castor

Všichni se drží tak tak pohromadě. Vyčerpání je značné. Mise končí. Čeká je cesta domů. Nebude krátká, ale konečně uvidí se blízké, své děti, svou postel. Úkol byl jasný, nalézt známky života a přivézt zpět vzorky. Nic zásadního ale z Marsu zpátky na Zemi neodvezou. I když možná jeden z vědátorů něco tají? Nikdo se tu nepokouší o žánrovou klasiku, to je potřeba si uvědomit. Přes všechny neduhy mi nicméně tenhle komorně laděný poctivý vesmírný survival horor/thriller docela sedl. Když si vzpomenu na extrémně pomalý Moon, jehož studie rozkladu osobnosti zaviněná dlouhou izolací kdesi ve vesmírné stanici mě solidně ničila, vrací se na mě myšlenky, zda byl horší, než Boyleův kousek Sunshine, ve kterém forma totálně přebíjela obsah. Tady jsem se prostě chtěl bavit a to mi tvůrci umožnili. Zákeřná bakterie, která napadá krevní oběh posádky, nám umožní vidět pobíhat po Rudé planetě zombie, nenakažených ubývá a tvůrci dokazují, že i s hubeným rozpočtem se dá (když přivřeme obě oči nad přetlakem žánrových klišé) zahrát slušné zombie divadlo. Ve finále ani moc nevadí černobílé charaktery (zbabělec, hrdinný vůdce, vědátorka-mrcha). Já šel spát spokojený!! 65%

Už je to deset let, kdy Hilary Swank vyboxovala velký triumf pro sebe i Clinta Eastwooda a od té doby až na jeden dva záblesky hraje role, které k dvojnásobné držitelce Oscara prostě nesedí. Tohle je ta bohužel nejtuctovější thrillerová podívaná, kterou si ten nejméně originální milovník thrillerů dokáže vysnít. Levný byt, fešácký domácí, to nevěstí nic dobrého. Možná díky snaživému režisérovi tu máme poměrně slušnou atmosféru i lekačky natočené tak, že fungují na chvalitebnou, jenže pak se až moc doslovně pracuje s tím, co by mohlo být pro diváka zajímavé, vyloží se karty na stůl a zbývá už jen tradičně dobrá Swank (sakra, příště lepší látku, prosím) nebo scény, které potěší úchyly i obézní čtyřicátnice aneb jak Jeffrey Dean Morgan olizuje spící hrdince prsty na rukou.

Je moc povznášející a zároveň smutné sledovat staré/starší kousky, které byly ubité temnou dobou. Smutné proto, že se jedná o naprostou agitku a nohy ji navíc podkopává mizerný propagandistický scénář, povznášející proto, že se i v takovém kousku objevují neuvěřitelně civilní a přirozené herecké výkony. Jorga Kotrbová krásná!!

Minimalismus, pečlivě budovaná atmosféra, docela solidní Stephen Dorff a den blbec. Agent Jeremy prostě bude chránit lokaci prezidenta děj se, co děj. I přesto, že si díky hrátkám teroristů sáhne na dno. A to doslova. Červené odpočítávání, minimum prostoru, stará vysílačka, mobil a zoufalé pokusy spojit se s vnějším světem. Dezorientovaný, postřelený, hmyzem pobodaný, téměř utopený Jeremy uvězněný ve skleněné bedně je v prdeli, jeho buchtě jde o kejhák, jeho kolegům zrovna tak. I když to vcelku odsýpá, divák se tu a tam přeci jenom začne poohlížet po svých hodinkách, náhle však přicupitá rozuzlení, které dokonale rozdělí diváctvo. Jestli ovšem přijde někomu pointa geniální, měl by urychleně zaběhnout k nejbližšímu lékaři.

První Vikingové měli ve své době velkou hvězdu, uznávaného režiséra a balík peněz (160 milionů dolarů). Jenže z filmu s Antoniem Banderasem a tvůrcem Predátora nebo Smrtonosné pasti se stal propadák a kritici si na něm pořádně smlsli. Český distributor si titul nicméně půjčil i v případě story o bandě Vikingů, jednom cizinci a ohnivé sani. A divák si klepe na čelo, jak mohlo něco takového stát padesát milionů dolarů, respektive jak mohli být producenti tak štědří? Mixuje se tu totiž severská mytologie a sci-fi. Hodně divoké a hodně nekonzistentní. Zaměnitelný (i když snaživý) James Caviezel tu totiž přistane se svou vesmírnou lodí, ocitne se mezi Vikingy a společně odolávají útokům jakéhosi monstra. Sice od téhle ptákoviny rychle upustí, i tak bych ale namísto svítící obludy mnohem raději sledoval dva znepřátelené severské kmeny plné nasraných dvoumetrových zarostlých chlapů, kteří svými syrovými bitkami látce dodají tu pravou atmosféru chladu, smrti a barbarské zběsilosti za vzdáleného vytí hladových vlků. Což se v tomhle případě bohužel nestalo.

Ona balí dárky, on pracuje v optice, ona je sarkastická pesimistka, on volnomyšlenkářský balič vdaných paniček. A teď do něj zřejmě vstoupilo něco nadpozemského. Jeho kolegové a přátelé řeší, zda je to nadpřirozený úkaz, nebo se prostě jenom zbláznil. Najednou si všichni něco přejí (ten pořádný úspěch v televizi nebo filmu, tamten víc životního prostoru, načež mu v autě zemře tchýně s tchánem). Do toho přicházejí další méně důležité postavy, ON se na NÍ začne koukat kapku jinak. A pak přijdou titulky. Kouzlo Vánoc v tom nevidím, křídla Vánoc odstřihla režisérka růžovými brýlemi. Ostatně se s postavami moc nenamáhá nic moc dělat. Prostě klade otázky, chce, abychom přemýšleli, ale právě tvůrci moc nedomýšleli, s čím vůbec přicházejí. Emocionální zákruty nefungují, herci nejsou špatní, ale že bych na někoho chtěl pochvalně ukázat prstem, tak to těžko (možná na Novotného). To, co filmaři naznačí, už v dalších desítkách minut zrovna dvakrát nezúročí. Podivný žánrový slepenec. Tři hvězdy s přivřenýma očima..

Přes prsty by měl dostat hlavně kadeřník večera. Některým finalistkám to v medailoncích sakra seklo, na pódiu ale kvůli vlasům vypadaly mdle. Jinak klasika. Kočky, které nedokázaly reagovat na povely vpravo a vlevo (jasně, nervozita:-) ) a ze kterých se každým rokem vytrácí kouzlo osobnosti, navíc musely snášet znovu trapné a nespontánní „vtípky“ z úst Libora Boučka, které se nedařilo vypointovat a který se opičil s pořizováním selfie fotek s jednotlivými hosty večera. Nebyl na zabití (jako při ročníku, který navštívil Jean-Claude van Damme), ale rozhodně mile nepřekvapil. Absolutně nechápu, proč se v Česku všichni bojí využít služeb nějakého neokoukaného moderátora. Při slavnostním večeru přeceňovaná Sophia Loren nikterak nepotěšila, chtěl bych ze zvědavosti vědět, kolik primáckých diváků dokáže vyjmenovat alespoň dvě její role. Když je to teda taková modla. Hudební čísla nutila k podřimování, nechápu, čím může Bílá nebo Gott ještě diváka překvapit. Celeste Buckingham to naštěstí vyhonila nahoru. Selhal ale režisér přenosu, který měl pár slabších chvilek a nelogicky stříhal ze záběru na záběr, a něco podstatného mu uniklo. Nebudu cpát odpad, když jsem s výsledkem tak nějak počítal..

Znovu se musím pochválit. Režiséra španělského původu Jaume Collet-Serru jsem totiž po remaku Domu voskových figurín rozhodně neodepisoval. Uběhlo hodně vody, vznikly další povedené kousky a ani ten poslední rozhodně neplatí za nějakou zbytečnou látku. Z hlediska gradace děje je to solidní nášup, z hlediska přepáleného závěru je to zklamání, na které jsme si u podobných kousků tak nějak zvykli. Skončit to mohlo jakkoliv, pachatelem mohla být i třeba sto dvaceti kilová bruneta na sedadle 20B. Bouchači Liamu Neesonovi, ze kterého na stará kolena vyrostla akční hvězda současnosti, začnou chodit textovky, ve kterých někdo požaduje převedení 150 milionů dolarů, jinak co dvacet minut odkrouhne jednoho z cestující. Bacha, jsme v uzavřeném letadle, minulost našeho hrdinu stíhá, ti dole mu přestávají věřit, jenže nabroušený Liam si postaví hlavu a zjedná si pořádek. A divák se baví. Vodítka se vrší, podezřelí se objevují a vzápětí mizí, a tvůrci z rozhodně ne dokonalého scénáře tahají maximum možného. Motivace pachatele je zmatená, ale Collet-Serra je velmi schopný filmař, který ví, kde zabrat. A jak zahladit neduhy. Neeson je pak trefa do černého. 70%

Inteligentní psycholog Alex Cross je zpátky. A nehraje ho Morgan Freeman. Bohužel. Z přemýšlivého detektiva je unuděný tuctový chlapík s pupkem, který ví i to, co neví scénárista. Přijde na místo činu a hned tuší, co za mordem stálo, jakou barvu trenek vrah nosí a kdy naposledy měla oběť orgasmus. Sorry, ale rozbor vraha z několikavteřinového pohledu na mrtvolu mohl na diváka fungovat možná v roce 1994, ale dnes už to ani úsměvné není. Celý tenhle zbytečný kousek působí dojmem, jako by se většina tvůrců nudila a pro výsledek neudělala nic navíc. Prostě to nějak splácneme, naznačíme, s kým má divák tu čest (mnozí pamatují, že tu byla solidní detektivka + už méně solidní pokračování s Morganem Freemanem a že knižní předloha má slušnou základnu čtenářů), sebereme honorář a půjdeme zprznit další filmovou látku. Rob Cohen už dávno neplatí za alespoň průměrného rutinéra, jeho Stealth a třetí Mumie dopadly bídně, tady jsme v podobných číslech. Postavy nikoho nezajímají, zápletka a rutinní dialogy zrovna tak, akce je bez invence. A navrch oplácaný Jean Reno začíná platit za unaveného plátce nájmu. Když na scénu (do arény) vstoupí hlavní záporák, máme se začít děsit jeho pošahanosti. To se neděje. Radost na tváři se nám vkrade až po sto minutách, kdy vyběhnou závěrečné titulky.

Erotický večerníček pro ročníky 1944 a starší. Nebo pro ty, kterým ještě nebylo dvanáct, ale asi ani tam by tohle neuspělo. Dráždivé vakuum, ve kterém se představují kozaté nuly, o které v jiné produkci nikdo ani nezavadí. Předvádí děsně „sexy“ věci s nesmyslným komentářem, žádná lechtivost, živelnost, hravost – a kupříkladu scéna (když jsem náhodně přepnul), kdy se ve vaně kroutí nahá buchta, najednou se z ní vynoří dva metrosexuálové (asi profesionální potápěči) a začnou ji hladit a polévat vodou (na ramena, na břicho).. paráda!!