Une jeune fille qui va bien

Paříž, léto 1942. Irene je francouzská židovka, má 19 a žije vášněmi s příteli, nocou láskou, touhou být herečkou. Nic nenasvědčuje tomu, že její dny jsou sečteny....Za sympatickou Rebeccu Marder (nar.1995) navyšuji. (15.10.2022)

Necitlivá, zamilovaná, zahleděná do sebe a nemocná. Taková je hlavní hrdinka, která si libuje v pokrytectví a pózách. Svou náturu ovšem maskuje v kurzech herectví. Je v nich obklopena spolužačkami, které mají (asi pro zvýšení efektu stylizovaných rádobybohémek) všechny mastné vlasy. Její herectví ovšem v lekcích nekončí. Výprava je podivná. Babička by měla v roce 1940 přestávat kouřit (?), rodina z nějakého zvláštního důvodu obědvá i večeří v kuchyni namísto v jídelně, matrace, na které dívka spí, je měkká a pružná, jako by to vše bylo z 21. století. Zuby všech září jako po bělidlech. Také babičky se chovají jako pubescentky z posledních pár dekád. O kole ani nemluvě. Jakoby režisérem byl hodně mladý člověk, který si neláme hlavu s dobovými reáliemi. Což tak ale překvapivě není. Vystupování i dialogy jsou afektované, pozérské, výraz je přepjatý. Na vině je často jen Rebecca Marder, zvládne se ale pitvořit za všechny. Přestože Francouzi k expresivnímu hypokritismu častěji inklinují, na mě je to příliš. Děj vyznívá do prázdna a rozladěné vrzání v závěru už je jen znamení, že je – hurá – konec :) (06.12.2023)