verbal

Film především pro ty, kteří místo té prsaté brunety ze čtyřky, co vždycky tak lascivně zavrtí prdelí, když jde s košem, raději s gustem ojedou své pečlivě garážované éresko, co vždycky tak lascivně zavrtí výfukem, když mu polaskají spínací skříňku. Pro ty, kteří místo čerstvé rybiny preferují očichávat motorové zplodiny a lubrikační gel používají k tomu, aby lépe vklouzli do rozkošně zarudlé, vilně se otevírající a tou nejjemnější kůží ladně obepnuté sportovní sedačky, prsty při tom jemně polaskali vnadné křivky ergonomického volantu, tvrdě tam vrazili jedničku, s blaženým zakvílením prodřeli gumu o asfalt a udělali si smutný osobák - necelých sedm vteřin. Přitom s tou brunetou by to v pohodě zmákli za pět. Ale co taky čekat od debilní počítačové hry pro motohoniče, že? A tak totálně nesympatický boreček naloží do děsně kůl Mustangu, jenž vypadá skoro jako vytuněná Oktávie, nějakou plasticky omlazenou Bridžit Džounsnovou, načež ho (Pozor, nikoliv ji!) položí na záda a brutálně rozmrdá. Ale to jen proto, aby mohl ihned přesednout do bezpohlavního Itala, jemuž se dveře otevírají frajersky nahoru, a za mohutného hnn, hnnn, hnnnn, hnnnnnnnnn předjel čtyři podobně vyteplená auta, porazil toho zlého, záporného a veskrze prohnilého řidiče, zajistil vítězství dobra a získal lásku Bridžit, protože někdo mu tu palubovku leštit musí. Jo, a málem bych zapomněl. Taky umožnil Majklu Kítnovi udělat ze sebe na stará kolena pěkného kokota.

No a co, že děj je tupý jako nůžky nabroušené potulným cigošem. No a co, že drsně údernou protidrogovou Urnu naplňuje popelem skoro sedmdesátiletý trilobit, na kterém visí kůže jako na švábovi s MiB a na krku má vytetovaný melanom. No a co, že jediné dvě ženské postavy vypadají jako čerstvě exhumované, mohly by závodně odpuzovat hmyz, plašit ptáky a strašit nezbedné děti, aniž by udělaly nějaký příšerný obličej. No a co, že jeliman z Avataru vypadá pořád jako buzna, i když si na bradce uplete francouzský cop. No a co, že nám závěrem udělali z Árního totálního debila. No a co, no a co, no a co! Je to přeci Děda Konan ilegal komando, volové!

Když se ostřílenému režisérovi, co dosud točil akorát tak klikou od rumpálu, dostane do ruky plagiátorský scénář nějakého asi prominentního narkomana, najme profesionálního kameramana s neuvěřitelně rozsáhlými zkušenostmi z natáčení detailních záběrů kundy své manželky na VHS ze zhruba dvaceticentimetrové vzdálenosti a dokonalého střihače, jenž má za sebou už celou řadu úspěšně upravených živých plotů v Malibu a dokonce i několik papírových deček. Tak, perspektivní štáb máme na světě, zbývá jen sehnat nějakou „věhlasnou držku“, která by se neostýchala přijmout na tělo napsaný „oscarový part“. Neuvěřitelné. K dispozici je dokonce sám pán Klec, jehož hvězda v posledních letech dosáhla stádia bílého trpaslíka a marně se snaží po segalovsku znovu expandovat v rudého obra účastí v kdejaké céčkové sračce. Ten bez váhání zvolí nový, šik experimentální účes alá člen předsednictva UV KSČ a stále více podobný na komisaře Derricka se vrhne po hlavě excelovat v tomto beznadějně příšerném a pičoidním rádobysryleru. No, a výsledkem je docela obyčejná buchta. Vně spálená, uvnitř bez náplně, ani zoufale vyhladovělý pes by to nežral. Další úspěšný krok k žumpě zapomnění, Mikuláši!

Na Hromnice vstanu a opařím se bordelem z vesmíru. Kdybych já byl stosedmdesáticentimetrovým scientologem a mohl si střihnout několikadenní reparátní opakovačku s neodolatelnou slečnou Emílií Tupou, vysral bych se okamžitě na všechny lidožravé mimozemské brouky, frajersky se opřel pravou rukou o nejbližší zeď, pravou nohu ležérně přehodil přes levou, zkušeně si odfoukl z čela imaginární melírovanou patku, sjel ji uznalým pohledem chovatele klisen a zkusil bych pro začátek s donchuánským úšklebkem samolibou pózu testosteronového klátiče: „Ahoj prdelko, zamrdáme?“ „Jdi do prdele, verbale!“ Hm, tak tudy ne, rána do hlavy, restart. Takže opačný extrém. Trémou svěšená ramena, prsty obou rukou nervózně přejíždějí přes palce až ke zpoceným dlaním, pohled nesměle fixuje špičky u nohou díky poraženecky svěšené uhrovité hlavě, třaslavá, zadrhávající fistule patřící otylému panici: „Dododobrý den, papapapaní Bluntová, momomohl bych vám, proproprosím, sáhnout na pppprso …. nenenenene, chci říct pppprst?“ „Odpal, leštile!“ Zase špatně, rána do hlavy, restart. Je čas vytáhnout těžší kalibr. Pohledem plným nešťastně nenaplněné touhy v němž se ještě stále zračí odlesky pohasínajících ohňů té spousty čarovných potlachů znějících něžnými a tolik citlivými songy bratrů Nedvědů se vpíjím do jejich blankytně modrých očí a zasněným, jemně modulovaným vokálem nenapravitelného romantika řku: „Emílie, drahá, pojď se mnou ruku v ruce kráčet vlahým letním podvečerem vstříc počínajícím červánkům, posledním planoucím slzám umírajícího slunce, a toužit, ať zítřek už nikdy nenastane!“ „Pojdi, mrzáku!“ Ups, opět vedle, rána do hlavy, restart. Tak ještě jeden zoufalý pokus. Kostkované kalhoty s puky, šik střižené sáčko krémové barvy, bílé ponožky směle vykukující z černých mokasín od Bati. Světácky smekám slamák, odhaluji černě dobarvované, pečlivě nagelované skráně a sugestivně úlisným hlasem kolonádního obšousta se z pod pěstěného kníru táži: „Slečno Emilko, zdalipak jste již někdy zkoušela pít Vincentku v leže a nahá?“ „Vrať se do hrobu, debile!“ A je to. Arzenál kompletně v hajzlu, nula skolených. Rána do hlavy, restart. „Kurva, já už teda fuckt nevím! Tak víš co, vyliž si jí sama, krávo nafrněná!!! Já jdu zatím sejmout ty červy.“ Výborný, zábavný film, plný plnotučných časomanipulativních vychytávek a Emilka by si ani nemusela sundávat to brnění!

Esoterický houbičkář Darren si tentokráte vzal na svůj psychodeliktický paškál židáckou bajku o trampotách průkopníka světového jachtingu. Ač se tématu zhostil bez jemu vlastních fontanických výstřiků narkomanské jasnozřivosti a jedná se o historicky třetího Aronofského, který se dá vcelku bez vážnější psychické újmy dokoukat do konce, hloubavý kritik mého formátu několik erudovaných, ryze materialistických výtek bez problému najde. „Mistr“ se nevěnuje jen Noemu, který jako jediný dbal Božích výstrah zvýšené povodňové aktivity, ale též do „díla“ citlivě a po svém vkomponoval onu ničím nevyvratitelnou Teorii velkého stvoření nebo chcete-li Budižtřesku, což indikuje, že by měl na tu odvykačku neprodleně nastoupit. Na druhé straně, fantasy je fantasy, že ano, a tak Noemu pomáhají ztlouct ten zootanker Enti, kteří ale bohužel vypadají, jako by Hermína Týrlová vykouřila tuplovaného Švankmajera. Co mě ale jako diváka nejvíce znepokojilo a neřkuli téměř pobouřilo, je teze, že jsme všichni v podstatě incestem zmutovaní potomci Hermiony a Prsyho Džeksna. Hrůza! Absolutně nechápu, jak se tyto dvě ultimativní polena dokázala procpat mezi opravdové herce. Hermiona sice roste v chladnou britskou pichnu a tak by ji jeden byl schopen, pokud by si u snímku trochu pohrál s kouzelnou hůlkou, lecos tolerovat, nicméně Persy, Persy to je naprostý lautnerovitý hnus. Tomuto ultrairitujícímu a bezmimickému zástupci mladé neherecké degenerace jsem měl celou dobu chuť rozmazat po xichtě hovno, aby vypadal alespoň trochu sympaticky a získal nějaký výraz. Naštěstí vše vcelku zachraňuje pan Vránae, jehož standardní útrpný výraz „skřípljsemsipytelvzipu“ hlavní postavě nikterak neškodí, a zejména perfektní Paprsek Vinston jako náčelník hnijícího lidstva, utopeníhodný a slizký Solomon Kain. Přes všechny duhy a neduhy se však jedná o sterilní, unylou a poměrně tupou pohádku (Ač podle skutečných událostí!!), na kterou člověk zapomene jen co opadne voda, a vhodnou akorát tak ke strašení muslimských dětí, co mrčí hlady během Ramadánu.

Nejkokomičtější evendžr je zpět, aby opět odhodlaně střežil klidný spánek slaboduchého světového pubestentstva a několika mentálně slabších skorogerontů. Vždyť co může být více inspirujícího a hlubokomyslně zábavnějšího, než vyteplený jeliman v hvězdotřpytných elasťácích a morálním kodexem Mirka Dušína, co si vždy při sveřepém zachraňování světa nasazuje na xicht masku na bondáž?! Jako člen Ligy fekální spravedlnosti Kikásu by byl dokonalý, avšak jako „seriózní“ homix je vskutku k popukání. Přitom obvyklý, dementně sériový scénář - superhrdina, stejně mocný pazdrát, zrada, pomsta, pateticky vítězné vyvrcholení za pět minut dvanáct, a jde jen o to, kdo tam narve více efiksů… - by bez problému umožnil nahradit Prvního Gangbangera alespoň někým trochu kůl, aniž by si toho kdokoliv vůbec všiml. Mohla z toho být príma čtyřka Ajronmena a toho trapného homodebila klidně mohli nechat dále hnít v mrazáku nějakého Růzveltova bunkru. Ale americká tradice je asi holt americká tradice. Je to sice o poznání méně xblití, než nadmíru odporná burgerovská agitka prvního dílu, nicméně i tak mi není jasné, co slíbili velkému Bobíkovi, aby si v tomhle kurvil kredit. Asi exhumovanou, vypreparovanou hlavu Póla Ňůmena.

Panta rhei pomrdej aneb Absolutní meganámrd dvakrát neuplácáš. Po ultimativním, naprosto dokonalém a velkolepém vybíjení komárů v jedničce dostal velšký pastevec orangutanů přidáno a všichni příznivci lidoopího fistingu napjatě čekali, co z něj vyleze tentokrát. No, je to rozhodně řidší a více hnědé. Místo další nekompromisní vybíjené začal zpychnuvší Garet ukájet své skorsesovské ambice, ňahňat se ve Volavkách a Skrytých identitách, a tím pádem už Auvajs tolik nebolí, protože jej narouboval do stokrát omleté klišovité bajky, jenž by se dala s úspěchem nazvat „ Přičmoudlý Leonardo umí karate“. Ale ruku na pytel, ač je toho pošťuchování v té dvou a půl hodině tentokrát docela poskrovnu, je opět fantastické, brutální a téměř neuvěřitelně natočené. Takže kdyby se méně žvanilo a více adidas, nezajistilo by to sice indonéského Putraoskara, avšak spokojenějšího verbala určitě.

Nikdy, ani v těch nejstrašnějších nočních můrách, jsem si nedokázal představit, že jednou uzřím něco, co může posunout už tak zrůdné hranice Tvajlajtu ještě hlouběji do páchnoucích kliček tlustého střeva. Mezi nekulturními, slaboduchými hovady už tolik populární žánr „Jang end restles koksakrs“ získal zcela novou dimenzi, dimenzi, která smrdí gangrénou, vzniklou šťouráním se špinavými nehty ve zhnisaných ranách po kousnutí homopýra. Dimenzi, co se nachází až daleko za už tak vzdálenými krajními mezemi naprosto bezduché debility. Nevěřím, že k tomuto svinstvu existuje jakákoliv knižní předloha. Pokud ano, měli by nechat autorku včetně nakladatele okamžitě bolestivě vykrvácet, protože si teď paní Majerová musí připadat jako Hemingvej. Tak si to opět trochu shrňme. Hlavní hrdinka, mimochodem ultranesympatická, přehrávající, zpruzená piča, které jsem měl celou dobu chuť šlápnout na xicht okovanou podrážkou, je Tapír. Tedy vlastně Thapýr, abych přesně dodržel terminus technicus pseudomykologické plísně, vykultivované pouze za účelem rádobymysteriózního čvachtání náctiletých emokrav. A náš milý Thapýr studuje kakademii plnou tak skvostných homopýrů, že proti nim i Patyzón vypadá jako prudký heterák, ve které zrovna houstne stolice, protože se zlí Oioiové rozhodli prudit mírumilovné Morgoie. Neštěstí je tu také sličný a charakterní rumunský gymnasta Popescu, který všechny chrání a jemuž může Thapýr romanticky usilovat o věneček, a to i navzdory nepřízni upjaté ředitelky Komanečiové. Oioiové však příliš neotravují, asi zrovna někomu pijí krev v jiné pičovině, a tak má holka spoustu času pořádně to na něj rozbalit, přičemž může své kroky dokonale rozebrat se svou nejlepší kámoškou, morgoiskou princeznou Takyvulvou. Celou dobu tedy bloumají po chodbách a trousí dialogy, které by duševně zdravá, sedmnáctiletá dívka nevzala do huby ani po koňské dávce THC a sem tam předvedou karate, za nějž by se nemusel stydět ani Hrošík liberijský. Nic víc, nic míň. Prostě dokonalý zástupce komerčně vyhajpovaného homožánru, po jehož shlédnutí/přečtení musí každý soudný divák/čtenář několikrát bolestivě praštit hlavou do zdi, aby se ujistil, že se mu to zvěrstvo opravdu jen nezdá. Takže, je-li vám více než dvanáct inteligentních let, lajkli jste onu údajnou „knihu“ nebo ohodnotili toto bezprecedentní svinstvo více než jednou hvězdou, je u vás téměř devadesátiprocentní předpoklad dalšího patologického vývinu a následné společenské neprospěšnosti, tudíž byste měli být ohleduplní a okamžitě se zabít. Nejlépe stylově tak, že si nahryznete zápěstí a vysajete se dosucha. A nebojte se, u samosajů nehrozí, že by se posléze proměnili v ještě většího debila!

Zábavný a vizuálně strhující dvouhodinový závod v tom, zda dříve vyvrcholí Jenda Sníh do lůna škaredé a ušaté patricijské dcerky nebo Vesuv do Pompejí. Pozor bojler, sopka vyhrála, Honzík nesmočivší zkameněl. A samozřejmě, tento film je opět určen výhradně tupému plebsu, který nikdy nepozná, že mu byly hozeny prosté výbuch a hry, a jenž ve své omezenosti v oddychovém akčňáku prostě není schopen postrádat hlubší psychologické prokreslení postav, jejich důkladnější sociálně filosofické interakce, dějové metafory a jinotaje, které tolik nutí hloubavého a citlivého diváka zamýšlet se u sledování nad mystérii všehomíra, a v neposlední řadě rovněž pregnantní režii některého z velikánů filmového umění. Takže vy, co neočekáváte černobílou antickou tragédii až rozkošnicky líně se převalující v neomaleně precizních, mnohoznačných magmatických výprcech saturnského verše či daktylského hexametru, se pobavíte jako já, no a vy, ostatní hlavonožci, jděte do prdele. Pardon, to byl jen roztomilý drobný přebrept. Chtěl jsem říct, že budete hrubě zklamáni.

V jedenáctém století nevykazoval akutní zánět slepáku jakékoliv recidivy, protože progresivní léčebné metody matičky církve obvykle vedly ke stoprocentnímu zpopelnění. Ona ta perorální medikace Otčenáše nebyla zas až tak účinná, a to ani v koňských dávkách, jak tvrdila tehdejší katolická Zentiva, a měla i docela nepříjemné vedlejší účinky. Například smrt. Křesťanská farmacie však měla v Evropě monopol a jakékoliv zpochybňování jejich osvícených preparátů zajistilo, že to se vám to slepé střevo už nikdy nezanítí, protože jste byli opět preventivně zpopelněni. Globální kruhová léčba žehem se velmi ujala, a jestliže jeden zatoužil po kvalitní apendektomii, musel po svých dofunět za Ghándím až do nemocnice Bagdád Houp. Pokud nebyl zrovna nablízku nějaký ten zarytý fundamentalista, co by se obložil morovými vředy a vyhodil někde na tržišti, Alláh to tehdy zas až tak nežral a vy jste měli docela slušnou šanci, že vám ten kus trávícího traktu někdo za pomocí zubů a nehtů opravdu vyndá. Náckovská produkce si zase jednou moc hezky vytřela Holyvůdem prdel. Je to opravdu nepatetická, velkopanská a strhující podívaná, po níž se chce jednomu blít, když se podívá, co za sračky dneska nacpou do kin, a má příšernou chuť provést řediteli Bontonfilmu středověkou vasektomii tupým nevydezinfikovaným žabikuchem, protože tak dlouho ignoroval tento skvost. A teď se běžím pomodlit, začalo mě totiž píchat v pravém dolním kvadrantu.