verbal

Nejkokomičtější evendžr je zpět, aby opět odhodlaně střežil klidný spánek slaboduchého světového pubestentstva a několika mentálně slabších skorogerontů. Vždyť co může být více inspirujícího a hlubokomyslně zábavnějšího, než vyteplený jeliman v hvězdotřpytných elasťácích a morálním kodexem Mirka Dušína, co si vždy při sveřepém zachraňování světa nasazuje na xicht masku na bondáž?! Jako člen Ligy fekální spravedlnosti Kikásu by byl dokonalý, avšak jako „seriózní“ homix je vskutku k popukání. Přitom obvyklý, dementně sériový scénář - superhrdina, stejně mocný pazdrát, zrada, pomsta, pateticky vítězné vyvrcholení za pět minut dvanáct, a jde jen o to, kdo tam narve více efiksů… - by bez problému umožnil nahradit Prvního Gangbangera alespoň někým trochu kůl, aniž by si toho kdokoliv vůbec všiml. Mohla z toho být príma čtyřka Ajronmena a toho trapného homodebila klidně mohli nechat dále hnít v mrazáku nějakého Růzveltova bunkru. Ale americká tradice je asi holt americká tradice. Je to sice o poznání méně xblití, než nadmíru odporná burgerovská agitka prvního dílu, nicméně i tak mi není jasné, co slíbili velkému Bobíkovi, aby si v tomhle kurvil kredit. Asi exhumovanou, vypreparovanou hlavu Póla Ňůmena.

Panta rhei pomrdej aneb Absolutní meganámrd dvakrát neuplácáš. Po ultimativním, naprosto dokonalém a velkolepém vybíjení komárů v jedničce dostal velšký pastevec orangutanů přidáno a všichni příznivci lidoopího fistingu napjatě čekali, co z něj vyleze tentokrát. No, je to rozhodně řidší a více hnědé. Místo další nekompromisní vybíjené začal zpychnuvší Garet ukájet své skorsesovské ambice, ňahňat se ve Volavkách a Skrytých identitách, a tím pádem už Auvajs tolik nebolí, protože jej narouboval do stokrát omleté klišovité bajky, jenž by se dala s úspěchem nazvat „ Přičmoudlý Leonardo umí karate“. Ale ruku na pytel, ač je toho pošťuchování v té dvou a půl hodině tentokrát docela poskrovnu, je opět fantastické, brutální a téměř neuvěřitelně natočené. Takže kdyby se méně žvanilo a více adidas, nezajistilo by to sice indonéského Putraoskara, avšak spokojenějšího verbala určitě.

Nikdy, ani v těch nejstrašnějších nočních můrách, jsem si nedokázal představit, že jednou uzřím něco, co může posunout už tak zrůdné hranice Tvajlajtu ještě hlouběji do páchnoucích kliček tlustého střeva. Mezi nekulturními, slaboduchými hovady už tolik populární žánr „Jang end restles koksakrs“ získal zcela novou dimenzi, dimenzi, která smrdí gangrénou, vzniklou šťouráním se špinavými nehty ve zhnisaných ranách po kousnutí homopýra. Dimenzi, co se nachází až daleko za už tak vzdálenými krajními mezemi naprosto bezduché debility. Nevěřím, že k tomuto svinstvu existuje jakákoliv knižní předloha. Pokud ano, měli by nechat autorku včetně nakladatele okamžitě bolestivě vykrvácet, protože si teď paní Majerová musí připadat jako Hemingvej. Tak si to opět trochu shrňme. Hlavní hrdinka, mimochodem ultranesympatická, přehrávající, zpruzená piča, které jsem měl celou dobu chuť šlápnout na xicht okovanou podrážkou, je Tapír. Tedy vlastně Thapýr, abych přesně dodržel terminus technicus pseudomykologické plísně, vykultivované pouze za účelem rádobymysteriózního čvachtání náctiletých emokrav. A náš milý Thapýr studuje kakademii plnou tak skvostných homopýrů, že proti nim i Patyzón vypadá jako prudký heterák, ve které zrovna houstne stolice, protože se zlí Oioiové rozhodli prudit mírumilovné Morgoie. Neštěstí je tu také sličný a charakterní rumunský gymnasta Popescu, který všechny chrání a jemuž může Thapýr romanticky usilovat o věneček, a to i navzdory nepřízni upjaté ředitelky Komanečiové. Oioiové však příliš neotravují, asi zrovna někomu pijí krev v jiné pičovině, a tak má holka spoustu času pořádně to na něj rozbalit, přičemž může své kroky dokonale rozebrat se svou nejlepší kámoškou, morgoiskou princeznou Takyvulvou. Celou dobu tedy bloumají po chodbách a trousí dialogy, které by duševně zdravá, sedmnáctiletá dívka nevzala do huby ani po koňské dávce THC a sem tam předvedou karate, za nějž by se nemusel stydět ani Hrošík liberijský. Nic víc, nic míň. Prostě dokonalý zástupce komerčně vyhajpovaného homožánru, po jehož shlédnutí/přečtení musí každý soudný divák/čtenář několikrát bolestivě praštit hlavou do zdi, aby se ujistil, že se mu to zvěrstvo opravdu jen nezdá. Takže, je-li vám více než dvanáct inteligentních let, lajkli jste onu údajnou „knihu“ nebo ohodnotili toto bezprecedentní svinstvo více než jednou hvězdou, je u vás téměř devadesátiprocentní předpoklad dalšího patologického vývinu a následné společenské neprospěšnosti, tudíž byste měli být ohleduplní a okamžitě se zabít. Nejlépe stylově tak, že si nahryznete zápěstí a vysajete se dosucha. A nebojte se, u samosajů nehrozí, že by se posléze proměnili v ještě většího debila!

Zábavný a vizuálně strhující dvouhodinový závod v tom, zda dříve vyvrcholí Jenda Sníh do lůna škaredé a ušaté patricijské dcerky nebo Vesuv do Pompejí. Pozor bojler, sopka vyhrála, Honzík nesmočivší zkameněl. A samozřejmě, tento film je opět určen výhradně tupému plebsu, který nikdy nepozná, že mu byly hozeny prosté výbuch a hry, a jenž ve své omezenosti v oddychovém akčňáku prostě není schopen postrádat hlubší psychologické prokreslení postav, jejich důkladnější sociálně filosofické interakce, dějové metafory a jinotaje, které tolik nutí hloubavého a citlivého diváka zamýšlet se u sledování nad mystérii všehomíra, a v neposlední řadě rovněž pregnantní režii některého z velikánů filmového umění. Takže vy, co neočekáváte černobílou antickou tragédii až rozkošnicky líně se převalující v neomaleně precizních, mnohoznačných magmatických výprcech saturnského verše či daktylského hexametru, se pobavíte jako já, no a vy, ostatní hlavonožci, jděte do prdele. Pardon, to byl jen roztomilý drobný přebrept. Chtěl jsem říct, že budete hrubě zklamáni.

V jedenáctém století nevykazoval akutní zánět slepáku jakékoliv recidivy, protože progresivní léčebné metody matičky církve obvykle vedly ke stoprocentnímu zpopelnění. Ona ta perorální medikace Otčenáše nebyla zas až tak účinná, a to ani v koňských dávkách, jak tvrdila tehdejší katolická Zentiva, a měla i docela nepříjemné vedlejší účinky. Například smrt. Křesťanská farmacie však měla v Evropě monopol a jakékoliv zpochybňování jejich osvícených preparátů zajistilo, že to se vám to slepé střevo už nikdy nezanítí, protože jste byli opět preventivně zpopelněni. Globální kruhová léčba žehem se velmi ujala, a jestliže jeden zatoužil po kvalitní apendektomii, musel po svých dofunět za Ghándím až do nemocnice Bagdád Houp. Pokud nebyl zrovna nablízku nějaký ten zarytý fundamentalista, co by se obložil morovými vředy a vyhodil někde na tržišti, Alláh to tehdy zas až tak nežral a vy jste měli docela slušnou šanci, že vám ten kus trávícího traktu někdo za pomocí zubů a nehtů opravdu vyndá. Náckovská produkce si zase jednou moc hezky vytřela Holyvůdem prdel. Je to opravdu nepatetická, velkopanská a strhující podívaná, po níž se chce jednomu blít, když se podívá, co za sračky dneska nacpou do kin, a má příšernou chuť provést řediteli Bontonfilmu středověkou vasektomii tupým nevydezinfikovaným žabikuchem, protože tak dlouho ignoroval tento skvost. A teď se běžím pomodlit, začalo mě totiž píchat v pravém dolním kvadrantu.

Ano, je to natolik neoriginální, nudné a utahané, až z toho místní samozvaní hororoví gururové opět nepokrytě Oculují. Mělo to být pro mě dostatečným varováním, nedbal jsem a to mám z toho. Plagiátorský bubu blábol o lidožravém zrcadle, plný otravných a otřepaných ocultistických halušek, co se vleče bolestivěji než přepečlivá rektoskopie, která ve finále odhalí akorát tak zanícený hemoroid. Mělo se to jmenovat Ovulus, hrůzou by z toho znovu zapadla snad i ostravským visionářským gynekologem tak nespravedlivě vysterilizovaná cigoška, která v pětadvaceti vrhla do našeho sociálního systému už šestého temného společenského parazita.

Jakmile je jednou Ťaman v kleci, nevyšroubuje jej odtamtud ani Yan Tlesk-Acch! Třicetikiloví zabijáci v této fantasy ukazují, že jsou schopni v pohodě vyhrát i mezinárodně obsazený turnaj v Mixéru Mentálních Analfabetů, v němž by jim kterékoliv z těch devadesátikilových pokérovaných indoevropských hovad, ze kterých vyzařuje nespoutaná inteligence skoro stejně jako z dobrotivě moudrého obličeje hokejisty Ovečkina, orvalo na zemi všechny bambusové výhonky dříve, než by vůbec stačili zjistit, že nemají čím zaklepat o tatami. Ale to není zdaleka vše. Těch zápasů ligy Mimořádně Mozkově Atrofovaných je ve filmu poskrovnu, zbytek přemrštěné stopáže je kantonská snaha o šikmookého Rock-y-ho V. na pomerančích a se smaženými nudlemi, při kterém místo Tygřích očí vyhrává nějakou čínskou barovou zpěvačkou monstrózně zpotvořený Zvuk ticha, za který určitě nezaplatili tantiemy. Vše zalité tunou toxického patosu ze Žluté řeky, a tak si nakonec náš vychrtlý obstarožní rýžožrout vyboxuje nejen prestiž ve stádě makaků, ale také opatrovnictví nad šikmookou nesympatickou žačkou s prořízlou držkou, jejíž matce z toho fracka hráblo. No, nejedna čínská hospodyňka se u toho dozajista píchne dojetím do prstu při vyšívání pruhů na originál exportní teplákovce Adddidddas. **

Někdo se nám evidentně pokoušel o nové Mizery, někde cestou mezi scenáristou a hajzlpapírem se to kapku zvrtlo, a vznikli z toho trapní Čuráci. Až dodnes jsem si myslel, že vrcholem nejtrapnějšího afrofekálu je Lórencovic Marťas, avšak očividně jsem mu velmi křivdil. Za toho ultradebilního, krpatého, kakaového pygmeje Hárta jsem se styděl snad víc, než kdybych se v pravé poledne uprostřed letní sezóny řídce a smradlavě vysral do bazénu nejrušnější městské plovárny. Ale mohu se mýlit a mít jen zvláštní sysel pro tumor. Kdo ví, čemu jsou schopni se chichotat harlemští zfetovaní negři a vypatlaní rapeři, že ano. Nicméně teď mě úděsně mrazí z toho, s jakými tupými hovady jsem zde spoluzaregistrován! Viděl jsem tu dokonce i nějaké čtyřky a pětky! Až příště dostanete chuť se zase tolik nasmát, neváhejte a mi napište do pošty. Za sto třicet korun českých na osobu (V pondělky mají děti a Mongolové slevu!) si klidně napatlám xicht krémem na boty a přijedu vám na zahradu vytlačit hutného, hnědého trpaslíka, pročež se vy a celé vaše rodiny skoro zadarmo dozajista umlátíte smíchy, dělám při tom totiž děsně lekrační obličeje a nesmírně žertovně u toho prdím. Prostě to bude dokonale hustá Lay Down kokomédie a ani se nebudete muset trmácet do kina.

Po Lidských stonožkách další hnisavý kandidát na Zlatý mokvavý vřed festivalu Patologického perverta, který zdejším narušeným filům, fágům a lálum evidentně opět pomohl od erektilní dysfunkce. Vždyť co může být vkusnějšího, estetičtějšího a více inspirujícího než devadesát minut v reálném čase sledovat pomalu postupující nekrózu a dekompozici nějaké odpudivé krávy se všemi těmi rozkošnými, vzrušujícími maličkostmi jako například odlupování shnilé kůže, vytrhávání zubů z tlejících dásní a nehtů z rozbředlých lůžek a dalších velmi detailně podaných dobrůtek. No, nechtěl bych vidět vaši lednici. Hodnotit opět nebudu, jsem však neochvějně přesvědčen, že cokoliv nad tři je na hospitalizaci, nejlépe do jedné polstrované cely s panem Falardó, kde byste si mohli vzájemně ukazovat ohnívající přirození a házet po sobě červivýma hovnama.

Kdo by to kdy řekl, že se na nás nejbrutálnější černotumorná taškařice roku vyžidí zrovna z Exegypťany tak spravedlivě okupovaného palestinského území. Velké překvapení. Tady šly opravdu všechny obřízky stranou, servítky se přišívaly zpět na nekompletní pyje a nejeden ortodoxní judaista se musel z tohoto krvavou krkovičkou obloženého macesu nepochybně rozpačitě drbat jadem v pejzech. No, jarmulku dolů, milí okupanti. Vypadá to, že se napětí na Blízkém východě trochu uvolňuje, konečně se přestáváte brát tolik vážně, jednou třeba také uznáte, kolik Turci nepopiratelně vyvraždili Arménů a možná se s takovou dočkáme i nějaké té izraelské krejzykomedie z Osvětimského resortu. U tohoto opravdu vytříbeného kousku jsem si užil snad i více zábavy než Hisballah s raketami Scud!