Martrix

Zprvu to vypadalo jako variace na běžnou epizodu Clone Wars. Klony vs droidi, jen v opačném gardu. Bylo zvláštní sledovat z pohledu antagonistů útok na ... . Jenže závěr tomu dodal jiný, hlubší rozměr. Po hudební stránce, ale především té dramaturgické, byla závěrečná desetiminutovka parádní. Navíc Filony opět doplnil mozaiku světa SW. Velmi nenápadně, ale přesto působivě.

Ano ta temná romantika v poetickém kabátku, společně s výraznou stylizací, má navrch před logikou. Tak to je a nemá cenu se v tom nimrat. To je/byla Burtonova parketa. Neogotický romantikou prodchnutý příběh o křivdách a bolestech tvora, který nezapadá. Burton si vzal na paškál pokrytecké šosáky z malého městečka. Uniformní domy, auta, manželé....životy. Frustrace a strach dělá z malých lidí, velké soudce i katy. Asi dost záleží, v jaké životní fázi Střihorukého Edwarda vidíte. Kdysi jsem se s ním ztotožňoval...nepochopený romantik. Depeche Mode, The Cure, Burton, Vrána.... . Dnes už jsem spíš cynik, ale přesto se ve mě opět něco hnulo... . Nepochybuju o tom, že Burton bude oslovovat nejen tímto filmem, další a dalši generace posmutnělých romantiků. Funguje to i po tolika letech

Audiovizuálně skvostné. Dystopický svět v tomto podání, vzbuzoval smutek i přesto, že jeho obyvatelé stále bojovali a postava Vesper beznaději nepropadala. I když mi ten koncept zhrouceného ekosystému moc nevoní, velmi rád přimhouřím oko, protože ten zbytek zaslouží velké uznání za nápady i zpracování. Takhle to má vypadat. Naštěstí se tvůrci nepouštěli do zbytečně velkých akcí jako kdysi Garland. V tom komorním a poetickém duchu, kdy má atmosféra navrch před hereckou a scénáristickou exhibicí, to je sice pomalejší...ale kam by jste nakonec v soumračné budoucnosti lidstva, chtěli spěchat? Kdyby to občas obsahově neskřípalo, byl bych nadšený...takto jsem "jen" velmi spokojený.

Konfrontace člověka s umělou inteligencí v lidském těle...tzn. se sofistikovanými androidy, kteří jsou často používáni jako méně problematická náhražka člověka, je mým oblíbeným sci-fi námětem. A protože jsem velmi ovlivněný knihami I. Asimova, jsem v tomto ohledu dost kritický vůči filmovým i seriálovým adaptacím. Přesto jsem si velmi užil oba Blade Runnery, skvělé seriály Westworld, Humans i ruskou odpověď Lepší než my. Tyto kousky nejenže nasadily laťku dost vysoko, ale dle mého názoru prozkoumaly téma opravdu zevrubně. Wifelike v tomto kontextu zaostává; obsahově by možná stačil na jednu z epizod Black mirror, ale na celovečerák nemá náboj, ani nápady. Je to utahané a překvapivě nezáživné. Navíc tématicky zastaralé. Takový Ghost in the shell je skoro třicet let starý animák a stále působí jako moderní sci-fi. Takže nebýt výstavního těla E. Kampouris a jejího sexy ztvárnění umělé manželky, dost bych se nudil. A jde to především na vrub nedynamické režie Birda. Díky ní působí Wifelike i přes slušnou výpravu polobéčkově. Dalo se to čekat už z recenzí...co už, ukojení mé zvědavosti mě stálo 105 min. života. Ale už jsem umíral u horších filmů. Kdyby hrál lovce jiný herec než Meyers, možná bych dal slabé tři.

Výraz femme fatale je nejčastěji užíván v souvislosti s ženou, která je pro muže zdrojem inspirace, ale také trápení, která si ho dokáže podmanit svou svůdností, ale i oduševnělostí. Žena přitom často sobecká a nevyzpytatelná, takže destruktivní a přesto vzbuzující dojem, že ona jediná dá muži po čem touží. Občas někdo použije chybné spojení...je to moje femme fatale. Není. Takto působí na všechny muže...a ženy. Pokud narazí v poválečném Finsku citlivá umělkyně na Vivicu - femme fatale, bude nedostatek jídla a nuzné podmínky pro život, ten nejmenší problém. Umělec je člověk, jehož vnímání světa a života v něm, je často mnohem intenzivnější a to se podařilo do filmu dostat. Niternost vztahů mezi jejím milencem, milenkou, otcem, ale i její rozervanost ohledně tvorby. Takto má vypadat životopisný film. Lépe řečeno výsek ze života malířky a spisovatelky, která stvořila Mumínky. Sledujeme složité začátky, které ji formovaly i její osobní život, který výrazně zasáhl do její tvorby. A končíme tam, kde začíná další etapa jejího života. A je to dobře, protože ten film je i o svobodě, tak by bylo chybou odvyprávět ho až k hraně...ohraničit ho smrtí. Alma Pöysti působí jako citlivá bytost s krásným úsměvem...trochu mi evokoval ten mile nesebevědomý úsměv Ivy Janžurové. Její výkon byl přesvědčivý a v jejím podání byla Tove silná i zranitelná zároveň. Přestože má v tomto příběhu mnoho místa láska mezi ženami, není to ani trochu oplzlé a samoúčelné, nebo dokonce s ambicí šokovat. Naopak, tvůrkyně moc dobře věděly co dělají a soustředily se na nesnadnou cestu Tove za poznáním svých tužeb a také za respektem a uznáním. Přesto takový film udělá pro pochopení a příjmutí homosexuality mnohem víc, než nesmyslné kvóty procpané na sílu.

Tak jo, povinnost splněna, drobný příspěvek na pokračování odevzdán. Jimík to sice neocení, ale v kině jsem byl po dvou letech poprvé. Pro mě byl totiž covid jen poslední kapka, díky které jsem už nehledal důvody proč platit nemalé peníze za sdílení filmu s kinoignoranty, kteří během představení svítí telefony, chodí pozdě, protože si musí ve frontě vystát smrdutou krabici popcornu a předraženou pepsi, vyrušují komentáři... . Jediný film, který měl tu moc mě tam znova přitáhnout byl Avatar-příslib audiovizuálních orgií. STÁLO TO ZA TO? Obsahově jde o space operu, která nemá diváka šokovat ukrutnými zvraty, ale spíš zprostředkovat trable jedné rodiny na pozadí invaze vysoce nepřátelských mimopandořanů. On je život i bez různých překvapení dost složitý, protože být jedno z několika dětí, být náčelník kmene, otec, matka, puberťák, nemít rodiče, lišit se, přestěhovat se...to je dost dramatické i bez toho, že se vás někdo snaží zabít a zničit planetu, na které zrovna žijete. Takže s tou jednoduchostí ohledně zápletky nemám problém. Takhle to bylo rozehrané od začátku. Proti některým frázím které zazní, se navíc ani nedá nic namítat. Otec chrání svou rodinu, své děti. Tak to prostě je. Ani ten avizovaný vizuál mě nezklamal. Schválně jsem byl na 2D, protože ze zkušenosti vím, že v tak velkém měřítku bych si druhý plán scén neužil, protože by mi 3D záběry občas odváděly pozornost jinam. Takže mi to narozdíl od některých diváků nepřipadalo jako z videohry...placaté to působilo velmi v pořádku. Já vlastně nemám, co bych chtěl kritizovat. Mohl bych, to ano, protože Avatar 2 rozhodně dokonalý film není. Je to "jen" perfektní blockbuster. Ale nechci. Jsem sice nevděčnej hajzl, protože bych raději pokračování, které by bylo výplodem nějakého méně hollywoodsky myslícího mozku, ale i já uznávám, že takto opulentní vizuální parádu uvidíte jednou za dekádu. Budete sedět a čumět. Co na tom, že se od vašeho mozku nečeká víc, než co dáte Ordinaci v Růžové zahradě? Ano, mám rád filmy s přesahem u kterých můžu přemýšlet a pak diskutovat s přáteli, ale stejně tak nemám nejmenší problém, dát popcornovému Avataru 85%. Homo sum; humani nil a me alienum puto.            PS: po druhém shlédnutí, tentokrát v TV, mají oproti poprvé v kině, navrch emoce. Je velmi snadné nenávidět pozemšťany... lidstvo. Asociovat si plenění Pandory s tím, co se děje pralesům a oceánům na Zemi. Odporné, surové bytosti šířící smrt a zkázu jen kvůli mamonu a moci. Vztek je emoce a za tu intenzitu, jakou ve mě Avatar probudil i napodruhé, tu pátou hvězdu přidám.

První dvacetiminutovka byla jako na horské dráze. Zprvu slušně působící drama s nabídkou na přechod k urban legend, bylo vystřídáno nerealisticky působící scénou únosu, jako z akčního thrilleru, která je ovšem za pár minut vytwistována do něčeho ještě zavlasypřitaženějšího. A pak znova. Takže tady máme Záhadu. Bude to krimi, thriller, horor, nebo dokonce sci-fi? Už dlouho vrčím, že je Hollywood šablonovitý, scénáře bez nápadu a odvahy. Takže proč bych teď nadával, když mi Laugier předloží originální a netradičně pojatý příběh? Navíc se zajímavým přesahem ponoukajícím k zamyšlení a diskuzi. Důvody jsou dva. Jeden, že je ta konstrukce sice neotřelá a na pohled působivá, ale obsahuje nemálo logických chyb. A druhý, že jsem stejně jako ostatní zpohodlněl a zkostnatěl, takže když nedostanu co čekám...to rozladění mě na chvíli "zavzdušní" a nejsem schopen naplno přijmout nečekaný koncept. The Tall Man jde jinou cestou, než třeba 80% diváků očekává. Takže moje rada je, nesledovat (NIKDY!) trailery. Dávejte filmům, tvůrců příležitost vás překvapit. V tomto případě se to vyplatí.

Kdepak, styl Gérarda Oury mi prostě nevyhovuje. Dobrodružství protkané patosem, z toho se mi ježí chlupy. Speciálně v okamžicích kdy se rozezněl klavír, jenž dával scénám punc osudovosti, mě přiváděl do bleeextáze. A bohužel se tyto chvíle netýkaly sportu. Všechny pasáže s boxem, totiž byly zbytečné a ve filmu vlastně nemají žádné opodstatnění. Pokud by tvůrci našli jinou záminku, třeba že Jo jede na olympiádu jako divák a současně host Günthera, tak se mohlo krátit o dobrých deset minut. A že by to bylo zapotřebí. Ale ani to by nepomohlo, protože Oury spíchnul dohromady podivný paskvil. První třetina filmu byla v relativně seriózním duchu, druhá pak čistě v dobrodružném, kdy mi před očima naskakovaly pasáže honiček z Velkého flámu, nebo i z Velkého útěku, kde náckové naháněli Steva McQueena a jeho kumpány. Až poslední třetina nabídla slušný humor podle mého gusta, často na hraně parodie. Teoreticky, pokud bych měl potíže s krátkodobou pamětí, bych mohl být spokojený...v duchu: konec dobrý, všechno dobré. Ale ve mě ta rozmrzelost z té žánrové čalamády přetrvala a dokonce ji ty vtipné pasáže umocnily. Navíc ve mě vcelku zbytečně...je to jen film, rezonoval i odvoz medvíděte od matky, jen aby mohl Jo dát chlapci ponaučení. Je to blbost, ale demonstruje to mou nevoli, s jakou jsem film sledoval. Belmondo opět dostal možnost ukázat své fyzické herectví, což bylo v jeho dvaapadesáti letech obdivuhodné (ano, vím, Cruise je starší a taky zvládá), ale jinak neměl co hrát, resp. dialogy neměly žádnou sílu. Kdyby se nad hlavami postav objevovaly bubliny s krátkými větami, nic by se nestalo. Byl bych raději, kdyby tam ta prostřední, dobrodružná pasáž nebyla a Eso es by pokračovalo v duchu prvních minut. Tam by se totiž našlo mnoho podnětného a dobrého. Na malém prostoru Oury ukázal, že v roce 1936 nebyl svět tak černobílý, jak to vypadá dnes ve světle událostí poté. Nebyli všichni Němci vrahouni a zrůdy a je také potřeba říct, že sportovci skoro celého světa neváhali a promenádovali se s hailujícíma rukama po oválu, jakoby se nechumelilo. Jenže tudy se tvůrci neubírali. Takže za mě spíše zklamání. A to i přes tu parádní výpravu a kupu staré techniky, která mě vždy ve filmu potěší.

Šikovný režisér by dokázal i s takto tupým scénářem divy. A to i s méně známými herci. Jenže pro Stephena S. Campanelli bylo Momentum režijní prvotina a jde to znát. I tak mě ale překvapuje, že si jako zkušený kameraman nepohlídal vizuální stránku filmu, resp. ohavný střih. I díky tomu je Momentum druhojakostní akčňůvka, které nepomůže ani parta ostřílených herců. Zatímco Freemana a Purefoye nechápu, Oliny je mi líto. Je vcelku šikovná a asi by mohla prorazit v akčních filmech....ale bohužel často končí v těch, které jsou nevalné kvality. Jako TV produkce, nebo nízkorozpočtový film, Momentum ujde, ale pro fajnšmekry to není.

Přestože už bylo Annie Girardot v době natáčení 47 let, v roli Lisy jí to ohromně slušelo. Antoin v jeden okamžik prohlásí, že on je jako voda a ona jako oheň, ale následující události ukáží, že Lisa není jen nějaký táboráček, ale spíš plamenomet. Víc krimi, než komedie, ale ve francouzském duchu, takže ležérní polohy střídají hrrrmomenty a stejně jako tempo honiček, se přelévají i emoce. Skvělé výkony herců, podtrhuje i geniálně ladící dabing jak Věry Galatíkové, tak Čestmíra Řandy, takže zážitek je to veskrze retropozitivní.