verbal

Stejně sračkovité jako dvojka, nicméně s jedním kulantním estetickým vytuněním. Já vím, asi to bude znít kapku gerontofilně, ale ještěže je Mičlovic Bětka i v jejich šestatčtyřiceti taková Vulva dei (pro klasicky nevzdělatelné pozn. překladatele: „Boží kunda“) a totálně katalogová MILFka. Teď docela váhám, jaký vhodný verbální kvantifikátor použít, aby to vstřebali i všichni ti erudovaní filmoví teoretikové, co to oproti vynikající jedničce procpali do červených čísel. Nuže, tak to opět zkusíme vědecky. Těch nezáživných, nudných, špatně natočených a omšelých pasáží je tam prostě pokokot, a vůbec bych se nebál sáhnout ani k daleko sofistikovanější terminologii a prohlásit, že až tři piče. Naštěstí se však dá v tomto pokračování během nich docela slušně zabavit přemítáním, jak nejúčinněji Bětušce zamlžit ty její SEKSY yntelechtuální brýle, přeleštit kastli a co nejefektivněji vystříkat dutiny, aby už dále nekorodovala a zůstala pořád tak atraktivním materiálem pro každý autobazar. Neméně povznášející je také přemýšlení nad praktickými dopady onoho zde vizuálně vcelku zkurveného primárního nápadu. Taková představa brutální předvolební očisty Pičího hnízda od samozvaných „poctivých“ maďarských miliardářů vyloudí jednomu na tváři stejně lascivní úsměv. Marginální efekty takového počinu by byly nesporným přínosem pro lidstvo. Jen si představte svět bez řepkou zasviněného půdního fondu, registračních pokladen a kontrolních hlášení, svět, kde si člověk v klidu zahulí u piva a kde by evropské dotace opravdu končily ve veřejně prospěšných projektech a nesloužily jen k tomu, abychom tu záhy všichni žrali jen amarouny od Trikatela.

„Blonďatá pipka a moře“ je rozhodně mnohem záživnější než ta ukrutně přeceňovaná Ernestova uspávačka hadů. Pipka není existenciálně dementní, nijak nefilosofuje o geriatrických jinotajích všehomíra, jen asi tak 15 minut zasurfuje na reklamu pro Čedok, ukáže, že i v neoprénu je daleko píchatelnější než ten Hemingvejův geront, a hned na to chytne rybišku jako kráva! Tou je naneštěstí mimořádně zmrdský žralok, kterému rybina už lezla krkem, tak se rozhodl zpestřit si jídelníček kulantní roštěnkou, a to za každou cenu. Ke vší té hrůze je to děsný yntelechtuán, Sun Tzua má ve struně a člověk jen čeká, kdy se vynoří, modulovaným basem pipce oznámí, že to má za pár, a při čekání na příliv začne nudou na ploutvích počítat kvadratické rovnice. „Ale jebat!“, jak s oblibou kultivovaně říkáme my, benevolentní filmoví teoretikové. Jedna skála, jedna mrdna, jedna paryba a jeden racek, ale i tak je z toho nakonec vcelku zábavný čelisťoidní přežívák a milý manýristický doplněk k vychlazenému lahváči.

No to bylo zase marketingových keců o velkovýpravné severské fantasy, po nichž vám napálí do xichtu ukoptěnou a omšelou Hypnoprinceznu se zaníceným jebákem na prdeli, ve které akorát sužovaní Dánové chodí chrchlat své odrhovačky do země dobrého krále Magnuse, a zlý Zikmund, ta liška ryšavá, má místo Karla Effy v zádech dva podivné, přežrané varany. A tak jediným pozitivem je opravdu rozkošná desítka v hlavní roli, která jako by vypadla ze skandinávského pedofilního katalogu. Nebýt od přirození archeozoofilní nekrofil, ale kupříkladu třeba katolický kněz, s lascivním funěním u toho aspoň přeleštím relikviář. Takhle si musím počkat, až jim chcípnou ti „draci“.

Náramně optimistický film, vlévající naději do žil! Ať už se vám v civilizaci dějí jakákoliv příkoří a myslíte si, že jste naprosto v prdeli, přesvědčte se, že mohlo být ještě daleko hůř, kdybyste se narodili třeba jako chudý rýžomlat do stále trvajícího 16. století na Filipínách. Vypláchlý zkurvenýma kudlankama se štítíte šprcek, a tak si do té ukrutné mizérie navíc chytře nasmrkáváte jeden hladový krk za druhým, abyste už byl v hajzlu totálně a bez šance je uživit alespoň do jejich šesti let, kdy už je konečně budete moci střelit za pár dolarů do nějakého pedofilního bordelu, dětského porna nebo na orgány. Nicméně Bůh nad vámi neustále bdí, takže i když loupíte, zabíjíte, necháváte kurvit svou manželku a dceru nebo spácháte sebevraždu, bude vám nakonec jako všem pokryteckým zmrdům odpuštěno a můžete pak věčně rajsky hnít v hromadném hrobě. Skvěle napsaná, zahraná a ještě lépe zrežírovaná studie zoufalství a beznaděje uprostřed bordelu, chaosu a „demokratické“ anarchie, která však jako sociální lkaní způsobuje zhruba stejný soucit jako při sledování šimpanzů, kteří si ve výběhu raději smutně serou pod sebe místo toho, aby zatočili s Ředitelem a udělali si mnohem veselejší a kulturnější zoo.

Je to přesně, jako byste sledovali amatérské panelákové porno, protože jste se nechali ukecat partičkou zdejších zavilých masturbantů, která ho tu řádně pocákala. A znáte to, umakartová linka, škaredí a toporní figuranti - neupravení bobři a gravitačně odevzdané kozy oplácaných maloměstských hospodyněk, otylí, proplešlí strejcové s obřími pupky a enormně chlupatými zády - a do všeho toho nevkusného dopuštění sem tam proběhne před kamerou patologicky vyžraný a značně přestárlý jezevčík … Tu a tam si však někteří aktéři střihnou vcelku zajímavou, až pekelně obskurní polohu, a tak se čistě ze zvědavosti, jestli třeba opravář praček pan Miroslav nakonec najde pod převisem své pěticentimetrové hovado a nakrmí s ním nehezky vykuchaného netopýra paní Jany, rozhodnete dokoukat ten hroší armagedon až k lepkavému, zpocenému a uchrochtanému vyvrcholení. A teď si představte, že těsně před tím, než paní Jana zintenzivní své unylé funění a pohyby ztvarohovatělé pánve a masitý obličej pana Mirka křečovitě zbrázdí urputně vášnivý výraz, stejný, jako mívá každé ráno na hajzlu, naběhne do kvartýru rovnou z klecových lůžek partička nahých, pokroucených a poslintaných downů a stříkne do toho už tak stěží vydržitelného martýria páchnoucí výron koncentrované debility a dementálního zmaru. Tak prosím zvěstujte Lakedaimonským, že zde pořád ještě ležím na sedačce a je mi na blití z té odpudivé sekndhendové filmařiny, hrůzně podkreslené absolutním scénaristickým kokotismem.

Rollo, čti: Úve Boll s neomezeným rozpočtem v zádech, je zpět a v obvyklé formě! Čti: S pečlivě nagelovanou hlavou po ramena zaraženou v americké prdeli, velkoryse pohrdaje fyzikou, logikou, postkomatickou rekonvalescencí, racionálními dialogy či nekýčovitým vkusem, zase veřejně vášnivě masturbuje nad hvězdotřpytným praporem, okatě podkuřuje Pekingu kvůli tržbám a v neotřelém, naprosto originálním konceptu „V roce 2012 zaútočíme na Hvězdu smrti a pak se vydáme na lov vetřelčí matky“ velkolepě demoluje vše, co mu vleze před čočku. Výsledkem je jako vždy pompézní multikulti eintopf, v němž pod vlajkou světospásných Spojených národů amerických v jeden milující se celek sjednoceni árijsky patriotističtí správňáci, odpudiví neherečtí metrosexuálové, židi, negři, ťamani a buzeranti znovu nekompromisně zatočí se zlým bordelem z vesmíru. Bordelem, který furt ne a ne přistát v Barentsově moři, za což bude muset tentokrát účelově ignorovaný car Vláďa anektovat Aljašku a najmout Bondarčuka juniora, aby vrátil úder a natočil Den VŘSR. Ale ať je ten Rollo zdegenerované a komerčně pokřivené hovado, jaké chce, pořád je to kurevsky nostalgická, slaboduchá zábava! Závěrem bych zde rád zanechal vřelý vzkaz pro provozovatele Kulturního zařízení Ostrava – Jih: Ještě jednou mi v tom nezlodějském, krásně zrekonstruovaném a pohodlném kině s jedním z největších pláten v republice, které pro mě představuje poslední výspu odporu proti všeobecně přehlíženému monopolu banditsky předraženého Cinezmrda, nazapneš ve čtyřiceti stupních klimu, poseru ti sedačky a prokleju promítačku!

„Nikdy zpátky, downe 3“ je sice opět přehlídkou panoptika rozličných agresivních mongoloidů, poloopic a pologramotných hovad, které měli rodiče ihned po potratu pro zachování globální humanity a bezpečnosti rozprodat na orgány, nicméně oproti Downům 1 a 2 registruji výrazné zlepšení. Otylý afrokatarista a budoucí hvězda hororového seriálu Walking Steroids - Míša Je Bílý! - se totiž tentokrát nesnaží být až tolik kůl, jen tak zesatandarma unyle nedělá kozama TA-BLE-TY a neválí tudo s náctiletými debily pro Tytrubko, nýbrž se mu překvapivě povedlo uplácat klasickou osmdesátkovou žánkládovku se všemi těmi tunami klišé a patosů, které jsme v dobách bůmu kung-fuj baletů tolik žravávali. V ní se dle nejlepších tradic tisíckrát omletého konstruktu uvolí naučit mimořádně nesympatického a nehereckého retarda, jak si neoblékat před vstupem do ringu diskosaténové trenky naruby a jak v sérii ukrutně zpomalených tlusťoších vesnických facek udolat ještě větší, nesympatičtější a dementnější hovado, než je on sám. A jak už to v těchto těžkých, filosoficko intelektuálních počinech bývá, musí Míša nakonec díky ukrutně sofistikovaným scenáristickým finesám, plných hamižnosti, zrady, proradnosti, intrik a mrzkých charakterů, dát tomu vymaštěnému prasoidovi na piču sám a získat tak nehynoucí obdiv celého fistingového klubíku a srdce tentokrát až obskurně ohyzdné čokoprincezny. Závěrem si dokonce přispěchá v minutovém štěku zavýt před kameru i samotný Antonín Já, aby nade vši pochybnost prokázal, že je nejen výtečné gumové dildo, ale také mimořádně vymatlaný velepičus. Takže, ač se jedná o film nesmírně komplikovaný, plný kandidátů na Hamleta, trousících kierkegaardovské monology, a Míšův jedinečný smrtící styl, nazývaný mistry Šaošulinu Nasraný tapír, spíše připomíná prasečí balet v bahně kombinovaný s kulturistickým homopózováním než bojové neumětelství, bylo to prostě tak nějak nostalgicky zvráceně zábavné, a to mají mazlíčci rádi.

„Smrtgasmus“ je gasmem, který se obvykle dostaví, když se místo orků rozhodnete pro změnu ošukat nějakou tu zubatou paní s kosou. „Hloupou a trapnou pičovinou“ determinujete zejména audiovizuální zvratek, u něhož vám slibují vtipné, neotřelé, kůl a brutální smrtmetalové orgie a nakonec předvedou dva dementní umaštěnce, zoufale se pokoušející za doprovodu vyteplených glamrokových transek o amatérský Braindead, jenž humorem i mentálně koresponduje leda tak s vegetativními impulzy pokerovaných chovanců hornických polepšoven. Tolik k základnímu výkladu odborných termitů. A vlastně už ani nemám víc co sdělit.

Jeblá máma tajně prcá Koráda Katániho, lopatí táta chlastá a malý Damiano Thornnini by zasloužil vytrhat nehty a šoupnout do nejhnusnějšího cigánského děcáku. Z počátku to vypadá, že je v těch italských vidlích ze všemi omen, pak si to ale přihasí zfetovaná polednice a dokurví solidně zrežírované a stejně tak i zahrané horopedodrama úplavičnatým scenáristickým výtěrem, který v urputné snaze o přirozené vyústění nakonec vyústí do kauzálně obskurního ženského přirození. Ale abych nezněl až příliš filmově – teoreticky erudovaně a zamezil zahlcení gůglu frenetickým hledáním odborného termínu „překombinovaná pičovina“, rád vysvětlím i laické veřejnosti. Představte si, že něco celou dobu vypadá na paranormální vyvrcholení, ale díky „chytrosti“ scénáristy to skončí naprosto reálně a logicky, a to zejména díky zcela běžné souhře následujících fucktorů: děda je vesnický idiot a zároveň v místním baru nějaký retard ředí Grapu a zároveň venku ten den zrovna pršelo a zároveň je láska sympatického policisty opravdu upřímná a zároveň studna není hlubší než 2,2 metry a zároveň v hustých alpských lesích nevystopuje pes ani hovno a zároveň se k tomu všemu vyrobilo v Turíně o 300 Fiatů méně než loni. Takhle to zní zcela jasně a divák žasne nad tou příčinnou fikaností, co říkáte?

I u nás měly tupé lopaty onehdy úžasnou možnost skvěle investovat. Ten dobrák se jmenoval Viky, od pohledu altruista a filantrop, a tak za ním zůstaly tisíce spokojených dicků. A že Viky dělal, co mohl, aby se ti intelektuální investoři, co mu nasypali kupónky, měli dobře! Kupoval jim imrvére tryskáče, stovky luxusních nemovitostí ve světových metropolích, drahé sportovní brka a dokonce i několik velkých továren. Jenže on takový dik, to je povahově pěkný zmrd, a tak ten blahoslavený investiční klubík začal nakonec Vikiho špinit a pomlouvat, že místo aby se o ně staral, tak zevluje a někde radši potají kope podzemní chodby. Což byla samozřejmě jen mrzká pomluva, protože ten skvělý člověk nikdy nedržel lopatu v ruce. Nakonec došlo až k tomu, že na něj šťastní majitelé desetinásobku poštvali orgán. Jenže on by takový orgán naštěstí nenašel ani vlastní koule, a proto stihl Viky sbalit před tou hroznou nespravedlností kramle. Ale jak už to na tom světě chodí, neskončil ten úžasný chlapík věru dobře! Ubožákovi zbyly jen oči pro pláč, jak teď musí z obýváku čumět na nějaké zkurvené moře na zaplivaném ostrově daleko, předaleko od své milované vlasti, živořit na rybích jikrách v nuzné chýši 43+4 s pouze pětikilometrovou ranvejí, po které se musí dennodenně plahočit nějakou plečkou od Martinova Ástna ke svému Lírdžetu, kde si člověk s alergií na telecí kůži a mahagon ani pořádně nepohoví. A o takové nepřející dičí svini je i tento film. Tu ale v tomto případě jistota desetinásobku rozparádila natolik, že naběhla na Žužu Žorže a skoro celou stopáž mu mává pistolí před držkou. Uot els? Inu, skoro nic. Je to ale překvapivě po Pissmejkrovi asi nejzábavnější nespreso, co Jirka dosud uvařil, skvěle zahrané a ta vyrachtaná feministická lesba s fretčím xichtem to režijně a dramaturgicky i vcelku vkusně vysufražetkovala. Jen je trochu škoda, že po výborné první polovině nedotáhli poměrně zdařilé memento toho, že každý, kdo někdy vyslovil slovo burza, opce nebo derivát, by měl pro blaho budoucích generací dávno viset vykuchaný na kandelábru, až do stejně stylového konečníku a závěrem se to zvrhlo v hloupý, patetický, žlutohnědý holyúdský maglajz.