castor

Co ocenit? Bohužel se mi do hodnocení dere jen zajímavý plakát, ale tím výčet končí.. Brabcova vizuálně stylizovaná kamera je od dob Kytice ta tam, taneční intermezza nikterak neosloví, ale celkově příjemná bezpochyby je. Herci sice nemají co hrát, ale víceméně tohle řemeslo ani neumějí - výkony jsou nevyvážené, hloupé, ABSOLUTNĚ NEPŘIROZENÉ, emočně hluché, jen pár výjimek by se našlo. Dále jsme svědky časové nelogičnosti, hudba využívá jediného (často rušivého) motivu a mnohdy (no, celkem často) jsem přes efektní zvuk totálně nerozumněl dialogům. No, a na závěr pan režisér? Měl by se držet svého původního řemesla, režie (společně s nevyváženým scénáře, ať mu nekřivdím) je nejslabším článkem celého snímku. Je nevýrazným vypravěčem, neschopným pohánět děj dál.. Ano, skutečně je tuzemská kinematografie v propastné krizi - Bolero jest toho důkazem!!

Sice jsem z filmu viděl delší půlku, bezesporu jsem však o nic nepřišel, ale ať se na mě nikdo nezlobí, jedna nebo dvě úsměvná situace film (komedii) nedělá.. A necharismatický Chris Klein je herec asi jako Jakub Smolík zpěvák!! A jak vidím hodnocení ostatních, tak jsem asi viděl tu slabší půlku - ale o tu druhou skutečně nestojím! Navíc nechápu hereckou účast Sally Field.

Roku 1944 přišla zpráva, že oba rodiče Miloše Formana zemřeli v koncentračním táboře – matka v Osvětimi, otce protáhli mnoha vězeními, a když ho gestapo nedokázalo zlomit, prošel Terezínem, Buchenwaldem, Osvětimí – a zemřel na skvrnitý tyfus. Forman tak nikdy nezapomněl na potlačování lidské svobody a na nelidské zacházení a ono zlo prolnul za mříže psychiatrické léčebny, kam se dostává i nenapravitelný pacient McMurphy, neustále svádějící souboj s tamními pravidly a denními režimy, který pevně ve svých rukou drží despotická sestra Ratchedová. Bezchybná režie, herecký koncert Jacka Nicholsona a ďábelské Louise Fletcher, včetně dalších figurek léčebny, apel na lidská práva a dodnes snímek, který je považován za jeden z nejlepších amerických dramat!! McMurphy měl tu krávu uškrtit..

Úzkostlivý zpěv ženy osvítí hrubé plátno a štětec malující postavu. Vzápětí je kdesi nad Saharou sestřeleno německé letadlo s anglicky mluvícím pilotem a neznámou ženou. Plameny trosek nakonec vydaly pouze ošklivě popáleného muže a ukončily krutě tragický příběh osudové lásky. Aniž bych rozplétal rozmáchlý děj, pozadí filmu a jeho přijetí (7 nominací na Zlatý glóbus a 12 na Oscara mluví za vše), i odmítání, ocením herecké výkony všech zúčastněných, režijní pojetí, výpravu, velkolepá je i kamera Johna Sealea, který unikátně nasnímal krásné obrázky pouště (natáčelo se v Itálii a Tunisku) a především romanticky laděnou scénu houpající se Hanu a Kipa ve světlicí osvětlenými malbami toskánského kláštera, a barvitě ukolébavou, klavírní hudbu Gabriela Yareda.

Velmi zajímavý a netradičný projekt Toma Tykwera, se zoufalou Cate Blanchett, unikající nástrahám života, který jí vezme vinou drogového bosse manžela a náhoda zamotá její plány – a zemřou tak čtyři nevinní lidé. Tykwer (po France Potente) opět vhání svou ženskou hrdinku do kolotoče lásky, snu, smrti, náhody, víry.. osudu? Skutečná realita je však jiná, z šedi města se přesouváme na prosluněný italský venkov až ke (silně) snovému finále. Emoční záležitost, obrazově velice zdařilá, bez zbytečných slov, nevěrohodná a dobře vykalkulovaná, přesto pokojně krásná!!

„Hledali jsme vás ve všech dortech ve městě.“ Jedna upištěná hysterka, jedna roztomilá tanečnice a dva pánové, kteří nechtějí, aby jim nástup zvukového filmu proklouznul mezi prsty. Počet hudebních výstupů postupně roste, dočkáme se tak dovádění ve filmovém ateliéru i legendárního skákání v kalužích. Právě „komornější“ první dvě třetiny mi sedly víc než velkolepější finále. Ale to je detail, protože pořád jde o nejpůsobivější a nejoptimističtější muzikál všech dob! Film hledal svůj hlas a divák mohl vnímat kouzelnou love story, nostalgickou hudbu, muzikálová čísla, bravurní choreografii, pěvecké výkony... Vše drží pohromadě a i po desítkách let tvoří naprosto podmanivou podívanou.

Z dílny amerického režiséra Vincenta Galla vyšlo hvězdně obsazené drama Buffalo ´66, prosycené hodně zvláštními postavičkami, pohybujícími se v hodně odcizeném světě, s hodně prapodivnými úmysly a dlouhotrvajícími lži - vše v černočerném (nám známém) debutu chlapíka, který později svými filmovými počiny nasral kde koho. Za zhlédnutí to ale jen pro svoji zajímavost stojí..

Téměř všichni se zde navzájem znají. Bílí i černí. Prožívají své životy – jenom tak, bez cíle. Někteří si v hlavě vytvářejí svůj vlastní svět. Každý den je stejný. Žijí tam v tiché intimitě, samotě, pod tíhou svých každodenních starostí. On je běloch, ona černá servírka pečující o korpulentního syna Tyrella. On (Hank) po generace přijímal jako samozřejmost rasovou segregaci, ona (Leticia) je unavená životem. On je vedoucím dozorcem ve státní věznici v Georgii, ona manželkou odsouzeného černocha Lawrence Musgrowea. On je vykonavatelem trestu, ona se se synem vydává ve svém takřka nefunkčním autě na poslední návštěvu a zároveň rozloučení s manželem a otcem. Jedenáct let tam čeká v cele číslo třináct na svoji smrt. Jeho nepříliš zdařilá poprava rozčeří vodu i v rodině Hanka, jehož syn neunáší myšlenku na to, jak jej otec nenávidí, nedokáže pochopit ani vrtkavé rodinné poměry a volí dobrovolnou smrt. A tak po pohřbu jediného syna zůstává Hank se svým extrémně rasistickým otcem sám. Stejně jako po tragické nehodě syna i Leticia. Osobní zklamání je dovedou k tomu druhému. Ale nebude to snadné. Ostřílený Marc Forster rozehrává několik motivů, po silných momentech vždy následuje mírnější obrazové pojetí, snad abychom pochopili a strávili předchozí děj, ustanovili si souvislosti. Snímá hrdiny v temných tónech, v intimní blízkosti, jsou nám nepatrně bližší a nacházíme v nich sympatie. Šetří dialogy, lpí na všednosti a věrohodnosti, herecký tandem skvěle funguje (Billy Bob trestuhodně opomenutý, Halle Berry bych dopřál jen nominaci, nikoliv samotného Oscara) a diváka atakuje prostými životními pravdami. A tak v tiché a temné noci, ona jenom v županu, on se svojí čokoládovou zmrzlinou a umělohmotnou lžičkou, ona s výmluvným výrazem, on s přesvědčením, že jim to SNAD konečně vyjde, ukončí příběh na prahu jejich společného, nového domu. Antiromantický příběh o tom, jak to taky někdy dopadne!! Setkal jsem se s řadou názorů, kdy mnozí nevěří v takové změny povah, k tak markantním obratům ("Bude s ním, protože ho potřebuje, ale v duši ho bude nenávidět?").. já ale přes místy mírné zavrávorání režiséra podlehl.

Westernová klasika Freda Zinnemanna s pečlivou prací reálného času, hustou atmosférou, vyděšenými obyvateli města a jedním stoickým hrdinou, šerifem (v záběru často osamocen), který musí vyřídit ještě jeden účet. Jeho osamění chápeme i pro příklad ze scény, kdy jeho manželka (v panenské bílé) a bývalá milenka (tmavovláska s hrubými mexickými rysy) opouštějí město. Gary Cooper či Grace Kelly jsou sice skvělí, ale zase nic úchvatného bych z celého filmu nedělal.

Nepříliš klasické Burtonovské vyprávění se mě příliš nedotklo, možná nevidět titulky, tak by mě (MOŽNÁ) nenapadlo, že je to právě jeho dílko. Asi nejsem takový znalec.. Chyběla pevná autorská ruka a jindy temně laděné scény, ale naštěstí to na druhé straně nesklouzlo do sentimentálně pojatých příhod. Nechybí však humor, kouzelně bizarní postavičky, několik životních pravd, úžasná kamera a kouzelná hudba stálého spolupracovníka Dannyho Elfmana. Takových tři a půl..