verbal

To Píár je fuckt mocná zbraň. Dokonce tak mocná, že pokud ji vezme do ruky nějaký opravdu zkušený Negrogébls, dokáže udělat i z huhňavé, vymaštěné, feťácké, agresivní a společensky nebezpečné poloopice děsně kůl charaktera a pomalu čokoládového Taťku Tereze. No, povím vám, nevěřícně jsem kroutil hlavou a čuměl jako Holyfíld na svůj sežvýkaný boltec, jak ta vybouchaná palice, snažící se vytřískat maximum ze své dávno mrtvé popularity mezi příznivci dunivých zvuků dutých hlav, s tumorem sobě vlastním nepokrytě šišlavě vtipkuje o tom, jak v ghetu mlátil, vraždil a okrádal lidi, fetoval a znásilňoval, načež celá Brodvej nadšeně a uznale zatleská vestoje a plačící Američané mu poplácávají po ramenou, protože měl úděsně trnitou cestu životem, ale jinak je to vlastně moc príma člověk. Holt Mistr světa v těžké váze prostě může být vymatlaný, asociální, animální dobytek, avšak zaslouží si neskonalou úctu. Docela rád bych viděl, co by Spajk Lí dokázal třeba s Hitlerem. Myslím, že s takovým přístupem by den po odvysílání na HBO kolem Tel Avivu exponenciálně stoupl prodej placek s nápisem „Práce osvobozuje“, a přitom to byl jen welterový malíř pokojů.

„Kéos máj áss“ aneb opět jsem nakoupil na doporučení ufonů z ČSFD červený film. Jsa obklopen kohortou erudovaných blábolilů, kteří jsou schopni nalézt hluboká podobenství a metafory i při zkoumání své ranní stolice, jsem nucen opět zabrousit do světa filmové teorie, filosofických přesahů a transcendentních hlubin narušeného podvědomí. Takže asi takto: Vilnéf svým dílem vygeneroval silně rigidní paradigma mající abilitu etablovat se jako bazální archetyp nudné a pomatené chujoviny. Svým konfúzním zpracováním již tak dostatečně perplexního a repulsivního literárního patogenu evidentně způsobil nejednomu artovému hnědopichovi frenetickou fascikulaci a obsesivní touhu objektivizovat svůj maligní kokotismus tím, že ukáže ostatním trotlům, že i v totálně nesmyslné pičovině, která ubíhá tempem akutního kapavkového výtoku, dokáže najít nějakou tu dignitivně perikopickou kvintesenci, interpretovat ji dostatečně povýšeně a za použití signifikantního množství cizích termitů, za což si u postižených kolegů vyslouží infinitní respekt doprovázený uznalým „Hmmmmmmmm!“ a u verbala kordiální pohrdání a salvy hurónského smíchu. Mohu tedy vřele doporučit všem, jimž jejich „dokonalá percepce“ umožňuje vstřebat i epistulu kravského extkrementu či demaskovat a exponovat skryté významy volně vrhnuté kosy způsobené zapíjením prošlých párků kefírem. A vy ostatní, nepostižení, budete méně trpět, když si místo toho raději pustíte plyn!

Je hrozně příjemné, když vám zase po dlouhé době nabídne česká produkce něco jiného než Vydru vyprávějícího Lauferovi trapné vtipy, tendenční festivalové lkaní uvědomělé Polky nad flambujícím se psychotickým studentem, po kterém by měl třeba Troška rozhodně vrátit úder a vrhnout se na životopis Walensy či rymejk Pana Wolodyjowského, nebo jiné mementní kňučení, jak nám bylo zle v dobách, ve kterých prakticky neexistoval existenční stres. Nebylo, kurva, nebylo! Já bych tedy raději znovu stál frontu na banány, jezdil ve stodvacítce, walkmana měl jen kam až dosáhne prodlužovačka k Unitře a mohl akorát tak do Jugošky, než abych se musel lopotil kvůli tomu, aby mě Všeobecná zdravotní neodmítla léčit, až mě z toho tady trefí šlak, socka s berňákem mě stáhly o skoro čtyřicet procent úspor na cigoše, vládní výlety, Béma a Metrostav, a s tím zbytkem v solidní bance aby pak nějaký dravě kapitalistický pamrd zmizel na Bahamách. V těch dobách bývala totiž ještě i bezstarostná prdel a já jsem dalek toho, abych tu hřímal nad zcela neseriózním hanobením angažovaných Mejlových mastňáků a chrchlajících dramatiků se směšně krátkými kalhotami jako ten, ve vlastní důležitosti utápějící se, aluzorně neuvěřitelný pyj Ámos99. Toho patrně v sedmaosmdesátém nevzali na pajdák, protože kvůli chabé tělesné konstrukci odmítl Spartakiádu a sysel pro tumor spolu s tou chabou kolektivní pamětí mu ozářili v uranových dolech. Ne, já našel v Pelíšku Občanský průkaz, příjemně naladěn nostalgicky zamáčkl slzu a sehranému trojbobu Strach-Epštajn-Trojan bych bez váhání kryl záda i na swingerspárty, a to nejen před Radkem. Doufám, že strýčka Fida, jakožto jednoho z nejlepších současných českých režisérů, neopustí ucho na fantastické herce a scénáře ani tvůrčí zápal a talent, a až se Danek Hnědý bude rozhodovat, co s Infernem, George Fear bude jasnou volbou. A kdyby to náhodou mé koncesionářské poplatky nepokryly, tak aspoň to Sedmiprdelí, prosím.

Jaký otec, taková mrdka aneb selátko neodkvičelo daleko od chléva. Papá, bulvární rádobybavič slaboduchých smíšků, egoista a nebetyčně trapný kokot, synátor, bulvární rádobyinformátor slaboduchých čtenářů, kokainista a prvotřídní huhňavý debil. Jo, degeny se holt nezapřou a kdo má jiný názor, ať mi vylíže Primu s Novou. Myslím však, že co se týká tohoto škváru, jste všichni kapku vedle. Pavča totiž ve své redakci, obklopen kohortou šeredných, hloupých a obdivně kvokajících pipek, vymyslel na svůj ubohý kvokcient překvapivě ďábelský plán! Zdánlivě negativní píár je pro tupou hyenu taky propagace, Klusák tedy poslušně naklusal a náš mrchožrout si jen veřejně a sebestředně načechral peří na milníku s nápisem Tijuana, přičemž do veřejnoprávní televize vyzvracel své patonázory, o nichž je neochvějně přesvědčen, že jsou kůl. Tvrdí mu to přeci denně celý hřad. Vsadím se, že teď leží vepřově rozvalen doma na sedačce a slastně si sahá pod své nechutné panděro, protože udělal z ČT bulvární médium. Tomu bezradně přihlíží evidentně nešťastně vdaná paní Novotná mladší, u níž je s podivem, že to hloupé bezskrupulózní prase ještě v noci nezadusila polštářem a nezkásla Super.cz za práva na exkluzivní fotografie. Ale co. I celebrity bulvár milují a tento dokument to jasně dokazuje. Nechat se totiž dobrovolně fotit vymaštěnou, rádobyexcentrickou pičou a Pavlovou pravou rukou, která už dávno měla místo na Plese v opeře létat nad kukaččím hnízdem, za tím bude něco víc, než jen absence zdravého, selského pudu sebezáchovy.

Je podvečer v panelovém obýváku vzorové členské rodiny Klubu Planety opic. Otec Milan Novák jen v notně prověšených XXXL trenýrkách vyvaluje své obří panděro na leskymové sedačce proti barevné televizi Rubín, zaníceným kibicováním profesionálního trenéra žene sparťanské mozkovny proti stejně vymaštěné plzeňské obraně, přičemž klopí už tak osmý lahváč od chvíle, kdy se ve dvě vrátil z obrábění kovů. Smrdí mu nohy, ale na to v hustém oparu nažloutlého dýmu cigaret Moon za šedesát pět sere pes. Matka Marie, profesionální uklízečka, si mezitím u linky v kuchyni rozpačitě mne znovu a znovu rašící vydatné černé ochlupení pod nosem a snaží se přeslabikovat návod na přípravu Lančmítu k večeři, který všímavě zaregistrovala v té supr akci, když si posledně kvůli šetření snažila vytřít prdel letákem z Kauflandu. Bomba! Desek korun sleva proti večerce v suterénu, no nekup to! Neváhala tehdy ani sekundu, koupila jízdenky za třicet a tvrdošíjně hrkala přecpanou tramvají na druhý konec města. Nakupovat se musí chytře! Sedmnáctiletý syn Milan junior, zatím dvojnásobný úspěšný absolvent prvního ročníku dvouletého oboru kuchař/číšník, tráví čtyřiadvacetihodinou směnu ve svém útulném pokojíčku vytapetovaném plakáty Heryho Potrata a polonahých krasavic z časopisu Maxim. Zde celou dobu s přirozeně mongoloidním výrazem, smrtí v očích a džojstykem v ruce potírá zlo mezinárodně nepřátelských teroristických guerill už v pátém! levlu Volání dutých a hlasitě nadšeným kvičením dává celé rodině a dalším třem patrům pod a nad najevo, že se mu to náramně daří. Nad radiátorové tamtamy zoufalých sousedů je povznesen, je přeci na misi a zachraňuje svět. Šestnáctiletá dcera Iveta má po tolik oslavovaných promocích na základní škole za sebou dosud jednoletou zářivou kariéru na pracovním úřadě. Podpora však není navěky, kurvy jedny z ODS, a tak se už intenzivně rozhlíží po někom, kdo by se o ní postaral, než nabere matčiny kontury. Zrovna se vrátila z randevů se čtyřicetiletým ženatým dělníkem z Kolbenky, panem Helmutem Tydýtem. Seznámila se s ním na stesti.cz, kde Helmut vystupuje pod prefíkanou identitou svobodného, movitého česko-rumunského podnikatele s nickem Sagvan Tofu, co dnes pozval Ivetu na první romantický oběd pod záminkou případného sňatku. A tak si Iveta v koupelně před plechovou skříňkou se zrcadlem osaměle visící na bakelitovém jádru právě kontroluje, nemá-li mezi zuby sperma. A nad celou touto blahoslavenou rodinnou idylkou zasmušile se Železným výrazem plyšově bdí zajíc Zaza, dokonale umístěný, dle posledních odborných doporučení Fén Šukej z nedělní přílohy Blesku, na polici z IKEA mezi vkusnou obří reprodukcí Vázy se slunečnicemi neznámého autora v tlustém zlatém rámu a dekadentní obývací stěnou z NDR s televizí a píplmítrem. Tu náhle otec, pospávajíce zmožen údělem dělnické třídy, náporem zkvašeného chmele a erudovaným fanděním, s mohutným zachrápáním mění polohu svého enormního břichu a přitom zavadí o jedničku na dálkovém ovladači. Obrazovka zabliká a nekompromisně zobrazí i jedničku v diváckých preferencích, onen kanál kanálů, jenž skýtá své cílové skupině tolik radosti a poučení nejen svou vysílací skladbou, ale také financováním překulturních a sofistikovaných filmových počinů. Procitnuvší Milan starší chvíli ostří, přemýšlí, kdo je a jaký je jeho význam v nekonečných hlubinách Universa, pak ovšem zabrousí pohledem na televizi, jeho prostá a intenzivním filosofováním zbrázděná tvář se rozjasní a bez váhání se dělí o náhlou radost se svou životní družkou, toho času stále u studia konzervy v kuchyni, a laskavě ji vyzývá ke spolusledování: „Máňo, ty píčo, tomu neuvěříš, dávaj Kameňák 4!! Já se poseru. Popadni lahváč a honem naběhni, ať vo nic nepříjdeš! Bude sranda!“. Stejně nadšená Marie kvapně nechává Lančmít jeho pochybně vepřovému osudu, léty nacvičeným pohybem vysypává do květinkované plastové mísy velkoryse promaštěný pytlík motoráků (pozn. autora: brčálově nazelenalé, bezhlavě přesolené bramborové lupínky, nepochybně smažené na ojetém motorovém oleji prodávané v nižších cenových skupinách jako pochoutka k pivu), o pracovní desku linky zkušeně otevírá další orosený Bráník pro drahouška, pro sebe kuchyňským nožem naráží krabici jakostního, odrůdového a tedy neoddiskutovatelně přívlastkového vína, someliéry tolik ceněný velmi pozdní sběr, a ověšena tímto kontrabandem chvátá s mohutným funěním směr obývák tak rychle, jak jí jen otylé nohy a několik ojetých pneumatik nad sebou dovolí. Z centra rodinné zábavy zatím zaznívá bodrý, všeobecně informativní hlahol nejvyšší názorové autority: „Muhehehe, já to mrdám, ten vo tý blondýně zrovna včera vyprávěl Na Růžku mladej Cajs, to je ten, co mu vloni spadl ve fabrice na hlavu ingot, to jsme se ale nasmáli! Paráda! Ta Vydra, to je skoro stejně vtipnej člověk jako von, no ty vole, fakt, že jo! Musím tam pak ještě skáknout rozebrat to a objednat mu ruma, doufám, že se taky kouká, kujón jeden!“. Výlevy rodinného mozkouna mezitím přilákají i ratolesti, které jsme opustili ve chvílích rozbíjení jádra a počítání kvantových rovnic, a tak hraním zpruzený Milan mladší spolu s pubertálně žvýkající Ivetou zaujímají svá místa v ušácích po stranách v očekávání té neskonalé zábavy. Konečně i bolestně zavrže druhá polovina sedačky pod tíhou přistávající Marie, k Milanovi putuje vytoužený lahváč, jehož částečný obsah však záhy končí hurónským smíchem vyprsknutý spolu s hrstí rozžvýkaných čipsů na syntetické tygří kožešině pod konferenčním stolkem. „Na kašli, vole,“ procedí smíchy chrochtající, slzící a brunátně rudá Marie po další nekompromisní salvě třeskutého humoru „to se prostě nedá!! No já se poseru, prej: „Dobrej den. Máte tisíc rohlíků? Ne? No, to nevadí, já jsem tu na kole!!!!“. Dzzzzzzzzzzzzzz.“. Následuje hodina a půl čtverhlasného kvičení, zajíkání se, hýkání, chrochtání a bodrého plácání se do kolen. Ten milý kanál, opět za asistence nejzářivějších hvězd a prudce charakterních herců ze všech těch Ulic, Pout, Ordinací a Kambeků, několika příšerně netalentovaných, škaredých dětí producentů a Martina Maxy, prodloužil život mase krásných a chytrých lidí a obohatil žumpu našeho kulturního dědictví o další hnědý třikrát zatočený klenot. A tak to má být! Vždyť všechno na světě je k něčemu dobré a Jing se vždy spojí s Jangem v dokonale harmonickém kruhu. I sebeukrutnější sračka přeci uleví bolestí zmítaným střevům, hustý a smradlavý zvratek pokaždé někoho zbaví tlaků na žaludku a hlady kvičící prasata nakonec dostanou své Pomeje.

║Rozpory 5miliónov║Spasených v USA 0║Spasených Celosvetovo -1▐ „Alelujá!“, pravím, chvalme Pána! Ježíšem teď může být úplně každý. Každý, kdo dokouká tuto téměř tříhodinovou, sterilní, impotentní kalvárii až do úplného dokonání, protože je to mnohem větší utrpení, než se vydrápat na Golgotu se dvěma desítkovými hranoly na zbičovaných zádech a nechat se tam k nim přitlouct. Já to dokázal, udělal jsem to kvůli vašim hříchům, chytil jsem z toho kromě proleženin i mesiášský komplex a budu šířit své poselství odhodlaně, s neochvějnou vírou a tak dlouho, dokud tu nebude pro samé pomatené kudlanky kam plivnout. Tak, teď je, myslím, ta pravá chvíle dát si ještě jedno tuplované „Alelujá!“. Sanavabič je totiž Opus Dei! Námět: Bůh, Scénář: Bůh, Produkce: Banda Božích pomatenců, Režie: Christ Stopper Spencr. V hlavní roli provinční model Bred Pit ze sekndhendu, který dozajista vypadl na světlo Boží z nějaké křesťanské reklamy na Hednšouldrs, takové má totiž lesklé a hebké vlasy zcela bez lupů, ať už fouká z pouště jakýkoliv bordel, nebo zplihle visí na kříži. Účes stále drží. V ostatních rolích nejzářivější výkvět mexických telenovel, pečlivě vybrán dle nejlépe ztvárněných výrazů náboženského vytržení. A Dílo Boží je všem Božím hovadům, i těm zkurveným bezvěrcům, předloženo nejen jako prosté pohádkové trampoty a příhody Důmyslného spasitele Dona Chesuse Gonzálese de la Prča, ale také „neotřelou“ formou opět pravdivě ukazuje moderní vědecké poznatky bez jakýchkoliv příkras tak, jak se doopravdy staly!!! Fousatý strejc uválel kuličku, rozsvítil, uplácal 8,7 miliónů živočišných druhů, následoval autoportrét Adam, kunda z žebra, přesvědčivý plaz, nahryznuté padanče atd. Každý rozumný člověk přístupný logickým argumentům to přeci musí znát! Jediné, co mi v tomto komplexním a vyčerpávajícím podání katechizmu pro samoukáječe zůstalo nezodpovězeno, je otázka, jestli spolu Pepík a Mařenka po tom neposkvrněném početí začali normálně prcat, nebo zůstali u toho análu. To je náhon na Boží mlýny, co?

Další vepřový xicht z Tvajlajtu potřeboval hauptku, tak se paní Majerová chopila péra a na světě jsou nové blahoslavené láskyplné trampoty pro všechny ty vyzrálé fanynky, co přes obří pírsink v jazyku nazývají nejslavnější antický epos Homeův Ischias, v nichž se sveřepý ovarový krk Persy Homokles a jeho věrný druh Spartakus Buzniris vydávají bez bázně a hany na neohroženou výpravu, aby ze spárů fuj, fuj zlého krále Bukvotryona a jeho ještě zlejšího zlosyna Rektomnona vyrvali anál kreténské princezny Gáji. Divím se, že po tomhle zvěrstvu ještě Cojs nepřikoval Rennyho někde na Kavkaze, kde by mu ta najatá banda nehereckých polen musela každý den olizovat játro. Chybělo už jen rozhalené Lautnerovo fiži a smutný krvesaj s rozšlápnutým xichtem a růžovým boa kolem krku. BRAVO! Nezbývá než doufat, že se pan Dvejn Skála od podobně bezkrevné pubescentní buzniády oprostí a přiblíží slavného antického hrdinu i dospělému heterodivákovi, jenž si nemusí zakrývat oči, když rány krvácejí.

Ze čtyř procent se stalo padesát, globálně se nám oteplilo, a na Bajkalsko - Amurské magistrále vypukla v Pendolínu Velká říjnová revoluce. Socky se zavazadlového prostoru živené švábovými amarouny dostaly zálusk na suši v byznis klásu a sveřepě se vedení kokopiptánem Amerikou probojovávají z konce vlaku za lepšími zítřky a více místem pro nohy s obsluhou. Ačkoliv to trpí žlutou zimnicí a jsou pod tím podepsáni i nějací ti Bam-Bus Semspolk a Kim-chi Seru, je z toho asi to nejlepší gestapo, pardon, chtěl jsem říct postapo, co jsem kdy viděl, plné dekadentních masturbačních vychytávek a s dokonale sexy Tildou Swinstvo, která za to prostě musí dostat minimálně Zlatého prdeláče. Dokonalost.

Partička peloponéských notorických sedlehářů tentokrát hrdinně a pateticky vzdoruje páru nejluxusnějších trojek současného filmového průmyslu. A vzdorují úspěšně. Vede je totiž necharizmatický impotentní generál Comukles, jenž prošel kástingem patrně jen díky tomu, že udělal nejvíc sklapovaček, a díky své indispozici odolal vyprcat se paní Zelené mezi skálopevné stěny Thermopylské soutěsky. Ze strašlivého Xerxese tentokrát udělali ozdobu hispánského gájprajdu, a tak ona ta Evka obecně zachraňuje situaci premenstruačním syndromem sehraným tak dokonale, že by měl strach se k ní přiblížit i dvoumetrový kladivář po půlročním půstu. Ač kapku užvaněné a míň mačo, vizuální orgie jsou to naprosto dokonalé, homopošťuchování vyrýsovaných abdomenů drsné a přehledné a prodaktplejsment zahuštěného rajského protlaku velmi vkusný, nevtíravý a hlavně nepřístupný!

Nýson v letadle aneb poté, co nesmrtelný traumatizovaný dedy vyhladil v Evropě veškerou východní mafii, proplížil se na palubu džamboudžetu, aby si zařádil s tenoristy na tvítru. S šedesátiletým maršálem jsou všichni v naprostém bezpečí, protože svými artritickými prsty tvítuje rychleji než třináctka na assbook Džastýna Bíbra. A tak si hoši fajn početují, nevyrovnaný Lájem ztříská pár pasažérů a všecičko se nakonec v dobré obrátí. S politováním však musím jít s hodnocením dolů, protože je scénárista cynická svině a nenechal na závěr obživnout jeho dcerušku, co v pěti letech pošla na leukémyjy, a dokonce se ani neobjevil čokoládový prezident, aby našeho hrdinu se slzami v očích poplácal po zádech a udělil mu Řád milkšejkového gerontozabijáka. Naprosto mi to narušilo dokonalý hevyend.