verbal

Pokud vám smrdí nohy nebo příliš hlasitě prdíte, neměli byste rozhodně vykrádat baráky oftalmoretardovaným gumám. Číhá tam totiž Zmrd ve tmě. I když, on to tentokrát až takový zmrd rozhodně není. Kromě toho, že je to originální, skvěle napsané, ještě lépe natočené a po celou stopáž napínavé a svižné, má to i nevšední morální přesah. Já tedy celou dobu zarytě fandil tomu chudákovi slepci, jehož se snaží bezskrupulózně vyloupit partička zkurvených potratů detroitské spodiny, a přál všem těm „ubohým dětem“ s kompulzivním životním snem utéci z té nuzné mizérie a odjet raději krást a fetovat do Losích Andělic pomalou a bolestivou smrt. Uruguayské Lesní ucho si střihlo famózní reparát a Štefan Dlauhý prokázal, že umí sugestivně nejen decimovat namodralé animáky, ale i poslepu vyprcat pipetou nesympatickou čorkařskou kravku.

No to mě poser! Po kulantním Nočním řediteli je to už druhá adaptace Lekarého narkoleptických blábolů v řadě, u které mi neusnul ani jeden had, ani jsem si v pudu sebezáchovy zoufalstvím neukousal ruku, kterou jsem si předtím přicvakl klepetama k radiátoru, abych od té zabijácké nudy v hrůze jen tak neutekl. Neeee, samozřejmě si z vás dělám lekraci, na obou končetinách už mám dávno protézy, neboť jsem si kdysi neuváženě pustil Tynkrtejlorsoldžrspáj a Nejhledanějšího muže. Blbě se s tím sice honí, ale zase můžu v jejich dutinách fickaně ukrývat mikrofilmy, motáky a rozličný kontraband a beze strachu z odhalení je pašovat do NDR! U slabikování Panamského krejčího jsem si raději vrazil do obou očí hřebíky, takže jsem už tentokrát z výše uvedených objektivních příčin nečetl předlohu, a opravdu nevím, jestli nám Jeník začal brát prášky na kompulzivní žvanivou demenci nebo to ten Alláhův výbušný scénárista přepatlal do podoby, při které jeden nechytá neodolatelnou chuť na sebemrzačení, ale tohle byl opravdu výborný staroškolský špionážní napínač. Naprosto dokonalý Stelan tu svým nordickým mačismem dokonce zcela vymazal i tu pachuť nemytého žaludu v ústech, kterou mi tam vždy zanechává jakýkoliv pohled na koženého transvestitu Emana MekŘehoře, jehož obvykle nesporné neherecké kvality tu byly navíc vytuněny účesem natolik mužně moderním, že by jej za „obskurně sodomistický“ označil i lord Bájron, právě tokající s Byšišelym, a Andrejka Pirlová by v tom studem nevyběhla ani na hajzl.

Když Helmut potkal na transkotéce Detleffa, byla z toho láska na první anál. Plyšáci měli navíc to štěstí, že i v dobách, kdy existoval po celé Evropě na buzerantství paragraf, byl Schweizerische Gaygenossenschaft i homoneutrální, a tak si tam mohla „holka“ klidně párkrát týdně nechat legálně profouknout píšťalu exotickým, italsky mluvícím maskulínem na hajzlech Zentralbahnhofu. Ale nemyslete si, i tak musela láska Helmuta a Detleffa čelit rozličným úskalím, nepřízni osudu a mnohým nástrahám!!! Oba se totiž homoangažovali v časopisu Řitní věnec, světle v temnotách tlustého střeva šosáckého kontinentu a prvním a jediném pořádném čtení pro rektální dobrodruhy. O ten se bylo nutno podělit i s německými sodomity, což vyžadovalo ükrutně dobrodrüžžžné pašššování na teplém mopedu zástupce šéfredaktora, a to víte, sem tam bdělého spolkového celníka ta růžová přilba a rozmazané oční stíny afektovaně se tvářícího spolujezdce, co si večer zapomněl umýt Týnu Tárner, kapku zarazily, to krytí za hustý motorkářský gang prasklo a byla z toho pěkná kakaová polízanice! Üüüf [frenetické mávání ručičkou s pěstěnými nehty před dokonale nalíčeným obličejem], to ale byly časy plné homoadrenalínu. Helmut ten příval tenkrát dost nezvládal a velmi necitlivě se Detleffovi džigolil, ten pak srdceryvně plakal, až mu tekla po xichtě řasenka. No strašná děfka, ten Helmut! Náhle se však hoššy kolem Řitního věnce začali vzájemně opíchávat i noži, a tak se spustil hon na homoděje a dosud empatický establišment tavřel teplárnu a začal je nutit ke kamingautům, což se v té době ještě zrovna dvakrát nenosilo. No hrüüüza a homoteror. Nakonec však láska zvítězila nad zácpou a hemoroidy, Helmut s Detleffem se všemi těmi nemilými trampotami prokouřili s grácií a teď je z nich katalogový páreček starých a spokojených švýcarských buzerantů. A já mohu jen s překvapením konstatovat, že to byl vcelku zajímavý exkurz do historie evropských „chlapských“ kolonoskopií, a s potěšením i to, že ne všechny vyhřáté filmy na mě musí nutně hystericky ječet, ať okamžitě přiznám, jak je to úplně přirozené, jinak mě proplesknou čurákem na nejbližším gájprajdu, ale prostě jen povyprávět homoneinvazivní a rozkokošný příběh o tom, že láska kvete v každém rektu.

Tento film se mi velmi nelíbil. Přisuzuji to celé řadě naprosto objektivních příčin, které si teď dovolím taxativně vymezit. Nestudoval jsem filmovou teorii ani FFUK, pánské konečníky neshledávám přitažlivými, nečtu Kierkegaarda, nemám nadváhu, tvář zbrázděnou akné a nemastí se mi vlasy, ani netvoří lupy, ženy se mi nikdy nevysmívaly a nepohrdaly mnou, nesmrdím, nebydlím s maminkou a taky už hezky dlouho nefetuju. Proto, když vidím hovno, řeknu „To je ale hnusné hovno!“, a nikoliv „Právě jsem byl intelektuálně konkverován ultimativní, dekadentně hypnotickou kompozicí profundálně metaforické gastroenterální kvintesence, má exaltace graduje k infinitě a erektilně laská mou exkluzivní percepci estetiky esoterična.“ Egoistický homonudil a houbičkový artista je na vrcholu své patotvorby, už evidentně neví kundy kam, a tak uplácal dvě hodiny pózování a aranžování mimořádně slizkých pičí do vybarvičkovaných kompozic, prokládaných technem. Avšak má to opět samozřejmě nekonečnou hloubku a přesně dvě minuty šokantně deliriálních metafor! Jedna tupá kunda má totiž náhle doma pumu (Ne, Gilmůre, asi jen utekla ze zoo a vlezla ji tam oknem, už to nehul!), a tak vykouří Neovi v metrixu žabikucha, druhá vylíže mrtvou lesbu, třetí dostane v dyzajnovém obýváku krámy a zasviní si podlahu a čtvrtá spáchá nůžkama harakiri, což děsně ladí s květinkovaným kanapem. Takže hurá do sofistikovaných polemik, co si to ten kokot zase píchnul za matroš! Jen by mě docela zajímalo, jestli si na tento nesporný absolutní horor Windigo samo rozbilo prasátko, nebo se fuckt našel nějaký pičus, který to veledílo naprosto nevratně cvaknul jen proto, aby si těch pár bledých psychotických umaštěnců mohlo vyhonit.

Jak kdysi prohlásil Jirka Roméro: „ Zombí jsou, kurva, mrtvoly! Nejdřív mají rigor mortis a pak hnijí. A s dekompostujícími svaly, klouby a kostmi fuckt běhat nemůžou …“ Ťamani a BredPit mají naprosto logické zdůvodnění otce žánru evidentně v ženském zevním genitálu, a tak i tato „Korejská válka 부터“ přichází s armádou tlejících žlutých turbonebožtíků, co jdou v touze po hryzání živých opiček někdy doslova přes mrtvoly. Kromě té akutní běhavky jsou však jinak dost retardovaní, protože potmě piču vidí a nedokáží vyčenichat ani úplně živou a řádně žluklou korejskou důchodkyni. Nicméně při tom ohlodávání se téměř zcela vyvarovali těch obvyklých rákosnických o-pičáren, a tak je z toho nakonec vcelku hezky udělaná a nekokotmediální, avšak ničím nevybočující kýčovitá zombijáda s patetickým hevyendem, ve které nechybí lostomiloušká holšiška Dae-si Goomoo, dramaticky těhotná samice Yoo-mam Booben, hrdinný týnejdžr Pook-mi Yebak, otylý dělnický správňák a silák Dam-jim Sodoo a bezskrupulózně zmrdský vlakvedoucí Yeboo Lee-di.

Velkohubý židák s koňskými zuby si už pár let hraje na Divného Ela Jankoviče a vcelku trefně háže skvostná hudební hovna po všech těch příčinách prvních fleků na kalhotkách nevkusných školaček, beznadějně uvízlých ve slaboduchých osidlech komerční debility chlapeckých homokvartet, vyrachtaných popových kurviček a celé plejády neumětelských oslizlých buzerantů s narozeninovými dorty na hlavách, kteří místo zvukovodů dráždí především nevyvinuté klitorisy a velmi pozvolně sestupující varlata. Tento pseukument není zdaleka až tak třeskutý jako 7 dní v pekle, ale pořád je to skvěle zahraná, výborně natočená, vtipná a fekálně inteligentní satira, jež si ovšem tak trochu pokrytecky sere do huby a vyhání čerta ďáblem. Používat totiž k dehonestaci kdákajících buznoidů třeba Džiz-ina Tymbrgeje, který není nic jiného než jen pětatřicetiletý Bíbr, vymatlané negerské recitátory, jež jsou snad ještě větším a tupějším zlem, nebo nedejsatane Marušku Keryjovou, to je něco, jako dělat si prdel z Lunešitů, a pozvat si na to Hanychovou, Krajča, Tomáše Hnuse, Vojtu Dicka, Rytmuse, 5 Pičí, Holki a Bohuša Matuša.

Pro některé (a rozhodně to není menšina) kontroverzní dezertér, zrádce, příležitostný vrah, bigamista, prospěchář a negrošuk, vykreslený jednoznačně jako hrdinný charismatický partyzán, bojovník proti bezpráví, empatik, filantrop a Jenda Hnědý ryloudyt, to je skutečně velmi nestranný pohled, který dozajista přinutí nejednoho zatím nerozhodného konfederáta vystřihovat díry do povlečení na polštář. Na tomto místě bych rád podotknul, než mě zase nějaký dutohlavý, avšak zapáleně angažovaný pičus obviní z pohrdání čokoládou, že dokud mě banda ubohých eritrejských uprchlíků nebude mačetama vyhánět z bytečku a znásilňovat mé oblíbené bělošky, na jakýkoliv rasový podtext naprosto mrdám. Tedy pardon, zase jsem se roztomile přeřekl a ve skutečnosti jsem chtěl říct, že jsem nad něj povznesen a mám za to, že každá kultivovaná opička si určitě banán zaslouží. Jen mi docela vadí účelově telenovelizované zkreslování ne až tak jednoznačné historie podle toho, jaký negr zrovna sedí v Bílém domě a co je momentálně kůl. Ale poté, co jsem se z nestranných a naprosto přesných historických filmů kupříkladu dozvěděl, že vychcaný a hrabivý továrník Šindler byl v podstatě skoro žid, co vlastníma rukama málem osvobodil Osvětim, nebo že mám být jako Čech děsně pyšný na bezuzdné loupení a vraždění vypatlané sockovské spodiny pod vedením národního hrdiny Jana Žižky, už vím, že film je prostě mnohdy něco jako Mafra pro „médii tolik zatracovaného“ miláčka národa, altruistu a novodobého Robina Úda - Endyho Babitche. Tudíž je takto podaný, jednoznačně „skutečný“ příběh o bezprecedentním správňákovi, co si po válce Severu proti Jihu otevřel v dodnes vroucím Mississippi továrnu na mulaty a Klan na něj úplně jebal, sice hezky a výpravně natočenou, ale do očí bijící zkurvenou prounionistickou demagogií, nad kterou by se poblila snad i Skárlet OuHarová. No, příběh je možná trošku nadnesený termit. Tři čtvrtiny zabijácké stopáže se tu v bažině s negry a bílou lůzou filosofuje a pateticky sociálně lká nad třídními rozdíly, a pak už asi nezbyl čas na jakoukoliv pointu, pokud to vůbec kromě „Černý muž pod bitchem otrokáře žil …“ nějakou mělo mít. Tak to prostě po 140 minutách střihli a ojebali dvěma rychlotitulky. A něco takového holt nevytrhne ani pár opravdu dynamických a naturalistických přestřelek, ani jako vždy famózně hrající Matouš Mekkvír.

Uplácat bandu dílů z toho, že nějaký ňouma někomu něco naprosto bezdůvodně neřekne jen proto, že je to idiot, a pak se všichni jakože angažovaně brodí ve spleti kokotích absurdit a umělohmotně vylisovaných situací, aby to vůbec o něčem bylo a mohlo to trvat déle než jednu epizodu, umí kdejaký Spelling. Ale udržet ten účelový maglajz celou dobu v poměrně zábavných a dokonce logicky ne až tolik obskurních intencích tak, že u toho nehysterický heterodivák nechytá kompulzivní nutkání žehlit, hladit kočky, drhat nebo si uklohnit nějakou tu Babicovu dobrotu, to už je docela frajeřina. Tohle Mlčení Dallasů je sice telenovela jaxviňa, klasicky plná až močotvorně charakterních zásadových správňáků, veskrze prohnilých bezpáteřních zmrdů a spousty nevyhraněných psychotiků, bezradně tápajících mezi nimi, nicméně scénáristicky fickaně zvládnutá, prostá bestiální stopáže a osazená sympatickými a solidně hrajícími xichty. V bezútěšné realitě při čekání na první kardiovaskulární příhodu se tím dá vcelku příjemně zabít nějakých dvanáct hodin, aniž by hrozilo, že po skončení začněte na zahradě vrtat ropu nebo za klapotu kastanět pomáhat slepým kundám přes přechod. A Rylencku tu vystajlovali v natolik šťouchatelnou MILFku, že si na své přijdou i příznivci ručně startovatelných dvoutaktů, loupání okurek a čištění lešeňových trubek od rzi.

Witchcraft Networking. Když vám slizká a pošahaná čarodějnice hakne Assbuk pentagramovým kódem, jste jako mladý degenerát okamžitě v hajzlu a nemáte s kým sdílet statusy dřív, než byste řekli koncepční pičovina. Jenže ono to není až tak pičoidní, jak by se po Odebírání z přátel mohlo zdát. Tenhle Maledictus ex machina je totiž mimo asociální sítě hustě vypečený, hnusně bubavý a roztomile brutální, přičemž docela vkusně vykrádá Blervičskou ježibabu a nezůstává při tom jen u pár „děsivých“ větví a dvaceti deka hororového Gothaje, poházeného v mechu. Ne, on to dá všem těm postiženým dětem, co si musí v Zukrbrkově sběrně osobních dat kompulzivně vyměňovat kokotí fotečky, debilní videjka a co hodinu čekovat profílky, aby jim náhodou neuniklo, kdy se jde některé z nich vysrat, a mohly to polajkovat a vypalečkovat, pěkně naprudko sežrat v opravdovém hřejivém lidsko démonickém sociálním kontaktu. Rozhodně jedno z nejpříjemnějších překvapení z letošního obvyklého tlustého, hnědého a třikrát zatočeného hororového videonadělení.

Ach-Ich Yoo je Pek-Ny Zmrd! Dokonce si troufám říct, že jeden z nejslizštějších, jaké jsem kdy viděl. Naprosto parádní hnusák! Jeb-Se Dochooy je Koos Pi-Choose a typický policajt, zasažený korejskou demencí, který první půlhodinu předvádí přesně to, co na šikmých filmech tolik nesnáším. Tedy naprosto retardované choo-rako-wani, kvůli něhož jsem už už začínal ukazováčkem laskat bílý čtvereček na ovladači. Pak ale přeqapivě v rákosí luplo, v bambusu hrklo a z té kokotí mlhy se vynořil look-soos-ni napínač o tom, že na sebearogantnějšího, sebemocnějšího a sebeodpornějšího čokla se někde v Koreji vaří voda, tak dlouho se jezdí s Hyundaiem pro So-ju, až se urve Taekwon-Do a kdo jinému Chagi kopá, sám schytá Jireugi přímo do koulí.