verbal

Tento Drakula ze mě, mimo nekřesťanských sto padesáti peněz za lupen, vysál akorát tak poslední zbytky naděje na to, že zpoza oceánu konečně přijde něco, co není primárně určeno pro náctileté debily. A tak i potenciálně velmi nadějný příběh o brutálním cigánském turkobijci dorazil v podobě ubohého šestákového cajdáku, narvaného škaredým digitálním bordelem. Transylvánský Vlado aka Doktorovo varle, který je v análech vykreslován jako brutální tyran a nemilosrdný vrah, je zde stylizován do podoby fešáckého Lukáše Ívnse, citlivého a něžného patriota, kůl dedyho a sveřepého ochránce vdov a sirotků, který tureckou invazní armádu s rozkokošným vrčením umlátí netopýrem. Nepochybuji, že se nejedna otylá hospodyňka při pohledu na něj nechá po návratu ze Sinestáru zasněně narazit na kůl, byť pevně zavře oči a použije to tlusté, upocené a chlupaté hovado, s nímž sdílí domácnost, pročež to tady nadšeně opětkuje. Ale ten heterosexuál a historický hnědopich ve mně si po zhlédnutí takového vytvajlajtěného svinstva prostě musí klást otázku, jak ten ňuňu kníže, neustále obklopený vyvoněnými Turky a naondulovanými, dokonale vycíděnými vojvody s podmalovanýma očima, k té přezdívce „napichovač“ vlastně doopravdy přišel. Podle těch pár skrovných záběrů (Aby se nám dvanáctiletí smradi náhodou nebudili hrůzou!!) totiž na kůly nabodával asi jako neohrabaná jeptiška v německém amatérském pornu. A tak jediným světle temným okamžikem celé telenovely zůstává naprosto famózní kreace Karla Tance v roli dědy Nosferatu.

Jít do lesa vyjednávat s opicemi a vzít si sebou jen jednoho zakřiknutého negra a vůbec žádného ťamana, to je holý nerozum. Vzájemným nedorozuměním pak může vzniknout totální polízanice, kdy už před těmi přechytřelými primáty nepomáhá mávání banánem, ale jen emšestnáctkou. Teď nemluvím o Afričanech, tahle apokalypsa teprve přijde. Vůbec nechápu, jak se takové rasistické zvěrstvo mohlo dostat do světové distribuce a jsem velmi, ale velmi pohoršen! Okamžitě jsem odhalil režisérovu skrytě podlou a podvratnou vizi toho, co se stane, až se Zimbabwe spojí se Senegalem a Somálskem a společně se vylodí v Marsej, a to nejen podle toho, že nejzákeřnější šimpanz nápadně připomínal plukovníka Mugabeho! Přátelé, já říkám xenofobii jednoznačné „NE!“, Nelzona si rozhodně pošlapávat nenechám a ty čtyři dávám jen proto, že to bylo dobré jaxviňa a opice vyhrály! Samozřejmě, že jinak jsem neprodleně po skončení této nechutnosti kontaktoval svou právní zástupkyni Samkovou, aby spolu s angažovanými odborníky Uhdem, Kocábem a Džamilou ihned začali patlat nějakou šťavnatou žalobičku do Štrásburgu. Na Holyvůdu se prý v pohodě dají vysoudit doživotní sociální dávky pro celý Pandžáb!

Chození mezi náhrobky je k dokonalosti vymazlená Blockovka, strhující, temná, s katalogově úchylnými masouny a perfektně noárovým Nýsnem, které může dát méně než tři jen naprostý buzerant. Tedy pardon, zase ten roztomilý překlep, chtěl jsem samozřejmě říct „jen fantasticky hloubavý a nesmírně erudovaný filmový kritik“.

Tak to máme několik upištěných pipek a psychicky labilních kokotků, jednoho latexového gumofouna z půjčovny, červenou lampu, reprák, co při tom bordelovém nasvětlování bude dělat „bzzzzzzz“, nějakou barabiznu v lese a další otřepaný, nudný až debilní scénář Vyšisovaných bratrů. No, velkolepá produkce kompletní a můžeme směle točit! Všude se pak najde nějaký páreček Korpičů a jiných blahoslavených, co tohohle thirdhandového Ítýho pro nejpomalejší děti zajisté plně docení

Jen úchyl jako Cronenberg dokáže natočit film, po jehož skončení je i nehloubavý divák schopen sáhodlouze přemítat. Bohužel jen o tom, jak asi smrdí hajzl po zatuchlé Juliáně Vřesové, která by už v žádném případě neměla před kamerou odhalovat ani svůj krepovitý krk, natož celou frontální zombí, nebo kdyby poslední humanoidní štěrbinou na Zemi zůstala „spanilá“ a ke všemu svolná panna Vašíkovská, nezvítězil-li by z důvodů nezdeformované sexuální orientace na celé čáře raději nějaký fešácký samec tapíra. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že je Holýúd plný jeblých incestních zrůd, nelidsky vyšinutých herců a Patyzónů, kteří stoprocentně musí platit felací za to, aby je někdo šoupnul na plátno, avšak Davča to prostě umí podat a obsadit tak, že má pak jeden nejen neodolatelnou chuť posrat svou nejbližší souložnici, ale také si už v životě nepustit žádný americký film, byť by se jednalo o přírodovědný dokument o trampotách agáve. Kdo ví totiž, co může být ten vypravěč za hovado.

Hilárie Labuťk trpí na Západě nepřekonatelným svrběním a zoufale shání drbátko. Je sice hnusná, ale zato piča, a tak jí pohrdne i ten nejsmradlavější kovboj. Zoufalá farmářka se tedy rozhodne tu touhu trochu vyjezdit, a proto se uvolí pohnat tři šílené krávy z náručí manželů do baptistického blázince tety Strýpové. Na cestu si sbalí kromě urputného odhodlání, pramenícího z té sexuální frustrace, i nějakého senilního dědka, aby měl kdo ty krávy krotit. Výlet je to dlouhý, Nebraska nehostinná, a tak naše hrdiny potká neuvěřitelné množství ukrutně strhujících patálií, jako například zima, horko, optimální teplota, prach, vítr, sníh a skoro jasno. A jednou dokonce, a teď se podržte, kolem nich normálně i rychle projedou Indiáni!!!! Ty z vás, kterým jde z takových bestiálně akčních dobrodružství mráz po zádech, a utrpěli by předčasným prozrazováním ještě větší psychickou újmu, upozorňuji, že následující text obsahuje bojler! Jízda nejízda, asi tak ve třech čtvrtinách Hilárie opět začne hárat, zoufale nastaví i dědkovi a traumatizována tímto romantickým zážitkem si hodí mašli, pročež ji má do krajnosti otrávený přihlížející sto chutí následovat. Tomáši Li Jonáši na stará kolena už dočista jeblo a začal patlat existenciální westerny se spoustou mrtvých. Diváků! Co u toho tutově pojdou nudou.

A tak se zrodil Smørrebrød western aneb Šílený Mikymaus konečně dostal pořádnou akční roli. A dokonce tentokrát Madsovi ani trochu, zaplaťodin, Netuhne Valhalla, takže žádné vikingské halušky ani hodinová rozjímání nad mrtvým kojotem, po nichž by beznadějně klesla i ta nejtužší nadměrná očekávání. Jen čistý, surově syrový zápaďák, plný nejnespravedlivějších nespravedlností, padouchů prohnilejších než chrup bezdomovce, katalogově ustrašených přizdisráčů a Evky Zelené s prořízlou držkou v nejužvaněnější roli její dosavadní kariéry. Nad něčím takovým by si i Kája Máj zlomil péro, okamžitě nechal bandou Šošonů brutálně skalpovat svého hrdinu s neuvěřitelně umytými vlasy a začal psát první díl ságy pod názvem „Mads, bledý džentlmen“. Doufám, že ten drakkar s nemytými válečníky, vystrkujícími u pobřeží Losích Andělic holé prdele na nápis Holýúd, jen tak neodpluje a ihned chci dvojku „Ropa na Stříbrném jezeře“!

Tak schválně, jestli jsem to dobře pochopil. Draftuje se ragby zpotvořené pro negry a tlusté lopaty. Jedničkou má být nějaký sličný metrosexuál, který je prý úžasný. Kostěj jej chce, ale bohužel letos netahá solviny z klobouku jako první. Naštěstí mu brnkne nějaký strejc s Arizony, který první je, taky sice chce sličného metrosexuála, ale vlastně jej nechce, protože vyvádí nějakou skvělou fintu, a tak své prvenství vytrejduje s Kostějem za tři budoucí roky jeho prvních tahů. Kostěj je tedy v první lajně, má metrosexuála v kapse a doma v Klívlendu, ale nakonec si jej stejně nevybere, protože také kuje jakési fikané pikle. Poté Kostěj brnkne chlápkovi do Bostnu a vytrejduje s ním své následující tři toky druhých tahů tak, aby se ve druhém kole dostal před strejce z Arizony, co mu předtím pustil toho metrouše. No, a pak už není nic jednoduššího, než znovu zavolat strejci z Arizony, metrosexuála mu vrátit a vzít si zpět své první tahy v následujících třech letech. Kostěj, zdá se, vyhrál!! Nemá sice metrosexuála, kterého chtěl, ale vlastně nechtěl, protože mu nepřišli kluci z týmu na narozky, ale místo něj má nakonec dva negry za cenu jednoho a navrch nějakého, prý tutového, kopáče. Že zvítězil, to jsem poznal lehce, všichni křičeli „hurá“ a plácali ho po ramenou. Prostě piss of kejk, finta zřejmě vyšla, akorát jsem na to čuměl jako hajzlbába na kvantovou rovnici. Ti kulturně zdegenerovaní čuráci už jsou evidentně schopni udělat telenovelu i z binga pro downy. Ale jinak film je to pěkný, takový barevný, samé letecké záběry stadiónů a tak….

Poté, co ugrofinský funebrák Arpád Huňády dokonale pohřbil Predátory, rozhodl se, že tentokrát konečně zakope i Metallicu. To je ovšem daleko chvályhodnější, protože ta chcípla už v roce 1991 a od té doby jen tak zbůhdarma hnije na výsluní a smrdí. Epitaf se mu povedl vskutku mistrně a pohřeb je to opravdu tragický. Pět tisíc smutečních Kanaďanů, kterým museli, předpokládám, zaplatit, aby si přišli unyle zahrozit na těch dvanáct, ano, doslova dvanáct jediných a důkladně otřepaných hitů za celou téměř třicetiletou existenci kapavky. Hitů, které se dají mnemotechnicky shrnout do jednoho souvětí tak, aby si je po tisícím omletí konečně zapamatoval i každý obstarožní, mentálně pomalejší plešatější dělník s předlouhými pozůstatky mastných vlasů na temeni: „ Jednoho Mistra Pupků Nic jiného nesere, než když Vstoupí Písečník, ten Plíživý zmrd, co ve Zlatém opojení Trefí vypínače, Sjede blesk, načež Baterce Zazvoní hrana a …. samozřejmě Benzín a Spravedlnost pro všechny! No, jeden jsem možná trochu Neodpustitelně vynechal, ale ten na obřadu nehráli. Málem bych zapomněl, že je to vlastně i truchlivý akční film! Géza totiž do toho, až trapného, roztleskávání arogantního Hetfílda namixoval „fantastický a famózní“ příběh o tom, jak jde nezpochybnitelný syn úchyla ze slavného filmu Okno z ložnice Metalice pro náklaďák a zažije při tom spousty všelikých nevšedních dobrodružství. Například jízdu v dodávce, pár „naprosto smysluplných“ výtržníků, jezdce s kladivem a halušky. Velmi hluboké a s pointou originální jako kufřík z Palpfikšnů. A tak jediným zapamatováni hodným momentem v tomto ubohém paskvilu je výkon sympatického Larse za tympány. I v padesáti bije jako králíček Enerdžajzr. Jinak opravdu smutný konec a nezbývá, než pateticky zvolat „Metallica je mrtvá, ať žije Megadeth“, a ze srdce popřát kapele: „Odpočívej v pokoji!“. Tedy vlastně „Rest in dz rum!“, aby mi rozuměli a já zároveň všechny ohromil, jaký jsem brilantní polyglot.

Luk chtěl být tentokrát ve svém díle hlubší než obvyklý Mariánský příkop, a tak hodil do kopírky Všemocného a rozvinul wykydpedický blábol o využití pouhých deseti procent kapacity do přísně vědecké, generově vyhraněné akční studie, co by bylo, kdyby měly slepice mozek. Výsledkem je nudný, hloupý a hnusně natočený zvratek, jemuž k „naprosté dokonalosti“ chybělo už jen asi tak čtyřicet dalších, po zuby ozbrojených a na všechny strany střílejících, agresivních ťamanů. Jako, myšlenka to není špatná, to rozhodně ne! Znám pár tymolínových krasavic, co jsou kapacitně s bídou tak na dvojce, a bylo by rozhodně velkým přínosem pro lidstvo, pokud by se daly něčím vydrogovat alespoň k pětce. Uvedu příklad. Kysličníková pipka se nabídne, že, mimo jiná čtyřková rozptýlení, také uvaří oběd. Přejete si guláš. Vzorně přikvačí i s nákupem, pustíte ji tedy do kuchyně a věnujete se u televize lahváčům nebo jiným ryze vědeckým výzkumům. Po hodině usoudíte, že je tam již nějak dlouho, a jmete se zkontrolovat, jste-li stále pánem situace. Naleznete ji ponořenou v Papinově přístroji stojícím na lince, jak brunátná v obličeji a s urputným funěním obepíná dlaněmi kus krvavé flákoty a usilovně do ní zatíná prsty. Na, v této situaci jistě ne neopodstatněnou, otázku „Co děláš, pičo?“, si jen neuroticky odfoukne neposedný pramen blonďaté kštice z oka a vzdorovitě odpoví: „No, co asi, kurva!? Dusím hovězí! Přesně podle receptu!“ Vidíte! V životě každého muže jednou nastane okamžik, kdy je čas hodit špagety do vroucí vody, vykopat Skarletku ze dveří a po jídle raději ošukat tu kližku, protože s ní máte stoprocentní jistotu, že si post coitum i inteligentně popovídáte.