verbal

Tak přesně takhle, milí diváci, vám začne jebat, když na filosofické fuckultě vystudujete zbytečný tlučhubovský obor, etablujete se jako rádoby názorová autorita v ryze subjektivní kategorii a až do zchytření furt čumíte na artové sračky jiných psychotiků! Já, Mirka i Kokeš si tedy myslíme, že by si měl anabolický kůň Kamil místo toho maskulinního sebepoškozování nechat raději okamžitě přišít kundu, protože je to zcela zjevně labilní pypka, uvězněná v nesouměrném těle ovarového otyloně s povislýma kozama. Bylo by rozhodně přínosné, minimálně pro porovnání, kdyby v tom pan Mareček pokračoval a uplácal ještě portrétek tadyhle narcistního neomarxistického psychobukanýra, šikanovaného uhrovitého chcípáckého panice, pouťového müslitele a egopozéra Bludmana, který se zjevně cítí jako nadFila a z jehož zvratku, plného cizích termitů, jejichž význam cukrouš zase místy evidentně špatně vygůglil nebo pobral maximálně chápavými končetinami, čiší až hystericky žluklá závist i nenávist, že kolega pacient už má dokumentek, a on, takový piedestální psychokokokot nikoliv. Myslím, že z takového audiovizuálního souboje by Kamil jednoznačně vyšel jako zcela běžný, v rámci kategorie ufonských artových hnědopichů a feministů duševně jakž takž stabilní absolvent FF a reflektory doktorandů, shánějících nějaký fuckt výživný materiál na dizertačku z patopsychologie, by ihned ozářily mastnou, olupenou kštici Marka Slováka. Každopádně teď na chvíli žerty dovnitř a místo sázky nadsázku. Kamil působí jako vcelku skromná holka, za šulínka se v tom moc netahal, čili mám za to, že takto exponovat svou temnou půlku prdele pro něj pravděpodobně byla jakási perverzní forma terapie, která zjevně donutila dokumentaristu zneužívat diazepam, a tak sem tam zapomněl, kde skončil. Výsledkem ovšem je, byť trochu chaotická, z psychologického hlediska vcelku zajímavá, bezútěšná koncentrovaná depka s občasným zjevným zoufalým voláním o pomoc. Já vím, že časy jsou zlé, Kamile, ale až ti z těch bobulí uhnijou koule a dojebeš si klouby tak, že neuzvedneš ani igelitku z Kauflandu, přijdeš o jediné dva koníčky, z čehož tě furtdokolové čumění na Býčí šíji nevytrhne, a bude to jen horší. Tak příště místo dokumentaristy raději vyhledej psychiatristu.

Moretz versus Pičoid je zatím asi ta nejdementnější, nejnudnější a nejrasističtější rychlosračka Netflusu, jakou při plnění korektně inkluzního obsahu (žumpy) dosud vytlačil. Pomiňme onu nyní v každém druhém zvratku kokotporátně sugerovanou demagogii, že každá moderní bílá kůl dívka se náhle prostě nutně musí křížit s mouřenínem, asi aby společně vysemenili ty privilegované bílé zkurvence a dosáhli harmonie světlehnědého světa, v němž se už budou diskriminovat výhradně Asiaté a Eskymáci. Pomiňme i to, že androidí apokalypsu přežili z valné většiny jen pilíře společnosti, tedy altruističtí, vzdělaní, inteligentní, kulturně adaptabilní a citliví hnědoameričané, byť jich ve Spojených sráčích žije pouhých 13 % (tedy všech, nejen těch altruistických, vzdělaných, inteligentních, kulturně adaptabilních a citlivých), což je naprosto stejný výplach hloupého dobytka, jako nezvratně prokazovat účinnosti vakcín tím, že v nemocnicích leží daleko více neočkovaných, byť jich je jen 30 %. A tento nádherný multikulturní svět plný lásky a mumulendovských emocí, v němž by se 90 % privilegovaných bílých žen muselo do konce života prstit a zemřít jako staré panny, neboť na ně nezbyde černoušek, tedy pokud by se pokrokově seksuálně či pohlavně nepřeorientovaly na platné čle-ny/nky/novce společnosti bez privilegovaných, se rozhodli zničit hnusné bílé bezemoční androidiska. Pomineme-li tedy vše výše uvedené, co zbyde? Postapo made in Gestapo. Po sté vykopčený děj z mnohem, mnohem lepších a stádo ke kolektivnímu bezosobnostnímu přežvykování jetele neprogramujících filmů, zpotvořený do jedné trapné krátké honičky v lese s androidy postiženými běhavkou a sto navatěných lacině televizních minut nesmírně sofistikovaných a hluboce filosofických dialogů, nápadně připomínajících schůzi předáků Revolučního odborového hnutí na dole Lazy v Orlové pod odborným dohledem Uršuly von der Leyno. Čili další xmrti nudná, avšak lehce stravitelná a sugestivně poučná pícnina pro hovada.

Se šarmem, lehkostí a kreativitou sobě vlastní Matouš stále skvostně vyplňuje díru staré Brokolice, která netknutě zela prázdnotou poté, co bába z Bondáže udělala masturbační video pro starobince a pásové opary způsobující telenovelu. I tento koncert pro Ralfa a bandu houslí s vkusně ztřeštěnou alternativní konspirací vzniku První světové je parádně odsejpajícím a vtipným velkovýpravným akčňákem, plným svěžích a neotřelých nápadů a fantazie, který si dnešních pouhých 71% procent od zdejších nevkusných bukanýrů, artových rozumbradáčů, kvocientně strádajících hospodyněk a degenerativním konzumem vypláchlých, jednoduchých dětí rozhodně nezaslouží. Je to sice tak o šedý chlup z Barbařina ohanbí slabší než předchozí Královci, ovšem stále kreativní i exekuční nadstandard, dávající vzpomenout, že film nutně nemusí být z valné většiny jen lobotomizovaným digitálním mrdníkem či nástrojem účelového kokotporátního programování stáda k bolševicky kolektivnímu vědomí unifikovaně přežvykujícího spotřebitele a dokonale inkluzního, sterilního světoobčana bez páteře, osobnosti i kritického myšlení.

Technicky dokonalá filmařina! Famózně porežírovaná, pokamerovaná, nastříhaná, výpravně i scénograficky vypiplaná do nejperverznějších detailů a skvěle zahraná. Tedy až na koženého metroseksuálního manekýna Bredlyho, jehož finální smích byl krystalicky čistou ukázkou mimicky ochrnutého polena, které před kameru evidentně prorejdily výhradně hbité prsty nadržených školaček a frustrovaných hospodyněk. Co je to vše ale, kurva, platné, když obsah tvoří hňupovité šestákové melodrama s přiblble zkratkovitou a zcela očekávanou pointou, jehož zápletka i vyvrcholení by možná vystačily na sice taky nezajímavý, ale alespoň hutný půlhodinový kraťas. Šestákové melodrama, které egoisticky nad sebou masturbující režisér doplácal veskrze nudnou a z převážné části úplně zbytečnou vatou až k nehumánním stopadesáti minutám. Dokážu sice pochopit jeho deviaci, kdy mu nepochybně ztvrdne, jakmile někde uvidí cirkus, kolotoče či jiné atrakce cigánské spodiny, týrající zvířata i lidi, ovšem v tu chvíli naprosto ztratí zábrany i jakýkoliv soucit s divákem a soustředí se jen na sebeukájení. A to se přitom místo kupení rádoby poetických a romantických noárhoven mohl v pohodě pořádně zaměřit na mentalistické triky manipulace mentálů, na nichž de fuckto příběh stojí a které pro samé audiovizuální pičičandy pro pamětníky jen povrchně naťukl asi tak na úrovni Jolandy, utírající si od vepřového sádla mastné prsty do tarotových karet. Tudíž tu máme již třetí po sobě jdoucí film dříve mnou tolik zbožňovaného Viléma Býkovského, při kterém mi narostlo vole, zvrásnila se mi kůže, zkornatěly tepny, otráveně jsem cvrnkal panenku do porcelánové hlavy, zoufale troubil s jeleny na tom obraze nad kredencí a měl jsem neodolatelnou chuť skáknout si zasmrdět na poštu do fronty na důchod. Čímž jej přeřazuji do kategorií otylých chovatelek koček za zenitem, audiovizuálních teroristů a uspávačů hadů a už ho ani trochu nemiluju, kokota kýčovitého.

Konečně se Dítětův slavný hrdina a věhlasný čistič zapadlých prdelí amerického středozápadu dočkal adekvátního zobrazení. Tedy alespoň co se konstituce týká. Dvoumetrové nabušené hovado tentokrát nepředstírá stodemdesáticentimetrový sájentologický zachrap Tomík, ke kterému museli jako komparz složitě vybírat samé trpajzlíky, aby se necítil tolik méněcenný, a každou chvíli ho hledat někde hrdě stojícího pod stolem. Ovšem co do výrazové oduševnělosti, tak tam zvolený gorilí neherec kapku zaostává a spíše připomíná takový ten „hloubavý“ typ, co si pro pandementní jistotu udělá doma antigenní test, načež s hrůzou zjistí, že je těhotný, a co při jakékoliv konverzaci jednou za hodinu nakrčí čelo, prošťourá si rypák a řekne „gogo“, než toho Dítětem popisovaného pologeniálního analytika a detektiva. Ale jebat! Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „abstrahujme od paradigmatické interpretace fikčních charakterů“. Jedná se totiž o veskrze slastně brakovou staroškolskou zábavičku, svižnou, akční, přímočarou, brutální a se všemi těmi klišovitě roztomilými kudrlinkami přesně tak, jak to mají mazlíčci rádi. A vzali to kluci pěkně od Dětských začátků, tedy od Jatek, tudíž doufám, že máme před sebou dalších 24 sezón (pomineme-li už spatlaného Tomíka a povídky) vinného potěšení z dob, kdy byl svět i film ještě nebolševický a v pořádku.

Měsíc hapal! S rostoucím věkem je Rolo čím dál tím úchylnější senil, který je nám ve svém nejnovějším Dem-Fi (Dement Fiction) počinu schopen s vážnou tváří naspídovaného Verna (a patrně škodolibým smíchem uvnitř) v kosmickém věku naservírovat následující teorii (téměř doslova): Uvnitř měsíce běhá v obřím kole macatý křeček, čímž jej udržuje na orbitu. Ovšem jen do té doby, než se ne až zas tolik mimozemská a ne právě přátelská technoentita rozhodne zahrát si planetární kulečník, trefí bílou kouli nanotágem pravou falší tak, aby tu modrou jen lízla a poslala ji o buzer někam do prdele. Tedy vlastně do černé díry. Z toho křečka namístě jebne, přestane pohánět a lidstvo v hajzlu. Tentokráte kupodivu žádné ukájení se nad hvězdotřpytným praporem, žádné pateticky srdcervoucí integrační projevy prasidenta Spojených sráčů, naopak se všichni hlavouni okamžitě zašijou do bunkrů a jebat, tudíž záchrana planety spočine na bedrech vyhořelého a jak jinak než neprávem zneuznaného kosmonautisty. Ten spolu s vyžraným konspiračním fritérem od Mekdonalda a z posledních sil zoufale balzamovanou Bobulí, předsedkyní amatérského spolku NASA na částečný úvazek, vytáhnou z muzejní garáže rezlý devadesátkový raketoplám posprejovaný nápisem „Jebat měsíc“, dotáhnou ho málem za kombíkem na Keneverl, sami natankují, nakopnou, bez jednoho motoru s ním vyhřeznou do kosmu, polámou kulečníkářům tágo, nahodí křečka EMPéčkem, ten hned šlapáním v kole vrátí měsíc na jeho oběžnou dráhu a lidstvo zas až tak posraný den nakonec nemělo. To je ale retardovaná pičovina, co? Ovšem retardovaná pičovina od mistra katastrofických katastrof, sveřepě jedoucího dlouholetou linii pompézního škváru, tedy sice už kapku vyždímaná, avšak opět spektakulárně udělaná, poháněná standardizovanou devadesátkovou kýčovitou patinou a hlavně!!! půl filmu v upjatých pastelových elasťácích smrtelně vážně nementorující labilní náctileté mentály k diverzitě, bezpohlavnosti a bezpáteřnímu neomarxistickému pokrytectví. Zatím asi nejhlubší Rolova lobotomie, ovšem pořád ještě vinně potěšující a s fantaskní brakovou nonšalancí sarkasticky seroucí na hlavu všem vymatlaným pětkovačům Spájdrgejů i artovým hnědopichům. P.S. Jelikož Karlík Švestkáč nemá s Kryštofem Švestkáčem ani Amandou Švestkáčovou nic společného, asi jej nelze osočovat z protekce. Účast takto mimořádně ochrnutého prkenného kopyta ve velkofilmu mezi skutečnými herci proto jednoznačně přisuzuji jeho patrně famózním felačním schopnostem a obřízkám přívětivému měkkému patru.

Jakožto naprosto vhodná charakteristika tohoto škvárku se mi celou dobu projekce honily hlavou slova Mika Pattona, kterými na koncertech skupiny Faith No More obvykle uváděl plíseň Midlife crisis: „This one is for all with hemorrhoids tonight“. Prostě prvoplánově kýčovitá kokotinka o partičce hemoroiďáků, kteří dělají pičoviny, aby je tolik nebolely a aby je tolik nebolelo ani to, že s nimi dvacítky chtějí píchat už jen za prachy. Ovšem kokotinka, kterou se vcelku podařilo udržet mimo přitroublou trapnost tuzemské produkce pásových oparů, i mimo zoufalého prostituta Langmajera, a obsadit čtyřmi fajnovými, sympatickými opravdovými herci, tudíž vám to, kluci, to řitní krvácení, poruchy erekce ani zvětšující se temenní lysinu a kouty nijak zvlášť nezhorší.

Skvěle Rydlym porežírované, retrovyňuňané do posledního osmdesátkového záhybu na fiží, všeobecně fantasticky zahrané výkvětem staroškolského herectva, dokonce i ta slizká neherečka s čurákem Lejdy KvokKvok s povislýma kozama, zoufale maskovanýma pušapkama, jede bomby, přičemž vypadá jako z reklamy na Martini, a žužu Žared si střihnul snad nejdokonalejší kreaci své kariéry, skoro na Osrala, jenže není negr, tak asi utře. Ale! Limitace ne zas až tolik dramatickými skutečnými událostmi o excentrické famílii labilních polobuzen, enormně tyjících z prodeje brutálně předražených a docela hnusných homohader cigánské šlechtě a snobským pičusům s kompulzivní potřebou prezentovat mezi ostatními degeneráty svůj majetkový statut, měla za následek vcelku nezáživný a enormně dlouhý scénář bez možnosti procpat do něj jakéhokoliv lidožravého mimozemského pamrda či šermujícího Démona, tudíž to nezheterogenizoval a nezesvižnil ani sám velký Rydly a uplácal v podstatě jen nudnou rutinérskou telenovelu o popkulturně vyhajpovaných pošahancích.

Bolestivé a zasloužené zakončení Středoškolského buzikálu, v němž se zoufalý neumětel a prkenný sliZac hodinu a půl jen tak opaluje do melanomova uprostřed australské pustiny, přičemž jej kolem občas pobíhající smečka hladových dingů jako vždy přehrává na celé čáře. S nějakým opravdovým hercem by ta neinventivní pásová scénáristická pruda možná byla o řitní chlup snesitelnější, ovšem takto je to akorát vinné potěšení pro sveřepé pánské kolonoskopery, co xmrti rádi lačně pozorují sliZaca na solárku, a pro nudofily, kteří se dokonale zabaví třeba i sáhodlouhým upřeným sledováním, jak jim na slunci odpařujou póry.

Velmi kulantní, na poměry našich lůzrů a hnojů až unikátní homokládovina o charakterově pokřivené, bezpáteřní buzně, která hladce rozdělila zdejší tlučhuby na základní dva tábory – nadšeně pětkující neomarxistické teplomety, kteří se v tom odporně homofobním světě, málem vyvražďujícím a nesnesitelně diskriminujícím princezny s ohryzkama, jakože „konečně veřejnoprávně dočkali něčeho natočeného bukanýrem, v hlavní roli s bukanýrem a o bukanýrech“, a sveřepě odpadující pravotočivé šosácké teplostrachy, kteří viděli „buzeratské odpornosti, prý až porno, nechutnou propagaci LBGT+DDPPP a prý dokonce i multikulturalismu, kterýžto HNUS!!! nemá absolutně co dělat na jimi měsíčně nuceně sponzorovaném médiu!“. Docela neprogelovaná prdel na tom celém je, že tato opravdu scénáristicky originální až sqostná, zábavná a skvěle natočená i zahraná minisérie v podstatě ukazuje, že fanatičtí levičáci jsou ti nejhorší zmrdi z nejhorších a ústřední řiťopich je prvoplánově vyobrazen jako natolik slizká, odpudivá a bezcharakterní mrdka, že by ho nevzal do mlýnu snad ani Jirka Hromada jako cvičný terč. Každopádně tady neváhám, ač z trochu jiných - seksuálně nedezorientovaných a neideologických pohnutek, nonšalantně přehazuji růžové boa kolem krku a s afektovaným „tssss“ na rtech vrtíc prdelí se bodově přidávám ke zdejší homoklice. Jen bych, hošššy, až tolik neleštil nad hereckým projevem té Ciciny. Typově to byl sice trefně vybraný hnusáček, ovšem jakožto směroplatný homoseksualista v jednom kuse teatrálně až hystericky přehrával.