castor

Z podobných arénovek jsem už silně unavený. V roce 2002 už v produkci neměly dávno co pohledávat, takže z toho, co vidíme, je nám docela ouvej. Bojové sekvence působí dost neohrabaně až směšně, typicky videobéčkový scénář musí urážet každého, kdo mu své drahocenné minuty obětuje, takže se nekoná vůbec nic, co by museli fanoušci starých dobrých testosteronových kousků vidět.

Zkritizovat něco je snadné. Jenže Need for Speed nám nedává moc onoho diváckého prožitku. Už jen samotná zápletka nikoho nepřekvapí. Možná tak diváky, kteří byli naposledy v kině před patnácti lety. Zbohatlický synek, hodnej mechanik, potíže s bankou, ilegální závod, mrtvý kámoš, vězení a pomsta. Karty jsou rozdané. Jednoduchý děj nevadí, hlavně, když má to okolo spád a drive. Tady máme navíc skutečné kaskadéry, skutečná auta, moc digitálních berliček k vidění není. Díky bohu. Škoda, že to všechno působí nesmírně bezkrevně. A dvakrát škoda, že se nikdo nemůže opřít o kvalitní scénář, navíc nejedna scéna působí opravdu úsměvně (asi vede tankování za jízdy). Přitom je to úplně zbytečné. Divák očekává látku, které se podaří rozpumpovat jeho adrenalin. To mi nepřijde jako přetěžký úkol. Jenže tady je, navíc to trvá neúnosných 130 minut. Ohraných až běda. Hrdinové jsou nesympatičtí, infantilní, chovají se zvláštně a divákovi je prakticky jedno, jestli se za pár minut rozbijí o svodidla. V kině nám bohužel nikdo do ruky nedá ovladač, kdy se prostě rozhodneme, že si uděláme vlastní závod s vlastními pravidly. Musíme holt sledovat přitroublé hrdiny, kteří příliš netuší, jak se dělá oddechová zábava.

Když srdce netluče, nastává problém. Přiznám to bez okecávání, naposledy jsem trpěl. Vím, že jsem v extrémní menšině, ale je to tak. Tentokrát ale příjemně překvapí, že se konečně našlo místo na plynulý netriviální dialog i na humor. Trpaslíci mi tolik nevadili. Akční scény jsou mnohem snesitelnější, přehlednější, některé bych dokonce označil za jedny z nejlepších v celé téhle zatím pětidílné dobrodružné procházce po Novém Zélandu. Moc potěší baletní naháněná s pavouky i třeba únik z elfího zajetí v prázdných sudech. První Hobit se vlekl. Druhý díl je mnohem energičtější, plynulejší, nápaditější. Ač je kouzlo původní trilogie nenávratně pryč, těch téměř tří hodin jsem nelitoval.

Ve finále obyčejný příběh přichystaný v docela pevném režijním sevření. Chytila se špatné party, následně ji našel mrtvou u odpadního kanálu. Dva dny předtím ho prosila o pomoc, několik měsíců předtím tvořili pár. Noir ze středoškolského prostředí ve vylidněném maloměstě, kde sotva narazíme na dospělé, má velmi solidní atmosféru a velmi dobrého (to už jsme si ale dávno zvykli) Josepha Gordona-Levitta. Ta Zvláštní cena poroty na festivalu Sundance je přesto trochu moc. Neměl jsem potřebu jít hlouběji pod kůži postav, zajímat se o snaživého režiséra, přehrávat si některé scény znovu. Lákala mě možná tak zkažená femme fatale. A to není úplně hodně.

Fajn rodinka, řekne si divák. Jenže pak si velmi rychle uvědomí, že Luc Besson už dávno není v té formě, když seděl za kamerou Leona nebo Brutální Nikity. Navíc mě tenhle žánr nikdy moc nebral, zvlášť když tvůrce moc netuší, koho chce oslovit. Na vině je scénář, který je jednoduše odbytý. Představení hlavních postav potěší, následně ale snímek zbytečně zvážní. Nedokáže skloubit humor s akcí, zkouší od každého něco a nepotěší ani akčním dramatem, ani odlehčenou zábavou. Závěrečná konfrontace s gangsterskou minulostí je tak stejně mdlá jako předchozí děj, některé solidně naštve. Holt Besson už dávno není velmi schopný filmař, nýbrž velmi zručný obchodník. A v tom je sakra rozdíl. Máme se smát, protože tu hlavní postava zmlátí instalatéra, máme se zasnít, protože si producent Martin Scorsese do filmu nacpe odkaz na své kultovní Mafiány. Jenže my bychom raději nějakou konzistentnější látku, která by donutila si alespoň nějaké sekvence za čas pustit znovu. V téhle podobě to půjde hodně těžko.

Výhradně postavené na vzhledu hlavní hrdinky, ze které udělal její pozdější manžel hvězdu první velikosti. A představil světu také letovisko Saint-Tropez. Ženy ji pomlouvají, muži obdivují. A mně to jednou bohatě stačilo.

Přecitlivělí Američané prostě takové kousky rok co rok potřebují. Peter Hedges napsal kousavě vtipné látky jako Jak na věc nebo Život podle Dana, troufl si i na hutné sociální drama (scénář podle vlastní knížky) Co žere Gilberta Grapea. Proto je s podivem, že se tentokrát vrhl na přecukrovaný příběh jednoho manželského páru, kterému to v posteli klape bez přidané hodnoty v podobě potomka. Je to milé, má to nádhernou Jennifer Garner v čele, na daný žánr velmi povedenou kameru oscarového Johna Tolla, ale jinak je to přihlouplá rodinná povídačka, která myšlenkově selhává zejména v závěru. Hřejivý lidský kousek si holt představuju trochu jinak.

Jasně, i malé objetí stačí. Děti se dozvědí, jak si poradit s diagnózou nacuclózou (do ordinace přijde promočená kráva, kterou nechala její malá majitelka ležet venku v dešti) nebo s trnitýdou (nafukovací hračka se píchne o trn růže). Dospělý divák mezitím přemýšlí tak akorát nad tím, zda je holčička jménem Doký černoška. Pokud tedy dřív neusne. Samozřejmě nemá smysl dívat se na její dobrodružství, pokud pouze neděláte svým dětem u televize společnost. Animace se pochopitelně nemůže rovnat animačnímu Pixaru nebo jiné áčkové produkci od Disneyho, ale čtyřletým dětem to určitě vadit nebude. Poselství jednotlivých dílů jsou triviální, ale neurazí. Malé diváky navíc potěší i narychlo spíchnuté hopsavé songy a vydařený český dabing. Co ale vadí nestrannému pozorovateli nejvíc, je fakt, že se jednotlivá dobrodružství rychle okoukají a ztráta zájmu je evidentní. Což se u jiných podobných produkcí nestává.

Když to Veronica Mars před lety zabalila, nejeden dívčí pokoj zachvátilo zoufalství a slzy. Děj filmu se odehrává deset let po skončení stejnojmenného seriálu. Domov se ozývá a hlavní hrdinka bude muset volit mezi osobním a profesním životem. A my tu máme solidní dárek. Původní seriál není potřeba dopodrobna znát. Scénáristé netlačí na pilu, prostě jen přináší průměrně napínavý a stejně průměrně (ne)komplikovaný případ, který musí naše blonďatá, cynická, krásná, jízlivá a drzá hrdinka vyřešit. Prostě chytrá oddechová zábava, kterou zdobí svižné a vtipné dialogy. Kristen Bell vůbec nezapadá do té průměrné seriálové škatulky, do které ji leckdo cpe.

Před federály byl vždycky o krok napřed, poslední roky šlo ale hackerovi Kevinovi vždycky o kejhák a o možnost chodit na denní světlo kdykoliv se mu zachce. FBI teď ale nasadila velmi zručného protivníka. Režisér Joe Chappelle začínal s podprůměrnými horory, pokračoval právě s touhle hackerskou báchorkou, aby skončil u práce pro televizní obrazovku. Nebodoval nikde. U tohohle nemastného, neslaného béčka se mi nechtělo moc přemýšlet a být pozorný, jen se tu kecá a prchá, a utahané by to bylo, i kdyby to trvalo o půl hodiny méně.