verbal

Kdož jsi bez mozku, hoď hovnem! Po na svou dobu originální a docela vtipné jedničce, po bez větší mentální újmy vcelku snesitelné dvojce a po sračkovité americké kokotině se patrně Zdeněk vydal na homovýlet do Paříže, chytl z nemytých konečníků úplavici a posral jim tam celuloid. Tento Velký francouzský rektální výtěr by se totiž z fleku mohl jmenovat Le plaisanterie de pierre VI. nebo CrierdeVeilles XI. Je to jen Trošku lépe natočeno, ale jinak to zkušeně osciluje okolo hovadského standardu našich lůzrů a hnojů, tedy mezi debilním, trapným a totálně retardovaným. Po hodině ubohého zmaru, nebetyčně kokotského přehrávání všech zúčastněných a marných pokusů o aspoň nějaký ten tumor mnou začala zmítat neodolatelná chuť začít bučet a přežvykovat, nadávat na pravici, pičovat s lahváčem u fotbalu, přijmout lukrativní zaměstnání jako uklízeč hajzlů v nádražce a pustit si večer něco s Petrem Rychlým. Tak jsem to raději vypnul, abych pak nesežral děckám všechny banány, nenutil je vybírat mi ze srsti kožní parazity a nemusel si předplácet Blesk.

Tak copak to tady vlastně tak velkohubě kokotmentujete, milí šulínci? Film nebo sériovou brakovou šestákovou sračku pana Hnědého, vyblitou jen proto, že byl nakladatel urputný a po Šifře je nutno na jménu vydojit maximum? Tak i tak to ovšem kapku koliduje s vaším blahoslaveným nadhodnocováním Heryho Potrata! Bobík Langdon a Igelitka s morovým virem - Part 1 je totiž naprosto stejný literární patogen, jen určený pro trochu starší mongoloidy, u kterého však čtenáři rozčíleně neběží před očima seznam všech těch skvělých fantasy autorů, jež ta braková, marketingem vyhajpovaná kráva, co neumí psát, bezskrupulózně vykradla, a plagiátorským blahobytem ji ztučněla prdel. Ne, Danek vykrádá jen sám sebe, Bibli, nebo jako v tomto případě básničku dávno mrtvého, nevycákaného makaróna, jemuž nedala vyhlášená předrenesanční pichna a dokonalá světice, slečna Portiariová, a on se místo urputného honění raději vydal na úmorný kudlankovský trip napříč tehdejším kompletním bubukatechismem První římskokatolické katolické a.s.. V Šifře však Danek kompletně vystřílel veškerý prach a od té doby píče tak nějak za každou cenu, byť je ta cena pořád dozajista astronomická. Navíc se středověkým masturbantem už se nedá tolik konspirovat, jestli byl nejslavnější fantasy hrdina všech dob - Chesus Gonzáles - opravdu produktem análního sexu Fousatého strejce a i poté neposkvrněné Marie, nebo si ho stejnou cestou uplácal Jidáš Iškariotský se svým registrovaným partnerem, římským centurionem jménem Falus Maximus, a to jedním vrhem spolu s čtyřvaječnými trojčaty Pilátem, motorovou Magdou a Kaifášem, který byl ale ve skutečnosti švagrem druhého bratrance Jehovovy tety. Inu, kdo kromě papeže (jen ten prý má číslo na U-Phona Ředitele) ví, jak to tehdy vlastně bylo! Každopádně Danek chce být pořád ukrutně maloměstsky vědecký a tajuplnější než Klíma, hledající Štěchovický poklad, avšak s takovým materiálem je nakonec asi tak stejně mysteriózní, jako semeno na hajzlech dormitáře kláštera Voršilek. Pokud ale vypnete míchu, je to pořád jistá oddechová perverzní zábava. Film se toho popsaného hajzlpapíru zhostil více než důstojně, a pokud by to nemělo trvat šest hodin, lépe a věrněji už to rozhodně nešlo. Scénárista především chytře vykostil to hledání „tajemných a hlubokých“ análgramů, idiotmatů, kryptomrdek a parapičovin v Danteho katolických rýmovačkách. Dyzny totiž ještě Alighieriho neanimoval, a tak by se v tom, byť plytkém brouzdališti, mohlo pěkných pár zaoceánských mozkounů, ale i celá řada zdejších expertních kritiků dost dobře nalokat. To, co zbylo, pak vydalo na vcelku solidní a výpravně zmáknutý napínač na úrovni páprdovitého Cenného papíru s fixní sazbou 0,07 procent a slušně zabité sobotní odpoledne. A na zbytek se zeptejte Kamila Filcky, ten úžasně rozumí nejen filmu, ale i dějinám umění, a vsadím se, že ve volných chvílích se svou kvalifikací také fušuje do molekulární mikrobiologie a patlá doma mandaly. Původně jsem chtěl dát překrásnou trojku, ale považuji za nutné, toho otylého seriózního rozumbradu aspoň trochu převážit.

Ač je to téměř nemožné, pokusím se teď pokorně vyjádřit veškeré niterné pocity z tohoto mimořádného filmového díla. Je to jako hřejivá a bezpečná mateřská náruč, totálně poblitá zpola natráveným kefírem s kousky nazelenalého kabanosu, jako něžné, pomalé a romantické milování s nádhernou modelkou na kompletně posraných a pochcaných hajzlech v šesté cenové, jako osvěžující letní větřík, vanoucí směrem od čerstvě exhumovaného masového hrobu, jako veselý, čistý a upřímný dětský smích, znějící z onkologické kliniky, jako překrásně rozkvetlá jarní louka, posetá hovny tureckých řidičů kamiónů, plnými hlíst a obsypanými masařkami, jako bezstarostné brouzdání chladivým příbojem v kouzelném tichomořském ránu hned vedle vyvrženého a hnijícího keporkaka, jako první nesmělý polibek na dychtivé dívčí rty, olezlé hnisajícím herpesem, jako právě upečený, křupavý a ještě teplý domácí chléb, velkoryse namazaný ráfkovým tvarohem pět let nemytého bezdomovce či jako milé, citlivé a konejšivé pohlazení po análním znásilnění tlustým, chlupatým a smradlavým cigánským spoluvězněm. Prostě, když se bezbřehý intelekt takto snoubí s absolutní estetikou, nezbývá, než celou duší podlehnout a opájet se pocitem, kolik tu s námi stále žije krásných, moudrých, kulturních, příjemných a neskonale empatických lidí. Ač mě kapku jímá přirozený stud za takovéto explicitní emoční projevy, dvakrát mě to nahlas rozřehtalo tak, že jsem, kurva, nemohl přestat. Díky, Řezníku!

Nesvěřit to fekálnímu dementovi Fajgovi, nebýt neskonale idiotské kreace inženýrky Holcmanové, zbytečného nehereckého buzerantství Homotora a především toho odporného, slizkého a nadmíru trapného negerského transvestity jménem Leslí Jonáš, bylo by to takové slabší, ale vcelku snesitelné pokračování legendární Rajtmanovy klasiky, a snad i historicky první film, kde mi hnusná prasnice Melisa Mekfárty ještě týden po skončení nekazila pohlavní život. Takhle je z toho sice pěkně udělaná, nicméně z větší části pícnina pro hovada. Tedy pardon, chtěl jsem říct věrné diváky komerčních kanálů jako planeta Planeta opic, Príma Hnooj či TV Loppatov. Prostě takové Pochvovřesky s duchama, Krotitelé puchů a hovno na hrob skvělého scénáristy Harolda Ramise.

Po fenomenálním Co děláme v temnotách nám Oscarka Navaltiti evidentně řádně zpychnul a přihakoval si to tentokráte s povrchní, tupou, trapnou a nudnou bushoidní koljovinou, kterou tu může přebushit jen těch pár obvyklých, tolik citlivých karlovarských homoklád nebo obstarožní otylá maorská chovatelka wombatů, a za níž by zasloužil akorát tak hlavu do Svěráku. Když už, kurva, nemám na originální poetiku, humor ani solidní historku a vypomáhám si otravným vykalkulovaným mletím kýčovitých hoven, měl by být aspoň ten „ubohý“ odvrhnutý chlapeček buď rektorvoucně lostomiloušký nebo sympatický, a ne odporný neherecký domorodý prasnic, odkojený Tupákem, jehož máte od první minuty neodolatelnou chuť lhostejně zaříznout a předhodit vakovlkům. Příjemně nevrlý Zdeněk to sice kapku vytrhnul, ale kde nic není, ani zmrd nebere, a já se jen tak tak udržel, abych to neposlal rovnou do Te Whanganui-a-Tara-le.

Pokud naserete tak trochu jeblého Ítýho s kobylím xichtem, může se dost dobře stát, že se vám prohákuje až do obýváku a promění váš „sociální život“ na Assbukách v digitální peklo jako tuhle Pírsovi. Dobře to znám, když jsem se onehdá chystal koupit Lufthansu a chtěl ji pomocí přechytřelé a fuckt husté mobilní aplikace pro Nokie 3210 přetransformovat na výrobu jednorázových tubusů pro islámské sebevražedné útočníky, vylil jsem tehdy za hrubé porušení pracovní kázně na hodinu jistého Jeníka Mühlfeita, protože ten kokot na ní nebyl schopen s vystudovaným VUMLem najít ani nabíjecí konektor, natož z ní udělat dotykáč, a akorát imrvére trousil nějaké pičózní motivační poučky, dobré leda tak pro monopolní prodej dokurvených operačních systémů. Zmrd mi pak z pomsty vyDDoSoval můj stodvacetiosmikilový modem, protože mi stokrát poslal mailem svou grafomanskou příručku „Jak se mletím hoven a líbáním prdelí stát profesionálním tlučhubou a vrcholovým nenažerem“, a já pak nemohl týden na porno. A to zrovna tenkrát ukázala na internetách Brenda Volšová kozy!!! A taky mi až k nevydržení zhloupnul můj chytrý dům, páč mi Jenda k tomu všemu kreknul zvonek sirkou, a než na to technici přišli, myslel jsem, že mě sklátil tinitus. No nic, jsem přesvědčen, že jsem s tím samolibým úchylem zažil daleko srylerovatější, inteligentnější, květnatější, akčnější a méně šablonovité dobrodružství, které až jednou zfilmují, bude to bourač bloků jaxviňa. Tohle bylo takové mdlé, jednoduché, vyčpělé a předvídatelné, nicméně pořád daleko lepší než třeba zánět trojklaného nervu, sprchování s Dárkrobýkem nebo pásový opar. Prostě taková pěkně hnusná trojka, oxymorous neoxymorous.

Vyčpělý blérvičský kolovrátek o ježibabě neježibabě se opět roztočil, nyní pod ukrutně roztřepanou taktovkou párkinsnem vycukaného Vingárda, a je to zase horor v pravém slova nesmyslu. Tak se nám partička příšerných a obskurně alogicky chovajících se kokotů, jako vystřižených z amatérského porna, znovu vydala do merylendského lesíčka na čekanou s chvějící se videotechnikou, tentokrát aby nesympatický tytrubkář našel svou odpornou sestřičku Hedr, jež byla tím nejsugestivnějším strašidlem už v jedničce. Tu výpravu v doubravě opět nejprve ukrutně vybubají klacek, kámen a soubor vskutku k posrání hrůzných větví, aby ji po hodině a půl ječivého bodového svícení rozklepanou baterkou do křoví za hysterického řevu a fakování sežrala nějaká strašlivá, okem nepostřehnutelná rozpixelizovaná šmouha, která dost dobře mohla být hnusnou Hedr, sadistickou Babou Jagou, hysterickým záchvatem třepotavého „filmařského a scénáristického“ pičovství či jen docela obyčejnou lidožravou šmouhou. Každopádně, pokud se ožralý vypravíte s véháeskou a skomírající baterkou brejkovým krokem v noci potmě na hajzl, jsem si jist, že tam po vás jednou najdou daleko děsivější videjko!

Cvak – dveře do komory, cvak – uvrčená kunda s drápama, cvak – dveře do komory, cvak – uvrčená kunda s drápama blíže … A tak to jde v tomhle unylém manuálu na dojebávání vypínačů naštěstí jen milosrdných 75 minut, až se jeden ani nestihne začít pořádně otravovat. Jinak sprostá vykrádačka mnohem sofistikovanějšího a zábavnějšího Darkness Falls, který kohorta místních, nyní opřekot vzrušeně cákajících hnědopichů odsoudila k nezaslouženým 53 procentům, protože v hlavní roli patrně chyběl ten mimořádně oslizlý bukanýr a neherec, parodující Edgara Ramiréze.

Někteří lidé mají úžasnou fantazii, která jim umožňuje vytvářet dokonalá a zábavná díla. A pak jsou tu ti zakřiknutí vyšinutí homokokoti, co dokáží akorát tak uplácat ze zvratků, hoven a žluklého spermatu otravná až bolestivá psychopatologická megasvinstva, na nichž by si nejeden začínající psychiatr levou zadní sfoukl dizertačku. Já vím, každé zboží má svého kupce, a když se pozorně zadíváte na zdejší fotografii pana Šajsnerta, toho „famózního scénáristy a režiséra“, musí vám být hned jasné cílové publikum a také většinová skladba místních „filmových kritiků“. Opět červená čísla místo hnědých a já jsem znovu xmrti vyděšený! Ano, partička umaštěných, olysalých či olupených ufonů s extraordinérní percepcí abstraktně metaforických patopodobenství se zase jako každoročně vydala do Varů zaprdět nějakou tu projekci, v potemnělém sále si romanticky vzájemně nahmatala svá nevyvinutá přirození a kromě ulepených dlaní si tak odtamtud odnesla i spousty nevšedních esoterických zážitků z natolik obskurní velesračky, že má po ní soudný heterosexuální divák s nohama na zemi chuť na pár panáků čistého metylu, aby už nic takového nemusel v životě vidět znovu. Představte si, že se Tery Malík vydá s Iňáryjem na gejpárty, na rozjezd počichají trochu ředidla, vytuní to smaženicí z lysohlávek, pro perfektní navození „tvůrčí“ nálady si ještě píchnou Okenu a v tom kreativním opojení vydáví fantasmagorické preludium pošahaného sebevraha, neotřelé jako čerstvě posraná prdel a plné natolik existenciálně závažných pouťových mouder, že chudákovi frustrovanému škaredému panici po zhlédnutí nezbyde nic jiného, než mezi mačkáním jebáků a neurotickými záškuby měkkých tkání přemoudřele pokyvovat hlavou. Takže, jestliže nejste jedním z těch do zchytření masturbujících „snílků“, blahoslaveně šťastným majitelem mentální poruchy, fanouškem hnijícího Heryho Potrata či závodů motorových mrtvol s přeprďovanými dvoutakty, neumlátíte-li se smíchy při pohledu na někoho, kdo vyprděným kamenem zastřelí medvěda, nebo pokud prostě jen nemáte doma místo na boudičku pro slepeckého labradora, vyhýbejte se tomu důsledněji než vytahování nervů z osmiček bez umrtvení. To je totiž proti této odporné, trapné, nudné a vymatlané ultrapičovině naprosto bezbolestná, povznášející a obohacující zkušenost! Ač se to zdálo nemožné, Birdman tímto klesá na druhé místo a nejsmradlavější odpad, jaký jsem měl to ponížení kdy udělit, má zaslouženě nového majitele. Mučivější audiovizuální teror už si opravdu nedovedu představit!

Když zhulený pakistánský cigoš opíchá v rozkroku veselou zoofilní Ňujorčanku, co se v rámci interanimálního svrbění neštítí nechat si vykropit Mekku zkurvenou hadrovou hlavou a zaparkovat zakrslý Boeing přímo doprostřed svého pentagonu, může z toho být další šaría romance o ponižování vyrachtaných kravek nebo, jako v tomto případě, naprosto kulantní, precizně napsaný a dramaturgicky dokonalý seroš, rovnoměrně rozprostřený mezi strhující napínač, vězeňské a soudní drama. Holka je totiž ráno kapku od krve, tak trochu nedýchá, a není zcela jasné, čím ji ten čmoud ve skutečnosti opíchal, a co do ní tak vášnivě dvaadvacetkrát za sebou vlastně vrazil. Inu, připouštět islámem vypláchlé mentální retardéry holt není pro našinkyni vždycky ta nejlepší cesta, jak léčit akutní anginu clitoris. A tak justiční mašinérie roztočí svá soukolí a vy jen osm dílu s potěšením zjišťujete, že výborní scénáristé a skvělí režiséři naštěstí ještě nevymřeli. A také herci. Můj milovaný Chesus Kvintána zahrál ekzematická chodidla tak naturalisticky a nechutně, že mi z toho během chvilky v hubě zplesnivěla večeře, a ještě hodinu po skončení mě svěděly nárty.