Mlle

Je paradoxní, že seriál o českém (!) designu uvádí Najbrt, který se svým studiem obšlehl ve světě všechny možné nápady, které jen byly k vidění (oh pardon, oni se jimi jen „inspirovali“ ;) ). Ti, kdo jsou jeho stylem čerpání inspirace ;) okouzleni a následují jej, jsou zodpovědni za to, že původní grafický design v Česku de facto přestal existovat a čeští grafici se – až na výjimky, které samozřejmě také jsou – a objevili se i v prvním díle seriálu – každou další generaci stávají především replikátory trendů. To samozřejmě původní funkcí designu není (tím je, jak díky Bohu alespoň jednou v díle padlo – kultivace esetického vjemu obecně). Ale právě tak žije design v České republice. To je jeho vezdejší podstata. Vzhledem k tomuto paradoxu nepřekvapí, že seriál i jeho kamera jsou vizuálně významně nepřívětivé a trapné logo seriálu se zaseklo v několik let starém trendu. Vulgarity dokumentují otřesnou úroveň některých přizvaných (paní Fullerová je hluboký lowend). Koncepce programu je nulová, přeskakuje se odnikum nikam, u všeho vydržíme jen pár sekund. Zničeho nic se ocitáme ve světě vizuálních identit, aniž by laikům byly vysvětleny základy vzniku práce s logem, potřeba celé identity, specifika vizuální působnosti typů fontů, vzdáleností, poměrů, barev… Namísto toho dlouhé minuty bezobsažně zaplácávají názory babiček odpočívajících v parcích a slova studentů středních škol oslovených při cestě do bufáče na ulicích, aby nám sdělili své podstatné  „červená je na mě moc červená“ a „mně se to líbí“. Přes voice over těchto hodnotných ;) výpovědí zmateně v titulcích pobíhají názvy všeho, co je právě vyslovováno. Následují explikace dvou log (Praha 3 a Člověk v tísni – v tomto případě ani nejde o explikaci, ale o proslov prošpikovaný opakovanou floskulí „jako“ o tom, jak měl původní majitel původní logo rád (!) ). Po nich na řadu přichází extrémně povrchní, komprimovaný a z dobového kontextu nepochopitelně vyseknutý výlet do historie. Překvapivě k Rathouskému, jehož práce je dnes mazaly, kteří ani neumějí nastavit čitelné proklady a rozpaly v negativu, když už písmo není podsvíceno, doslova zadupána do země! Konec je už potom jen nefalšované PR právě této odfláknuté ne-grafické práce (jednotný informační systém PID). Kdoví, patrně jen kvůli potřebě obhajoby této kritizované a nepovedené práce (PID) celý první díl vůbec vznikl. Slovy špatného průvodce – WTF!!! Zbytečný díl, hodnota nulová.

Wow. Poláci natočili jeden z nejlepších historických snímků posledního desetiletí – ty další nelepší jsou ostatně často také polské provenience. Slavná Mostowiczova předloha může být na své nové provedení hrdá, není bez zajímavosti, že i ona vznikla původně jako scénář. V novém snímku oceňuji hlavně autentické dobové ukotvení (architektonické, kostýmní, hudební, scénáristické i další), díky kterému působí příběh věrohodně. Různé moderní pokusy ukazují, že chceme-li kvalitní výsledek, jinak k historické látce přistupovat nelze. Herci jsou už tradičně v Polsku vynikající, až se divím, kde se ty skvělé a stále nové tváře berou. Významné jsou scénky z židovské hospody, ve které se schází celá ves. Původní románový příběh i z něho odvozený film je odrazem doby i čehosi všeobecně lidského, co jsme ještě nedávno považovali za nadčasové. Chraňme si to, i když už nám z toho mnoho nezbývá. Linky na původní filmy: https://www.csfd.cz/film/196791-zazracny-lekar/recenze/, https://www.csfd.cz/film/136865-mastickar/recenze/, https://www.csfd.cz/film/526989-profesor-wilczur/recenze/

Je to samozřejmě odpočinková hloupost, ale zasmála jsem se! :) Jo, staré zlaté časy Mr. Beana… A také asi zatím poslední relativně slušný film Emmy Thompson.

Na dnešní poměry vynikající film. Téma, ano, romantické… ale toho děje a ten vynikající (jako vždy) Daniel Auteuil… V době vzniku by mě nenapadlo dívat se právě na takový film. Dnes, mezi vším tím brakem okolo, už nezbývá moc možností… Po jejich boku vynikne bohatství dějových linek, výborné herectví i scénář vystavěný od jednoho bodu k druhému, z nichž první je začátek, následuje zápletka, zvrat, vrchol a skutečný konec ;) Dnes netypické, že…

Vlastně mě to hodnocení mrzí, je vidět, že s filmem byla spousta práce. Ale víc to opravdu nejde. Je to první skutečná pohádka „O hloupém Honzovi“. Hloupém, nafoukaném a pořádně nepříjemném. Nepříjemné jsou i další postavy. A to přesto, že neokoukané tváře herců v rolích vesničanů jsou sympatické a někteří herci budou určitě i velmi schopní. Komicky působí skrumáž historických kulis nakupených napříč všemi posledními deseti staletími bez ladu a skladu. Zasmějeme se vícekrát. Při naivní představě prosťáčka o „pokroku“. Bača s roztrhanou košilí disponuje finančními zdroji většími než celá měšťanská Praha dohromady, ale stěžuje si na zlého pána, kvůli kterému trpí nouzí. Za hlavu se chytáme i při kýčovitě vyostřených „třídních“ sporech, které autorky svědomitě opsali z pamfletů zakladatelů komunistické strany. Zasmějeme se vsi-nevsi, která má skicy spišských pahorků, realitu naaranžovaných skanzenů a fluidum brněnského předměstí. Jejím ústředním bodem s nejlepším vybavením je salaš ;) Zasmějeme se i dějové lince krásných a bohatých dívek, které se mohou zbláznit z arogantního bači, který jinak ničím nevyniká. Sáze o negramotných poddaných, která jako by vypadla z Jiráska (nikoliv kvalitou). Při duchařině tak bídné, že pobaví asi i děti školou povinné. Celkově jde o nevýraznou spatlaninu, která je po většinu času banálně nudná, místy směšná a líně se vleče od klasické kletby až po její moderní rozuzlení. Nebýt tu fantastická příroda, ovečky a krásná a šikovná border kolie, nebylo by tu vlastně na co koukat. Píseň Húsky a její úprava se moc nepovedla, i když bohaství lidové slovenské hudební pokladnice, z níž vychází, je štědré a okouzlující. Kameru a postprodukci ovšem velmi chválím, kromě nich pak obzvláště maskéřinu, ta tady byla velice přirozená, uvěřitelná, z toho by si mohli vzít příklad i ostatní v jiných pohádkách a historických filmech.

Úplně banální film jako každý druhý rádoby velkofilm od kteréhokoliv režiséra na leckteré historické téma. Navíc se to v něm všude množí AI a přehnanou postprodukcí, mnoho záběrů je umělých a nepříjemných na pohled. Dialogy mezi Napoleonem a Josefínou patří do ústavu pro choromyslné 20. století, nejsou realistické a dostává se jim ve snímku zcela nezasloužený prostor, nemají ani filmové ani historické opodstatnění.  Bitvy jsou kvůli AI neshlédnutelné, je v nich reálný už jen základ, je to jak kdybyste si doma kvedlali vařečkou v kyblíku s barvami a přisypávali do něj přitom plastové panáčky. Nu a nic jiného v tom filmu zkrátka není. Zajímalo by mě, jestli se od Ridleyho Scotta dočkáme ještě nějaké perly, tedy příběhu, který bude mít začátek a konec, hloubku i vrchol, smysl i vyústění, přesah i trvanlivé výzvy k zamyšlení. Umí je, ale cestu mezi nimi dláždí již od počátku své kariéry takovýmito nudnými zaříkávači hadů. (Nesouhlasím s komentářem POMO, Robin Hood právě tyto nadstavby má a přestože to i tak není kdovíjaký film, patří od Ridleyho k těm lepším a je v něm aspoň občas legrace :) ).

Schematizovaným postavám chybí realističnost a plastičnost, o komedii se rozhodně nejedná. Stará paní doktorka je permanentně vystresovaný nervák, což po ní v trochu jiné podobě zdědila i dcera. Děti reagují na matku exaltovaně, jako by se ani nevztahovaly k reálnému člověku. Autistická sousedka je sice fajn kořením celého prostředí, ale Martha Issová se do profilu autisty vžít nedokáže, její hraní zůstává vstřebané jen vizuálně, a tedy povrchní. Film je cítit takovou tou typickou „českou člověčinou“ a těžko říct, zda je to vůně nebo zápach. Nelíbí se mi zneužití hudebních kusů ve filmu, zejména Dvořákovo Stabat sem nepatří – hudební producent by se měl lépe seznámit s okolnostmi jeho vzniku (a nakonec i jeho liturgickým významem). Film neurazí, nepotěší, snad je trochu ztrátou času, ale dívat se na to dá :)

Jisté schematičnosti tento typický romantický námět o ženě mezi dvěma muži neunikl. Vzhledem k tomu, co bychom však mohli očekávat od teatrálních obyčejů dvou hlavních protagonistů, dopadl ještě relativně slušně. A drbny? Ty byly a budou… :)

Dokument, který je Jana Blažeje Aichela Santiniho skutečně hoden. K jeho realizaci byli přizváni odborníci, komentátoři jsou z nejpovolanějších (Vlnas, Macek, Biegel). Režisér Hájek je expert na svém místě. Citlivé detailní i aerozáběry odhaluji působnost Santiniho díla v celé jeho šíři. Při setkání tváří tvář s mocností Santiniho až transcendentálního nadání jsem vždy hluboce zasažena a pohnuta. Jestli je na světě něco uměním, je to právě jeho dílo. A stejně se dojímám i zde – děkuji za krásné zprostředkování. Jak o Santinim trefně na konci představení jeho díla i toho mála, co víme o jeho životě, poznamenává Vít Vlnas: „Je to architekt, který se vymkl stylové vázanosti své doby, protože u něj už čas ani prostor nehrají roli, která obecně svazuje umělecká díla. On se skutečně vymkl řádu a zákonitostem, překonal tento koloběh a vytvořil něco, čím překonal sám čas. A to se podařilo opravdu jen velmi význnamným tvůrcům v dějinách umění.“ Někdo by se měl konečně vydat do Itálie a objevit tam Aichelovy projekty z jeho cest „za Borrominim“. Mohly být něčím, co mu pomohlo otevřít dveře u českých a moravských objednavatelů. Byť na počátku jeho umělecké dráhy pomohla asi i „protekce“ přes známé rodičů – jeho kmotrem byl přece samotný Lurago – nevěřím tomu, že na svých cestách nic neskicoval. Potěšilo mě, že dokument představil i Santiniho hospodářské a „druhotné“ stavby, byť jen okrajově. Přála bych si, aby jejich unikátnosti bylo věnováno mnohem víc pozornosti. Je skandální, když se k Santiniho stavbám staří a noví majitelé chovají stejně, jako tomu bylo a je v případě zámku v Lázních Bělohrad, který zde byl také představen. Ten dlouho plesnivěl, využívaný coby skladiště a útulek pro místní bezdomovce. Posléze v něm byla započata rekonstrukce, která ale probíhá spíše akademicky a podoba zchátralého zámku se zatím nijak nemění. V plánu je zřídit zde restauraci (!!!) s kavárnou a domovem důchodců, což považuji za krajně nevhodný způsob využití. Město by svým seniorům mělo postavit novou budovu. Výjimečnou architekturu není možné architektonicky přizpůsobovat praktickým nárokům, které domova pro seniory nezbytně vyžadují (o devastaci restauracemi ani nemluvě). Stav zámku v Lázních Bělohrad je prototypem neschopnosti památkové péče v Čechách a olbřímí ostudou města Lázně Bělohrad.

Necitlivá, zamilovaná, zahleděná do sebe a nemocná. Taková je hlavní hrdinka, která si libuje v pokrytectví a pózách. Svou náturu ovšem maskuje v kurzech herectví. Je v nich obklopena spolužačkami, které mají (asi pro zvýšení efektu stylizovaných rádobybohémek) všechny mastné vlasy. Její herectví ovšem v lekcích nekončí. Výprava je podivná. Babička by měla v roce 1940 přestávat kouřit (?), rodina z nějakého zvláštního důvodu obědvá i večeří v kuchyni namísto v jídelně, matrace, na které dívka spí, je měkká a pružná, jako by to vše bylo z 21. století. Zuby všech září jako po bělidlech. Také babičky se chovají jako pubescentky z posledních pár dekád. O kole ani nemluvě. Jakoby režisérem byl hodně mladý člověk, který si neláme hlavu s dobovými reáliemi. Což tak ale překvapivě není. Vystupování i dialogy jsou afektované, pozérské, výraz je přepjatý. Na vině je často jen Rebecca Marder, zvládne se ale pitvořit za všechny. Přestože Francouzi k expresivnímu hypokritismu častěji inklinují, na mě je to příliš. Děj vyznívá do prázdna a rozladěné vrzání v závěru už je jen znamení, že je – hurá – konec :)