Mlle

V příběhu nikdo nemá čestné úmysly, všichni si navzájem lžou a využívají druhé pro své záměry. A je tu hezky vidět, jak se to každému vrací. Průměrná psychologická povídka s hezkým pejskem i domem a třemi nesympatickými blázny, která nemůže skončit jinak než tragédií.

Bezkonkurenčně nejslabomyslnější ze všech prevorepublikových komedií…

Řekla bych, že je až nemorální propojovat linku osvětimského soudu s podivnou soukromou avantýrou paní „překladatelky/uklízečky“, která je skutečně velice špatně zahraná. Vše je tu strašně přetažené, jako bychom v knize četli text vždy desetkrát podtržený. K pochopení textu výrazné podtržení ovšem nevede. Text jsou totiž kulisy vystříhané z papíru, kterým děti nakreslily bílé a černé obličeje. V některých chvílích je škatulkovitost postav i děje až bolestivě deprimující. Pokud už měl vzniknout seriál o Osvětimském procesu, měl být mnohem důstojnější a propracovanější i po umělecké  stránce. A asi se měl týkat více samotného procesu a osudů v procesu zúčastněných…

Nesmyslný pokus o hledání příčiny patologického chování v rodině vražedkyně. Která je přitom typickou psychopatičkou se vším všudy (nevykazuje pouze vyšší než nízkou inteligenci, ale to není proti diagnóze). A to je vrozená, dědičná dispozice. K čemu má sloužit špatně filmově zpracovaná osobní fantasmagorická teze a soukromý výklad případu?

Problémem těchto dokumentárních reality show je, že nepřímo vybízejí diváky, aby si na život prezentovaných lidí udělaly názor. „To je ale vůl,“ „to je lehkoživka“, „proč s ní chodí“ atd. atp. – odsudky vídáme u každého dokumentu tohoto časosběrného stylu a jistě se při sledování u mnohých nevyhnuly ani dokumentu Boží mládí. Já bych se však spíš chtěla zeptat – co je na něm vlastně božího? Vždyť na víru těchto mladých lidí se tu v podstatě neptáme a nedíváme. Zato je to spíš takový Blesk – pojďte se podívat do jejich domácí kuchyně… Ano, mladí pomáhají druhým, někdo z nich dobrovolničí, snaží se přiložit ruku k dílu pro cizí – ale to dělá i spousta nevěřících. A se stejným nasazením. Víra v dokumentu zasahuje vlastně jen – a to v Klářině případě spíše okrajově – do svatby mladých lidí a do jejich sexuálního života. Dobrovolničení samotné je otázka osobního nastavení a mnohdy (podle šetření až u 4/5 pomáhajících) také toho, co už bylo mnohokrát popsáno jako tzv. „pomáhající syndrom“ – chuť pomáhat je vlastně snahou o řešení vlastního problému a nevzniká jako nezištná pomoc. V tomto smyslu svou pomoc v Sant’Edigiu zmiňuje i Vladimír – pomoc druhému zaplní jakýsi chybějící smysl vlastního života. Taková pomoc ve společnosti často připomíná čtenáře bulváru, kteří jsou schopni proplakat skutečné slzy nad osudy hereček a dětí, které vůbec neznají, ale sousedům a vlastní rodině dělají často zle. Nejen řádové sestry by všude tam, kde pracují s dobrovolníky, mohly vyprávět, jak svízelná je potom takto motivovaná pomoc a jak v praxi samozřejmě nefunguje a někdy nadělá i víc paseky než dobrého… Člověk, který věří, smysl života však má. Tedy měl by ho přece mít. Je-li jeho víra opravdová, upřímná a silná. Víra se ovšem u celé trojice velice různí. U Kláry bych se ani nedivila, kdyby po nějaké době po svatbě přestala chodit do kostela vůbec. Klára dělá hodně věcí sama kvůli sobě, studuje proto, aby udělala velký objev, sama se přitom všem vlastně teprve objevuje. Zatímco Ondra mluví často o druhých, Klára jen o sobě. Je-li člověk mladý, nemusí to být hned charakterová vlastnost, ale těžko soudit, kam to povede dál. Bůh u Kláry funguje zatím jen jako jakási zvyková šablona, s níž má Klára určitý vztah z dětství, a proto ji neopouští. V církvi je kvůli lidem, jak sama přiznává, nikoliv kvůli Bohu, přináší si to z rodiny, do níž také krátce nahlédneme. Bůh je pro ni „ideál“ – a ten tedy můžeme nechat stát kdesi stranou a jen k němu vzhlížet. Vladimír je velmi aktivní. Je stále na cestě, aby pro někoho něco vytvářel. Dokáže si ale najít zdravý čas i sám na sebe, na svůj osobní vztah s Bohem, na modlitbu. Vladimír je už vyzrálejší člověk s realistickými představami, které bude budoucnost jistě ještě pozitivně upravovat. Výjimečný je rozhodně příběh Ondry. Ve svých 20+ letech je de facto hotovým člověkem, jeho sny jsou konkrétní a realizovatelné, zároveň ale srší mladistvým elánem. Do všeho, co ho čeká, ať už je to misijní humanitární cesta v Súdánu nebo jeho vlastní rodinný život, vstupuje s rozvahou, se snahou poznat svou vlastní roli v procesu, a zároveň beze strachu. Chtě nechtě musím vyseknout poklonu mamince i otci Petroušovým, protože nevěřím, že je to náhoda. Jistě za tím stojí kromě jiného dobrá výchova a rodinná pozornost, která umí nasměrovat, ale nedusí. Ondra může být příkladem mnoha mladým lidem. Intelektuálně je na výši, neštítí se ale manuální práce a svůj čas dokáže strávit i s lehce hendikepovaným dítětem. U celé trojice pozorujeme zrání a vývoj myšlenek. Svůj vztah s Bohem a co jim přináší víra, tu ale nikdo kromě Kláry nijak zvlášť nevysvětluje. Dokumentaristé nepřiměli své postavy zaujmout postoj, vztah konkretizovat a popsat. Mladí lidé jsou zachyceni v činnosti, ale méně už ve své víře (s výjimkou Kláry). Znovu je tedy asi dobré připomenout, že ačkoliv platí ono biblické „neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, byl jsem cizincem a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě… a cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili“, dobré věci na světě vytvářejí i lidé bez víry. A naopak – spása není z činů. Je darem, stejně jako víra. Činy ji tedy ani nemohou zajistit a činy nestačí. Prožívání víry v sobě samém a ve vztahu k ostatním, když nejsou potřební, ale v každodenním životě, je pro víru jako takovou absolutně zásadní. Proto dokument vyznívá spíše jako jakýsi pokus o obhajobu věřících způsobem, kterým se na věřící dívají nevěřící – jako na trochu divné lidi, kteří snad mohou být užiteční v charitě… A to je žalostně málo. A především to logicky nikdy nefunguje a nikdy ani fungovat nebude :) Vidíme to nepochybně i zde na tom, jak byl dokument přijat.

Dokument v jedné paletě smíchal barvy života výjimečně talentované ženy se stínem doby, která jí – jako mnoha jiným ženám malířkám – dala šanci. Co z této šance proměnila Vigée Le Brun, však předběhlo většinu z nich. K období přechodu versaillské rozhazovačnosti v revoluční teror, a přes krutovládce na vojenském koni zpět do měšťanských kulturních revolucí 19. století, se obtížně přistupuje bez typizace a zaujetí stanovisek. Jak vidíme i na příkladu Vigée Le Brun, politické názory kterékoliv z bojujících stran jsou nakonec to poslední, co zůstává jako historicky důležité. Lidé žijí své životy, přimykají k době, těžko si odvykají a využívají šancí, které buď mají, anebo nemají. Vigée Le Brun je skvostným příkladem malířského umu, kteří mnozí malíři (nejen ti současní) ve skutečnosti postrádají, a tak je na její obrazy radost pohledět. Plánovitě předběhla soudobé instagramové filtry a v rámci dobrého PR své chlebodárce činila na obrazech půvabnějšími a jejich věhlas jasnějším. Inu, s tím věhlasem to tak přímočaré nebylo… Dokument zpracovává život malířky, jejích blízkých i historické pozadí s adekvátní podrobností a schopností seznámit diváky s tím podstatným. Je podmanivě zpracovaný, vizuálně působivé je prolínání herců s obrazy, v nichž se pohybují.

Kolik současných komedií bude stejně vtipných, milých a pochopitelných za dalších 100 let? ;)

Téma, náměty, scénář, režie, kamera – to vše je zajímavé a na úrovni. Mohl by to být i celkově dobrý film, kdyby nebyla postava emancipované manželky pana továrníka tak strašlivě extrémní. Hlasem, projevem i důrazem na boj proti celému světa byla zcela zakotvena v 21. století, což film nakonec činí nedůvěryhodným. Kvůli jejímu projevu se příběh odehrává v čase nečase a stává se spíše takovou osobní fantasmagorií…

S odstupem času (18 let po odvysílání) se na film dívám ještě trochu jinak. Vidím, že se Sophii Coppole podařilo kouzlem nechtěného natočit trefnou generační výpověď, která naznačuje i něco víc – „we are too young to reign“ je totiž problém celé stávající společnosti – osvícenci a Velkou francouzskou „revolucí“ jen odstartovaný. Začalo vládnout mládí. Je to roztomilé, nezávazné, plytké, rozverné a všechno to vypadá jako hra. Dokud je ovšem z čeho žít. A pak už zase není z čeho narychlo posbírat zkušenost a s nastalou situací se vypořádat. Zkáza je nevyhnutelná. Ovšem stále jde v první řadě o obrazově a zvukově fantastickou koláž, která přibližuje konec 18. století stylově nebývale přesně, a na plátno nostalgicky přenáší vrtkavé, ale nezapomenutelné okamžiky prožitých rozbřesků slunce za zvuků fenomenálně poskládaného hudebního doprovodu. Rameau, Lully, Siouxsie, Cure, New Order, Vivaldi, Strokes, Aphex Twin, Air, Scarlatti – v tomhle úžasném kaleidoskopu se sklíčko po sklíčku přesýpá bezútěšnost i hluboká krása momentů, které s osudem Marie Antoinetty sdílíme.

S hodnocením jsem čekala skoro dvacet let. A stále si nevím rady… Film má nepochybné kvality. Emoce, které ve vás zanechá, jsou hluboké a dlouhodobé. Na pana restauratéra Kinského, který v povaze kombinoval ušlechtilost s lidovým člověčenstvím, ráda vzpomínám (budiž mu už dlouho nebe jeho pravým domovem). Příběh je zasazený do lyrické doby, bytostně sympatické tím, že se v ní zastavil čas. Jsem ráda, že jsem tuto dobu zažila. Nebude se opakovat. Ale ani s tím vším pro mě film nepředstavuje malý zázrak, o kterém mnozí mluví. Ne že bych byla fanoušek složité, zapšklé a hodně do sebe orientované osobnosti Jakuba Demla, jsem ráda, že scénář stojí vedle několika málo demlovských motivů jako hrdé, samostatné dílo. Vadí mi tu ale linka nevyslovené lásky faráře Holého k Marjánce. Film se o ni příliš opírá. Je to linka plochá, a tak i děj zplošťuje. Zapomenuté světlo mohlo být wolkerovskou galaxií, ale zůstalo jen hrabětovskou mlhovinou, která se rozlítostní a pohladí.