Westworld

Je nesnadné psát o 1. sezóně Westworldu jako o zklamání (protože HBO), nicméně i takové dojmy si lze z letošní seriálové produkce největší kabelovky odnést. V na první pohled sympatickém kříženci sci-fi a westernu sice jsou vidět prachy a solidní technické zázemí, prvoplánovitě přestřelený a naivní příběh o lidské bestialitě a emoční chladnokrevnosti už mi ale takovou radost nedělal. Neplést si prosím s neschopností pochopit veškeré dějové nuance a nosnou dramatickou kostru: poslední část se povedla a nemálo puclíků zapadlo na ty správná místa. Jen mi prostě v každé epizodě děsně vadilo koukat se na něco, co je schválně scénáristickým dnem, u kterého by se měl sarkasmu a ironie znalý divák bavit. Nebavil. Naopak trpěl u dementního chování postav, přiznaně umělých dějových berliček, a také kvůli načančané nesmrtelnosti všech zúčastněných charakterů. A právě tahle poslední výtka mi zdaleka nejvíce bránila v registrování jakýchkoli empatií ke komukoliv, koho jsem za těch víc jak 10 hodin na podzim v bedně sledoval. (31.12.2016)

HBO se opět chopilo děsně zajímavého příběhu, naverbovalo bráchu Nolana, podepsali smlouvu s hereckými borci typu Anthony Hopkins nebo Ed Harris a titulní skladbu nechali připravit skladatelem znělky ke Hře o trůny. Škoda ale, že celou tu myšlenku vypráví hodně složitě, chladně a bez emocí. Na celé řadě scén totiž vidíte nesporné kvality, ale na druhou stranu přemýšlíte a hledáte důvod, proč na další díly dál vůbec koukat. Myšlenka Westworldu je ale natolik silná, že jsem vydržel až do konce a byl jsem náležitě odměněn. Přes absenci emocí, které chybí k dokonalosti tohoto seriálu, připravili tak perfektní finiš, že se na druhou sérii nelze netěšit. A já upřímně pochybuji, že by v tomto případě zklamali. (05.04.2018)

Někdejší Crichtonův Westworld představoval přes jméno slavného spisovatele a účast Yula Brynnera coby hvězdy nejužším způsobem spojené s westernovým žánrem prachobyčejné a z dnešního pohledu nepříliš zajímavé béčko. I když za produkcí stála uznávaná HBO, nečekal jsem, že vznikne něco tak promyšleného a strhujícího, výpravného, něco, co mě přinutí zhlédnout celou první sérii v nejkratším možném čase. Chytrý seriál s komplikovanou strukturou, myšlenkově provokativní, s humanistickým zaměřením, s nejednoznačnými postavami, skvěle obsazený a zrežírovaný, co víc si přát. Westworld si pohrává s dnes tak populární myšlenkou vzniku umělé inteligence, kterou mají na svědomí dva technologičtí vizionáři - Ford a Arnold. Praktickému Fordovi jde o podnikání a kráčí neochvějně za svým cílem postavit obří zábavné centrum, které vytvoří dokonalou iluzi divokého západu 19. století. Jeho obyvateli mají být roboti k nerozeznání podobní lidem. Nic víc než špičkové stroje v nich nevidí a nechce vidět. Kolega Arnold si uvědomuje výsledky jejich snažení a hra na boha ho začíná děsit. Stává se překážkou pokroku a jeho život končí v marné snaze projekt zastavit. O 35 let později stojí paradoxně v cestě bezproblémovému chodu společnosti Ford. Množí se nevysvětlitelné jevy v chování robotů, ztrácí se zaměstnanci, houstne napětí - změna je cítit ve vzduchu. Autoři seriálu rozehrávají partii s divákem zeširoka a dohloubky, matou ho, hrají postranní hry a kombinují žánry. Westworld je pochopitelně ze všeho nejvíc pocta klasickému westernu se všemi jeho identifikačními znaky a typizovanými postavami. Vedle toho jde o sci-fi, ale na své si přijdou i milovníci romantiky, nerdi zvyklí luštit množství odkazů a rébusů a fandové dobrodružné podívané. Co funguje na jedničku, je propojení a vyvážení intelektu a citové angažovanosti. Složitá stavba příběhu nutí diváka přemýšlet, zneužívání umělých bytostí vzbuzuje vlnu sympatií s jejich osudem, ne nepodobným postavení starověkých otroků. Prachatí návštěvníci parku mají možnost kohokoli z robotů mučit, zabíjet a znásilňovat - a také to často činí. Zatímco v Crichtonově Westworldu představovali roboti hrozbu, v novém zpracování představují tu sympatičtější část seriálových hrdinů. Jejich touha po pochopení smyslu jejich existence a po důstojnosti je zlidšťuje víc než lidi plné nadřazenosti, sobectví a bezohlednosti. Revolta robotů s sebou nese kromě zkázy i naději na obnovení morálních hodnot a humanistických ideálů. Těžko říct, co bych na Westwordlu vyzdvihl nejvíc. Záludnou proměnlivost charakterů ovlivněných přeprogramováním či odhalením identity? Výkon hereckého veterána Anthony Hopkinse v roli velikášského, manipulativního a nebezpečného šéfa parku? Či snad skvělou výpravu? Ať je to jak chce, těším se jak malý kluk na další sérii. Celkový dojem: 95 %. (13.05.2017)

1. série - Jednoduchý koncept vydřený téměř dokonale s dostatkem vnitřního obsahu, aby se neokoukal. I když byl největší twist čitelný dopředu, zůstala výborná zábava s fantastickými produkčními kvalitami a snovým obsazením. 90% 2. série - Za mě osobně úhyb nešťastným směrem s příliš velkou snahou o hraní si v něčem, co mě v rámci Westworldu nezajímá a navíc takovým způsobem, že jsem si ani nebyl záhy jistý tím, o co tam vlastně šlo a kdo měl jaké motivace. Tvůrčí ambice jsou hezká věc, ale určitá čitelnost a větší diváčnost nutně neznamená, že se člověk podbízí. Někdy to jen může prospět pečlivě piplanému vesmíru. 50% 3. série - Očividná snaha o zpřístupnění v rámci čitelnosti příběhu, pořád se ale nějak nemůžu naladit na to, že seriál Westworld opustil brány lunaparku budoucnosti tak brzo. Tady je sice alespoň určitá snaha o návraty, ale omezují se na minimum lokací. Co kvituji je jasná profilace postav i jejich postojů. Co naopak vůbec nefunguje je natahovaná linka Caleba Nicholse (Aaron Paul), jehož příběh by se dal říci v pěti minutách a místo toho nám tvůrci dokola jenom naznačují (a ještě pořád ty samé scény). Oproti druhé sérii jednoznačné zlepšení, ale že bych hořel zvědavostí, jak tohle dopadne, to příliš ne. Ostatně, strach o postavy už dávno neexistuje, tak proč se vzrušovat? 60%. 4. série. Do sebe zahleděné, plné křečovitých dialogů, které se tak motají v kruhu těkavosti, zmatených myšlenkových pochodů a náznacích, že by z toho Krajčo upletl novou kariéru. A bohužel i dějově slabota, který se zmůže na pouhopouhé vykrádání jiných (Matrix, Moon), případně rovnou sebe sama (první série). Ne že by tu nebyl potenciál, ale toho rádoby intelektuálního balastu, který je všude okolo, je tolik, že se to opravdu pořádně nedá sledovat. Kvůli tomu, že na životě žádné postavy vlivem neustálého oživování nezáleží, je mi dávno jedno, co se vlastně stane. Jen fascinovaně pozoruji, jak se z kdysi možná jednoduchého, ale silného konceptu stala ubíjející tvůrčí onanie, která neustále motá slova labyrint a hra. Opuštění parku byla prostě chyba. 30 %. (27.07.2020)