Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Krimi
  • Komédia
  • Dokumentárny
  • Akčný

Recenzie (567)

plagát

My, občané Protektorátu - Epizoda 1 (2024) (epizóda) 

„Neb lid všech národů není špatný, ale nechá se snadno ovlivniti a někdy i ke špatné věci koupiti. Toť povaha Slovanů.“ Osobní vzpomínky utvářejí příliš subjektivní ráz celé série, kterou se zdráhám nazvat dokumentem. Nic nového ani objevného se tu nedozvíme, takže důvod vzniku díla, když jde zrovna o tuto dobu přetřásanou tam i nazpět snad stotisíckrát, zůstává trochu zahalen tajemstvím… Nulovou informační hodnotu ovšem nahrazují sice nutně selektivní, ale přesto velmi pěkné záběry. Dělníci a dělnice, obézní, laxní a lační už v době vzniku KSČ, dávají tušit, že nejsilnější komunistickou stranu po Francii a Itálii z celé Evropy jsme tu neměli kvůli nadšení pro levicovou ideologii, ale z důvodu zcela jiných, v národě setrvale živých vlastností. V protikladu k ambiciózním Sokolům, kteří v duchu doby vytvářeli jakési světské desatero…

plagát

Otec Brown (2013) (seriál) 

Tradiční britská detektivka BBC z venkovského prostředí. Nevyniká kdovíjakou kvalitou, ale ani neuráží lajdáctvím nebo šumařinou. Víceméně sympatické postavy obklopuje příjemné a maloměstsky komické prostředí, scénář i děj jsou lehce jalové, ale to neubírá jejich spádu. Zkrátka vděčná klasika pro žehlení, lehčí práce a potřebné okamžiky pro vypnutí mysli. Humor seriálu dodával inspektor Mallory s pověstnými grimasami skvělého Jakca Deama, který se však s koncem deváté série vypařil. Z hlavní trojice zmizela i nezaměnitelná Mrs McCarthy se svou neopominutelnou esenci anglické svobodné dámy v důchodovém věku. Nahradila ji nevhodně všudypřítomná Mrs. Devine, která energii seriálu úplně rozbila. Ale do deváté série se je k čemu vracet :)

plagát

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (2024) (divadelný záznam) odpad!

Můj odpad patří dramaturgii/režii. Tušila jsem, že touha zpracovat tento materiál „moderně“ a „nově“ v podání Alice Nellis nedopadne dobře, ale že to bude až taková hrůza, to mě ani ve snu nenapadlo. Zpěváci jsou vynikající, dokonce i Kněžíková, jejíž zadýchané, tlačené koloratury mi jindy působí takřka nervové potíže :), je zde dobrá – je to její poloha, kam se její způsob práce s hlasem i tembr hodí. Tedy doporučuji poslouchat bez obrazu. Což je samozřejmě škoda.

plagát

Na krok od neba - Season 7 (2023) (séria) 

Všichni v tomto seriálu, ať už sympatičtí či méně sympatičtí, vypadají trochu zvláštně. Jako kdyby byli vybíráni podle nějakého speciálního klíče a neměli mít klasické a především souměrné rysy. Všichni jakoby měli buď moc velké oči, bradu, vysunutý nos, pusu, rýhu na čele nebo zvláštně napnutou a příliš hutnou kůži, což asi zdůrazňuje nějaké studiové líčení. Všichni na mě proto působí jako neobvyklé, uzavřené společenství (i geneticky). Muži jsou zde navíc nepříjemně přestajlovaní. Vlastně jediná „normální“ na mě z celé suity působí Manuella. Ta ovšem zase nosí několik let jedinou koženou bundu, jedinou kůži na krku a dvoje džíny. Jako kdyby tato veskrze moderní žena žila někde v jeskyni s partou nadšenců do prvobytoně pospolné společnosti. Ona ovšem, jako policejní inspektorka/motorkářka, bydlí celoročně v malé, skautsky polorozpadlé prosklené dřevostavbě bez koupelny, kde by přitom v zimě propálila půlku alpského lesa, a stejně by se nezahřála. Podobně excentricky posunuté jsou i příběhy mezi jednotlivými postavami. Šestá série (moje první) se mi docela líbila, i když mě tam často rozesmávala postava obstarožního „lesního“ seladona, po němž šílely všechny, i o dvacet let mladší ženy. Ale tato sedmá už mě vlastně ničím neoslovuje. I když prostředí je krásné a „stále se tu něco děje“. „Kriminální“ seriál není. Občasná vražda v okolí městečka jen tam, kde věčnému přetrásání vzájemných vztahů začne docházet dech, rozvíjí děj dál. Radovala jsem se, že je pryč podivná Karolína, ta se ovšem vrátila. Ale v této sérii pro mě stejně není nikdo, s kým se identifikovat, nebo někdo, komu fandit. Když ovšem potřebujete úplně vypnout, je to obstojná alternativa ke skutečně neshlédnutelně tupým českým seriálům vysílaným např. Primou apod. Pobavila záměna loga Apple na iMacích za generické logo „wifi“ :)

plagát

Inexorable (2021) 

V příběhu nikdo nemá čestné úmysly, všichni si navzájem lžou a využívají druhé pro své záměry. A je tu hezky vidět, jak se to každému vrací. Průměrná psychologická povídka s hezkým pejskem i domem a třemi nesympatickými blázny, která nemůže skončit jinak než tragédií.

plagát

Ať žije nebožtík (1935) odpad!

Bezkonkurenčně nejslabomyslnější ze všech prevorepublikových komedií…

plagát

Osvětimský proces (2023) (seriál) 

Řekla bych, že je až nemorální propojovat linku osvětimského soudu s podivnou soukromou avantýrou paní „překladatelky/uklízečky“, která je skutečně velice špatně zahraná. Vše je tu strašně přetažené, jako bychom v knize četli text vždy desetkrát podtržený. K pochopení textu výrazné podtržení ovšem nevede. Text jsou totiž kulisy vystříhané z papíru, kterým děti nakreslily bílé a černé obličeje. V některých chvílích je škatulkovitost postav i děje až bolestivě deprimující. Pokud už měl vzniknout seriál o Osvětimském procesu, měl být mnohem důstojnější a propracovanější i po umělecké  stránce. A asi se měl týkat více samotného procesu a osudů v procesu zúčastněných…

plagát

Případ vraha - Uspávačka (2016) (TV film) 

Nesmyslný pokus o hledání příčiny patologického chování v rodině vražedkyně. Která je přitom typickou psychopatičkou se vším všudy (nevykazuje pouze vyšší než nízkou inteligenci, ale to není proti diagnóze). A to je vrozená, dědičná dispozice. K čemu má sloužit špatně filmově zpracovaná osobní fantasmagorická teze a soukromý výklad případu?

plagát

Boží mládí (2020) (seriál) 

Problémem těchto dokumentárních reality show je, že nepřímo vybízejí diváky, aby si na život prezentovaných lidí udělaly názor. „To je ale vůl,“ „to je lehkoživka“, „proč s ní chodí“ atd. atp. – odsudky vídáme u každého dokumentu tohoto časosběrného stylu a jistě se při sledování u mnohých nevyhnuly ani dokumentu Boží mládí. Já bych se však spíš chtěla zeptat – co je na něm vlastně božího? Vždyť na víru těchto mladých lidí se tu v podstatě neptáme a nedíváme. Zato je to spíš takový Blesk – pojďte se podívat do jejich domácí kuchyně… Ano, mladí pomáhají druhým, někdo z nich dobrovolničí, snaží se přiložit ruku k dílu pro cizí – ale to dělá i spousta nevěřících. A se stejným nasazením. Víra v dokumentu zasahuje vlastně jen – a to v Klářině případě spíše okrajově – do svatby mladých lidí a do jejich sexuálního života. Dobrovolničení samotné je otázka osobního nastavení a mnohdy (podle šetření až u 4/5 pomáhajících) také toho, co už bylo mnohokrát popsáno jako tzv. „pomáhající syndrom“ – chuť pomáhat je vlastně snahou o řešení vlastního problému a nevzniká jako nezištná pomoc. V tomto smyslu svou pomoc v Sant’Edigiu zmiňuje i Vladimír – pomoc druhému zaplní jakýsi chybějící smysl vlastního života. Taková pomoc ve společnosti často připomíná čtenáře bulváru, kteří jsou schopni proplakat skutečné slzy nad osudy hereček a dětí, které vůbec neznají, ale sousedům a vlastní rodině dělají často zle. Nejen řádové sestry by všude tam, kde pracují s dobrovolníky, mohly vyprávět, jak svízelná je potom takto motivovaná pomoc a jak v praxi samozřejmě nefunguje a někdy nadělá i víc paseky než dobrého… Člověk, který věří, smysl života však má. Tedy měl by ho přece mít. Je-li jeho víra opravdová, upřímná a silná. Víra se ovšem u celé trojice velice různí. U Kláry bych se ani nedivila, kdyby po nějaké době po svatbě přestala chodit do kostela vůbec. Klára dělá hodně věcí sama kvůli sobě, studuje proto, aby udělala velký objev, sama se přitom všem vlastně teprve objevuje. Zatímco Ondra mluví často o druhých, Klára jen o sobě. Je-li člověk mladý, nemusí to být hned charakterová vlastnost, ale těžko soudit, kam to povede dál. Bůh u Kláry funguje zatím jen jako jakási zvyková šablona, s níž má Klára určitý vztah z dětství, a proto ji neopouští. V církvi je kvůli lidem, jak sama přiznává, nikoliv kvůli Bohu, přináší si to z rodiny, do níž také krátce nahlédneme. Bůh je pro ni „ideál“ – a ten tedy můžeme nechat stát kdesi stranou a jen k němu vzhlížet. Vladimír je velmi aktivní. Je stále na cestě, aby pro někoho něco vytvářel. Dokáže si ale najít zdravý čas i sám na sebe, na svůj osobní vztah s Bohem, na modlitbu. Vladimír je už vyzrálejší člověk s realistickými představami, které bude budoucnost jistě ještě pozitivně upravovat. Výjimečný je rozhodně příběh Ondry. Ve svých 20+ letech je de facto hotovým člověkem, jeho sny jsou konkrétní a realizovatelné, zároveň ale srší mladistvým elánem. Do všeho, co ho čeká, ať už je to misijní humanitární cesta v Súdánu nebo jeho vlastní rodinný život, vstupuje s rozvahou, se snahou poznat svou vlastní roli v procesu, a zároveň beze strachu. Chtě nechtě musím vyseknout poklonu mamince i otci Petroušovým, protože nevěřím, že je to náhoda. Jistě za tím stojí kromě jiného dobrá výchova a rodinná pozornost, která umí nasměrovat, ale nedusí. Ondra může být příkladem mnoha mladým lidem. Intelektuálně je na výši, neštítí se ale manuální práce a svůj čas dokáže strávit i s lehce hendikepovaným dítětem. U celé trojice pozorujeme zrání a vývoj myšlenek. Svůj vztah s Bohem a co jim přináší víra, tu ale nikdo kromě Kláry nijak zvlášť nevysvětluje. Dokumentaristé nepřiměli své postavy zaujmout postoj, vztah konkretizovat a popsat. Mladí lidé jsou zachyceni v činnosti, ale méně už ve své víře (s výjimkou Kláry). Znovu je tedy asi dobré připomenout, že ačkoliv platí ono biblické „neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, byl jsem cizincem a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě… a cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili“, dobré věci na světě vytvářejí i lidé bez víry. A naopak – spása není z činů. Je darem, stejně jako víra. Činy ji tedy ani nemohou zajistit a činy nestačí. Prožívání víry v sobě samém a ve vztahu k ostatním, když nejsou potřební, ale v každodenním životě, je pro víru jako takovou absolutně zásadní. Proto dokument vyznívá spíše jako jakýsi pokus o obhajobu věřících způsobem, kterým se na věřící dívají nevěřící – jako na trochu divné lidi, kteří snad mohou být užiteční v charitě… A to je žalostně málo. A především to logicky nikdy nefunguje a nikdy ani fungovat nebude :) Vidíme to nepochybně i zde na tom, jak byl dokument přijat.

plagát

Portrétistka Marie-Antoinetty (2015) (TV film) 

Dokument v jedné paletě smíchal barvy života výjimečně talentované ženy se stínem doby, která jí – jako mnoha jiným ženám malířkám – dala šanci. Co z této šance proměnila Vigée Le Brun, však předběhlo většinu z nich. K období přechodu versaillské rozhazovačnosti v revoluční teror, a přes krutovládce na vojenském koni zpět do měšťanských kulturních revolucí 19. století, se obtížně přistupuje bez typizace a zaujetí stanovisek. Jak vidíme i na příkladu Vigée Le Brun, politické názory kterékoliv z bojujících stran jsou nakonec to poslední, co zůstává jako historicky důležité. Lidé žijí své životy, přimykají k době, těžko si odvykají a využívají šancí, které buď mají, anebo nemají. Vigée Le Brun je skvostným příkladem malířského umu, kteří mnozí malíři (nejen ti současní) ve skutečnosti postrádají, a tak je na její obrazy radost pohledět. Plánovitě předběhla soudobé instagramové filtry a v rámci dobrého PR své chlebodárce činila na obrazech půvabnějšími a jejich věhlas jasnějším. Inu, s tím věhlasem to tak přímočaré nebylo… Dokument zpracovává život malířky, jejích blízkých i historické pozadí s adekvátní podrobností a schopností seznámit diváky s tím podstatným. Je podmanivě zpracovaný, vizuálně působivé je prolínání herců s obrazy, v nichž se pohybují.

Ovládací panel
9 bodov