verbal

Jeden by od Elitního jednotkáře čekal krutopřísnou, brutoakční poctu osmdesátkovému fenoménu. A ono hovno. Nebýt to prznění klasiky, jednalo by se o příjemně plynoucí, chytrou sondu do psychických pochodů toustovače, co dříve býval grilem, a těžce se s tím smiřuje. Jelikož si to však otírá celuloid o Ferhovenovu klasiku, je nutno směrem k současnému Holyvůdu opět flustnout hustý, z paty vytažený kritický chrchel. Smutný Fňukal ex machina se více než očekávaným nekompromisním potíráním detroitské kriminality tentokráte zabývá spíše ňuňáním se svým synáčkem a manželkou, která prudí kde koho, aby mohla mít svůj mixér doma hned vedle mikrovlnky, a to mu přitom Omnicorp k jeho plícím a hlavě ani nepřišil titanové čtyřrychlostní pětadvaceticentimetrové Robodildo! Ale třeba bude mít verze 2.0 nějaký ten hárdverový apgrejt. Zatímco si tedy vynucovač zákona hraje na Robomanžela, negři v Detroitu v pohodě dělají bordel, přičemž jim v tom zkostnatělá legislativa nedokáže zabránit. Příznačné. Doufejme tedy, že v případném pokračování našemu plechomasitému hrdinovi někdo vydylítuje svědomí, morálku a sysla pro rodinné hodnoty, nebude mít nějaké to psychotrauma z nepromazaných kovových implantátů a akční divák se konečně dočká pořádné deratizace.

Přemilí buzeranti, pokud je mi známo, není dle poslední novely Trestního zákona pohrdání kakaošťouchy trestným činem, přečinem, ba ani přestupkem. Dávám proto svůj svobodný, demokratický názor všanc podruhé a pokud jej tu zítra nenajdu, rozpoutám internetovou heteropolemiku o škodlivosti válcovitých předmětů v mužských rektech. Budu-li zde opět utlačen nějakou čtyřprocentní guerillou naparfémovaných maskulínů v růžových županech, přestanu se zde cítit komfortně, nechám tuto HOMO stránku definitivně zteplat a v kariéře budu pokračovat v Cinespuru. Tam jsou teplouši daleko tolerantnější. ***** „Leze, leze po železe, nedá pokoj až má léze“. Normální buzny! Můj postoj ke kakaofilům, tranzistorům a jiným princeznám je vesměs ambivalentní. Pokud se nesnaží strkat prsty a jiné předměty do mých intimních zón, bývám smířlivý, dělám si z nich většinou lekraci a naprosto nekonfliktně je nechávám opečovávat si vzájemně otvory. Kapku problém však mám s tím, pokud na mě začnou z televize hystericky ječet, jak jsou normální a jaká jsem nemoderní, nehomopatická zrůda a homofob, když tu jejich čurákovanou nepovažuji až tak za zcela přirozenou. To pak mám chuť poslat je do prdele, kam tedy naturálně patří, nedočkavě vyhlížím dobu, kdy už konečně ta společenská liberalizace nastane ve všech odvětvích sexuálních anomálií a jeden bude moci beze studu, předsudků a veřejně majetnicky poplácat po prdeli svou sněhobílou ovečku na nejbližším Zooprajdu. Tedy vlastně beránka, prcat ovečky je přeci normál už teď, žijeme přeci v moderní době. A tak se nám zase jednou semkl výkvět hereckého buzerantstva, Marek Rufalou, kterého asi zlákaly homopříplatky za choulostivé muchlování s žužu Bůmrem, a Robertkovic Julča, co je kůl a empatická za všech okolností, aby pro anál HBO zdokumentovali pohnutou dobu, kdy ještě řiťopichové neměli na lubrikačním gelu zrovna ustláno a začal je kosit neznámý hněv Heteroboha jménem HIV (Heterogod Infective Vengeance). A je docela zajímavé, jak to ty buzničky podaly. Na jedné straně skučí, jak je k nim a oné infekci establishment lhostejný, na straně druhé bez zaváhání ojedou na homotéce patologicky pohublého, kuckajícího frajera hustě posetého hnědočervenými skvrnami, ačkoliv dobře vědí, že tu něco řádí. Jako heteráka by mě tedy vlézt na hnusně olezlou pipku nenapadlo ani po dvouletém půstu, a to by vůbec nemusely kolovat zvěsti, že se kolem šíří slepičí mor. Ale jsou prostě jiní, tak to respektujme, že ano. No, ale ruku na rektum, tato dvouhodinová buzniáda je přinejmenším excelentně zahraná, první polovina plná romantických homohrátek a análních dobrodružství i docela obstojně odsejpá, a až v té druhé se to zvrhne v obvykle nudné, kýčovité a patetické homolkaní, že někomu pošel klystýr, protože promiskuitně brázdil i nedůvěryhodné konečníky. A Šeldn zůstane už navždy Šeldnem. Ač se sebevíc snažil nechat vyniknout svou přirozenost, musel jsem se pořád smát a neustále jsem čekal, kdy nějakému hošššanovi autisticky zaklepe na dveře: „Penis, ťuk, ťuk, ťuk, Penis, ťuk, ťuk, ťuk, Penis, ťuk, ťuk, ťuk….“ Vidím, že mé hodnocení je tu jako první hetero, takže si před nákupem filmu ještě počkejte, až se přidá i někdo další z těch devadesáti šesti procent a celková známka klesne z přehřátých 82 na střízlivých 50, kam tato angažužovaná homoagitka zaslouženě patří. Pro ty z vás, kteří by se toužili i nadále rozněžňovat, uvádím vášnivý verbal‘s dajdžest z „1000 filmů a seriálů, které musíte vidět, než zařvete na rupturu konečníku“: Krotitelé čokohadů, Romeo a Julián, Lovec hemoroidů, Jak jsem posral vaši bradku, Návrat růžového kapustňáka, Hnědá míle, Han Montán, Termonátor, Vrchní, prdni!, Jizz in Bieber: Never say vrrr, Cesta do hlubin študákova rekta, Gay Erection: This is ass, Registrovaný se závazky, Dobyvatelé kakaových bobů, Princezňák ze mlejna, Vykouření z věznice Shawshank, Gilmorovic hoššy, Marečku, podejte mi péro, Čas pro buznění, Prstění jehňáků, Tanec s klky, Sněhurák a sedm prcalíků, Dvanáct rozněžněných mužů, Kladivo na homoděje, Společnost mrtvých buzníků, Ducháček to za řití, Kramer versus Kramer, Gajťáci, Zoufalí registrovaní partneři, Kakaové oko, Dowsnova sněť …………. Fuj Fuckers: Back and Forth, Někdo to rád horké, Koule, Fimfárum Jana Wericha, Po hlavě do prdele, Glee a Hery Potrat: Všechny díly.

Dáááámy a pááánové, vítejte na velkém finále ultimátně ultimativního turnaje ve smíšeném bojovém neumětelství a válení tuda bez rozdílu vah. Máte-li také Místo Mozku Atrapu, jste tu dnes večer naprosto správně. Ale dost řečí, pojďme k našim dnešním brutálně brutálním borcům a borečkům. Po mé pravici stávající žampión, sto devadesát pět obřích centimetrů, čistých sto deset kilo pokérovaného svalstva, deset let mlácení, kroucení a páčení otyloňů v kleci, devět set devadesát devět zápasů, devět set devadesát devět KáÓ, třicet dva mrtvých, čtyřicet ochrnutých, padesát dva kvadruplegiků, deset slintajících huhňalů, mimořádně charakterově pokřivený a mentálně zaostalý, všemi fanoušky obdivovaný - Vy-pa-tla-nýýýýý Skinhééééd! Pod mou levicí urputný vyzyvatel, sto padesát nedomrlých centimetrů, třicet kilo kosterních pozůstatků i s botama, pokročilá skolióza, xicht nesympatický tak, že byste mu do něj nejraději zasadili řepu, jednou strašlivě zmlátil portorikánského vozíčkáře, v deseti dělal rok karate, v šestnácti absolvoval čtrnáct dní vytíraní hajzlů v dóžu a plné tři týdny sedlehů u Majkla Bína, který chtěl asi na stará kolena zkusit komedii v kimonu, pomstychtivý, odhodlaný, fyzikou pohrdající a naprostý správňák - Ka-ra-téééé Kokóóóót! No, snad ani nechtějte vědět, jak to nakonec dopadlo, potrhali byste si smíchy stehy tak jako já!

Jáchym Fénix je zženštilý homoromantik, o kundu tedy zavadí jen stěží, a tak se rozhodne vyprcat svůj operák. Ony ty Vindousy Dvanáct už mluví SEKSY ženským hlasem, i neplatné operace v tom nejlepším přestaly produkovat jako na běžícím pásu, a tak Jáchym nevidí žádnou překážku, proč jim nerušeně virtuálně neolízat klástry. Sajbrmrdanice je z toho řádná, Jáchym a jeho pravačka jsou nadšeni, softvér vrní cyklickými kryptoorgasmy a nezaznamenal kupodivu ani žádné výrazné chyby vnoření. A tak se stane, že se stodvacetiosmibitová platforma a zbuznělý samotář do sebe bezhardiskově zamilují. Algoritmus je něžný, citlivý, má porozumění pro Jáchymovo nitro a ten navěky touží být se svou asemblerovou láskou onlajn a romanticky ji držet za kernel. Ale jak už to ale v opravdovém, reálném životě bývá, po čase se to onehdy náruživé virtuální honění stane sportem, ta kdysi milá, chápavá a skromná bitsamička se změní v panovačného krávoida, a náš ubohý Jáchym zjistí, že zatímco on spí, nevěrný operák někde po internetách oprcává nějakých dalších šest set podobných úchylů. No, v takové situaci by přeci žárlil každý mačo, chytil tu cybernevěrnici za nejcitlivější proceduru a drsně s ní vymetl celé cé plus plus. To Jáchym ale ne. Ten je děsně empatický a senzitivní, místo toho se rozpláče, všechno ji odpustí, ale jeho vindousy se z toho pocitu, že provedly nepovolenou operaci v modulu fuck32.dll už nevzpamatují, ukončí se a zoufalstvím se zformátují. A náš smutný bájný pták se vrátí zpět do šedi popela všedních dní ke své pravici bez hlasové stimulace. Zajímavé, originální, avšak úmorně předlouhé a zoufale ukecané. Spajk by měl zase začít hulit.

Mkfrlejn, kujón jeden, konečně překročil svůj stín a vymedvídkoval dokonalé humory. Abych zabránil dalším exotickým müslitelům v kurvení zdejšího hodnocení, vymyslel jsem jednoduchý test, který determinuje, zdalipak jste už zralí na tento typ laskavé lekrace nebo byste se měli nadále syndromaticky hihňat výhradně u romantických kokomédií s Dženyfer Anyston a opěvovat tu hnisavé, debilní taškařice Setha Rogena. Tak, zamyslete se nyní krátce nad pojmem „mastné krámy“. Pokud jste se zasekli pouze u uzenářského řetězce, pak jste nepochybně přesně tím prudérním sebestředným kokotem, za nějž vás okolí právem považuje, a nepomůže vám, ani kdybyste si na spánek přiložili všeléčivou sojku a nechali si proklovat lalok. Vy raději zůstaňte ve svém upjatém a bigotním světě a místo tohoto si raději počkejte, Až vyjde měsíc nebo jiná „duchaplná“ smaženice, při které si intelechtuálně poprskáte fiží. No a my, ostatní, co jsme se s kamennou tváří v pohodě dopracovali až k olejovité menstruaci, zapomeneme jen na okamžik, kdy Bárny nasral panu Tau do buřinky, směle si zapětkujeme a budeme příjemně naladěni z toho jemného, vytříbeného, milého, něžného a neskonale citlivého humoru, co tak rozkošně pohladí po šulínku každého nenapravitelného romancynika. A „Přilož si na to sojku“ by mělo okamžitě zlidovět.

A ja sy řykal, že sem teho cypa už kajsy viděl! A on je to ten skurveny pirat. A bo se to menuje podobně jak ta vyražka, co se mi minuly mněsyc zrobila na kulach, rozhodnul sem se sy to tak jakože pracovně přemenovať, aby sem se se furt něškrabal, jak sy na to vspomenu. „Sparou eks Mašyna: Truhla mrtfeho mi muže…“. Fajne, no ni? Taxe, kurva, překladaju nazvy, co zni jak dyjagnoza od psychyjatra, aby temu našynec rozumněl! A navic mi to „eks“ vždycky přyevokuje moju milovanu Rez z Božkova. Ale dosť klinu, poďme fundovaně k dilu samemu, bo není čas, pyčo. Tuš, Hanys ma Depku. Je to tym, že ma doma břytku staru, a tak rači furt lapi na tych internetach a vymyšli pyčoviny, něž aby musel čuměť na ten jeji pysk. Imrvere duma nad tym, jak by se jakože narval do teho laptopa, asy kvuli temu, aby moch sjíždět ty pornače na vlastnu skuru a ne jen tak zbuchdarma bacať Waltra u monitora. Pak ale kděsi uhryzně kus Litviněnkoveho sendviča, a je synek kompletně v pyči. Pry Polonyjum, kurvy pšontkovske, take svinske jedy vymyšlaju. A věřtě něbo ni, něž třyskně do kalendařa, taxe jaksy přysambaču do teho kompjutra naklaviruje, fištron jeden, a v tu ranu se z něho staně skurvysyn něobadany a začně robiť na internetach bordel. Vymysli jakesi švaby, kerych je vic jak v cyganskim baraku, no ale take, co něhryžu a místo toho spravuju solarne panely a z kdejakého krypla zrobi zfleku Teťysicovku, co by aji teho Arnolda trumfla. Stara s kamošem do něho syce huči, ať se na to vysere, ale Hanys na to jebe, bo je mu fajně a i vlastnu elektrarnu mu ty švaby postavili. A taka fotovoltajyka, to je dněska, kurva, byznis jak cyp, no ni? No, ale nakonec se ukaže, že to až taki skurvysyn něni, bo ve skutečnosti je to fajny synek. Tuš se na to všecko vyjebe, nakrmi do teho komputera aj tu svoju staru, i když je hnusna jak cyganske hrački a furt s čimsy otravuje, vypně štrum a strati se i s tu princeznu kajsi do řyti. Přyběh je to poučny jak sviňa, a hlavně ty kurduple, kere u tych internetu nonstop lapi, by to mněli viděť, aby čuli, že jak budu v jednym kuse tlemiť do tych Asbukuf a nic jiného něrobiť, tuš jim tež jebně v kuli a začnu vymyšlať pjerunstva a trancendetalni pyčoviny. Fajny film.

Film především pro ty, kteří místo té prsaté brunety ze čtyřky, co vždycky tak lascivně zavrtí prdelí, když jde s košem, raději s gustem ojedou své pečlivě garážované éresko, co vždycky tak lascivně zavrtí výfukem, když mu polaskají spínací skříňku. Pro ty, kteří místo čerstvé rybiny preferují očichávat motorové zplodiny a lubrikační gel používají k tomu, aby lépe vklouzli do rozkošně zarudlé, vilně se otevírající a tou nejjemnější kůží ladně obepnuté sportovní sedačky, prsty při tom jemně polaskali vnadné křivky ergonomického volantu, tvrdě tam vrazili jedničku, s blaženým zakvílením prodřeli gumu o asfalt a udělali si smutný osobák - necelých sedm vteřin. Přitom s tou brunetou by to v pohodě zmákli za pět. Ale co taky čekat od debilní počítačové hry pro motohoniče, že? A tak totálně nesympatický boreček naloží do děsně kůl Mustangu, jenž vypadá skoro jako vytuněná Oktávie, nějakou plasticky omlazenou Bridžit Džounsnovou, načež ho (Pozor, nikoliv ji!) položí na záda a brutálně rozmrdá. Ale to jen proto, aby mohl ihned přesednout do bezpohlavního Itala, jemuž se dveře otevírají frajersky nahoru, a za mohutného hnn, hnnn, hnnnn, hnnnnnnnnn předjel čtyři podobně vyteplená auta, porazil toho zlého, záporného a veskrze prohnilého řidiče, zajistil vítězství dobra a získal lásku Bridžit, protože někdo mu tu palubovku leštit musí. Jo, a málem bych zapomněl. Taky umožnil Majklu Kítnovi udělat ze sebe na stará kolena pěkného kokota.

No a co, že děj je tupý jako nůžky nabroušené potulným cigošem. No a co, že drsně údernou protidrogovou Urnu naplňuje popelem skoro sedmdesátiletý trilobit, na kterém visí kůže jako na švábovi s MiB a na krku má vytetovaný melanom. No a co, že jediné dvě ženské postavy vypadají jako čerstvě exhumované, mohly by závodně odpuzovat hmyz, plašit ptáky a strašit nezbedné děti, aniž by udělaly nějaký příšerný obličej. No a co, že jeliman z Avataru vypadá pořád jako buzna, i když si na bradce uplete francouzský cop. No a co, že nám závěrem udělali z Árního totálního debila. No a co, no a co, no a co! Je to přeci Děda Konan ilegal komando, volové!

Když se ostřílenému režisérovi, co dosud točil akorát tak klikou od rumpálu, dostane do ruky plagiátorský scénář nějakého asi prominentního narkomana, najme profesionálního kameramana s neuvěřitelně rozsáhlými zkušenostmi z natáčení detailních záběrů kundy své manželky na VHS ze zhruba dvaceticentimetrové vzdálenosti a dokonalého střihače, jenž má za sebou už celou řadu úspěšně upravených živých plotů v Malibu a dokonce i několik papírových deček. Tak, perspektivní štáb máme na světě, zbývá jen sehnat nějakou „věhlasnou držku“, která by se neostýchala přijmout na tělo napsaný „oscarový part“. Neuvěřitelné. K dispozici je dokonce sám pán Klec, jehož hvězda v posledních letech dosáhla stádia bílého trpaslíka a marně se snaží po segalovsku znovu expandovat v rudého obra účastí v kdejaké céčkové sračce. Ten bez váhání zvolí nový, šik experimentální účes alá člen předsednictva UV KSČ a stále více podobný na komisaře Derricka se vrhne po hlavě excelovat v tomto beznadějně příšerném a pičoidním rádobysryleru. No, a výsledkem je docela obyčejná buchta. Vně spálená, uvnitř bez náplně, ani zoufale vyhladovělý pes by to nežral. Další úspěšný krok k žumpě zapomnění, Mikuláši!

Na Hromnice vstanu a opařím se bordelem z vesmíru. Kdybych já byl stosedmdesáticentimetrovým scientologem a mohl si střihnout několikadenní reparátní opakovačku s neodolatelnou slečnou Emílií Tupou, vysral bych se okamžitě na všechny lidožravé mimozemské brouky, frajersky se opřel pravou rukou o nejbližší zeď, pravou nohu ležérně přehodil přes levou, zkušeně si odfoukl z čela imaginární melírovanou patku, sjel ji uznalým pohledem chovatele klisen a zkusil bych pro začátek s donchuánským úšklebkem samolibou pózu testosteronového klátiče: „Ahoj prdelko, zamrdáme?“ „Jdi do prdele, verbale!“ Hm, tak tudy ne, rána do hlavy, restart. Takže opačný extrém. Trémou svěšená ramena, prsty obou rukou nervózně přejíždějí přes palce až ke zpoceným dlaním, pohled nesměle fixuje špičky u nohou díky poraženecky svěšené uhrovité hlavě, třaslavá, zadrhávající fistule patřící otylému panici: „Dododobrý den, papapapaní Bluntová, momomohl bych vám, proproprosím, sáhnout na pppprso …. nenenenene, chci říct pppprst?“ „Odpal, leštile!“ Zase špatně, rána do hlavy, restart. Je čas vytáhnout těžší kalibr. Pohledem plným nešťastně nenaplněné touhy v němž se ještě stále zračí odlesky pohasínajících ohňů té spousty čarovných potlachů znějících něžnými a tolik citlivými songy bratrů Nedvědů se vpíjím do jejich blankytně modrých očí a zasněným, jemně modulovaným vokálem nenapravitelného romantika řku: „Emílie, drahá, pojď se mnou ruku v ruce kráčet vlahým letním podvečerem vstříc počínajícím červánkům, posledním planoucím slzám umírajícího slunce, a toužit, ať zítřek už nikdy nenastane!“ „Pojdi, mrzáku!“ Ups, opět vedle, rána do hlavy, restart. Tak ještě jeden zoufalý pokus. Kostkované kalhoty s puky, šik střižené sáčko krémové barvy, bílé ponožky směle vykukující z černých mokasín od Bati. Světácky smekám slamák, odhaluji černě dobarvované, pečlivě nagelované skráně a sugestivně úlisným hlasem kolonádního obšousta se z pod pěstěného kníru táži: „Slečno Emilko, zdalipak jste již někdy zkoušela pít Vincentku v leže a nahá?“ „Vrať se do hrobu, debile!“ A je to. Arzenál kompletně v hajzlu, nula skolených. Rána do hlavy, restart. „Kurva, já už teda fuckt nevím! Tak víš co, vyliž si jí sama, krávo nafrněná!!! Já jdu zatím sejmout ty červy.“ Výborný, zábavný film, plný plnotučných časomanipulativních vychytávek a Emilka by si ani nemusela sundávat to brnění!