Epizódy(4)
Obsahy(1)
Každá generace vyrůstá na tom, co vytvořily generace předchozí. Někdy se proti tomu bouří, jindy to rozvíjejí. Dokumentární seriál o tom, jaký pohled na svět mají věřící zástupci takzvané Generace Z... Generaci Z tvoří lidé narození v polovině devadesátých let a později, lidé, kteří vyrostli ve světě chytrých telefonů a internetu. Je to generace, která vidí svět jinak než jejich rodiče, protože jejich svět je zkrátka jiný, než svět starších generací. V průběhu jednoho roku jsme sledovali tři příběhy, jejichž prostřednictvím tak přiblížíme svět mladých lidí – často přehlížený, často odsuzovaný. Žijí různě, ale spojuje je víra, ochota angažovat se v dobrovolnické činnosti a vymykání se definicím jejich generace. Všichni tři jsou v situaci, kdy se rozhodují pro důležité životní kroky – hledají nové bydlení, zasnubují se, hledají práci a svoje místo na světě, ve společnosti i v církvi. Jak se žije lidem, kteří se rozhodli měnit svět k lepšímu, byť v něm ještě sami nemají nikterak pevné místo? (Česká televize)
(viac)Recenzie (2)
On vymytý mozek, je vždy jenom vymytý mozek, jedno je kým nebo čím... Spiritualita ano, náboženství ne... ()
Galéria (39)
Fotka © Česká televize
Problémem těchto dokumentárních reality show je, že nepřímo vybízejí diváky, aby si na život prezentovaných lidí udělaly názor. „To je ale vůl,“ „to je lehkoživka“, „proč s ní chodí“ atd. atp. – odsudky vídáme u každého dokumentu tohoto časosběrného stylu a jistě se při sledování u mnohých nevyhnuly ani dokumentu Boží mládí. Já bych se však spíš chtěla zeptat – co je na něm vlastně božího? Vždyť na víru těchto mladých lidí se tu v podstatě neptáme a nedíváme. Zato je to spíš takový Blesk – pojďte se podívat do jejich domácí kuchyně… Ano, mladí pomáhají druhým, někdo z nich dobrovolničí, snaží se přiložit ruku k dílu pro cizí – ale to dělá i spousta nevěřících. A se stejným nasazením. Víra v dokumentu zasahuje vlastně jen – a to v Klářině případě spíše okrajově – do svatby mladých lidí a do jejich sexuálního života. Dobrovolničení samotné je otázka osobního nastavení a mnohdy (podle šetření až u 4/5 pomáhajících) také toho, co už bylo mnohokrát popsáno jako tzv. „pomáhající syndrom“ – chuť pomáhat je vlastně snahou o řešení vlastního problému a nevzniká jako nezištná pomoc. V tomto smyslu svou pomoc v Sant’Edigiu zmiňuje i Vladimír – pomoc druhému zaplní jakýsi chybějící smysl vlastního života. Taková pomoc ve společnosti často připomíná čtenáře bulváru, kteří jsou schopni proplakat skutečné slzy nad osudy hereček a dětí, které vůbec neznají, ale sousedům a vlastní rodině dělají často zle. Nejen řádové sestry by všude tam, kde pracují s dobrovolníky, mohly vyprávět, jak svízelná je potom takto motivovaná pomoc a jak v praxi samozřejmě nefunguje a někdy nadělá i víc paseky než dobrého… Člověk, který věří, smysl života však má. Tedy měl by ho přece mít. Je-li jeho víra opravdová, upřímná a silná. Víra se ovšem u celé trojice velice různí. U Kláry bych se ani nedivila, kdyby po nějaké době po svatbě přestala chodit do kostela vůbec. Klára dělá hodně věcí sama kvůli sobě, studuje proto, aby udělala velký objev, sama se přitom všem vlastně teprve objevuje. Zatímco Ondra mluví často o druhých, Klára jen o sobě. Je-li člověk mladý, nemusí to být hned charakterová vlastnost, ale těžko soudit, kam to povede dál. Bůh u Kláry funguje zatím jen jako jakási zvyková šablona, s níž má Klára určitý vztah z dětství, a proto ji neopouští. V církvi je kvůli lidem, jak sama přiznává, nikoliv kvůli Bohu, přináší si to z rodiny, do níž také krátce nahlédneme. Bůh je pro ni „ideál“ – a ten tedy můžeme nechat stát kdesi stranou a jen k němu vzhlížet. Vladimír je velmi aktivní. Je stále na cestě, aby pro někoho něco vytvářel. Dokáže si ale najít zdravý čas i sám na sebe, na svůj osobní vztah s Bohem, na modlitbu. Vladimír je už vyzrálejší člověk s realistickými představami, které bude budoucnost jistě ještě pozitivně upravovat. Výjimečný je rozhodně příběh Ondry. Ve svých 20+ letech je de facto hotovým člověkem, jeho sny jsou konkrétní a realizovatelné, zároveň ale srší mladistvým elánem. Do všeho, co ho čeká, ať už je to misijní humanitární cesta v Súdánu nebo jeho vlastní rodinný život, vstupuje s rozvahou, se snahou poznat svou vlastní roli v procesu, a zároveň beze strachu. Chtě nechtě musím vyseknout poklonu mamince i otci Petroušovým, protože nevěřím, že je to náhoda. Jistě za tím stojí kromě jiného dobrá výchova a rodinná pozornost, která umí nasměrovat, ale nedusí. Ondra může být příkladem mnoha mladým lidem. Intelektuálně je na výši, neštítí se ale manuální práce a svůj čas dokáže strávit i s lehce hendikepovaným dítětem. U celé trojice pozorujeme zrání a vývoj myšlenek. Svůj vztah s Bohem a co jim přináší víra, tu ale nikdo kromě Kláry nijak zvlášť nevysvětluje. Dokumentaristé nepřiměli své postavy zaujmout postoj, vztah konkretizovat a popsat. Mladí lidé jsou zachyceni v činnosti, ale méně už ve své víře (s výjimkou Kláry). Znovu je tedy asi dobré připomenout, že ačkoliv platí ono biblické „neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, byl jsem cizincem a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě… a cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili“, dobré věci na světě vytvářejí i lidé bez víry. A naopak – spása není z činů. Je darem, stejně jako víra. Činy ji tedy ani nemohou zajistit a činy nestačí. Prožívání víry v sobě samém a ve vztahu k ostatním, když nejsou potřební, ale v každodenním životě, je pro víru jako takovou absolutně zásadní. Proto dokument vyznívá spíše jako jakýsi pokus o obhajobu věřících způsobem, kterým se na věřící dívají nevěřící – jako na trochu divné lidi, kteří snad mohou být užiteční v charitě… A to je žalostně málo. A především to logicky nikdy nefunguje a nikdy ani fungovat nebude :) Vidíme to nepochybně i zde na tom, jak byl dokument přijat. () (menej) (viac)