Jino

Tohle je nevídaná pecka obrovských rozměrů.  Jak vyrobit vraha sleduje příběh propuštěného, neprávem odsouzeného Stevena Averyho. Ten vinou laxního přístupu místní policie strávil posledních 18 let v lochu, a proto po státu žádá finanční injekci za způsobenou újmu. Místo ní přichází želízka a soudní proces za vraždu, která se měla stát na jeho pozemku. Zhruba od tohoto okamžiku se objektivita loučí a do popředí se dostávají myšlenky, jestli a jak moc je prohnilý jeden policejní sbor a jeho právníci. Nutno dodat, že samotná státní sféra, která je v tomto případě zastoupená vyšetřovateli, detektivy či právníky obžaloby, opravdu nedává možnost vytvořit objektivní dokument a je tak koneckonců jedno, jestli jde o slovíčkaření mezi právníky nebo výslech šestnáctiletého chlapce, který by asi odkýval i třetí světovou…prostě a jednoduše, něco na tom případu strašně smrdí.  A cítí to i Averyho právníci. Ti v první sérii zanechávají otazníky nad celou řadou předložených důkazů obžaloby, aby nakonec zůstali zaskočeni stejně jako divák. Druhá série na tyto otazníky nabízí odpovědi. Do popředí nastupuje (rozuměj, že si celou sérii krade pro sebe) Kathleen Zellner, nová obhájkyně Stevena Averyho. Její metody a vědecké postupy vyvracejí původní důkazy obžaloby, sama začíná nové vyšetřování starých událostí, a že se to některým nebude líbit, je víc než jasné. Zellnerová jde v této sérii úplně na dřeň a soustředí se na samotnou oběť a vraha/vrahy. Díky tomu se na povrch dostávají nové a zatajované informace, které paralelně s druhým případem odsouzení Stevenova synovce Brandona, podkopávají právní systémy Ameriky. Making a Murderer je takřka dokonalým dokumentem a snese i přísná měřítka filmařského řemesla. Ano, prvním dílům lze vyčíst jistou nezáživnost, ale ta je vzhledem k neznalosti celého případu pochopitelná a zpětně snadno omluvitelná. Poté už Demos a Ricciardi (režisérky) dokazují, že strukturu tohoto projektu mají pevně v rukou a vědí, co nám chtějí říct, kdy nám to chtějí říct a proč nám to chtějí říct. Události v případu jsou dávkovány přehledně, a když je potřeba, klidně se pomocí video/audio záznamů vrací zpět v čase. Druhá série je tak trochu jiná, pracuje s daleko menším časosběrným materiálem a přesto nebo možná právě proto působí obě jako celek konzistentně a neuvěřitelně.

Půlnoční mše není tak vstřícná k širšímu hororovému publiku jako série Haunting a spousta diváků s ní bude mít problém. Flanagan je výborný vypravěč a umí hledat napětí na polích mezilidských vztahů, což se mu zhruba první dvě třetiny série daří na výbornou. Potom vyloží všechny karty na stůl a divák zjistí, že víc než o náboženství a víru, jde tady především o to, ukázat, že umí zfilmovat knihu Stephena Kinga, kterou ještě ani on sám nenapsal. Ano, tato mše skládá poctu Kingovi všemi směry a jde jí to víc než dobře. Po Doctor Sleep další Flanaganův podařený "King". 80%

Není to žádná tragédie. Bylo jasné, že John nebude běhat po lese ani likvidovat vojáky v džungli. Za prvé už na to nemá roky a pak taky už sám závěr čtverky tomu nenapovídal. Logicky tak Stallone nabídl pohled na civilizovanější pokračování jak jen to v rámci Rambova odkazu jde. Od Stalloneho/scénáristy nelze tentokrát čekat žádné zázraky - tam kde se ve čtverce mistrně schovaly neduhy za přímočarost děje v džungli, brutalitu a hlad po samotné postavě Ramba, tady vystupují na povrch všechny jeho slabiny ve stokrát viděném námětu. Poslední krev chce být víc ukecanější, ale i s dramatickým obloukem pro Rambiče padá mnohokrát do scénáristických pastí. Naštěstí je to se Stallonem/hercem daleko lepší a člověk mu zase věří každou větu, i ten jeho typický nasraný pohled a když padají poslední pilulky na "tlak" do kanálu, vy víte, že začnou teprve ty pravé jatka na které se vlastně celou tu dobu těšíte. S přimhouřením levého oka a zamáčknutou nostalgickou slzou v právém 70%. Nic lepšího od Stalloneho možná už neuvidíme.