castor

Nakonec tři až čtyři hvězdy.. Stárnoucí charismatický novinář a intelektuální studentka žurnalistiky. Potkají se v kavárně, nakonec skončí v jeho ateliéru. Nejprve je mezi nimi hodně skel (brýlí), pak i zbytečně moc oblečení. Jejich dialog nepředstavuje verbální válku. Není to o tom, kdo má v rozhovoru navrch, mele hlavně on, ona poslouchá a oba zřejmě doufají, že tvůrce skloubí prvky, které přilákají náročnější diváky i ty náhodně zabloudivší. Anebo je mu to jedno? A jen si tak pro radost natočil svoje vlastní komorní cvičení? Bez toho, že cílovou skupinou jsou vždycky diváci? Ostatně dát do kupy dialogy, aniž by se divák unudil k smrti, je dost těžký úkol. Ale nejednou jsme se přesvědčili, že to jde. Tady (samozřejmě mě v některých pasážích limitovala moje angličtina – titulkovaná verze) rozhodně neslyšíme nějaké zásadní promluvy, děj prostě plyne a je na divákovi, na kolik ho tohle španělské cvičení minimalismu otráví. Kdo neřeší pouze jeho tělesnou nedokonalost danou věkem a kdo pouze nečeká, až jí sklouzne ručník, asi odejde od projekce potěšený. Já byl někde mezi tím vším, španělská herečka a držitelka prestižní Goyi María Valverde by si nicméně zasloužila nějakou pořádně silnou (a pro diváka víc stravitelnou) roli. S ohledem na její věk a talent určitě přijde!!

O zbytečnosti mnoha rolí Nicolase Cage posledních let se už popsaly stohy papíru. Chlapíka, který má stále jiskru a herectví v malíku (jen by měl urychleně vyhodit svého agenta), mnohem raději uvidím v podobné béčkové ohrané story, než ve všech těch Honech na čarodějnice nebo Ghost Riderech. Je z ní totiž alespoň trošku cítit život. Samozřejmě bychom při opětovném setkání Cage s Peterem Stormarem rádi viděli alespoň polovinu z toho, co v brilantních 8mm, jenže tehdy stál za scénářem Andrew Kevin Walker a režie se chopil (toho času) velmi spolehlivý Joel Schumacher. Tady máme co do činění s úplně jinou ligou. Z nájemného zabijáka politikem, kterému zmizí dcera, to tu ještě u Nicolase nebylo. Nápady i cokoliv, co by tenhle kousek posunulo někam výš, dochází velmi brzy, rozuzlením tomu dá navíc scénárista neuvěřitelnou korunu. Chválit tak nakonec příliš nejde, Cageovi párkrát rupne v bedně, několikrát si zastřílí a je konec. Tak třeba příště!!

Zatímco Zdeněk Pohlreich (ač ho žeru) šokující zjištění mnohdy raději řeší jen s kameramanem někde za rohem, Ramsay se s tím nepáře a s personálem si to vyříká pěkně od plic a na místě. A mnohdy i se samotnými hosty. Když všem nadá do tlustých prasat, divák zírá. Nad stavem ostrovního restauratérství se můžeme usmívat stejně jako nad tím naším, hlavní hrdina moc dobře ví, jak to v byznysu chodí, a především ví, jak to v něm vypadat nemá. Pohlreicha jsem hltal každým dílem, britskou verzi zase tak nakoukanou nemám, nicméně hlášky „našeho“ šéfa mi přijdou víc smrtící a trefné zároveň. Poznal jsem českou i britskou gastronomii z obou stran myslím docela pečlivě, takže každý díl o záchraně uvadajících podniků má pro mě speciálně osobní příchuť.

Vizuálně je to možná fajn, příběhově mě to ovšem docela minulo. Máme tu brutalitu pouličních gangů, snahu dostat se za hranice i několik zmařených lidských osudů. Mezi tím vypráví debutující režisér milostný příběh mladého gangstera a dospívající dívky, který ve své druhé polovině přestává být zajímavý a začne být hodně předvídatelný. Vše odstartuje porušení základního pravidla gangu – jeden píchl druhého. A pokračuje snahou imigrantů dostat se do Spojených států na střechách vlaku. V kulisách často zpustošených měst se tak kloubí sociální drama, milostný příběh i thriller, nic však i přes solidní autenticitu neposadí diváka na zadek. Vadila mi i pasivita některých postav, ve finále tak leccos schematicky ústí tam, kam leckterý prokalkulovaný kousek let minulých. Snímek jsem navíc bohužel viděl v dost mizerném českém dabingu, což výsledném dojmu moc nepřidá.

A teď si pojďme začutat. Drama Sedm životů bylo dle mého úspěšným útokem na divákovy city, životopisné Štěstí na dosah poctivou americkou záležitostí, kterak vždycky může být ještě hůř. Naposledy se Ital Gabriele Muccino pokusil zejména ženské diváctvo semlít otřepanou story o tom, jak na syna, bývalou manželku i společnou budoucnost ještě není pozdě. Charisma hereckých představitelů by se dalo krájet, jen je škoda, že se tvůrci neobtěžovali přijít s něčím alespoň krapet originálním. Prostě oprášili hollywoodský příběh podle šablony 194C. Muccino je ale jinak šikovný chlapík, formálně mu to šlape, ví, jak scénu slušně nasvítit, jak vést herce, jak trefit ten ideální okamžik, který podlomí právě zmiňované ženské publikum. A mnohdy nejen to..

Tenhle konec světa bych si dokázal užít. Aneb několik známých sprostých, zkouřených a opilých herců se ocitne v reálném ohrožení při kolaudaci nového honosného sídla Jamese Franca. Venku to jde totiž do kytek jako z biblické apokalypsy. Slavní komediální herci tu hrají své mediální obrazy. Se všemi předsudky a slabinami. Dávka nekorektní uvolněné zábavy od bandy přátel tak může směle začít. Nechybějí dohady nad sex-appealem Hermiony, pokračováním Pineapple Express, oscarovými nominacemi Jonaha Hilla a mnoha dalšími, o které jsme se ale vlastně ani moc neprosily (kupříkladu pravidla onanie). A pochopitelně některé rozhovory by snesly nemalé krácení. Ve výsledku tu nicméně máme dvouhodinový drsný sitcom o partě přátel, kteří si jak ze sebe, tak i svého řemesla umí dělat řádnou legraci. To, že je to dramaturgicky nedbalé, je nám jasné, na druhou stranu na první režijní počin Setha Rogena a Evana Goldberga (napsali spolu Superbad) tu máme solidní triky a hlavně vydařené dialogy, které se se všemi těmi peprnými urážkami musí líbit.

Tehdy jsme měli respekt, tehdy jsme hráli nádherně. Spanilá jízda plná emocí, hlavně v památném zápase, kdy jsme prohrávali s Nizozemskem 0:2, a nakonec ze hřiště a od obrazovek odcházeli jako vítězové. Mužstvo kolem dříčů a srdcařů Nedvěda a Poborského se už jen tak neuvidí. Sympatické ohlédnutí s dost nečekaným vítězem!!

Jejich otec nebyl vrah. Byl, stejně jako ostatní, obětí nadpřirozené síly v historickém zrcadle. Kde jsou ty časy, kdy vraždili pomatení psychopaté. Když se někdo začne chovat podivně, vyjde to k diváckému uspokojení jen málokdy. Skutečně kvalitních duchařin je v posledních letech zoufale málo, tahle je hodně zaměřená na postavy, kterým se zlo ze zrcadla postupně dostává pod kůži, a těžko rozlišují, co je realita a co zmatky v hlavě. V druhé polovině jsem ztrácel pozornost, vstupování retrospektivního děje už to nějak nezachránilo. A herci mě prakticky neoslovili!!

To, že tahle parta není mou krevní skupinou, vím už dávno. Tak moc nechápu, proč neustále pokouším štěstí. Znovu se to potvrdilo. Stejně jako to, že si Singer vždycky uměl vybírat herce a ještě z nich vymáčknout maximum, stejně jako to, že se tu znovu pracuje na pečlivě budovaných vztazích mezi postavami, stejně jako to, že se tu na několika místech zase polevilo v tempu a přepísklo s dialogy. Quicksilver a jeho show v kuchyni samozřejmě výborná, Jennifer Lawrence zrovna tak, ale jinak? No, nebudu dráždit tu masu příznivců okolo. Prostě tři hvězdy!!

Upírské filmy to mají obecně poměrně těžké. Po těch kvalitních musí divák zašmátrat v zaprášených horních poličkách, protože už něco pamatují. Mladší příspěvky do žánru pak tvoří hlavně nefunkční obraz dnešní navoněné doby v podobě série Twilight. Naštěstí je tu Jordanův démonický upír Lestat, který vypil už nesčíslně životů a zranitelný Louis, kterému podal „pomocnou“ ruku. Oscarový laureát díky bohu nevytvořil kýč ani plagiát, dokázal se vcítit do pohledu nelítostných nesmrtelníků prahnoucích po teplé krvi. Hvězdní herci dostali příležitost vyzkoušet si nové polohy u postav, které by na svou dobu málokdo čekal. Nezklamali. Stejně jako výtvarná kamera Philippa Rousselota a celkové vedení režiséra, který plynule a lehce přechází mezi několika „žánry“. Ale ať jsem úplně objektivní: první hodinka je fajn, dokonce moc fajn. Jenže jakmile z plátna sleze Tom Cruise, začne se tenhle příběh lehce zajídat. I tak dobré!!