Mlle

Fantastický středověk, fantastický dokument. O fenomenálním freskovém umění dochovaném v překrásných  venkovských chrámech gemersko-malohontské oblasti na Slovensku, detailně a poučeně o technikách malby, křesťanské symbolice i lokálním kulturně-sociálním vývoji s patřičným vsazením do širšího historického kontextu. Co může být pro dokument lepšího a proč jsme tento beznadějně nejlepší způsob dokumentu vlastně opustili?

Z hlediska udržení napětí a epiky se film jeví v pořádku, ale skoro všechny hlavní linky jsou v něm směšně filmově přepísknuté. Jako by byl celý příběh poskládaný z nesourodých scének, které se na různých místech v různých časech odehrály, a nyní je potřeba předvést je s důkladným přednesem před tabulí. A ten premiant u katedry, to je vystresovaná malá rybička, která se všeho bojí, nikdy nic nezažila, dostala sice ve svém akváriu důležitou funkci, ale nejspíš protekčně, protože nezvládá ani základy komunikace se svými nejbližšími a vůbec tak nějak leží stále mezi svou postavou a strachem ze zkoušení… Člověk neví, jestli je větší problém na straně scénáristy, nebo herců, ti se však zdají být, s výjimkou toporného a stále stejného George MacKay, ve skvělé formě… Chamberlain byl politik, nikoli romantický dobrák od kosti, který chtěl spasit svět, ale snahu o jistou restauraci a poctu mezi všemi těmi nechutnými Churchilly si nakonec určitě zaslouží, stejně tak jako Munich – The Edge of War si zaslouží své místo mezi snímky o WW2. V každém případě je jedním z relativně slušně řemeslně odvedených podnětů k přemýšlení.

Jako dítě jsem ten film neměla moc ráda. Jde to na vrub hlavně ideologické mašinérii, kvůli níž jsme měli coby děti školou povinné druhou světovou na paletě každý den. Bylo to děsivé – soudružky učitelky se nežinýrovaly vodit nás na dnes neznámá místa, kde nacisté kopali masové hroby (rezidenti by se možná divili, co se skrývalo pod trávníkem, na kterém venčí pejsky) – a bylo to otravné zároveň – schéma bylo totiž vždy stejné a bez nápadu: zlý nacista je podroben hodným sovětem či komunistou, ten v zápalu boje zprovodí ze světa pár vedlejších postav, hlavní hrdina však obvykle přežije. Vynikaly jen bravurní sovětské válečné snímky, které, kdyby se bývaly narodily na druhé straně oceánu, svým neopakovatelným citem pro patos, emoci a epiku zcela ovládnou Hollywood. Jako dospělá dnes oceňuji obdivuhodné herecké umění, velikou vzácnost v dnešních filmech, s níž ovšem tehdy obsazovaní herci plýtvali i v plytkých, nekonečných dobových seriálech. S odstupem času oceňuji taky jistou vyváženost snímku, s níž se aktéři pohybují v relativně odpovídajících reáliích, včetně kontroverze, která celou akci od počátků provází. Není ani divu, že se žádný další rok s každým novým výročím stále nikdo v médiích nebo na shromážděních neodváží spočítat skutečnou bilanci této zpackané a amatérské akce, která sice dovedla na smrt mnoho lidí, ale protože týž člověk, který k ní dal podnět i souhlas, prodal republiku Stalinovi, nepřinesla ve finále vůbec nic… Inu taková je politika, v níž jsou i chrabří hrdinové jen loutkami. Ale to není důvod nebýt hrdinou, že…

Desítky let se o něm nemluvilo. Dávno dospělé, kdysi zneužité děti se bály, že se na ně, na jednotlivce, kteří se nechali zvráceným záměrem nadchnout pro bezesporu zajímavé aktivity, národ bude dívat s pohoršením. Ti, kteří už pobírali rozum a zapojovali se aktivně, snad trochu i oprávněně. Ale stydí se ti druzí… Druhá světová válka je, jako každá krize, visutým mostem pro lidské povahy. Někdo přejde na tu stranu, jiný na tu, někdo z něj shodí přítele a jiný skočí. V krizi se tříbí charaktery a lidé, pro které je norma překážkou, rychle odhazují zábrany. Ačkoliv je morálka člověku z největší části vrozená, z hlediska lidské činnosti jsme všichni tabula rasa. Co nás společnost naučí, přijímáme jako normální. Vrozená morálka nám zabrání (nebo u narušených jedinců nezabrání) škodit si navzájem (altruismus je mnohem silnějším pudem sebezáchovy, jak ostatně pěkně ukázal už Konrad Lorenz, sám nacista, jako ovšem tehdy mnozí dobří vědci). Ale teprve společnost souborně vytyčuje mantinely, podle kterých jako dobré nebo špatné vnímáme konkrétní jednotlivosti. Této schopnosti akulturace zneužívají zejména totality, ale i další režimy po celém světě – velká společnost se jinak než ovládáním člověka vést nedá. Funguje tak i naše společnost, která se jako totalita vůbec netváří. A tak se i dobří lidé, vychovaní v konkrétních schématech, dopouštějí činů, které dobré nejsou, v danou chvíli tak ale vypadají. V tomto ohledu jsme možná v dlouhodobém horizontu produktivnější než nacisté – a funguje to! Pod záminkou dobra a pomoci zabíjíme, ničíme a ještě z toho máme dobrý pocit (a když ne, tak předstíráme, že o nic nejde). Lidé posedlí sobeckými a chorobnými touhami žijí na každém místě světa a v každé generaci. Čím méně se před nimi společnost brání a čím méně prekážek jim staví do cesty, tím lépe se stávají vůdci. A tím více podle nich a podle jejich psychických problémů funguje celá společnost. V tomto modelu žijeme i dnes, kdy jsme minimalizovali společenské korekce, a v rámci soudobé akulturace je dokonce považujeme za špatnost a za přežitek. Jedním z takových lidí byl František Teuner. Duševně slabý, hloupý člověk posedlý vlastním úspěchem a ovládaný nízkými pudy. Jeho slova a činy zaznamenané v dokumentu jsou kopií chování řady důležitých lidí současnosti na manažerských a rozhodných pozicích, ale i mnoha zkrachovalých existencí, které od podobných extempore zdržuje jen vlastní lenost. Za válek se tito lidé chopí svých příležitostí obzvláště rychle. Pro správný náhled skutečností představených v dokumentu je dobré vědět, jak silná byla v dobách prvních desetiletí dvacátého století v Čechách i v Evropě obecně spolková činnost. Dobová intenzita spolkové pospolitosti přetrvávala až do padesátých let (i to je jeden z důvodů překvapivé úspěsnosti komunistických budovatelských aktivit). Sokol a další spolky byly důležitým základem společnosti, neméně jako rodiny. Čerpaly z pevného sepětí odhodlaného přesvědčení svých účastníků, s nimiž tvarovaly spojitý šik názorů a záměrů. Přesně toho chtěl využít Teuner. A kdyby se válka vyvíjela jiným směrem, on – malý, nicotný, hloupý a směšný – by svého cíle dosáhl. Pamatujme na to i dnes. Veverkův dokument je názornou ukázkou toho, jak dokumenty dělat. Jaký námět použít a jak pracovat s ním i s protagonisty. Skvělá práce na českém dokumentárním nebi!

Neuvěřitelné. V koncentrácích sloužily stovky lidí, kteří tam terorizovali vězně každý den. Výsledkem bylo celoživotní utrpení a smrt jednho každého z nich, nic jiného. A lovci nacistů si vezmou na mušku lékaře, který byl v koncentráku šest týdnů. Jaký je asi ten důvod, že se dotyčný „nepokoušel skrývat svou identitu“? Všichni věděli, že to, co prováděl on, provádělo 50 % Němců, každý právě tam, kde byl a způsobem, který odpovídal jeho možnostem i společenskému postavení. Ale tento byl „zapamatovatelný“, jak zde padlo – podobně jako všechny ostatní věty stále dokolečka a znovu a znovu. Takže si ho spousta bláznů přesvědčených o tom, že v pomstě je síla, jednoduše zapamatovala a tak si konečně měli na kom zchladit svou žáhu, to když se jim to nepodařilo na jiných. A že jich bylo… Přestože bylo šílenství lovců nacistů posvěcené, je to stále šílenství. Úroveň dokumentu je tristní, všechno se repetitivně opakuje prokládáno banálními hranými záběry sedící ženy na pohovce, do dálky se dívajícího muže v uniformě a podobně nápaditých ;) obrazů. Celkově dokument obsahuje tak dvacet informací a zhruba pouhých padesát vět. Škoda vyhozených peněz za takovéhle zaplácávání času v evropských a dalších televizích…

Jednoznačně jeden z nejlepších domácích porevolučních filmů. V duchu skvělého německého, byť tematicky odlišného Die andere Heimat – Chronik der Sehnsucht, ovšem posunutého zhruba o 100 let kupředu. Příběh nic nepřidává, nic neumenšuje ani nepřikrášluje. Zachycuje svět takový, jaký je. Rádoby hodní, rádoby obyčejní, rádoby dělají to, co „by udělal každý“. Společenství bez skrupulí, zábran a bez morálky. Jen když na to přijde. Takoví jsme – my lidé. „Doba“ není příčinou, jen příležitostí. Někdy je na konkrétních lidech obzvlášť dobře vidět, jak v nich každý v tomto filmu zapsaný charakter dřímá, už už vyrazit na povrch. A pak stačí málo a hned vidíme, jak by se zachoval během války a v méně běžných situacích. Nejsou to hezké povahy, nejsou to hezké představy a není to hezké ani jako divácká zkušenost filmu, který je kvůli nim emočně náročný. Zároveň však prospěšně bohatý neobvyklou komplexností, přímou deskriptivností a kvalitně ztvárněnými charaktery.

Pohled na události je tu otočen. Náhledy do osobních archivů zaznamenaných všedních dnů nacistických rodin nám umožňují stát se samy aktéry, a tak se nedívat na válku jako pozorovatelé, ale jako zúčastnění. Film tím získává nesrovnatelnou realističnost a stává se tak tou nejvěrohodnější a nejosobnější výpovědí života před a za druhé světové války.

Moje babička působila jako učitelka v tehdy tzv. „zvláštních školách“ v Sudetech, kam komunisté po válci delegovali Romy ze Slovenska a řadu dalších nepůvodních, často z hlediska klasického vzdělání (včetně prostředí v rodinách) problematických dětí. Cestou k jejich relativně úspěšnému uplatnění nebylo vzdělání, ale přesně naopak – byla to schopnost učitelů včas rozpoznat skutečná nadání a kvality těchto lidí, která jen málokdy leží ve sféře klasického a dnes všude protežovaného intelektu. Moje babička tak uměla pomoci lidem, které školský systém považoval za odpadlíky, většinou tím, že jim zajistila včasnou praxi v řemeslných oborech (od kařeřnictví přes úzce specializované soustružení atd.), kterým se věnovat sami chtěli a kterými se poté dobře uživili a zároveň si v nich často splnili i svou touhu po jisté pospolitosti, která tu panovala, a cítili se mezi svými. Život takto nasměrovaných lidí získá osu i smysl, což je sociálně etabluje. Právě to, že je dosažení takových zkušeností navázáno na stupeň vzdělání a že v systému nerozlišujeme talenty a osobní nastavení každého žáka, je jedním z největších omylů současného školského systému. Moc se mi líbili vybraní dotazovaní, chápu jejich pohnutky a přeju jim v životě hodně štěstí, rozhovory v tomto díle považuji za zdařilé a podnětné. Mám pořád stejné výhrady proti kameře – je mi jasné, že je těžká, ale nebylo by možné, aby ji někdo udržel, aniž by se třásla jako ratlík? ;)

Klára Melíšková je TOP, TOP, TOP! Zbytek na mě působí zatím nejistě. Uvidíme!

Schematické, monotónní, předvídatelné… Ale právě proto velice zábavné. Charaktery jsou vtipné, herci si jejich osobitost vysloveně užívají, a tím do scén přenášejí vtip a radost, sice ne tak vycizelovanou, ale nikoli nepodobnou té z Hercula Poirota s Davidem Suchetem.