Mlle

Bez těch aspoň trochu uvěřitelných seriálových dramat je to už jen nezáživný limonádový slepenec neochvějně spějící ke svému zběsile růžovému (a v jednom případě i duhovému) královskému konci… a navíc je tu milá dokonce i Maggie Smith!

Skvělá Sandra Bullock v klasicky koncipované katastroficko-apokalyptické escape story. Zdráhala bych se říct, že jde o thriller nebo horor, tyto prvky jsou spíš doplňkovými scénami privátního příběhu, ve kterém ovšem napětí nevázne a atmosféra nevyvane až do šťastného konce.

Jedno je jisté: režiséři se v castingu málokdy spletou tak, jako se spletli v Don’t look up. Nikdo nepůsobí méně uvěřitelně než Leonardo DiCaprio a Jennifer Lawrence v rolích astronomů. A to i kdyby snad mělo jít o astronomy z Michiganu, kde ona proslulá univerzita s astronomickými nebo astrofyzikálními programy není (je v Massachusetts). DiCaprio se snaží. Opravdu hodně. Ale svou přirozenost zastínit neumí (anebo na to dostal málo času). Povaze a zvyklostem vědátora, intelektuálně zvídavého člověka, jehož denním chlebem je to, co se ostatní někdy učí jako metodu biohackingu zvanou „tunel“ (ale marně, nemají-li sami předpoklady), je na hony vzdálen. Co teprve říct o Jennifer Lawrence – že k ní role nepasuje, zjistili jistě i tvůrci, když její postavu pro jistotu vybavili atributy psychicky nevyrovnané, střídmě alternativní post-punkerky. Jenže vnější znaky sympaticky podivínské doktorandky z Jennifer astronomku nevytvořily, a to i když jsou její reakce na nepřijetí různými institucemi nakonec příbuznější vědecké mysli než DiCapriova klopotná uzavřenost, která si jen tak pro koření v ději zalétne k sexuální avantýře. Ani prezidentka Meryl Streep nikoho neoklame: zpoza primitivní, ale houževnaté závodnice o první místo na hřbetech ovlivnitelných spoluobčanů nápadně prosvítá dáma, která svůj život prožila obklopená vysokou kulturou a humanitními ideály. Casting se nepovedl. A má to zásadní vliv na celý film. Příběh sleduje srážku Země s kometou a způsob, jakým se na ni Země připravuje (nebo spíš nepřipravuje). Otřepaný námět snaživě obohacuje novými a bezesporu zajímavými myšlenkami. Kdyby režisér obsadil jiné herce a odpustil si celou sérii drobností, implementovaných do filmu kvůli těm, kdo se touží bavit vždy a za každou cenu, mohli jsme být svědky fatálního filmového zážitku, druhého 1984. Hluboká sociální výpověď s bolestnou otázkou po akceschopnosti společnosti se ale rozplývá v titěrnostech, které film „prodávají“ většinovému diváku – jak se liší boty Jennifer od průměru, co vůbec kdo nosí, jaké prášky proti depresi kdo zrovna bere, jaké studuje „chytrá“ moderátorka školy, všechny takové ty osvědčené znaky různých nesvéprávných komisařů z divácky oblíbených noir detektivek, které dotvářejí „lidi z masta a kostí“, podobné záměrně i těm nejméně chápavým divákům – a samozřejmě sex. Tyto střípky měly možná podstatu výpovědi původně podpořit, ve finále se ale vlastně díváme jen na ně, aniž by byly propojeny vyšším cílem. A tak je to stejné, jako kdybychom se šli projít na ulici a celou tu hloupoučkou konzumní ubavenost národů 21. století si přinesli k sobě domů. Nic víc. Snad jen ten malý bonus v neplánovaném meta-poselství, že se ve snaze prodat už bojíme vystupovat jako ten, kým opravdu jsme. A po shlédnutí titulů, které tento režisér vyplodil, nezbývá než dodat: Ne, tohle dopadnout dobře nemohlo – ševče, drž se svého kopyta...

Je to zcela jistě jeden z nejhorších filmů zlatého fondu první republiky, zároveň je to ale zajímavá příležitost k úvahám nad člověkem své doby. Především by mě zajímalo, kdo byl diváckou cílovou skupinou. Kdo se necítil uražený satirou na úkor chudých, kteří mohli své děti sotva uživit, byl přitom však dostatečně prostý, aby pro něj fiktivní přání aristokratických kruhů změnit svůj osud za pomoci toho, co je pro chudého přítěží, mohlo být vůbec dostatečně aspirtivní, a nakonec současně tak bystrý a otevřený, aby překonal výsměšný kontext předestřených majetkových rozdílů spojených napevno a úmyslně s mentální způsobilostí a stylem chování a byl ochoten přijmout, že množství peněz skutečně nemá vliv na dokonaný pocit lidského štěstí? Těžko soudit. Příběh prostinký až primitivní snad mohl nakonec nejvíc zaujmout udatné čtenářky červené knihovny pokročilého věku, které se ve vlastním životě nepotýkaly ani s jedním z nastíněných problémů, ale zvykly si oddávat se při četbě či v kině nejrůznějším, i hodně vzdáleným snům… ;)

Přirozené prostředí seriálu – klasické kulisy a v nich lidé, kteří si na nic nehrají – poskytuje jistou filmovou úlevu (od zateplených oranžových domů nebo třeba od všeobecně převládajícího pokrytectví 21. století). Lila je ovšem tak mistrovsky nesympatická, blazeovaná potížistka, že dá přemáhání vydržet s ní jediný díl. Neustálé porovnávání osudů a litování sama sebe Elenou je brzy nadmíru únavné. Zbytek je civilní sled příběhů, ve kterém o nic nejde. Někdy méně a někdy více vzdálená připomínka offline světa, v němž se všední i nevšední příběhy odehrávaly mezi lidmi a v hlavách. Na film nebo seriál ale trochu málo.

Excelentní režie, skvostná produkce, kvalitní herecké umění, výborná kamera a episké kulisy. To vše vyplýtvané na mdlý a nenáročný syžet, který by v každém románu těžko zaplnil více než dvě souvětí… Těžko pochopit, proč tento film vznikl…

Další z povrchních a černobílých popisů nemilé, ale nepochybně velmi zajímavé epochy českých zemí. Příběhem se line osa nepochopení, je vložena do věty „pád komunismu nebyl nevyhnutelný“. Pád komunismu nevyhnutelný byl. V úvodu slyšíme autorovo vyprávění o osobní fascinaci pohádkou o dobrých lidech, kteří svrhli komunismus. Ano, to je opravdu pohádka. Vědí to i disidenti, ti upřímní mezi nimi. Rozpad komunistického bloku byl víceméně samovolný, vedly k němu převážně dlouhodobé hospodářské problémy, s nimiž si komunistické vlády nevěděly rady, destrukce toho, co nešlo zachránit, byla často naopak v zájmu komunistických elit a hrálo se o to, co zůstane právě jim. I proto ve změnách sami komunisté podnikali aktivně řadu kroků. Svou roli sehrály i mezinárodní politické zájmy, od druhé světové války ve střední Evropě pochopitelně nesmírně aktivní. Disentské hnutí jsem poznala na vlastní pěst jako dítě a jako teenager. Disidenti, jak také krátce ve filmu zazní, skutečně nebyli jednotnou skupinou. Ve filmu už ale nezazní, že mezi sebou jednotlivé skupiny soupeřily a panovala mezi nimi silná animozita. Není divu. Byly to často velice odlišné světy. Skupina, kterou známe jako disent dnes, byla hlasitá a protežovaná. Z mého pohledu to byli podivíni. Disocializovaní alkoholici, kteří doslova neměli co dělat, žili v uzavřené sociální bublině, vytvářeli si vlastní světy, pro některé byl mnohem víc než cokoli jiného disent otázkou image, bez níž by neměli vlastní identitu. Moje rodina pocházela z intelektuálních a vědeckých kruhů, v disentu bylo intelektuálů hodně, ale s tímto se nešlo ztotožnit. Normalizační komunismus v Čechách – to byl na jedné straně Husák, Kabrhelová, Švorcová a později Štěpán, a na druhé straně efemérní tuláci a pozéři naloženi v lihu. A mezitím všechno ostatní. Tak jak říká ve filmu Halík o Patočkovi – bylo tak skvělé vidět někoho, kdo opravdu přemýšlí. Chápu ho. V „plastikovském“ disentu tohle samozřejmost nebyla… A když myšlenky byly, ztrácely se na dně sklenek nejrůznějších forem… V bublinách existovala tvrdá hierarchie a obrovská rivalita, jejich členové si záviděli i to, že je někdo víc stíhaný než jiný. Někteří přes den docházeli za výkonem svých zaměstnání, které jim jako jediná coby nepohodlným osobám režim umožnil. Pro inteligentní lidi to byla degradující povolání, která měla na psychiku mnohotvárný vliv. Vedla k větší soudržnosti, vytvářela svět ve světě, ale také utužovala pocit nespravedlivě stíhaných obětí, a to přesto, že si tito lidé žili díky západním zdrojům výrazně nad poměry mnohých občanů v ČR. Ekonomické zajištění skutečně není vše a svobodu nahradit nemůže. Ale pokud bychom nesvobodu pojali v rousseauovském duchu jako počet povinností, které nejsou milé, jsou dnešní zaměstnanci v open-spacech svobodní méně. Zaměstnání v době komunismu si totiž nesmíme plést se zaměstnáním, tak jak ho známe dnes. V kancelářích se nepracovalo, pokud nebyl na spadnutí měsíc výkazů o plnění plánu. Lidé si během práce zařiizovali své osobní pochůzky a další záležitosti, běžné bylo, když zaměstnanci strávili většinu své pracovní doby vysedáváním v hospodě. Právě to platilo často o zaměstnáních, která komunistická zvůle přiřazovala nepohodlným – uklízeč, skladník, pracovník v kotelně atd. Za směnu stačilo párkrát přiložit a po zbytek času jste mohli louskal propašovaná díla amerických filozofů, diskutovat s přáteli nad pivem nebo leccos dalšího. Po této vyčerpávající práci se disidenti setkávali na bujarých večerních bytových „seminářích“, pro které jim zbývalo plno energie (jiní ji využívali na stavby chatek a podobné aktivity). Semináře tato setkání skutečně připomínala, kolektivním čtením a kulturními vstupy se nešetřilo. Jednalo se ale o volnou zábavu s kamarády spojenými, řekněme, ideologií (namířenou proti komunismu). Nejednalo se o zoufalý boj utlačovaných. Tuto činnost skutečně zdrojovalo zahraničí, nejen finančně. Častá odevzdanost alkoholismu – jakkoli se na něm reálně podepisoval komunistický režim – byla prvním, druhým i desátým poznávacím znakem mnohých jednotlivců z těchto skupin, mezi filozofy a lidmi velice zajímavými tvořili znatelnou část z mého pohledu chuligáni s návyky alkoholiků – za komunismu se pod takovou image dalo schovat mnohé. Ve skutečnosti se nic dělat nedalo, pouze vyčkávat na konec, který byl, jak již padlo, nevyhnutelný. A to je také přesně to, co se dělo. Disidenti ovšem vytvořili společenství, z něhož vznikla posttotalitní vláda Občanského fóra. A všichni víme, jak to dopadlo, když konečně něco dělat mohli. Teprve to jim můžeme zazlívat, a to již zcela konkrétně, nikoli jako celku. Nic víc. Tyto skupiny není důvod ani glorifikovat ani hanět, není důvod k tomu lhát a tvořit pohádky – americké pohádky o českých snech.

SPOILER. Film je nikoli zrovna neviditelným kalkulem, jak udržet diváka v příběhu až do konce pouhou otázkou: proč zabila? Že matka není jen tak ledajaká vražedkyně, to je zřejmé od prvních minut, jaký byl ale její důvod? A hned z toho máte celovečerní film… Rozuzlení mě zklamalo, čekala jsem pádnější důvod, sázela jsem na těžkou sociopatickou poruchu, kvůli které chlapec ostatním ubližoval, nebo něco podobného… Ale zavraždit dítě kvůli nemoci, která se mu stejně za chvíli stane osudnou? Takový scénář mi nepřipadá domyšlený. Nicméně – za to své hodnocení nedávám (to by asi nebylo ani na jednu hvězdu). Mně bylo ve filmu dobře pro civilní zobrazení všedního života v jedné rodině… Příjemné každodenní plynutí, drobné rozpeře a povahové rozdíly následované pospolitostí zítřejšího dne. S typickým francouzským šarmem a skutečným, lidským vztahem mezi dvěma sestrami, které jsou sobě navzájem oporou. Pravda, vizuálně herečky sestry nepřipomínají ani náhodou, rozdíl mezi nimi je ještě zvýrazněn strašidelně do červena namalovanýma, propadlýma očima Kristin Scott Thomas :)

Výjimečný dokument. Mezi stovkami patetických filmových popisů nacistického Německa, v průměru spíše s nízkou deskriptivní hodnotou, zaujme sympatickou věcností. Nešetří informacemi, mezi nimiž lze objevit dokonce i sem tam nějakou tu konkrétní novinku.

„Tradice“ pro milovníky normalizace. Slunečnicový olej, pudink a podobné „tradiční“ dobroty, které zrmšily české sedláctví i gastronomii. Dialogy úrovní též odpovídají… A ta „milá“ „domácká“ nálada? Nejvíc ze všeho mi připomíná Babišovy předvolební srazy, ještě víc výroční srazy českých kolchozniček blahé paměti (zažitá terminologie čas od času dokonce vyplave na povrch). Anebo soudružky učitelky na komunistických základkách. Takže dojem naopak extrémně nepříjemný a tísnivý. Na druhou stranu je fakt, že pořad pravděpodobně početnou část Česka skutečně reprezentuje… Na otázku „Proč to děláte takhle“ paní odpovídá „Protože to takhle dělala babička.“ No a tak je to tady se vším, že… :(