castor

Nestandardní tragikomedie ze současnosti, kritizující citovou pustinu středostavovské rodiny, osciluje mezi parodií, satirou a realismem. Silné tragické okamžiky se střídají s čirou komikou. Mendesova invenční režie, ve které jsou cítit silné divadelní kořeny, velmi obratně kritizuje typická americká témata. Témata, ve které Američané trvale věří a které věrně ctí, jsou neměnné a nedotknutelné. Jejich velký „americký sen“ ale v rukou britského debutanta znovu pociťuje citelné trhliny. Ukazuje tak po svém některá zásadní témata, především pak americkou posedlost po úspěchu, která dokáže zničit „všechno lidské“. Ale i řadu dalších. Nenávist. Jane svoji matku nenávidí z jejího načrtnutého, do strany nevybočujícího života, otce z jeho pasivity a chování v přítomnosti její kamarádky. Mendes nám zároveň naznačuje, že si dříve byli blízcí a obnovení tohoto vztahu je nyní jeden z Lesterových „nových“ cílů. Homosexualita. Otec, milující svého jediného syna, je schopný jej okamžitě zavrhnout kvůli jeho možné homosexualitě. Úpadek rodinného života. V případě obou rodin. Carolyn se snaží urovnat vztah mezi dcerou a manželem a o to víc propast prohlubuje. Lež. Ze strany Rickyho k vlastnímu otci (ohledně drog), ze strany Angely, která se snaží upoutat veškerou pozornost i za cenu lhaní. Ambice. Nekontrolovatelná honba za úspěchem a zároveň i s chamtivostí. Naprogramované přání, které má většina z našich hrdinů. Závist. Ta je pro změnu vyjádřením touhy lidského ega být tím, čím není. Závist také přiživuje nepřátelství (Angela v závěru může závidět Jane, byť celý film fungoval naopak. I Carolyn pociťuje ke svému vzoru Buddymu závist). Neschopnost komunikace. Ta vede k tomu, že dochází k tragickým nedorozuměním. Nejsmutnější na tom z pohledu postav může být fakt, že všichni do jednoho rozprašují své nepravdy, promlouvají k nám opravdově a jejich pravdivá vyznání pomáhají k odstranění masek, které je tak dlouho tížily. Odcizenost. Pocit, že žijeme životy, nad nimiž nemáme absolutní kontrolu, a veškeré snahy omezit náhodnost výsledků našeho počínání vedou k ještě větším katastrofám. I na pošesté absolutních 100%.

Srdeční záležitost. Je to již bezmála deset let, co jsem se nechal poprvé strhnout znamenitým počinem o svazujícím břemenu geniality. Neřešitelná matematická rovnice na chodbě prestižní univerzity, postava hrbící se nad smetákem. Outsider s geniálním mozkem, uvězněný ve vlastní slabosti, rváč bez ambicí, který musí konečně doběhnout vlastní život. Osvěžující silný příběh, absentující na poli sentimentu, převyšující svými dialogy drtivou většinu snímků poslední dekády minulého století. Herecky vděčné úlohy pak snímek nabídl nejen autorům brilantního scénáře Damonovi a Affleckovi, ale zejména umírněnému Robinu Williamsovi, bez laciných gest a infantilních výstřelků jeho typických rolí, psychiatrovi, který nejednou HLUBOCE dojme!!

S hrdiny Sofie Coppoly bych se chtěl ztrácet rád a často. On své nejlepší kusy natočil už dávno, takže reklamy na whisky jsou vlastně dobrým jobem. Ona je čerstvá absolventka filosofie, v Tokiu doprovází manžela fotografa. Potkají se v luxusním hotelu. Jednou, podruhé, pak už cíleně. Nemůžou spát, jsou osamělí. A mají si co říct, zatímco okolo je řada neporozumění. Ostatní jsou za mimozemštany, divák vnímá jemné náznaky, unikavé okamžiky, citlivý přístup. Tvůrci nezapomněli na to, že k podobně laděné látce jsou potřeba svižně napsané dialogy a postavy, na kterých bude divákům záležet. Scarlett a Bill jsou přesní, uvolnění, normální. A to je sakra velký trumf. Náš hrdina v závěru vystupující z taxíku a šeptající naší hrdince cosi do ucha..... hmmm!! Kdo nemá doma na polici, jakoby nebyl..

Možná je zpočátku s podivem, že je Alexander Payne spoluautorem scénáře k Jurskému parku 3, tady už je ale tím ryzím mistrem tesařem a otevřeně hlásá svůj talent. Předkládá upřímné promluvy i tragické životní postřehy, Oscar i Zlatý glóbus za scénář jsou zcela na místě. Lidsky vnímá osudy obyčejných lidí na obyčejných místech. Přitom spolu s Jimem Taylorem vycházeli ze všední premisy, kdy dva přátelé z univerzity (a v přechodu) podnikají poslední svobodný týden jednoho z nich a sled událostí jim otevírá oči a jako každé víno má i každá situace svoji příchuť. Jeden chce hlavně stihnout ještě zasunout, druhý zapíjí pracovní i osobní nezdary sklenkou (spíš lahví) vína. Giamattiho rozbolavělý úsměv baví, zanícení Thomase Hadena Churche zrovna tak. Americký sen jinak. Nic není přikrášlené, jen poutavé, tragikomické, něžné. Film má jednou veselé, náhle smutné okamžiky, nádherná i bolestivá místa, vše pečlivě proložené opravdu bravurními dialogy, nápaditou kamerou a výraznými hereckými výkony obou hlavních představitelů – přesné jsou i krásné Maya a Stephanie. Vím, že těch pět bobulí je nadhodnocených, ale… Svérázná a trefná existenciální výpověď.

Tohle se prostě neomrzí.. mmmmmmmmmmmm.. stačí ochutnat!! Tolik symbolů, tolik odboček, tolik nápadů, tolik zvratů, tolik kudrlinek, tolik citu pro atmosféru. Tvůrci se dokonale vyřádili, nabídli neuvěřitelně pestrou paletu zvuků, nálad, barev a emocí. Amélie byla svého času naprostý úkaz, okouzlila i mainstreamové diváky, kritiku dostala do kolen a zabrala čestné místo v kdejakých diváckých anketách. A vítěz MFF v Karlových Varech spolehlivě chutná i po letech. Zasněná servírka se rozhodla konat dobro i rozdat pár výchovných lekcí (třeba jistému zelináři). Režisér Jean-Pierre Jeunet u toho drží to neuvěřitelné tempo vyprávění, hudební skladatel Yann Tiersen jednoduše kouzlí. Ničím neohraničitelná fantazie bude mít pokaždé zelenou. Zázraky se dějí.

Smithova dílka jsou otevřená a upřímná a vynikají především v dobře napsaných postavách a sází na autorovo nadání psát brilantní dialogy. Banky: „Kdy vyrážíme?“ Holden: „Ale já jdu s Alyssou? Nechci, abys mi to zkazil“ Banky: „Třeba taky zavěsím!“ Holden: „Ale to je normální klub“ Je třeba ocenit přístup ke zvolenému tématu, jakým je tentokrát především homosexualita. Vše se točí kolem filmů, comicsů a narážek na sex. Vše ale překrývá smysl pro detaily, dialogy jsou vtipné, vulgární a bezvýhradně chytré. Bez diskuse originálně pojatá, velmi příjemná záležitost!

Jediné nedoletělo. Jediné minulo cíl. Film je tak působivý zejména proto, že reflektuje nám tolik známou událost nedávné doby. Dokumentuje hrůzu, která by neměla být zapomenuta. Přesto nenatahuje špagát a neposílá ty zlé doleva a ty hodné zase doprava. Velmi intenzivně sleduje jednání lidí, kteří chybují, jsou nerozhodní, zoufalí. A oddaní své věci. Tvůrci naopak nehledají odpovědi, ani neglorifikují. Den jako ten předešlý. Na letišti je běžný chaos, cestující čekají na své lety, vnímají hlášení o zpožděních, piloti se připravují ke startu, letušky nasazují milé úsměvy. Do WTC prý narazilo malé letadlo. Zmatek. Nikdo neví, co může a nemůže dělat. Pravomoci jsou nejasné. Let 93 klidně vzlétá. Za okamžik však věci berou nenávratně za své. Arabští teroristé. Bomba na palubě. Atrapa? Zoufalý plán? Logické úvahy, telefonáty blízkým, četná spolupráce s rodinami pozůstalých – tak pouze zhruba to měl britský klenot Paul Greengrass k dispozici. Cestující vypadají jako naši sousedé, únosci jsou rovněž „nenápadní“ muži. Těkavá ruční kamera, záběry téměř bez hudby, reálný čas, beznaděj, autentičnost, emoce na dřeň. Bez pitomých fanfár. Ostatní události režiséra nezajímají. Greengrass naštěstí není Moore. Realita je pro něj svatá. Jiné než plné hodnocení snad ani není přijatelné. Důstojné. Výjimečný zážitek.

Perfekcionista Michael Mann nám předkládá kriminální zápletku se stejnou péčí jako psychologii jednotlivých ústředních postav, což Nelítostný souboj posunuje na nevšední kriminální thriller, jehož motivy se střídají z nějaké té ukradené hromady peněz (organizované šéfem zlodějské bandy, mužem v drahém obleku a s pistolí za pasem, Neilem McCauleym), dlážděné několika nevinnými mrtvolami, útěkem, sledováním (charismatický a vášnivě zaujatý poručík Vincent Hanna svůj případ ještě zdaleka nezasunul do složek s odrbaným nápisem “vyřešeno“), pomstou až k bolestivému závěrečnému partu obou hlavních představitelů. Dva muži stojící na opačné straně zákona, oba mají mnoho, jeden zázemí a manželství, druhý spoustu peněz, ženu, která by mohla představovat jeho budoucnost, ale přesto mají málo. Oba vynikají stejnou dávkou inteligence, dravosti a profesionalitou ve svých oborech. Bravurní režie, meditativní a promyšlený scénář, desítka charismatických postav, které hrají výtečný herci, a ve výsledku bezmála tříhodinový thriller, který nikdy nečeká na druhý dech. PS: Nepřekonaná neuvěřitelně intenzivní přestřelka v ulicích Los Angeles je ukázkou toho nejlepšího možného řemesla.

Něco nevídaného s hlubokou myšlenkou a převratnými triky. Terminator 2: Judgment Day je jedním z mála žánrových filmů, který má NĚCO s přidanou hodnotou a který se ani po desítkách let neztratí!! Vracet se k němu bude nejedna generace. A například tu moji jednou za čas přepadne nostalgie a tuhle starou osvědčenou látku si ráda zopákne (třeba léta páně 2017 ve 3D). Vrací se vystresovaná Sarah varující před apokalypsou, vrací se dnes hodný, jinak starý známý kyborg, poznáváme Johna Connora, který bude jednou hrát klíčovou roli v boji lidstva proti robotům. A pochopitelně skvostný T-1000, který se mění v podlahu, rozpadá se na kousíčky a prochází mřížemi. Tihle společně s polobohem Cameronem posunuli filmový sci-fi svět o obrovský kus dopředu. Akce je až na pár výjimek uvěřitelná i po letech, nesmírně fyzická a poctivá, kam se hrabou dnešní digitální vylomeniny. Kult a technologická revoluce. Plným právem. Jednoznačných 100%.

V mých očích vrcholný okamžik dnes již utichlé slávy Eddie Murphyho je prostým příběhem o Popelce, kterému prospívá útlum komediální razance hlavního hrdiny. Tím je korunní princ z africké královské rodiny, který chce za oceánem najít tu pravou, které by si mohl vážit. Funguje to po letech, funguje to pořád. Murphy si užil nespočet převleků, vypustil ze své užvaněné pusy řadu skvělých replik a divák tak dokáže odhláškovat většinu scén. Komerčně druhý nejúspěšnější film roku, u mě naprostá sentimentální jednička!! Akeem prostě suverénně patří k mým skutečným rodinným srdcovkám té doby (Sám doma, Krokodýl Dundee).