castor

S divačkami téhle slátaniny bych chtěl HNED po projekci vážně strávit nějaký ten volný čas.. Jít s nimi nakupovat, poklábosit na kafe nebo třeba na diskošku musí být vážně pekelný zážitek!! Uff..

Peklo nad zemí a velmi brzy peklo i pod ní!! Suterén newyorského činžáku se nedobrovolně stane útočištěm několika mladých lidí. Zatímco venku se děje neznámé zlo, uvnitř se začínají naplno projevovat odlišné charaktery přeživších. Klaustrofobní prostředí, únava, stres, ponorka, ztenčující se zásoby jídla a pití, psychická nepohoda a důstojnost v trapu. Lidské pudy už klepou na neprostupné zdi a tahle skupinka si rozhodně nebude hrát na gentlemany. Jenže tahle story ani zdaleka nedrží na pevných základech. Režisérovu Hranici smrti jsem neviděl, ale co pamatuju z některých recenzí, tak se francouzský tvůrce vedle vraždění, deprese a ponižování pokoušel i o nějakou tu myšlenku. O tu se zřejmě snažil i tady, jenže marně. Jeho látka neumně přechází mezi jednotlivými stavy ztenčujícího se počtu postav, jeho mixážní pult mě prostě nepřesvědčil o tom, co se na plátnu děje. I když se to děje pod rukama řemeslně schopného tvůrce. Tenhle výlet skrz násilí a lidskou (ne)důstojnost se tak prostě zastavil v půli cesty, vpravo urval kus samoúčelného násilí, vlevo umělé psychologie a došel asi tam, kam dorazí jeho hlavní hrdinka. Prakticky nikam. Místy trochu uspěchaná, jindy hodně nafouknutá bublina!! Jo, a dýchali z čeho?

Zatímco Thomas Jane hází do pračky v prádelně mince, černej dealer drog na zaplivané ulici hází postávající šlapky o zeď. Když se v jeho spárech objeví malý kluk, praní prádla musí ustoupit. Osa nemluvný muž sledující násilí – chvíle váhání – brutální trest funguje na výbornou, navíc je podpořená přítomností výborného Rona Perlmana. Drsné, funkční i vtipné.

Chválit je dobré, ale přechvalovat není na místě.. Přesto čtyři hvězdy nechám. Může za to z velké míry nostalgie a i třeba fakt, jak moc se nepovedla další láska mého dospívání (pokračování Cravenova Vřískotu). Nostalgie nicméně neznamená nuda. Čtyřka umně prodává sama sebe. Úroveň humoru pokračuje tam, kde skončila (na můj vkus už slabší) trojka, dvojice režisérů z pochopitelných důvodů ignoruje parazity, které se na trilogii chtěli jenom napakovat (nabídli navíc jen Jimova otce a několik silikonových děvek). Těmhle třicátníkům už vyjma Stiflera dávno nejde o zasunutí, pohled na ňadra nějaké osmnáctky ale neurazí nikoho z přítomných. Nikdo ani příliš nebude protestovat při trapasech, které se hrdinům opakovaně dějí. Stará parta tak má už sice trochu jiné priority, ale pořád jim to šlape. Stifler je kancelářský podržtaška, Oz je sportovní televizní hvězda, Jim si užívá rodinného života, Kevin zrovna tak (jen s trochu podpantoflákovským nádechem) a Finch (hlas má jak Clive Owen) je světoběžník a rozumbrada par excellence. Vzpomínají na konkrétní situace, nejlepší gagy vypadávají z toho, co známe a z toho, jaké vztahy, křivdy a neduhy mezi hrdiny roky panují. Je ale nutno podotknout, že vládne hlavně Stifler. Seann William Scott moc dobře ví, že „lepší“ roli mít už nikdy nebude a jeho kreace a hlášky jsou trefou do černého. Přesto film na některých místech zbytečně ubírá na tempu (krátit se mělo určitě), něco už je moc na sílu a hlavně snaha nacpat a dohrát všechny dějové linky a i krátkými camei na nikoho nezapomenout, je už trochu navíc. Přesto tvůrci nejsou žádní fachmani, co si přečtou zadání a jdou rýsovat přesně podle předchozích třech úspěšných dílech.. což je docela pozitivní šok!!

Originální námět s vyšperkovanými dialogy a sehraným hereckým duem je cítit divadelním oparem. Nevěra tu byla vždy a všude, a nic na tom nemění ani fakt, že tihle dva z přímořského hotýlku jsou zadaní, se závazky a dobře situovaní. Volnomyšlenkářská ona mění účesy i názory, staromódní on maximálně tak kravaty, oba nicméně za dlouhá léta přecházejí z pobláznění ke zralosti. Kouzlo to má, ale nějaké příjemné šimrání jsem postrádal. Bohužel.

Brnění nebo mrazení se dostavuje, i když je jen velmi umělé. Van Damme překvapuje jako režisér, hodně mu pomáhá hudební skladatel, zvukař a kameraman (dynamicky nasnímané souboje, některé zajímavé úhly kamery), sám „Fred Astaire karate“ potěší několika jinde odkoukanými nápady. Ale i to se počítá. Samotná aréna je poměrně mysteriózní, i když polovina těch vazeb vypadá, že zná pravý hák jen z videoher. Závěr je samozřejmě totálně přepálený. Velká škoda. Ostatně Van Damme má tak trochu smůlu, že stojí i s ohledem na rok vzniku někde uprostřed. Jeho dítko totiž už nemá tu příchuť a atmosféru bojových arénovek z osmdesátých let a na novější bojové filmy jednoduše nemá.

Klap klap, klapy klap.. Jeoffrey de Peyrac se blíží, Anglice se už pomalu svírá hrdlo.. Klenot červené knihovny je tu – předlouhé záběry, hluboké pohledy, přepjatá gesta, velká slova, k tomu výborná hudba a zrnitý obraz a dnešní divák ohrnuje nos, jenže ženám ročník 1970 a starším vlhnou nejenom kapesníky.

Škoda rány, která padne vedle!! Čistokrevná rubačka, která neví, kdy přestat a když už se začne přeci jenom zajídat, předhodí nenasytnému divákovi další porci nekompromisní řežby, kdy postupně s dějem opadávají výstřely a létající ledničky a ke slovu přicházejí nože, mačety nebo holé nohy a ruce. Všechna čest choreografii. Herci jdou co se fyzického výkonu na dřeň, hlavního klaďase jakoby údery protivníků motivovaly ještě k vyšším obrátkám. Právě živočišný tah na branku, který mi chyběl třeba u Ong-baka (bavil neošizenou fyzickou akcí, ale nudil opakovanými záběry a mizerným feelingem), je tu poctivý s každou ránou. Děj je jasně nalinkovaný – velký barák, policejní jednotka a banda vrahounů, kteří se nehodlají vzdát. Videoherní koncept pak vydrží až do horních pater, kde na přeživší čeká slušný záporák s výbornými poskoky (démonický Yayan Ruhian zvlášť). Žádné vykecávání, jen jedna lekce anatomie za druhou a divák si užívá, klaní se poctivé dřině a oceňuje přehledné záběry. Neučesané, hektické, zoufalé i brutální. Vedle tohohle vypadá takový Van Damme s hezoučky nasnímaným, efektně sestříhaným a lahodně vypadajícím výskokem jako malý skřítek schovaný pod dekou.

Losos jako mírová vlajka? Je moc příjemné vidět, že žánrovému všudybudovi Lasse Hallströmovi i po dlouhých letech „na výsluní“ ujíždí ruka jen velmi zřídka. Troufám si tvrdit, že Lososy v Jemenu jsou jeho nejpříjemnějším filmem od dob Pravidel moštárny. Doktor Alfred Jones je věcným sucharem pracujícím na britském ministerstvu rybolovu, majíc za manželku stejně nudnou workoholičku, s níž sex vydá na několik zoufalých pohybů. Když mu do života vtrhne energická, usměvavá a ctižádostivá asistentka jemenského šejka Harriet, nestačí se divit, s jakým nápadem přichází a s jakou lehkostí ho pohltí rodící se vztah. Vedle neselhávajícího režiséra potěší hlavně scénář. Takhle dobře napsané postavy se často na plátně nesetkávají. Šťastnou ruku měli pak tvůrci i ve výběru herců. Naprosto všestranný herecký rejstřík Ewana McGregora jen dokazuje, co jsme všichni věděli, Emily Blunt možná není klasickou hollywoodskou krasavicí (pro mě je něco víc!!), ale svůj půvab a hereckou jistotu v různých polohách rozehrává znamenitě. Trefou bylo i oslovení egyptského herce Amriho Wakeda a netřeba připomínat velezkušenou Kristin Scott Thomas coby bezpáteřní a ledově vtipnou mluvčí britského premiéra. To, s jakou noblesou a sebejistotou manipuluje lidmi kolem sebe, je k popukání. Politika neruší, milostná linie je decentní, atmosféra uvolněná, podbízení divákovi snesitelné, síla médií trefná a aktuální, britský humor pořádně břitký a konečně budování šejkova snu o naplnění vyschlých koryt řek vodami plnými lososů nesklouzává do patosu, Výsledek pobaví, zahřeje a nezdráhá se ani vážnějších témat. Tak, a teď jednoho na pánev!!

Co čekat? Vůbec nic. Tedy pokud poklepávání do penisu se slovy „běž pryč“ nebo peripetie s nandáváním podprsenky někomu přijdou vtipné.