castor

Trošku přeplácané, kapku ukřičené, ale režisérka nám předkládá další variaci na americký sen (pro tentokráte s indickou příchutí), kdy je všechno krásně navoněné, avšak indický tanečník Ramu brzy pochopí, že realita je vskutku jiná.. Postrádá to v závěru mnohdy i logiku a důvěryhodnost, ale mnohá taneční čísla jsou povedená, na Heather Graham a Marisu Tomei je radost pohledět, ale devadesát minut bylo až až..

Sonja leží u své umírající sestry: „Teď odpočívej, popovídáme si později.“ Nechápu, co se mi na tom před lety (ach, to dětství) mohlo líbit. Dialogy i samotný příběh jsou tak tupé, až jsou k smíchu. Ocenil bych možná hudbu Ennia Morriconeho, kostýmy a kulisy. Herecké výkony jsou směšné, jednání nelogická, ale chápu kalifornského guvernéra Arnieho, když roli přijímal: „Zaujal mě scénář. Moje postava měla řadu dramatických poloh..“ Hvězdička ryze z nostalgie!!

Původní české seriály, navíc na TV NOVA, jedou na klasické vlně a nemyslím si, že bych byl nadměrně upjatý, ale veleúspěšný (přejme mu to) seriál se vymyká nejenom smyslu pro dramatičnost, ale i herecké výkony lze rozdělit do dvou rovin – např. manželská dvojice Prachař-Rybová je ve svých rolích standardní, ale řada ostatních postav (objevující se zde spíše pro svoji popularitu, např. příšerný Krejčíř a Dolinová) nikoli. Dialogy nejsou špatné, to rozhodně ne, docela i přirozené, ale chybí invence, vše se drží ustálených situací (snaha o atraktivní prostředí gynekologické ordinace nic neřeší), četné předvídavosti, hloupé snahy vše zatraktivnit a především mně nejvíc vadila naprostá neschopnost USTÁT NAPJATÉ (TRAGICKÉ I TY VESELÉ) SITUACE.. Oproti konkurenčním Rodinným poutům vychází ovšem zcela vítězně, to je třeba podotknout! Zároveň má ale všechno, co tuzemský divák vyhledává.. bohužel!! Ty dvě hvězdy jsou pochopitelně jen za první řadu (asi první třicítku dílů).

Britský režisér indického původu (začínal v Bollywoodu) své režijní kvality přesvědčivě demonstroval již historickou Královnou Alžbětou, a aniž bych převypravoval děj, vše se točí (jak zní název) kolem tradičního symbolu zbabělosti. Přibral australskou hvězdu Heathe Ledgera, vycházejícího Rickyho Fittse z Americké krásy (Wes Bentley) a povinný ženský element, neústupně patriotistickou Kate Hudson (oscarová nominace za Na pokraji slávy). Úvodní zauzlení nepřináší zhola nic, ani napětí, ani sympatie, divák nemá absolutně šanci získat si motivacemi alespoň jednoho z ústředního tria. Chybu na svých bedrech pravděpodobně nenese režisér Kapur, ale producenti, kteří osekali rozsáhlé, zajímavé téma a smrskli jeho úsilí do o něco delší dvouhodinové stopáže. Kostýmní drama totiž mělo četné ambice, rozmáchlé pouštní bitvy mají svoji poetiku a nejsou prostým masakrem řvoucích mas á la ryze řemeslný Patriot Rolanda Emmericha. Nakonec si tak divák musí vystačit „jen“ (vedle hudby Jamese Hornera) s neomylným kameramanem Robertem Richardsonem, před kterým musím (a to velice rád) opět smeknout. Poušť nasnímal jako jeden neklidný obraz a například vedle Oscarů za JFK a Letce se na něj snáší další uznání. Leckterý jeho záběr dychtí nápadem, originalitou, používá ostrý kontrast, a především jeho zásluhou je film nadprůměrným dobrodružstvím.

Další z mých oblíbených žánrových filmů.. Jedna z nejzdařilejších romancí a kýčů (vedle Pretty Woman) posledních let.. Tvůrci jen občas tlačí příliš na pilu a snaží se být líbivými za každou cenu. Kritiku sklidilo především velké množství situací a příběhů, kdy se s jednou postavou ztotožníme a režisér Richard Curtis (asi měl nápadů plnou hlavu) nám jí na deset minut vezme a nutí nám postavu/postavy/ jinou, třeba i nám nesympatickou. Například nahý namlouvající se pár před kamerou mi nesedl, zato každý další příběh je milý, ironický – proklatě neodolatelný. Ať je to vyznání lásky pomocí popsaných papírových kartónů zklamaného kamaráda, obcházení bytů samotným premiérem, každičký výstup vyšeptalého rockera aspirujícího být opět na výslunní či dvojjazyčné vyznání citů portugalské služebné a anglického spisovatele. Velkým kladem je pak přesný casting celé plejády (nejen) britských herců, od nastupující generace (Keira Knightley), charismatických představitelů (Colin Firth, Hugh Grant), přes humorně roztomilé figurky (Rowan Atkinson, znamenitý Bill Nighy) až po herecké legendy (Alan Rickman, Emma Thompson).. Svižné, velmi vtipně napsané, vše má spád a svůj rytmus!!

Dlouho jsem tuhle netradiční romanci chtěl vidět, a tak je na úvod třeba podotknout, že jde nejspíš o poslední nadprůměrný projekt Garryho Marshalla. Komedie o plnění snů, o poznávání vlastních možností, je nekonvenční, na hollywoodské poměry nezvyklá (retardovaná milenecká dvojice, homosexualita) a herecky bravurně zvládnutá. Chytlavé songy, citlivé dialogy, spolehlivá režie, protahovaný happy-end a povinný prvek Hector Elizondo.

Začalo to roku 1970 u Roberta Altmana, jehož překvapivě úspěšný snímek získává Zlatou palmu v Cannes a Oskara za scénář. A ani netušil, jakou přízeň diváků si o dva roky mladší seriál získá. Korejská válka pohledem několika chirurgů přináší především lidský přístup několika jedinců, s obyčejnými starostmi, kousavým cynismem a neustálou nadějí přibližující je ke svým blízkým, doma v Americe. Tvůrci každou epizodu zasypali nespočtem gagů, hřejivým, černým humorem a realitou každodenního strachu ze smrti. A i dnes je radostí sledovat noblesního Alana Aldu (stále aktivně hrající – např. nominace na Oskara za Letce Martina Scorseseho) v hlavní roli.

Pokus o romanci? Pokus o komedii? Pokus o drama? Romantika a humor schází, napětí by líp sfouknul leckterý televizní amatér.. Tak proboha pokus o co??? Příběh nulový, dialogy hloupé. Nevím, čím donutila Madonna svého manžela k tomu, aby se pustil do této rádoby další variace ztroskotání na opuštěném ostrově. Původně šlo o napjatě očekávaný projekt originálního autora (příjemnou je snad jen kamera, místy i hudba), ale ve finále jde jen o pokus divákovi trpělivosti. Madonna (na ostrově byl asi kosmetický stánek) svoji arogantní roli absolutně nezvládá, hrát se patrně už nikdy nenaučí, spolehlivě jí nevěříme její přerod rozmazlené fifleny na zamilovanou a uvědomělou ženu a o hudební ikonu, která jindy oplývá sex-appealem, bych si tentokráte neopřel ani kolo! OBROVSKÉ zklamání, hloupé, předvídatelné, nicotné!!

Netradiční komedie Kdo s koho (nominace na Oscara za scénář), O Schmidtovi (nominace na Oscara za scénář), Bokovka (Oscar za scénář, Zlatý glóbus za scénář, za nejlepší komedii nebo muzikál). To jest jen stručný výčet úspěchů Alexandera Paynea, pro nějž je tentokráte střední škola pouze prostředím (jako prezentace vína v Bokovce) pro vytváření černočerných situací a vtipných střetů. Žádné večírky, žádné lákavé roztleskávačky. Vnitřním monologem se nám představují pracovitá a neúnavná intelektuálka (velmi příjemná Reese Witherspoon), přihlouplý fotbalový idol a zklamaná lesbička – trojice aspirující na presidenta studentské rady. Payne pracuje s kousavými, bravurními dialogy, jeho sarkasmus zachází i mimo školu (především do soukromí psychicky rezignujícího učitele Jima) – nikdo už nehraje fér, ani satirický Payne, který si s divákem neustále pohrává. Protože kdo vyhraje je vedlejší!

Toho času dle mého mírně přeceňovaný akční thriller postavený prakticky na „jediném“ dobrém nápadu (bomba v autobuse, který se nesmí dostat pod určitou rychlost), kterému ale chybí nápaditost (Skála), hluboká myšlenka (Terminátor 2: Den zúčtování, Matrix), démonická ujetost (Tváří v tvář, Con Air), humor (Pravdivé lži, Poslední skaut), režijní jistota (Nepřítel státu, Nelítostný souboj)... Prostě něco navíc, co by ho zařadilo mezi vrcholy žánru skvostných let devadesátých!! Jen tak tak lehce přes 70 %.