Mlle

Je to určitě jeden z nejdepresivnějších a zároveň nejzbytečnějších filmů, které jsem kdy viděla. V krutě realistickém příběhu tu úplně bezprizorní,  rádobyvtipní primitivové kráčejí životem odnikud nikam, až se nakonec všichni postřílejí. Komedie? Tenhle druh humoru je vtipný asi tak deset minut. Nápady nejsou úplně k zahození, herci svými rolemi opravdu žijí (bohužel si myslím, že i ve svém civilním životě). Ale z příběhu a jeho postav se vám udělá akorát špatně. Mimochodem Šumperk je už dlouho krásné, čisté a upravené město, příběh by se měl odehrávat spíš v Trutnově nebo Příbrami…

Hrdinky příběhu i jejich představitelky jsou charismatické, i když jsou jejich povahy vykreslené povrchně, a tak samy působí dost povrchním dojmem. Obdivovala jsem jejich zimní outfity v podobě vlněných svetrů a flanelových kalhot, oceňovala jsem, jak si s jejich stylizací v době energetické krize autoři seriálu vyhráli, a to dokonce jasnozřivě rok předem ;) Bylo ovšem zajímavé, že se tam, kde by tedy podle svetrů mělo být tak 18 °C, vždy objevil někdo v tričku nebo halence ;) Seriálem se střídají humorné a psychopatické scénky, každý díl jsem očekávala se zvědavostí. V prvních dílech jsem se s nevolí prokousávala lokální americkou hyperjednoduchostí a rozbředlostí některých dílčích linek v pozadí. I se zlotřilcem John Paulem to tvůrci místy přepálili. V hodnocení bych proto váhala mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, za poslední díl ale nakonec čtvrtou s radostí přidávám. Anne-Marie Duff hraje skvěle a je to moc sympatická osobnost.

Jeden z těch seriálů, ve kterých se nic neděje. Divák se má toulat atmosférou a pocity plnými zvrácenosti, duševní patologie a různých křivd. Všechno je odhaleno na samém začátku, osobní příběhy dvou hlavních hrdinů jsou načrtnuty a zbytek dílů je už jen velmi pozvolna naplňuje. V prvních dvou dílech se nestane vůbec nic, loudavé tempo vás ovšem přiměje sledovat každý další díl a doufat, že by se v něm třeba už něco stát mohlo. Dočkáte se až v díle posledním. Jako hodinový film bych nápad ocenila, i když ho absurdita na konci (nekontrolovaná vezeňská pošta) zcela zabíjí, šestidílný seriál se stejnou náplní je ale jen důvod lehce pozdviženého obočí. Kladně hodnotím pár slušných scének v průběhu a výborné hlavní herce.

V tomto díle se mi moc líbí ta skoro až dokumentární věcnost. Zajímavě se rýsují i pracovní vztahy při vyšetřování. Těším se na pokračování.

Ani po letech neztratil film nic ze svých kvalit. Skvělý Michal Bajor, role mu sedla. Klasický historický román se začátkem, příběhem, zvraty, dobrem, zlem a koncem – kdo by v roce vzniku filmu čekal, že už jen tohle vše bude za pouhých 20 let velká vzácnost ;) ##### Vzhledem k jednomu ze zdejších komentářů musím dodat, že dotyčný komentující by se asi v Neronově Římě hodně divil, pokud mu vadí tváře herců, které označuje mylně za „slovanské“. Zrovna již zmíněný Michal Bajor může být dle mincí fyziognomicky skutečnému Nerovi velmi blízký, i když na rozdíl od něj nemá strumu (která se ale vyskytuje jen na jeho zobrazeních z pozdějšího věku a spíše než struma může být jen zpodobněním jeho obezity). Nero měl pravděpodobně světlou pleť a odborníci se shodují v tom, že také modrošedé (nebo modré nebo šedé) oči – což ovšem v tehdješím Římě nebyla mezi aristokracií zase taková výjimka. Byly zde velké skupiny příchozích s původem v severní Indii, od Černého moře (kde, jak víme, se zrodil OCA2 gen pro britské modré oči), střední, baltské i západní Evropy, Asie, Egypta… Římané, zejména ti vzdělaní a bohatí, v dobách svého impéria už dávno nevypadali jen jako Latinové s jejich nádhernými dlouhými íránskými nosy. Kromě toho asi není žádným tajemstvím, že ve vyšších třídách populace patřilo odbarvování vlasů k velmi oblíbeným povinnostem spjatým s vyšším sociálním statutem. Už před dobytím severních oblastí považovali Římané světlou kůži a blond vlasy za výhodu, kterou napodobovali. Římské prostitutky si musely odbarvovat vlasy dokonce povinně, oblíbené to ovšem bylo zejména v aristokratických kruzích (alkalickou směsí z popela a skořápek) a nutné u šedin, kterými Římané opovrhovali. Výsledné barvy byly často do zrzava. Charakteristický fenotyp genetické směsi Římanů lze sledovat i v dochovaném realistickém umění, zejména sochařském a potvrzují ho kosterní pozůstatky. Ani Řekové z počátku našeho tisíciletí se nepodobali dnešním Řekům a komentátor by byl asi nejvíce překvapený v české kotlině, kde by až do 10.–11. století nacházel v drtivé většině obyvatelstvo velmi snědné pleti, tmavě hnědých očí a černých vlasů, mezi kterými byly výjimkou někteří z cca 15–20 % dědiců původního lovecko-sběračeského obyvatelstva. Zdejší populace byla směsí původních tmavých Čechů z dnes jihoslovanských oblastí, Keltů, kteří byli také z jižnějších oblastí, Avarů a Hunů. Byli jsme dokonce dost možná jednou z „nejčernějších“ oblastí Evropy, což se změnilo až s německou feudální a ještě předtím baltskou kupeckou kolonizací a dokonce ještě posléze po Bílé Hoře s nově příchozími ze západní a jižní Evropy. S kolonizací a dalšími nově příchozími k nám teprve přišly oči Nerovy barvy, ale také světlá pleť a větší množství vikingských příměsí. V polském filmu tak paradoxně nejsou ani dnes historickou nepřesností.

Další netrefa s Nicolou Walker, která kdysi patřila mezi mé oblíbené herečky. Vybírá si ale podivné herecké příležitosti. Podivný – to je asi nejvýstižnější označení postav tohoto seriálu, které jako by často byly spíš robotem než člověkem. Mají ploché emoce, chybí jim bezprostřednost, instinktivní touha po životě a lidská přirozenost, jsou pasivní a otrávení, zapojují se pomalu a působí jako duševně zanedbaní. Nejsou „podivní“ tím sympatickým a často i vtipným způsobem, jakým to bývalo typické u různých Sherlocků a dalších žánrových špiček. Do očí bije nejvíc podivnost Anničiny dcery Silvie, u které se dá omluvit telecím věkem, ale vylepšující koření seriálu tím zrovna nevzniká. Co se mi na seriálu líbí? Samozřejmě mé oblíbené deštivé počasí a konstantní podzim. Potom je to rozhodně často se usmívající Nicola Walker – netradiční to úkaz. Je to příjemné, i když je vidět, že to není zadarmo a i jako záměrná součást profilu vyšetřovatelky působí její bezstarostná a veselá nátura často až příliš nuceně. Líbí se mi také intermezza s monology hlavní postavy, které diváka provází Anniččinou minulostí i mýtickou minulostí míst, na kterých se případy odehrávají. Nudnou plochost postav a důvtipnost krimipřípadů asi tak na úrovni Vražd z Midsomeru to už ale nevyváží.

Rozuzlení nebylo nezajímavé. Celkově ovšem seriál dopadl jako taková změť zmatených dějových linek naházených jedna přes druhou, často zbytečně a nepochopitelně. Proč se v seriálu objevuje například postava manžela profesorky literatury, vystajlovaného jako otylé sexistické prasátečko, se mi nepodařilo zjistit. Je tu spousta glajšajtizování vtěleného do jednotlivých postav, satira je dýchavičná a pochybná (pokud o ni vůbec mělo jít)… Hádám, co asi tak chtěl autor sdělit publiku. Že je fajn být průměrným člověkem, kterému všechno dotéká tak napůl? Že lesby nejsou špatný a můžou na leccos přijít? Že se na každého ňoumu přesvědčeného o vlastní výjimečnosti může usmát štěstí anebo že i o pornu lze diskutovat jako o filozofickém románu, když tomu okolnosti přejí? Asi to všechno nejsou úplně potřebná sdělení, ale pokud už, věřím, že by se k vyjádření mohla najít i zajímavější filmová cesta.

Tentokrát plný počet. Pěkně natočené, dobře filmově vedená příběhová linka, skvělá Barbora Bočková! A ovšem kéž by takhle policisté postupovali v každém případě, nejen při vraždách. Závislých feťáků je mezi rodičemi, jak se nám ty generace proměňují, čím dál tím víc. Bohužel jsem i v realitě viděla, jak to vypadá, když svoje lži a choutky nadřazují fetující rodiče vývoji a duševnímu i fyzickému zdraví svých dětí – se vším, co v závěru pronáší Ondřej Vetchý v postavě Kozáka, nelze než souhlasit. Chtělo by to větší prevenci – na diskotékách, v barech – trochu víc pozornosti obchodu s drogami, než vůbec mají tihle jedinci příležitost ničit život svým dětem a svému okolí. Ta místa nejsou nic neznámého, policie tam selhává.

Co asi tak vedlo Jessicu Hobs k tomu, že o takových lidech natočila seriál? Víc nezajímavé už to být nemůže. Všichni se navzájem nesnášejí, něco si předstírají, podvádějí se… „Jediný vztah, který můžeš mít, je sám se sebou“ – s tímhle žijí, ale strašně se diví, že vztahy neumí (a vždy za to podle nich může někdo další). Prázdní lidé, nudné příběhy o ničem…

Nové díly jsou sice docela příjemným společníkem večerů, ve kterých chce divák vypnout, ale bohužel nedosahují kvalit předcházejících sérií. Na české poměry stále dobrý průměr, tento díl byl však nejslabší, neadekvátní stopáž znásobila hluché momenty.