verbal

Och. Po dlouhé době konečně opět svěží závan, tentokrát z luxusní kuchyně vysoké gastronomie. Podávají se s láskou a péčí připravované krůty, husy a slepice, všechny samozřejmě moderně bio, halal, a korektně multikultikulinářsky nediskriminované, a stačí si jen vybrat, jestli chcete sous-vide prso, stehno, prdel nebo karboše.  Vskutku originální, kapku bizarní, osvěžující a chytře sestavená receptura, která potěší nejen deviantní jedlíky či funoušky gastroporna, ale především všechny ty zamindrákované pipinky, které něco užírá. Historicky první banket, který mi skoro neznechutil ani ten prkenný neumětelský cigánský slizák Šebestián Stan. Čtyři plnotučné myšulínské hvězdičky!

A je to definitivní. Tímto se děda Nýsn, který se dosud z posledních sil ještě jakž takž snažil držet zteřelé hajzlové roury těsně nad žumpou lobotomizovaných pičočalamád pro šimpanzí výběhy, rezignovaně pustil a šouravě se vydal ve Wilišových stopách k Segalově hrobce. To, že se v posledních letech ze smrtelně nebezpečného kůl dedyho z prvních 96 hodin přetransformoval ve smrtelně patetického senilního dědka s mumulendovským morálním kodexem a sveřepě drží tuto sranickou linii, by mi po jeho posledních počinech až tolik nezanítilo vkus a nedonutilo mě uchylovat se až k těm nejžalostnějším výrazům mého šedesátisvazkového Slovníku explicitních filmově – teoretických termitů. Není to zjevně ani natočeno na ruční kameru za výtěžek týdenního kouření čuráků v nádražce a distribuuje to velké studio, které bývávalo alespoň z padesáti procent zárukou, že po zhlédnutí nezačnete žrát neoloupané banány, srkat jogurt nosem ani kopat s Farzekašovými za Telecum. Ne, vzepřít se svému naturelu i pracně vybudované pověsti upjatého slušňáka, co v životě neřekl sprosté slovo, mě, kurva, donutil především „scénář“ této monstrózně slaboduché pičidity. Zoufale napsaný i zahraný, oplzle debilní a až i pokojové rostliny urážející telenovelizovaný mentální moulinex, ve kterém děda Nýsn polovinu hrací doby pateticky ňuňá s obskurně kýčovitým fuckanem a tu druhou nudně dementně popajdává od ničeho k ničemu s nějakou totálně koženou prdelatou Negroameričankou se zjevným talentem od BLM, chovají se, jednají a mluví jako utečenci z útulku pro downy a dělají z FBI Federální Bandu Idiotů. A až je to přestane bavit, zachrání děda Nýsn zase úplně všechny, a hlavně xmrti otráveného diváka ze zoufalství odhodlaně už už přibližujícího žiletku ke svému zápěstí, tím, že největšímu padouchovi řekne: „Vzdej se, ty hnusný amorální padouchu!“. A padouch na to: „Tak jo, ty morálně dokonale ukotvený správňáku, čemuž nelze odporovat!“… střih, hudba z porna, děda opět ňuňající s kýčovitým fuckanem až za hrob, stmívačka, titulky, kontrola, jestli se vám neudělal rozštěp, a pak veliká úleva, že jste se u toho frustrovaně nezačali sebepoškozovat. Ale bylo to na hraně!

Ochrnutý latexový homopýr a cigánský transvestita pátrají po vraždícím psychotikovi, který v podstatě vykonává tutéž veřejně prospěšnou činnost jako tryskomyš, akorát to dotahuje do konce a ty prohnilé korupčníky jen nepřicvakne klepetama k radiátoru, nezmaluje jim držky sytě červenou rtěnkou, nedá jim na hollow jezdeckým bitchíkem a nezavolá 911. Poté, co nějakého pičuse napadlo dehonestovat Netopýrníka E-flekem, nastal evidentně trend osazovat jej i nadále nejtopornějšími nehereckými poleny Holého údu, čili viditelná spodní čelist slizkého Patyzóna trpí naprosto stejnou obrnou jako u jeho předchůdce, no a když, naštěstí zřídka, sundá tu masku na bondáž, jde opět o zcela srovnatelný kakofonický koncert mimické bezradnosti permanentního zánětu faciálních nervů. Zaplaťsatan to totální prkno aspoň trochu vyvažují opravdoví herci, zejména k nepoznání zpotvořený a jako vždy dokonalý Kolín, rozkokošně vyšinutý Pavlík Dano a samozřejmě legendární psychotický kuželkář Chesus Kvintána. Jako celek se pak v podstatě jedná o takovou tuctovou, jakože tmavou a sychravou detektivku na jedno použití s nehrajícím BDSM fetišistickým vyšetřovatelem trousícím guáno, veskrze anemickou, aby na to pustili i nejmladší degeneraci ožužlávačů leporel, a na poměry předchozích zaudioviualizovaných omalovánek i dost lacinou (Onen plesnivějící Godhaj natočili v Čikégu pod mostem a na Časovém čtverci, kam akorát narychlo naházeli víc bordelu). Detektivku, která z obyvatel Gothaje udělala tak trochu nesvéprávné čuráky, co při generální záplavě „logicky“ hromadně hledají úkryt jakože v „nejvyšším bodě“, a sice na stadionu. Obklopeném mrakodrapy!!! Podruhé už si to rozhodně nikdy nepustím, ovšem jako klad budiž přičteno, že ta brutální tříhodinová stopáž vcelku utekla, aniž by se má prdel podívala do středověku. A je to rovněž o třídu méně rakovinotvorné než jakákoliv novodobá neomarxistická oelasťákovaná bukviáda od Mrvelu. Co ale naplat, Kryštof s Kristiánem nasadili microchiropterální laťku tak vysoko, že jakákoliv další recyklace už bude při srovnávání navěky působit jako amatérské porno.

Něco, co má cenu, i když to má Cenu. Jakub Puškka je jednoznačným světlem na konci degenerativního tunelu dyslektické demence vesmíru ožužlávačů leporel! Pokud mu jindy přizdisráčské studio dovolí utrhnout se ze řetězu, okamžitě vystrčí holou prdel i prostředník na furtdokolové a tolik seriózní neomarxistické dementory Mrvelu i Dyslektického Cigána a nablije s neuvěřitelnou fantazií a až pankovou kreativitou sobě vlastní do překvapených rozštěpů slaboduchých slabikovačů bublin totálně neotřelou, vtipnou a svěží taškařici, do níž natuty neváhá promítat své perverze i mindráky a ve které s parodickou lehkostí rozmrdává na hadry všechny ty metroseksuálně pěstěné, vážně se beroucí, upjaté a sterilní megasprávsprávňácké superbuzny s elasťáky hluboko zařezanými v prdelích. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct, že „luxačně dekonstruuje bazální paradigmata homixového archetypu“. A tak tu máme Pissmakera. Ultimativní bojůvku škaredých, nesympatických, mantákovitých, vesměs otylých, místy vypatlaných, místy zamindrákovaných a částečně zHOMOgenizovaných divnolidí včele s až iritujícím prvotřídně prkenným a mimicky ochrnutým ovarovým krkem Cenou, která za zvuků nejhorších braků glamrokových transek sveřepě potírá invazi mimozemských lesních vil a jejich dojnici. A je to v celku i v detailech zase zvrhle zábavná a nesmírně inventivní úchylárna, ucelené defilé psychických a jiných cerebrálních poruch a historicky první seroš s natolik dokonale zvrácenou úvodní titulkovou sekvencí, že jsem ji ani jeden díl jako obvykle nepřetočil a s vinným potěšením nevkusného devianta si užíval každou sekundu.

Historicky první Texaská masárna, v níž je Kožoxicht veskrze sympatickým, kladným a společensky přínosným hrdinou, jemuž nelze než celou hrací dobu zarytě fandit! Do texaské prdele si to totiž v propagandistických dresech Netflusu a v příznačném elektrošrotu pošahaného, autistického hrabivě spekulantského pojeba tentokrát přihasila předpisově probuzená neomarxistická partička zdegenerovaných, bezohledných pamrdů, povoláním nefachčenkovské „hvězdy“ asociálních sítí, a to v korektně rasovém i genderovém složení: banda negrů, jeden ťaman, nějaké ty porážkové komparztrasky a dvě naprosto iritující, wykydpedicky přechytřelé a šeredné feminicticko - bolševické piče, nesmírně silné, angažované a uvědomělé to  juvenilní muženy, které by snad nepřeříznul ani ten nejzoufalejší námořník po pětileté cestě kolem světa. Ovšem Kožoxicht je frajer z jinačího těsta, otrlý, a navíc má motorovku! Tudíž je blažené až povznášející sledovat, jak tu kohortu civilizačně zpotvořených společenských parazitů osmdesát minut brutálně porcuje na karboše. Nic víc, nic míň. Kromě povrchní účelové demagogie, solidně natočeného explicitního násilí a obvyklého behaviorálního kokotismu všech zúčastněných od „scénáře“ nic jiného nečekejte. Takže to máme tři rudé pěticípé dolů za tupost a šíření levotočivé kulturní kokotporátní plísně, ovšem zase jednu nahoru za dokonale výstižnou scénu v autobusu, kdy nějaký ťaman s opět příznačně jabkovým mobilem v ruce tváří v tvář popuzeně chroptícímu stokilovému mazlíčkovi se staženou cizí držkou nalepenou na xichtě a nastartovanou zakrvácenou motorovkou v ruce arogantně pronese: “Try something and you are canceled!“ Načež jsou z něj dva až tři ťamani. Tak tak, vytahat ty mediálně agresivní kancelační kulturisty z bezpečí sebevědomých virtuálních ulit a řezat je, degeny!

Taxem si včera říkal, jestli se podívat na nový válečný počin Sojuzmultfilmu Nebo, nebo ne. Nakonec jsem si to já nebožák pustil a můžu vám sdělit, že pokud byste měli v divácké krizi podobné dilema, tak určitě, kurva, Nebo ne! Nebolelo by tolik, kdybych si místo toho třeba vrtal nebozezem pravé varle, nebo tak… Jedná se totiž o patetickou propagandistickou sračku pro kvocientně atrofované hospodyňky á la Pekingvůd o tom, jak hrdinní, morálně dokonale ukotvení, něžní, citliví a za všech okolností filantropičtí pyjonýři z Rudé armády, převzorní otcové, synové, manželé, bratři, kamarádi a soudruzi, bezelstně osvobozují tentokráte Sýrii od hnusných tenoristů z Alkájdy a jejich ještě hnusnějších amerických přisluhovačů. Asi 15 minut vcelku slušně vypadajících bojových scén tu většinu hrací doby plave ve strojeném žluklém výtoku jakože patriotistických a rodinných hovnot, scénicky i dialogově působících asi jako ta nejkýčovitější a nejdebilnější reklama na účinný odstraňovač skvrn ze srpů a kladiv, které k totální lobotomii schází snad už jen v chumlech těch prkenných árijských fuckanů ladně pobíhající žlutoskvoucí labradoři nebo v koších na prádlo povahově dokonalých a chápajících manželek všech těch sociálně angažovaných, veskrze obětavých, kosmeticky skvostně pěstěných a rozkokošně nagelovaných modrookých krasnoarmějců ležící měkoučká, svěže vonící a infantilně žvatlající plyšová mrdka - Klálíšek Azurit. A když zde teď vidím tu záplavu čtyř a pětihvězd, přemýšlím, jestli si taky neprohnat frontální lalok deseticentimetrovou jehlou, abych příště lépe zapadnul.

Tak přesně takhle, milí diváci, vám začne jebat, když na filosofické fuckultě vystudujete zbytečný tlučhubovský obor, etablujete se jako rádoby názorová autorita v ryze subjektivní kategorii a až do zchytření furt čumíte na artové sračky jiných psychotiků! Já, Mirka i Kokeš si tedy myslíme, že by si měl anabolický kůň Kamil místo toho maskulinního sebepoškozování nechat raději okamžitě přišít kundu, protože je to zcela zjevně labilní pypka, uvězněná v nesouměrném těle ovarového otyloně s povislýma kozama. Bylo by rozhodně přínosné, minimálně pro porovnání, kdyby v tom pan Mareček pokračoval a uplácal ještě portrétek tadyhle narcistního neomarxistického psychobukanýra, šikanovaného uhrovitého chcípáckého panice, pouťového müslitele a egopozéra Bludmana, který se zjevně cítí jako nadFila a z jehož zvratku, plného cizích termitů, jejichž význam cukrouš zase místy evidentně špatně vygůglil nebo pobral maximálně chápavými končetinami, čiší až hystericky žluklá závist i nenávist, že kolega pacient už má dokumentek, a on, takový piedestální psychokokokot nikoliv. Myslím, že z takového audiovizuálního souboje by Kamil jednoznačně vyšel jako zcela běžný, v rámci kategorie ufonských artových hnědopichů a feministů duševně jakž takž stabilní absolvent FF a reflektory doktorandů, shánějících nějaký fuckt výživný materiál na dizertačku z patopsychologie, by ihned ozářily mastnou, olupenou kštici Marka Slováka. Každopádně teď na chvíli žerty dovnitř a místo sázky nadsázku. Kamil působí jako vcelku skromná holka, za šulínka se v tom moc netahal, čili mám za to, že takto exponovat svou temnou půlku prdele pro něj pravděpodobně byla jakási perverzní forma terapie, která zjevně donutila dokumentaristu zneužívat diazepam, a tak sem tam zapomněl, kde skončil. Výsledkem ovšem je, byť trochu chaotická, z psychologického hlediska vcelku zajímavá, bezútěšná koncentrovaná depka s občasným zjevným zoufalým voláním o pomoc. Já vím, že časy jsou zlé, Kamile, ale až ti z těch bobulí uhnijou koule a dojebeš si klouby tak, že neuzvedneš ani igelitku z Kauflandu, přijdeš o jediné dva koníčky, z čehož tě furtdokolové čumění na Býčí šíji nevytrhne, a bude to jen horší. Tak příště místo dokumentaristy raději vyhledej psychiatristu.

Moretz versus Pičoid je zatím asi ta nejdementnější, nejnudnější a nejrasističtější rychlosračka Netflusu, jakou při plnění korektně inkluzního obsahu (žumpy) dosud vytlačil. Pomiňme onu nyní v každém druhém zvratku kokotporátně sugerovanou demagogii, že každá moderní bílá kůl dívka se náhle prostě nutně musí křížit s mouřenínem, asi aby společně vysemenili ty privilegované bílé zkurvence a dosáhli harmonie světlehnědého světa, v němž se už budou diskriminovat výhradně Asiaté a Eskymáci. Pomiňme i to, že androidí apokalypsu přežili z valné většiny jen pilíře společnosti, tedy altruističtí, vzdělaní, inteligentní, kulturně adaptabilní a citliví hnědoameričané, byť jich ve Spojených sráčích žije pouhých 13 % (tedy všech, nejen těch altruistických, vzdělaných, inteligentních, kulturně adaptabilních a citlivých), což je naprosto stejný výplach hloupého dobytka, jako nezvratně prokazovat účinnosti vakcín tím, že v nemocnicích leží daleko více neočkovaných, byť jich je jen 30 %. A tento nádherný multikulturní svět plný lásky a mumulendovských emocí, v němž by se 90 % privilegovaných bílých žen muselo do konce života prstit a zemřít jako staré panny, neboť na ně nezbyde černoušek, tedy pokud by se pokrokově seksuálně či pohlavně nepřeorientovaly na platné čle-ny/nky/novce společnosti bez privilegovaných, se rozhodli zničit hnusné bílé bezemoční androidiska. Pomineme-li tedy vše výše uvedené, co zbyde? Postapo made in Gestapo. Po sté vykopčený děj z mnohem, mnohem lepších a stádo ke kolektivnímu bezosobnostnímu přežvykování jetele neprogramujících filmů, zpotvořený do jedné trapné krátké honičky v lese s androidy postiženými běhavkou a sto navatěných lacině televizních minut nesmírně sofistikovaných a hluboce filosofických dialogů, nápadně připomínajících schůzi předáků Revolučního odborového hnutí na dole Lazy v Orlové pod odborným dohledem Uršuly von der Leyno. Čili další xmrti nudná, avšak lehce stravitelná a sugestivně poučná pícnina pro hovada.

Se šarmem, lehkostí a kreativitou sobě vlastní Matouš stále skvostně vyplňuje díru staré Brokolice, která netknutě zela prázdnotou poté, co bába z Bondáže udělala masturbační video pro starobince a pásové opary způsobující telenovelu. I tento koncert pro Ralfa a bandu houslí s vkusně ztřeštěnou alternativní konspirací vzniku První světové je parádně odsejpajícím a vtipným velkovýpravným akčňákem, plným svěžích a neotřelých nápadů a fantazie, který si dnešních pouhých 71% procent od zdejších nevkusných bukanýrů, artových rozumbradáčů, kvocientně strádajících hospodyněk a degenerativním konzumem vypláchlých, jednoduchých dětí rozhodně nezaslouží. Je to sice tak o šedý chlup z Barbařina ohanbí slabší než předchozí Královci, ovšem stále kreativní i exekuční nadstandard, dávající vzpomenout, že film nutně nemusí být z valné většiny jen lobotomizovaným digitálním mrdníkem či nástrojem účelového kokotporátního programování stáda k bolševicky kolektivnímu vědomí unifikovaně přežvykujícího spotřebitele a dokonale inkluzního, sterilního světoobčana bez páteře, osobnosti i kritického myšlení.

Technicky dokonalá filmařina! Famózně porežírovaná, pokamerovaná, nastříhaná, výpravně i scénograficky vypiplaná do nejperverznějších detailů a skvěle zahraná. Tedy až na koženého metroseksuálního manekýna Bredlyho, jehož finální smích byl krystalicky čistou ukázkou mimicky ochrnutého polena, které před kameru evidentně prorejdily výhradně hbité prsty nadržených školaček a frustrovaných hospodyněk. Co je to vše ale, kurva, platné, když obsah tvoří hňupovité šestákové melodrama s přiblble zkratkovitou a zcela očekávanou pointou, jehož zápletka i vyvrcholení by možná vystačily na sice taky nezajímavý, ale alespoň hutný půlhodinový kraťas. Šestákové melodrama, které egoisticky nad sebou masturbující režisér doplácal veskrze nudnou a z převážné části úplně zbytečnou vatou až k nehumánním stopadesáti minutám. Dokážu sice pochopit jeho deviaci, kdy mu nepochybně ztvrdne, jakmile někde uvidí cirkus, kolotoče či jiné atrakce cigánské spodiny, týrající zvířata i lidi, ovšem v tu chvíli naprosto ztratí zábrany i jakýkoliv soucit s divákem a soustředí se jen na sebeukájení. A to se přitom místo kupení rádoby poetických a romantických noárhoven mohl v pohodě pořádně zaměřit na mentalistické triky manipulace mentálů, na nichž de fuckto příběh stojí a které pro samé audiovizuální pičičandy pro pamětníky jen povrchně naťukl asi tak na úrovni Jolandy, utírající si od vepřového sádla mastné prsty do tarotových karet. Tudíž tu máme již třetí po sobě jdoucí film dříve mnou tolik zbožňovaného Viléma Býkovského, při kterém mi narostlo vole, zvrásnila se mi kůže, zkornatěly tepny, otráveně jsem cvrnkal panenku do porcelánové hlavy, zoufale troubil s jeleny na tom obraze nad kredencí a měl jsem neodolatelnou chuť skáknout si zasmrdět na poštu do fronty na důchod. Čímž jej přeřazuji do kategorií otylých chovatelek koček za zenitem, audiovizuálních teroristů a uspávačů hadů a už ho ani trochu nemiluju, kokota kýčovitého.