Matty

Kdykoliv mi budou docházet slova, bez dlouhého rozmýšlení si dopřeji tohle setkání potrhlých mistrů světa v rétorice. 90% Zajímavé komentáře: imf, Blofeld, sportovec

Fritz Lang bere diváka jako sobě rovného partnera do diskuze. Jeho moderní filmová řeč je dokonale srozumitelná a mnohem příjemnější než pohled na zfanatizovaný dav v plné ráži. Jeden by se ostýchal, dva by se ostýchali, ale tři už si rádi kopnou. Pobaví nastíněný paradox, že Ústavu Spojených států lépe znají cizinci (na které je vždy svalována vina). S postavou Spencera Tracyho jsem plně soucítil a vyjma posledních pěti minut bych se zachoval stejně. Anebo možná taky ne. Rád bych věřil, že ne. 90% Zajímavé komentáře: genetique, Ajantis, Zakk

Společně s českým Spalovačem nejlepší film o spalování mrtvol. Dokument s úžasnou atmosférou, moc pěknou černobílou kamerou a vřelým vztahem k morbidnímu humoru (den otevřených dveří). 80%

„Nakonec jsme mu skřípli hlavu do svěráku.“ Nečekaný vzestup a explozivní pád posledního ne-tak-docela-mafiána ze staré školy dokáže být Scorseseho perspektivou brutální, komický i nostalgický v jednom momentě. Režisérův přístup je ještě víc reportážní a méně příběhový než v případě Mafiánů, na něž Casino navazuje. Třebaže jsou nyní ve hře vyšší částky a postavy nosí mnohem extravagantnější šaty (nevím, nevím, co by módní policie z nějakého bulvárního plátku poznamenala na adresu akvamarínových mokasínů), dojem, že jsme na tuhle exkurzi do rodinného podniku vřele vítání, přetrvává. Mimo jiné zásluhou opětovného obsazení Scorseseho matky. Psychopatický Pesci, sjetá Stoneová, suverénní De Niro, rychlé slovní výměny, dlouhé kamerové jízdy, dobové šlágry. Všechno je, jak má být. Jen by to nemuselo být celé tři hodiny, neboť film spíše rozšiřuje do epických proporcí, čím se Scorsese zabýval již dříve, než aby nabízel něco fungl nového. 80% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Satan, StarsFan, Mahalik, 6thSun

Debutující režisér Robert Sedláček jakoby sváděl vnitřní boj, který střídavě vyhrává „Sedláček - dokumentarista“ a „Sedláček - vypravěč fiktivního příběhu“. Dojem z maximálně věrohodného vykreslení jedné podobné komunity a vztahů v ní fungujících, ruší nejasné problesky z minulosti a nakonec nepřinášející uspokojivou pointu. Laciné odhalení z poslední minuty, přidané snad aby se neřeklo, budete nejspíš tušit dlouho dopředu. Není to nijak extrémně rušivý element, samotného mě nepodbízivý styl vyprávění po pár minutách zcela vtáhl a některé typické scénáristické kličky a vedlejší dějové linie jsem bral jako možnost blíže poznat jednotlivé postavy, ne vždy sympatické, avšak hodné zvýšené pozornosti. Podobné snímky obvykle stojí na hereckých výkonech, ač Pravidla lži disponují pár vizuálně pěkně řešenými scénami (hlasování), není tomu v jejich případě jinak. David Švehlík si jako nově příchozí právem nárokuje nejvíce pozornosti, společně s nim jsme zasvěcováni do pravidel fungování skupiny, společně s nim poznáváme ostatní postavy, které postupně přebírají – když ne hlavní, tak určitě – hlasitější slovo. Skvělí herci, které muselo nalákat něco jiného než symbolický honorář, nepříliš okoukané tváře, atypické role. Nevím, kolik scén bylo improvizovaných, ale syrovost jejich projevu v určitých momentech osciluje na hraně zmíněného dokumentu. Dojem „based on a true story“ umocňují také titulky o osudech hrdinů po skončení filmu. Jistě, ne všichni hrají s přehledem Budaře nebo Issové a některé dialogy, nepřekvapivě ty „filmovější“, malinko skřípají. Pravidlům lží lze vytýkat mnoho věcí – od absence souvislého vyprávění, přes délku až k nešikovné práci se symboly (házení sněhových koulí na sošku Ježíše) –, i s nimi před sebou však máme jeden z nejpozoruhodnějších předloňských počinů české kinematografie a hlavně opět český film, který není třeba hodnotit s přimhouřenýma očima jenom a právě proto, že je český. Apendix: Františkův moment, na který chce zapomenout, byl nezapomenutelný. 80% Zajímavé komentáře: Tosim, kiddo, choze, genetique, Mahalik, Fr

Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm… . Zvoní budík musím vstávat přitom bych ještě spal hodinu dvě alespoň pár minut kvůli povinnostem které plním s velkou nelibostí nemožné prudce vstávám točí se mi hlava musím si sednout nenávidím vstávání oblečení na záchod doufám že tohle bude šťastnější ráno že vyprázdním i střeva nevyprázdním samozřejmě ne spláchnout vstát otevřít zavřít zhasnout mechanicky čistím zuby pár tahů sem pár tahů tam omýt tvář vlažnou vodou vyhýbám se pohledu do zrcadla nesnídám nemám chuť nemám chuť žít jen hořký čaj žádný cukr nic sladkého obout se zamknout odejít zamknul jsem zhasnul jsem pořád pochyby nejistota nevíra v boha v autority ve spokojený život v sebe samého do autobusu se všichni tlačí jak o život nasrané výrazy kvap rychlost být rychlý rychlejší nejrychlejší a pak chcípnout tlačím se ke dveřím vystupuji do školy do práce kamkoliv povinnosti pachtění za úspěchem prázdné cíle proč dělám co mě nebaví nic mě nebaví nikoho nic nebaví tam a zase zpátky osm hodin v háji nejsem chytřejší větší lepší jsem pořád stejný odmítám být jiný nevím proč asi nedostatek odvahy čekám na zastávce zase plno tváří bez výrazu co jsme si udělali zpátky domů co doma nějaké povinnosti splnit povinnosti vynášení smetí jako jediná naplňující činnost a pak volný čas k čemu tolik volného času co s ním jít ven uvidět holku se kterou bych chtěl strávit zbytek života mít děti kariéru velkou televizi a pěknou rakev já naivní blb bez ambicí nic z toho se nestane nechci je tak pohodlné nechtít jít do kina přede mnou kretén které mi puštěným mobilem svítí do očí vedle mě druhý který chrastí popcornem a svému synkovi vysvětluje co se děje na plátně ani náhodou jít do restaurace kde chce nakvašená obsluha na otázku chutnalo vám slyšet jedinou odpověď upřímnost vymřela zkuste být upřímní a umlátí lžete podvádějte cpěte se dopředu využívejte svých známostí bible moderního věku vezmu si radši knihu a prokoušu se pár stránkami stejně po odložení na všechno zapomenu paměť zakrněla nenamáhám ji jsem líný necítím potřebu být jiný jíst zapomněl jsem zmínit jídlo něco k obědu hnusné ale vyhládlý žaludek to zaplní večeře něco si najít přežrat se a aspoň na pár vteřin být spokojený a hned nato mít výčitky svědomí mám depku dám si čokoládu mám ještě větší večer jako každý jiný lapnout před televizi nechat se vysát sledovat jenom z principu sledovat cokoliv až do úplného zblbnutí už je tma další série očistných rituálů další den v háji ten další bude stejný ulehám do postele a přemýšlím jinak na to není čas jediné logické řešení zůstává neměnné spáchat sebevraždu odejít a ničím víc se netrápit jak zbabělé jak srabské pro mne ideální ale co ostatní co lidé na kterých mi ještě pořád záleží nemohu zatím ne stejně bych to nedokázal vždycky se zastavím před cílem ať ten den konečně skončí KURWA!

Roy Andersson natočil nenásilnou, nepodbízivou moralitu. Film složen z více či méně souvisejících výjevů. Výjevů maximálně pochmurných, ale podobně jako Kafkova díla absurdních a vyvolávajících onen smutný smích. Nedokážu určit, jestli smích soucitu či smích pohrdání, každopádně jde o tu nejúčinnější prevenci proti zmagoření. Kdybych měl brát Písně vážně, neřku-li osobně, asi teď přemýšlím o nejméně bolestivých způsobech sebevraždy. V žádném případě to není zlý, zákeřný film, pouze – přes všechny ty náboženské a polosnové elementy prosakuje obrovský kus pravdy o lidech a o tom, jací jsou. A je to setsakramentsky nepříjemná pravda. Apendix: Můj nejoblíbenější „výjev“? Dav lidí, snad s vědomím blížícího se konce světa, tlačí na jakémsi nádraží za vypětí veškerých sil vozíky přetékající jejich hmotnými statky. Hlavně, aby nic nespadlo. 85% Zajímavé komentáře: Dan9K, Amarcord_1, Deverant, twerp

Srdce hrozí vyskočením z perikardu, místnost sytí pach potu, děsem ztuhlá bledá tvář není schopna vypustit žádné zaklení, jež se dere na jazyk, instinktivně si zakrývám krk, čekaje zrádný útok stokilové stařeny a v duchu odpočítávám vteřiny zbývající do definitivního psychického kolapsu. Tak fajn, přiznávám, že malinko přeháním, ale pravdou je, že takhle výživné pocuchání nervů jsem si dlouho nevychutnal a má vyklepanost (fakt vyklepanost!) po skončení mě jenom utvrdila v rozumnosti rozhodnutí být pouze svátečním divákem horrorů. Apendix: Scénu na půdě tvůrcům neodpustím! 85% (více) Zajímavé komentáře: Mr.Apache, Bluntman, HateBreeder, castor, petero, lakikaki

„Bůh nám změnil pravidla. A k našemu údivu jsme podle nich hráli“ Není s podivem, že nejvýraznější filmy usilující o dojem reálného záznamu skutečnosti pracují s nějakým neštěstím (Záhada Blair Witch, Monstrum). Lidé své nitro nejlépe odhalí během vyhrocených situací a navíc – je-li v tom násilí, je to divácky atraktivnější. Zatímco španělský [REC] plnil primárně funkci zombie hororu, teprve sekundárně funkci sociálně-mediální kritické sondy, u Deníku mrtvých od otce žánru je tomu naopak. Krom pár dobře načasovaných šoků, účinkujících jako prevence před vaším usnutím, George A. Romero nechce, abychom se báli, ale abychom přemýšleli. ___ Panika začíná kvůli fixaci společnosti na sdělovací prostředky. Televizním zprávám bezmezně věříme a když nám dávají důvod k panice, panikaříme. Zjevný je posun od slyšeného k viděnému, ale jinak se toho od Wellsovy Války světů tolik nezměnilo. První minuty jsou skutečně pojaty tak, abychom váhali, nešlo-li o mediální kachnu a není-li všechen ten chaos z velké části dílem lidské představivosti. O příčinách šíření nákazy nevíme nic, v zombie se možná dokonce mění každý, kdo zemře jinak než zastřelením do hlavy. A zabitých je hodně. Nejhorší noční můra unikla z říše fantazie, kde už ji lidé nedokázali déle udržet. ___ Veškerá populace se stává účastníky extrémního sociologického výzkumu a Romero s ještě větší škodolibostí než třeba v Day of the Dead představuje všechny rozměry lidského hyenismu. Vládu přebírají do rukou jindy (i v jiných Romerových filmech) šikanovaní černoši. Minoritní skupina v žádném případě nezahodí šanci být alespoň do konce světa skupinou majoritní. Studenti, kteří s pocity vítězů opustili své domovy, cestují zpět, myslíc si naivně, že budou přivítáni s otevřenou náručí. Cynický vysokoškolský profesor shazuje intelektuálskou masku a vybaven lukem přepíná do rambo modu. Pozoruhodné je chování kameramanů (jeden stálý a několik příležitostných). V nejabsurdnější scéně dva z nich pasivně přihlížejí útoku zombie na bezbrannou oběť. Kvalita a exkluzivita zaznamenaného pro ně má vyšší hodnotu než lidský život. Něco podobného se opakuje v závěru filmu. Jistá scéna vtipně kopíruje scénu ze začátku, kdy šlo pouze o realizaci studentského snímku. Ale vážně lze říci, že druhá verze je reálnější než první? Není film jako film? Z jistého hlediska nikoliv, ve druhé verzi pronásledovaná hrdinka nemá „lživou“ tmavou paruku a na okamžik ukáže poprsí, což vždycky svědčí o větší upřímnosti, ne? ___ Za největší slabinu Deníku mrtvých jsem původně chtěl (kromě angažování ochotnického divadla) označit přeříkávání většiny idejí filmu (co nenatočíš, jako by se nestalo) protagonistkou, která natočený materiál dodatečně upravila (velmi mazaný tah režiséra, který se nechce ani u podobného projektu zříct možností moderního filmového média) a jejíž film v podstatě sledujeme. Jenže vyřčení jedněch idejí dává prostor jiným a pak – něco jiného nám Debra říká „svým“ filmem a něco jiného Romero tím, že nám „její“ film ukazuje. Kdo je původcem které myšlenky, kdo je vůbec autorem? Těžko určit. Záleží na tom? ___ Záludnost filmů jako Deník mrtvých spočívá v jejich mimořádné podnětnosti, která mnohdy vede k objevování nezamýšleného, k hledání paralel a metafor vzešlých z hlavy diváka, nikoliv autora. Ale vlastně… proč ne? Romero nám dává k dispozici hřiště, je pouze na nás, k jak složité hře jej použijeme. Ta první mě bavila na rovině pudové i intelektuální. Jaká bude druhá, nedokážu odhadnout. Tím víc se těším. 90% Zajímavé komentáře: tombac, betelgeuse, Visáč, 2-Xtreme, Sobis87

Nositelé cen za celoživotní přínos se dojímají nad osudem největšího profíka mezi československými režiséry. Sice se dovíme, že si Frič odseděl pět měsíců ve vězení, že byl moc dobrým člověkem a svůj alkoholismus nedával na place znát, ale skutečně chceme tuto sortu informací slyšet o režisérovi více než osmdesáti mnohdy významných filmů? Těch pár nebulvárních, alespoň trochu hodnotných, byť nepřehledně řazených faktů, by vystačilo tak na 20 minut i s otravně dlouhými filmově-hudebními ukázkami. Raději než toto zoufalství doporučuji např. Fričovu legendu od Jaroslava Sedláčka v Cinemě ze srpna 2008.