castor

Poměrně chytrý a hodně hlučný blockbuster. S výborným timingem jednotlivých scén. Střihač oba palce nahoru!! To bylo tak. Zase po nás jdou nelítostní mimozemšťané. Pustoší Evropu, dobře to nevypadá. Mezi rekruty se shodou náhod ocitne i důstojník Cage. Ač nemá žádný bojový výcvik, půjde v mechanickém bojovém obleku v první linii. Schytá to záhy, ale ještě ho potřísní mimozemská nákaza, která osudově změní vše následující. Přechází na něj totiž schopnost restartovat čas. Pořád dokola. Pamatuje si tak průběh předchozích řeží a vyvozuje z jejich/svých přešlapů důsledky ve prospěch prohrávajícího lidstva. A světe, div se, totální rutinér Doug Liman toho za kamerou moc nepokazil. Vlastně skoro nic. Ctí scénář založený na bojové videohře se smrtícími omyly. Nápad filmu je stejný jako u komedií Na Hromnice o den více a 50x a stále poprvé nebo sci-fi Zdrojový kód. Ale tady funguje jak hodinky od Švýcarů. Výsledek je svižný, sebevědomý a cynický zároveň. Když si kolegyně ve zbrani s přezdívkou The Full Metal Bitch při výcviku hlavního hrdiny myslí, že potřebuje dobít baterky, pošle na něj kulku. Takový milý cynismus se v letním kousku často nevidí. Emily Blunt znovu boduje, skočil bych do její kulky. Vítězem je ale zase Tom Cruise, který neuvěřitelná desetiletí dokazuje, že se zvládá přehrabovat ve výjimečných projektech jako žádný jiný herec!! Odvádí svůj standard, ale znovu to stačí. Věříme mu vyjukaného zelenáče i odhodlaného bijce. A sci-fi ho očividně v posledních letech láká. Ambiciózní kousky Minority Report a Válka světů se Stevenem Spielbergem v zádech mě sakra bavily, vydesignované Nevědomí nezklamalo a teď? Promyšlená trefa do černého!!

Jakoby nám chtěl někdo připomenout, že Cher ještě žije. Mnohokrát omletý příběh dívky, která se z ničeho vysápala na vrchol, odrazila tak trochu uměle se vyskytnuvší potíže a našla toho pravého. Velký úsměv, opona. Christina Aguilera a Cher umějí sakra zpívat. Jen to jaksi někdo za kamerou neuměl prodat!!

Stříhal třetího Kurýra, Útěk z MS-1 nebo Colombianu, a v úvodní honičkové sekvenci Doupěte je to znát. Teď to Camille Delamarre zkouší coby režisér a na jeho tupou hru je docela obtížné přistoupit. V daném žánru jsme zvyklí na cokoliv, ale tady je to, co se příběhu, situací a dialogů týče, natolik odfláknuté, že mnohdy ani neplatí ono známé: oči a uši připravit, mozek odstavit!! Všichni jsou zkorumpovaní, všichni odklánějí zrak a zodpovědnost od obřího izolovaného ghetta v prohnilé části Detroitu. Mezi hlavním duem to nefunguje, Belle může přeskočit nebo proskočit co chce, ale stejně to bude nuda, Walker si zasloužil konzistentnější předčasnou tečku za svou kariérou. A u Bessona nevíme, jak moc si dělá srandu, nebo to myslí smrtelně vážně. A abstinující děda na konci? Raději už bez komentáře!!

Chtěl být zločinec, ale asi ne tak velkej. Spálit mosty, pouští a planinou, nekonečné míle otevřeným prostorem si to následně spolu razili kupředu. Jak to dopadne, jim muselo být jasné. Autorský film milovaného i nenáviděného Terrence Malicka je znovu zážitkem. Sic mám v jeho filmografii podstatně větší favority, tenhle přímočarý výlet za „velkým světem“ v cynickém balení musí bavit. 75%

Dívčí přátelství je velmi vrtkavé. Kdo hodlá vyčnívat, může to schytat. Taťka Ridley a strejda Tony Scott chtěli udělat radost určitě zajímavé tvůrkyni Jordan, a tak pustili nějaké prašule, aby mohlo vzniknout psychologické drama o jedné dívčí internátní škole. Zdobí ho znovu naprosto přesvědčivá Eva Green, u které alespoň pro mě platí to, co u Keiry Knightley. Ta totiž ve svých dobových dramatech nechává vzpomenout na eleganci starého Hollywoodu, Green se tentokrát do třicátých let minulého století také náramně hodí. Palec nahoru si ještě zaslouží ostatní mladé hrdinky (včetně jinde často se svlékající a přinejmenším půvabné Maríe Valverde) i kamera Johna Mathiesona. Úsměv Mony Lisy to v konzervativním prostředí dívčí univerzity zkoušel po linii moderního rozvíjení ducha mladých dívek, a byla to docela nuda. Tady se naštěstí těm „pravým hodnotám“ obloukem vyhneme, ostatně jsme na britských ostrovech, přesto mě výsledek nepohltil. V mnoha případech tu máme „zvraty“ surově natlačené do děje (kupříkladu jak buřička Miss G. najde v nové tváři školy nebývalé potěšení, jak náhle dívky otočí sympatie k Fiammě), vztahy se tak mění nečekaně rychle a s nevyzpytatelnými důsledky. Jo, a vyholené podpaží mi do třicátých let minulého století zrovna dvakrát nepasuje!!

Spíš takové sympatické zestručněné vykládání o vzestupu sportovce až k olympijským hrám, než nějaké zásadní otevírání jakékoli komnaty. Hodnotíme tu přeci dokumentární kvalitu, nikoliv medaile (ač to byly zážitky) ze svátku zimních sportů.

Pokrokoví jsou ti Američané. Na rodinná videa se už nekoukají pomocí staré zaprášené promítačky, ale objevili kouzlo véháesek. Jinak jsou to ale pořád ti staří dobří Američané, které Luc Besson cpe do svých béčkových filmů. Tentokrát za kameru usedl rutinér McG (potěšil odlehčenými kravinkami typu Tohle je válka! nebo Charlieho andílci, solidně zprznil Terminátora), který vtáhne hned úvodní akční sekvencí. Záhy však pochopíme, že to byl zřejmě vrchol filmu, protože jinak hlavní umírající hrdina řeší špatně vyfoukané vlasy dospívající dcery nebo její ignoraci dárku v podobě růžového kola, aby mohl o pár desítek vteřin později rozsekat nějakého gaunera. Prostě experimentování s kombinováním thrilleru a rodinné řachandy/dramatu není to pravé ořechové, sic je na scéně stále nesmírně charismatický Kevin Costner. Žánry se nedoplňují, spíš si škodí. Akční momenty pak působí i kvůli tomu rozvlekle a patřičně drsné scény a nápady lehce vyšumí. Furt ale lepší, než Bessonovic nedávný hokus pokus Mafiánovi. Tam se taky kloubí leccos. A špatně!!

Novácká Kriminálka Anděl šla úspěšně mimo mě, veřejnoprávní Clonu sice tu a tam sráží nelogičnosti (vyšetřování je občas švanda), ale na to jsme z našich luhů a hájů zvyklí. Jinak tu máme slušnou přehlídku kameramanských kousků (konečně postavy neodříkávají dialogy jen do statické kamery), solidní herce a schopného režiséra, který ctí svěží a moderní rukopis.

„Tam venku číhá spousta šílenců,“ říká v úvodu Zoe její sestra. „To jsem já taky,“ oponuje s úsměvem hluchoněmá Zoe. A taky že (s ohledem na to, co ji banda vidláků provede) je. Ne každý dobrý skutek totiž končí happy-endem. Polomrtvou ji najde starý apačský šaman, ováže jí rány, připraví bylinky, zatrsá okolo pár koleček a dlouhonohá blondýna tak má v hlavě jedině pomstu. Zbytek známe. Výsledek připomene holku, co plive na jejich hrob, starší kousky od Roba Zombieho nebo argentinský mučivý antizážitek No morité sola. Naše hluchoněmá hrdinka si nejprve zahraje přetahovanou se střevy jednoho z násilníků, čímž solidně vystraší další rasistická hovádka. Michael S. Ojeda si své dítko napsal, postavil se za kameru i sedl na režisérské křeslo, jen škoda, že se nechal až moc zlákat mysterióznem a duchařinou. Na každý jeden solidní moment totiž připadají tři čtyři hodně hloupé. Z finále tak nemrazí, jak by mohlo, nemá přidanou hodnotu. Někteří tvůrci by tak holt měli své choutky nechat doma pod peřinou.

Ani moc netuším, jak se to ocitlo v mém hledáčku, nicméně vím, že po projekci dívky ve věku 13+ zbaví nejedno papírnictví velkého počtu papírových kapesníků. Přesto občas se nechat pocukrovat tak úplně nevadí. Tuhle blonďatou květinku z dobré rodiny tajně okukoval celou střední, ale (i když je to hošan se škraloupem v trestním rejstříku) bál se jí oslovit. Když to klapne, postaví se do nově vznikající lásky nešťastná nedorozumění vycucaná z prstu a hlavně nezdravě ochranitelský a autoritativní otec (přece mladík bez budoucnosti pracující v otcově autodílně nebude strkat ruce pod kalhotky mé inteligentní dceři z vážené rodiny s lékařskou tradicí). Ještěže je tu naopak totálně chápající matka a scénáristka, která s trochou nadsázky rozpracovala dvacet let starou Harlekýnku, původně určenou pro nějaký televizní film. Romantická linka se ustálí hned z úvodu, lehce zamrzne u sentimentální idylky, která následně čelí poměrně mdlým zkouškám. Mladí hrdinové navíc moc neodpovídají (neříkám, že je to špatně) dnešní poblázněné mládeži, ale spíš dvěma holoubkům, kteří si chtějí někde na střeše něžně zavrkat. Přesto tvůrci přišli s dojákem, jenž ctí všechny atributy romantických oddychovek, v čele má navíc dvojici Alex Pettyfer a Gabriella Wilde, kterým to sakra sluší, takže cynikové si tentokrát raději pustí třeba tak trochu jinou lásku mezi spisovatelem Paulem Sheldonem a jeho velkou fanynkou Annie Wilkes.