Matty

Pozdní večer. V poslední soupravě metra osaměle sedí mlčící dítě s divným výrazem. Co je zač? Kam jede? Za jakým účelem? … … … To dítě je shrnutím mého dojmu z filmu. Nevím, co si o něm myslet. Děsí mě a fascinuje zároveň. Začátek má jako kdejaká asijská duchařina, hned po první lekačce jsem sebou pořádně škubnul (k Adrianem zmiňovanému spadnutí ze židle nechybělo mnoho). Zbytek filmu jde ovšem, vyjma pár problesků, jiným směrem. Psychologičtějším, abych tak řekl. Hlavní hrdina (bytový architekt, což hraje taky jistou roli) začíná pochybovat o vlastním duševním zdraví, záhy zjišťuje, že není jediný komu tak trochu kape na karbid a s pomocí jedné narkoleptické dívky začíná odhalovat vzpomínky hluboce zasuté v paměti. Paměť, naše vzpomínky, jejich přetváření tlakem času a okolností, ale také osamělost, zmatenost a vzájemná (ne)důvěra jsou tématem rozporuplně hodnoceného (mrkněte na IMDb) debutu Lee Su-yeon. Tempo rozespalého hlemýždě a důraz kladený na vizuální bezchybnost každého záběru (místy na hranici kýče) vás může snadno ukolébat do stavu lehké malátnosti, tedy i snížit vaši koncentraci, což u podobného snímku není žádoucí. Klade otázky. Nutí přemýšlet. Není to příjemné, občas to zabolí, ale z hlavy to snadno nedostanete. Mé rozviklané hodnocení snad časem ustálí druhé zhlédnutí. Těším se. Bojím se. 70-80% Zajímavé komentáře: Adrian, zputnik

Už o tom netřeba vést polemiky – Isabel Coixet je nejlepší současnou režisérkou filmů o lidech, jejichž osudy vás rozbrečí. 85% (více)

Řízný revival partičky obstarožních rockerů, kteří sice zjišťují, že už nejsou nejmladší, ale svou poslední šavli zatím taky nehodili. Sympatické a nezvykle vyrovnané (oblíbil jsem si všechny) obsazení tvoří dobře sehranou bandu, z jejíhož finálního comebacku příjemně mrazí v zátylku. Film jasný a přímočarý jako uvažování postav, o nichž vypráví, zásluhou několika výprodejových vtipů místy ztrácí výrazně nostalgický punc, ale jako lehký přídavek k This is Spinal Tap funguje bez výhrad. 80%

Za jakým účelem píšu tento komentář? Co tím sleduji? V uspokojení které ze svých tužeb doufám? Člověk je tvor sobecký, sebestředný a bezohledný. Ostatní lidé jsou pro něj pouze schody k jeho úspěchu. Kdesi v nitru je asi opravdu každý egocentrikem. Také Henri Laborit, vědec a vypravěč příběhu, dodávající tomuto dramatu sociopsychologický přesah. Prvních třicet minut jistě mnohým připomene Amélii, resp. její alternativní verzi, kterou nenatočil snílek, nýbrž logik. Postavy nedostávají žádný prostor k „volnému“ vyjádření, veškeré dění shrnují jejich „to jsem já a tohle mám rád“ monology mimo (velmi svižně stříhaný) obraz. Mít film hodinu a být celý koncipován takto, žasnu nad Resnaisovou genialitou. Tato dlouhá a zábavná část je bohužel jenom úvodem ke vcelku konvenčnímu dramatu. Po předchozí „přednášce“ jej sice nelze vnímat jako kteroukoliv jinou vztahovou studii (nikdo nic nedělá bezdůvodně a my víme proč), ale lehké žánrové osvěžení, nespočívající jenom v zakomponování Laboritových teorií, by místy zdlouhavým, stokrát slyšeným dialogům prospělo. Za originální pokus o prolnutí fiktivního dramatu a (laboratorně) ověřených faktů Strýček tak jako tak zaslouží nadprůměrné hodnocení. 80%

Nekončící nebe jsem začal sledovat jen ze zvědavosti, s tím, že ho pár minutách vypnu a půjdu spát. Prvních pár minut, nepříliš vzdáleně připomínajících nějaký drsný australský horor (Wolf Creek), mne ale přimělo zůstat. Zbytek se odehrává v docela jiném, přesto stále velmi poutavém duchu – atypické, takřka bezeslovné sbližování dvou ztracenců. Jednoduchá symbolika (to nebe je dle původního názvu spíše nedokončené než nekončící), pěkné australské scenérie a v nejpřesnějším slova smyslu hořkosladký konec. Právě poslední vteřiny, vystihující v jediném stoupajícím záběru tolik pravd, mi brání jít pod čtyři hvězdičky, zbloudivší nejspíš také z dalekých končin. 75%

Čichám, čichám rusovlásku… Předchozí Tykwerovy filmy byly v některých momentech neestetické jenom proto, aby vynikla estetičnost všeho ostatního (zachraňování života na začátku Princezny a bojovníka, soulož dvou cizích lidí v Nebi). Parfém je jiný, odporný od prvních minut. Vše začíná absurdní, téměř parodickou scénou porodu a poutavou (ne vždy pěknou) vizuální formou přes mnoho voňavých či naopak smradlavých scén pokračuje až k hořkosladkému finále a nejmasivnější scéně skupinového sexu, jaká kdy byla v mainstreamovém filmu k vidění (fakticky!). Zprvu se mi líbila Tykwerova odvaha ukazovat věci bez příkras – dušení kojenců, mlácení malých fakanů, červi, bláto, zvratky, krev, hnus! Střídavě mě bavily slušně zrežírované thrillerové sekvence, úžasné vizuální nápady, hravé výkony vedlejších herců (ač Dustin má navíc), a děsila demence všeho ostatního, včetně samotného Jeana-Babtisty. Má citová zmatenost kulminovala během rozporuplného finále, které musí patřit do jedné z vyhraněných kategorií „genialita“ a „pošahanost“. Nevím, ohledně této konkrétní části filmu se jakožto ignorantský neznalec předlohy nedokáži jednoznačně rozhodnout. Zbytku dávám tři hvězdičky jakožto noblesním černým humorem projasněné exhibici jednoho příliš snaživého režiséra. 70% Zajímavé komentáře: kleopatra, POMO, Galadriel, Marius, ripo, MIMIC, Jordan, dzej dzej, jahol, Desperado, agathon, Dero, mUy_FragiL

Thriller nepříjemný jako mráz zalézající pod nehty a svůj nebývale věrný americký remake válcující skutečností, že si na „severskou syrovost“ nemusí jenom hrát. Stellan Skarsgård není tak charismatický herec jako Al Pacino, prochází především vnějškovou proměnou – každá další probdělá noc se mu vpisuje do tváře -, ale taky hraje méně sympatického poldu. Týká se to hlavně sexuálního podtextu, v americkém remaku pochopitelně utlumeného. Jonas nedokáže odolávat volání přírody a jednu svolnou dívku osahává, zatímco druhou málem znásilní. Méně „čitelná“ je také postava vraha-vyděrače, který je zde prost psychopatických poloh Robina Williamse a můžeme jej směle stavět na úroveň bloudícího policisty. Poslední změna spočívá v odlišném závěru, který svou neschopností najít kloudné řešení skvěle zapadá do celkového pojetí snímku. Norský originál se nadto vyznačuje specifickým humorem, natolik cynickým, že jsem si až říkal „co to tam žije za lidi?“. Skjoldbjærg natočil přesně takový film, jaký mám z Norska pocit. Promiň, norský národe. Apendix: Nolanova Insomnie nedosahuje atmosféry stejně čiré bezradnosti hlavně kvůli snaze napasovat postavy do určitých hollywoodských šablon. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, July

Zábavně nechytrá ptákovina pro odrostlé děti a infantilní dospělé. Sam Raimi patří odjakživa k nejhravějším režisérům a jeho rané filmy, nekrocené zodpovědností danou vysokým rozpočtem, k nejzábavnějším. Armáda temnot by chtěla bavit obdobně jako z kloubů vymknutý Evil Dead 2 (na nějž navazuje), jenže na to nemá… nemá dostatek originálních nápadů. Mnoha vizuálním gagům podráží nohy prachbídné technické provedení, nejspíš již v době svého vzniku pasé, ale pokulhávající rovněž za (o šestnáct let starší) českou komedií Ať žijí duchové! Černý humor se omezuje na strohé „likvidační“ hlášky a demence v chování postav, neřku-li v nakládání s historickými fakty (Raimi má VELMI zkreslené představy o evropských dějinách), by zasloužila samostatnou stať. Cokoliv bych ještě vytknul, jedno popřít nemohu – nenudil jsem se. Apendix: Řekl bych, že něco podobného chtěl natočit Terry Gilliam. Výsledný neúspěch pojmenoval Kletba bratří Grimmů. 70% Zajímavé komentáře: choze, MIMIC, InJo, JohnPyro, Barak

"Proboha, nezabíjejte mě, jsem napůl Ital!" Čtyři zavazadla stejného zevnějšku a různého obsahu. Jejich čtyři majitelé, sledující zcela odlišné cíle, a několik lidí, kteří sledují cíle ještě odlišnější, leč ve všech případech se zmíněnými zavazadly související. Teď si ty čtyři lidi, jejich čtyři zavazadla i všechny ostatní aktéry zkuste představit v jediném hotelu, ba co víc, v jediné hotelové chodbě, kde bude téměř čtyřicet minut filmu docházet k náhodným záměnám jednotlivých zavazadel. Geniální věci jsou prosté. Bogdanovich zákonitosti screwballových komedií neinovuje, staví z obdobných materiálů jako mnoho let zpět například (a především) Hawks Leopardí ženu, nanejvýš si díky rozpočtu může dovolit řezat zatáčky vyšší rychlostí. Se stejným respektem čerpá z němých a kreslených grotesek, jimiž v závěru dává najevo nevážnost celého počinu (Bugs Bunny). Krom neustálých záměn, mezi nimiž beztak brzy ztratíte přehled, slouží jako motor pohánějící humorné situace rozkošná Barbra Streisand. Ztřeštěnost bez omezení. 90%

Jako parodie reklam á la Česká soda vynikající („Ahoj, já jsem Terry, nemáš ještě jednu?“), jako film bestialita, která by měla být zavřena do stejného útulku jako oba díly Playgirls. 15% Zajímavé komentáře: Tosim, pshimi, CheGuevara, novoten, wipeout, KatRi, Konopek, Piškotka, .maggie, gstudio