunách, kvantovém vědomí a styčných plochách souvislosti mezi těmito čistě sémantickými předpoklady, kterým prokazatelně nerozumí ani nejvěhlasnější konstruktéři čtveráckých pojmů. Hlavně Interstellaru byla vlastní jistá obligatorní přednáškovost, kterou si musí pomáhat i Tenet, aby divákovi neznámé obeznámenosti s fyzikou nějak banálně podal mechaniku, jíž se bude řídit vyprávění, a kdyby došlo k propojení příběhů Nolanových sci-fi, tato nutnost průběžně vysvětlovat zvraty by se natolik rozrostla, že by tím úplně vymizel příběh s jeho pointami. Podle Martina „Matty“ Šrajera se právě toto částečně přihodilo už Interstellar (jemuž příběh ani pointy neupírám), takže moje rezervovanost k inflaci vší té encyklopedické parády zjevně není ojedinělá. / Co na otázku po vztahu mezi kauzálním pravidlem nějak uspořádaného světa a zcela hypotetickým nárokem „svobody“ znamená odpovídat „realitou“? „Realita“, o níž jsem kdysi četl Heideggerův podrobný etymologizující výklad (v přednášce Das Ding; česky Básnicky bydlí člověk, Praha, Oikoymené 2006, s. 23 nn.), založený na fenomenologicko-hermeneutickém přístupu k pojmově výpovědní hodnotě jazyka, ve většinovém chápání, na které cílí Nolan, přece vůbec nic jasného a konkrétního neevokuje. Je to čistě bláhově autoritativní reakce, která se otázky jednoduše zbavuje. Taková dětinská „odpověď“ je vlastně podpisem přímo konfesní, fanatické nezodpovědnosti. Jen se zeptejme libovolného vyznavače takové „odpovědi“, v čem je tady „realita“ odpovědí a co je realitou v jejím vlastním významu, – co je tou realitou, která zakládá důvody nazývat něco realitou? Pojmově citlivější adresát okamžitě vycítí úhybný manévr enigmaticky předstírající „odpovědi“, a proto si myslím, že někteří Tenetem zklamaní „nolanovci“ mohli i s přispěním této nicneříkající náboženské manýry dospět k závěru prázdného vyznění filmu, od něhož očekávali příliš.