castor

Divák cítí, že se skladba blíží do finále. Polodetaily Davidova obličeje zvyšují pocit napětí. Střih a za ním další. Klaviatura. Zpocené vlasy. Křečovitý prstoklad. Reflektor oslňuje virtuozovu tvář. Poprvé vidíme záběr na doprovod bubnů a zároveň v krátkém sledu i poslední celek na dirigenta a jeho orchestr. Na dirigentův poslední pohyb. Vystoupení je u konce. Diváci nadšeně vstávají. Bouřlivý aplaus. No není to úžasné? Trvalo to dlouho než tenhle kus o jednom zajatci světa hudby mohli diváci vidět, ale stálo to za to. Geoffrey Rush dokonalý, ovšem jen těžko tvrdit, zda si sošku nejcennější zasloužil víc než druzí dva představitelé stejné postavy. Každopádně palec nahoru!!

Smithova dílka jsou otevřená a upřímná a vynikají především v dobře napsaných postavách a sází na autorovo nadání psát brilantní dialogy. Banky: „Kdy vyrážíme?“ Holden: „Ale já jdu s Alyssou? Nechci, abys mi to zkazil“ Banky: „Třeba taky zavěsím!“ Holden: „Ale to je normální klub“ Je třeba ocenit přístup ke zvolenému tématu, jakým je tentokrát především homosexualita. Vše se točí kolem filmů, comicsů a narážek na sex. Vše ale překrývá smysl pro detaily, dialogy jsou vtipné, vulgární a bezvýhradně chytré. Bez diskuse originálně pojatá, velmi příjemná záležitost!

Média – v současné době mají neuvěřitelnou sílu. Jistě ambiciózní absolventka FAMU Erika Hníková zabrousila pod povrch módního trendu, pohlíží na současný ideální diktát a nabízí divákovi pohled na čtyři různé příběhy žen rozdílného věku, postavení a tužeb. Můžeme zde chápat i rozdělení do dvou kategorií. V první jsou obě studentky, které svoji krásu svým způsobem teprve nalézají a „pracují“ na ní a v té druhé dvě ženy, které velmi těžce přijímají vlastní tvary. Mnohdy se sami staví dobrovolně do směšných situací - smutné zároveň je i to, že ani vlastní hrdost (a zbytečná ztráta celoživotních úspor) a cena zdraví je nedokážou zabrzdit v jejich přesvědčení. Režisérka a scenáristka v jedné osobě používá přesnou, nestatickou kameru. Zpovídané osoby nechává hovořit, i když se například „zaseknou“, Hníková se ptá znovu, přesto záběr ve finální podobě nevystřihne. Debaty a rozhovory nechává i po akci puštěné. Zároveň záběry obratně střídá, věnujeme se neustále jiné postavě, což dokumentu svědčí a má svůj rytmus a ani na okamžik diváka nenudí. Autorka se i vešla do přijatelné stopáže, ve které vyslovila dostatek informací. Další šokující situace poté vyplívají už ze samotného příběhu. Hníková vše prokládá číselnými údaji, dokonce i počtem sebevražd zapříčených pocitem z neuspokojivého zevnějšku, který se odklání od onoho „ideálu krásy“ – jenže pak už nám může rovnou i předložit, kolik pasty člověk ročně vypotřebuje.. trošku zavádějící!! Hlavním kladem Hníkového (z mého pohledu) je talent na výběr „herců“. Její postavy jsou otevřené, citlivé, jejich slova apelující. Mladá Zuzka má z trojice mladých modelek zcela nejjistější názory a její slova nejsou nikterak laciná. Poté však je jen na spekulaci, do jaké míry je například nakupování mladých slečen autentické a jak moc (zda-li vůbec) své hrdinky nějak stylizuje a upravuje pro své vlastní účely. Jelikož každá žena se chce líbit a každá má v koupelně řadu přípravků, ale Karolíny kosmetické království může být i účelově zveličené. V případě redaktorek módních časopisů se jedná skutečně JEN o ženy, které si vydělávají tím, že píší o trendech, módě, hubnutí či o čemkoliv jiném, co si dnešní společnost žádá a ten „mírný“ rozpor mezi tématickým pojetím (na jedné straně ideál krásy – na straně další o tom „být svá“) je vlastně stejně jen otázkou prestiže a co největšího zájmu čtenářů. Velmi zde chybí názor ženy, která nic podobného nečte a čerpá ze své přirozenosti a poté především NÁZOR muže. Ale vedle toho je i přínosné, že svoje čtyři hrdinky nechává mluvit jen o sobě, nejsou v přítomnosti rodiny, manžela, přítele, ale soustředí se pouze na své nedostatky. Hníková si zcela jistě vybrala téma, které má co říct, je fenoménem ve společnosti a je malým zázrakem, že se jí dokument podařil dostat do distribuce. A s minimem financí, které měla, se jí podařil na české poměry (i přes značnou nevoli agentur a vykřičníku z případných pokut) malý klenot. Jde o široký problém, u kterého je přínosem už jen to, že vyvolá nejednu diskusi.

Opět Shakespeare. Opět moderní. Po Luhrmannově Romeo and Juliet opět zdařilý. Motivace postav je zřejmá a srozumitelná, nenávist a žárlivost pochopitelná. Okoukané prostředí střední školy pak drží nad vodou především herecké výkony – Julia Stiles je krásná a přesvědčivá, černošská naděje Mekhi Phifer bravurně zvládla přerod úspěšné basketballové modly v nevyrovnanou a žárlivou trosku a pro Joshe Hartnetta jde o další příjemnou (vedle Wicker Park) proměnu. Příjemné, ovšem nikterak oslňující.

Bože, proč.. Jennifer Lopez je sice (alespoň zde) neuvěřitelně krásná, ale proč je všechno tak uhlazené, neuvěřitelně předvídatelné a - ta stupidně pojatá sociální barikáda. Režiséru Wangovi a Ralphu Fiennesovi přece jenom více sluší nezávislá produkce než komerce. Fiennes, který jinde bravurně zvládá přechod od jemnosti ke krutosti se sem příliš nehodí a pokud se už tu tedy snaží tvářit jako potencionální senátor, tak proč jeho herecký potenciál (tentokráte velmi konvenční) Wayne Wang nevyužil. Pak už nesnesu vedlejší postavy (Bob Hopkins a Stranley Tucci sice odvádějí solidní nadprůměr), ale ty hloupé kamarádky-pokojské? Jejich řeči typu „dneska prožiješ sen nás všech“ jsou pitomé, reakce senátora na lhání Lopezové absurdní a když už scénárista neví kudy kam, berličky mu nabídne mladej fracek, když na tiskové konferenci pronese pár sentimentálních vět o druhé šanci. Vše postrádá spád a chemie mezi Lopezovou a Fiennes je takřka nulová!! Škoda..

Režisér Robert Redford (alespoň pro mě) netočí zásadní filmy, ale jeho režijní um zraje jako víno. Své diváky nutí přemýšlet, nedává jim nic zadarmo. Je vizuálně nadaný, vybírá si zdatné kameramany a jeho filmy často stojí na hereckých výkonech. Jako herec je Redford oním snílkem, mlčenlivým a stoickým hrdinou, obdařený silným charismatem. Většinou si vybírá outsidery a rozvrácené rodiny. I v romanci Zaříkávač koní je obětí dítě disharmonické rodiny, třináctiletá Grace postižená vážnou nehodou. Redford zde používá dlouhé jízdy kamerou, mnohdy až svojí stopáží nudí a jako kovboj Tom Booker je spíše „náhodným kolemjdoucím“, přemýšlivým, přímým – a jako režisér mezilidské vztahy a emoce prolíná na celé plátno (např. neustálé oblačno na cestě na Montanu). Obrovským přínosem je pak značný prostor tehdy začínajícímu talentu Scarlett Johansson.

Obraz Dívky s perlou je nejtajemnější kus ženské tváře od dob proslulé Mony Lisy. Jednou křehké, poté depresivní. Fiktivní spekulace nebo čistá pravda? Ona historická pravda mě příliš netížila, vnímal jsem úžasnou práci s kamerou, do detailu zvládnutou výpravu a především výzvu a nelehkou úlohu malířovi múzy Griet v podání vynikající Scarlett Johansson. Talentovaná herečka si poradila se svojí postavou takřka beze slov, vše podřídila mimice a gestům a její kreace je obdivuhodná. Mísí v sobě něhu, stud a vyplašenost a její věrohodnost je i přes její mladé zkušenosti opravdu vyzrálá.

Dva pohledy na životy několika „obyčejných“ lidí. V obyčejném (možná až příliš odcizeném) světě, v současném čase, se současnými i minulými starostmi. Debutující režisérka Theodora Remundová natočila silnou tragikomedii, která čítá 83 minut a dva příběhy – absolventský dokument Standard s nově natočeným - Ničeho nelituji. Autorka do osobních zpovědí příliš nezasahuje, velmi zřídka se ujistí, zda rozumí plynoucímu příběhu. Divák nevěří (hlavně) svým uších, přesto si možná v mnohých situacích, sice nerad (protože jeho rodina je přece harmonická), ale přesto může uvědomit, že nějaká dávka podobnosti se odráží i v jeho životě, v jeho okolí. Hlavní představitelky si v některých záběrech snad ani neuvědomují, že je snímá kamera a že jejich příběh vyslechne divák. Velmi silnou je i zároveň závěrečná pódiová scéna, kde mlčky účinkují všechny tři představitelky. Dokument podporuje i obrazové aranžmá kamery pánů Šimůnka a Lívance. Spolu se silnou invencí Remundové nám vypráví dva (vlastně) obyčejné příběhy, které směřují až do finále jednoho nesměle vyhlížejícího dokumentu, který je na české poměry opravdu inovační.

Ačkoli je to jeho první barevný film, osvědčil se teprve třicetiletý režisér Vincente Minnelli při inscenaci muzikálu jako zkušený mistr barevných záběrů. Sentimentální rodinná atmosféra, vdavekchtivé dcery a celá ta pohoda, která vystupuje z plátna. Hudebních čísel není mnoho. Ale když přijde jejich čas, tak režisér velmi šetří střihem, záběry jsou skutečně hodně dlouhé, ničím nerušené, kdy většinou používá amerického plánu a své postavy zabírá po kolena. Jeho scénografie je nenáročná, velmi přirozená, nějakých honosných tanečních čísel se zdaleka nedočkáme - ostatní účinkující se pouze pohupují, hází rukama a zasněně se usmívají. Jejich občasná neobratnost pak jen zvyšuje půvab celého filmu. Jde o neuvěřitelně laskavý muzikál, Judy Garland jen září a celé to drží příjemně pohromadě.

Další film, kde poctivé herectví úspěšně vytlačuje efekty a stále zrající režie Clinta Eastwooda všemu dává nádech temné melancholie. Tenhle chlapík v hodně pokročilém věku má pořád chuť, schopnosti a elán vést velký štáb. Tajemnou řeku pozorně sledujeme hned v prvních záběrech snímku, kdy nás klavírní skladba přenese do uliček mezi dřevěné domy a jejich obyvatele. V irské dělnické čtvrti Bostonu vyrůstají i tři kamarádi, záhy poznamenaní jednou děsivou událostí. A zatažená roleta u domu jednoho z nich uzavírá i jejich trnitou cestu dětstvím. Dějově to není nějaká složitě propletená kriminálka, přesto se nejednou dostane hluboko pod kůži (nejen tehdy, když Seana Penna drží v parku horda policistů). Eastwoodova režie se soustředí na výborně napsané postavy, je dostatečně syrová, celé to tepe temnou atmosférou Bostonu, k čemuž dopomáhá i výtečná kamera Toma Sterna. Silné čtyři hvězdy.