Mlle

Seriál by šlo shrnout jako příběh o tom, kterak jsou věci mnohem složitější, když se jim člověk nepostaví hned. Příběh odhaluje důvod, proč si místo okamžité volby spravedlnosti některé oběti vybírají nakloněnou rovinu zapírání – je jím starý „dobrý“ zisk. Ziskem ve hře jsou jen málokdy peníze nebo majetek, obvyklejším cílem – důvodem mlčení – je něčí náklonnost, vlastní klid… Velké nespravedlnosti lidé zametají pod koberec třeba jen proto, aby v očích druhých nevypadali hloupě. A to i tehdy, když jde o životy a bezpečí druhých… Chybou současných ideologií je, že oběti v mlčení podporují. V seriálovém případě jde však o čítankový příklad touhy po zachování vlastního bohaství i sociálního statusu. Začátek je těžkopádný a nepříjemný, ve změti postav se nenajde kladný hrdina ani někdo, kdo by se jím chtěl stát. Proti sobě stojí obšourníci devadesátkového střihu, kteří si v mládí založili prosperující reklamní agenturu, a osamocená, psychicky nestabilní, sotva dospělá žena poznamenaná soužitím s manipulátorem. Agentura je rodinná, drží při sobě jako mafie. Teď ovšem vstupuje do 21. století, a tak zoufale hledá způsoby, jak navýšit svůj kredit tím, co je jim zhola cizí – čistotou, transparentností a především respektováním lidských práv – včetně těch ženských. Postava nové HR manažerky, která se jim postaví do cesty, zdůrazňuje křehkost obětí sexuálního násilí, jejichž emoční nestabilita zhusta vychází z nefunkční nebo neúplné rodiny – to tady úplně nesedí. V rodině vzniká nedostatečná připravenost, a proto i jádro problému, proč do zneužití oběti vstupují bez protestu. Naše nezdravá společnost ale prevenci – výchovu v rodinách – nejen že neřeší, ale dokonce vysloveně odmítá. A tak lidé nebojují za sebe, když jim nikdo nepomáhá, dobro je pro ně heslo na transparent, za které se nepostaví, když mají příležitost, křehké povahy s narušeným vnímáním identity se množí a predátoři mají pré. Než se prokoušeme retrográdní prezentací příčin chování hlavních představitelek, uteče polovina seriálu. Teprve po ní dostává příběh trochu spád a stává se čistou krimi. Ta ovšem stojí na surreálných základech – třeba na tom, že si svoje sexuální úlety všichni zúčastnění natáčejí na video, a to se i po deseti letech náhodou objeví v pravou chvíli ;) Anebo na tom, že spolupachatelkyně odejde ze soudu beztrestně či s podmínkou a pokračuje v řízení firmy pacahtelů…

O hodně lepší než předcházející díly. Jako by scénář psal někdo jiný.

Jestli to měl být experiment, jak divákovi znepříjemnit každou minutu sledování seriálu, podařilo se. Každá figura je extrémním zosobněním předsudku. A mezi nimi všemi létá velké prázdné nic. Pseudoumělkyně je narcistní asociál, lesba je tak rozháraně pokroková, až je z ní špatná matka, policista poslušně setrvává v přihrádce macho ňoumy, profesor spí s žačkami, opuštěná čtyřicítka se z neschopnosti žít vztahy vypisuje do románů, mladí kverulanti stalkují své lásky a studentky VŠ nemají nic jiného na práci než mezi sebou do krve soutěžit o připitomělé angažmá ve studentském dramaťáku. Celá tahle Potěmkinova vesnice si vyměňuje směsici vulgarismů, invektiv a zbytečných slov. S recenzí tohoto paskvilu, který si nezaslouží ani titul seriál, se obtěžuji jen kvůli jedinému detailu – uvěřitelné postavě děkanky. Z grimas Jitky Čvančarové sice občas probublá na povrch nejistota nebo nedostatečný odhad, jsou situace, kdy se projeví, že je sama typově i povahově někým zcela jiným, ale podařilo se jí svou postavu obdařit smysluplností, které se člověk rád zasměje, anebo má pro ni pochopení. Výjimka v tomto případě svádí k možnosti, že chyba je možná primárně na straně herců. Jiný casting by třeba i tomu špatnému scénáři dal aspoň nějaký šmrnc.

Vypadá to jako od Viewegha – a ono to není od Viewegha? Je mi moc líto autorů podobných románků a seriálků, pokud pro ně nacházejí inspiraci ve svém reálném okolí.

„But the affair is not a crime.“ Konstatování se stává otázkou. Velmi dobrý seriál na téma hříchů z mládí, které vás dostihnou, když to nejméně čekáte. (Nejen) po jeho shlédnutí je více než zřejmé, že institut absurdity zvané CONSENT nemá šanci vymoci spravedlnost ani ve sporných případech. V intimních náhledech neexistuje nic jako objektivní pravda. Ale copak po pravdě vůbec někdo touží? Sobecké ego o pravdu nestojí. Každý vidí jen vlastní křivdu a vlastní zranění. Pravda, ve které by někdo sám tratil, nikoho nezajímá. Při lži není nutno pracovat sám na sobě, jaké to pohodlí! Všechno se dá hodit na druhého. I k tomu slouží obvinění druhých. To on mi zkazil život, to on, ne já! Seriál říká jasně, co je a co není znásilnění. Jasné je ale i to, že zamilované aktérky to vidí jinak. Ale proč by jejich lež měla být lepší než lež těch, kdo životem proplouvají pro vlastní profit? SPOILER: Soud je zpočátku vystavený na bizarním obvinění ze znásilnění. Výrazně osobnostně nevyzrálá sekretářka se kdovíjak ocitne v kanceláři ministra – upřímně doufám, že alespoň na nejvyšší místa probíhá v reálu výběr poněkud pečlivěji. Sekretářka se zamiluje do svého nadřízeného, který je ženatý a románek bere jen jako románek. Když chce své povyražení ukončit, obviní ho ze znásilnění, tak jak jí poradí její kolegyně. Ta sice u činu nebyla, ale namluví ji – s jistotou utvrzovanou momentální společenskou atmosférou a dost možná i vlastními partnerskými neúspěchy – že sex vlastně nechtěla. Až potud jde o klasické love-and-hate křivé obvinění, kterých jsou plná média. Případ je ale zamotanější, než se na první pohled zdá. Ač o nevině Jamese Whitehouse (Rupert Friend) v konkrétním případu u soudu nemůže být pochyb, jeho minulost už tak čistá není… Podvody má na triku i manželka obviněného. Podvody, nad kterými ona i dnešní společnost mává rukou, když zužuje své hledí a vybírá si jiný cíl, aby odvedla pozornost od vlastních problémů, které nedokáže řešit. Třísky v očích druhých. Pro vlastní břevna se vždy najdou tisíceré výmluvy. Sám sebe posuzuje každý shovívavě, zatímco ostatní hodnotí vždy přísně. Všichni se zaříkají pravdou, ta se ale vyprázdnila a ztratila svůj obsah, protože ji vlastně nikdo nikdy neměl až tak docela v rejstříku. Že by ona pravda nebyla v lidském světě samozřejmostí? Že bychom se k ní potřebovali vypracovat? Vychovat? Že by to byla teprve civilizace, která ze zvířete vytesá člověka? Tu civilizaci už ale nechceme. Milujeme sobectví a vše ostatní stačí jen jako pseudohumanistický ideál. V románu, ve filmu, na sociálních sítích. „Hájím své zájmy a jen na nich záleží,“ říkají všichni aktéři a spolu s nimi i celý svět. Bizarní případ je realistickou ukázkou dna, na nějž se propadla společnost, když zcela přestala zpochybňovat lži a podvody – a to i mezi sobě blízkými. A tak nemá nic proti studiu, které za vás oddře někdo druhý, proti navázání vztahu se ženatým mužem s rodinou ani proti alkoholismu právničky, která do sebe nalévá jednu whiskey za druhou. Natož pak proti její asociálnosti, s níž využívá druhé, když sama není vztahu schopná. Nemá nic proti tomu, když prokurátor i obhájce berou svou práci jako kariérní klání nadřazené pravdě a vině klienta. Společnost natolik propadla byznysu a kariérnímu PR, že přes své hluboké nemoci – ale ve skutečnosti právě proto, že je nedokáže a odmítá řešit – do krve obhajuje pár „ne“ ukřivděných skoroteenagerek, které své „ne“ ovšem jaksi zapomínají říct – protože ho ve skutečnosti nikdy nemají na mysli! Navzdory Verbalovu komentáři považuji za jisté, že nejen mezi řádky, ale i v těch hlavních řádcích seriálu pozorný divák velmi dobře nahlédne prohnilost a neakceschopnost společnosti, kterou zápletky přibíjejí na pranýř. Měl-li být seriál oslavou údajných obětí – těch, které po sexu s obviněnými nepokrytě touží, jen by zkrátka chtěly, aby je k tomu obvinění i milovali – a naší slavné údajné progresivitě při uznávání consentu, nestalo se. Seriál je naopak krutou obžalobou vachrlaté snahy přebít všudypřítomný bordel hrou na spravedlnost – ale tu z pohádek o princích na bílém koni. O pozitivním vnímání obětí poznamenaných psychickými problémy nebo nezralostí tady opravdu nemůže být řeč. V druhém plánu navíc pozorujeme extrémně neekologické chování hlavních postav, které jim body nepřihrává – ideály vhodné na transparenty, aniž by je kdokoliv reálně žil. Kromě obžaloby společnosti je seriál také výstražným upozorněním na typ osobnosti, kterou predátoři (zdaleka ne jen sexuální) vyhledávají. Osobnosti, jejíž identita je tak rozplizlá, že neví, co je dobro a co zlo a kde je v nich její místo. Lehce zmanipulovatelné jedince naše společnost potřebuje. Byznys na nich stojí. Čím méně zkušeností, tím lépe. Proto jsou teenageři a mladí lidé dlouhodobě nejširší cílovou skupinou. Je celkem jednoduché se takovou osobností nestát, ale bez asistence reálné rodičovské výchovy, jež přináší, mimo jiné, jako výsledek i kritické myšlení, to pochopitelně nejde. Kritické myšlení je nejlepší obranou proti slepému kopírování. Trendů, názorů, ale i postojů a charakterových vlastností. Pevná osobnost se opírá o svou přirozenou sebedůvěru, jež se od nabubřele narcistní nafoukanosti „respektovaného“ dítěte pozná tak, že není v rozporu s pokorou a empaticky vnímá druhého i rozdílnost odlišných situací. Vědomá výchova dnes v mnoha rodinách chybí. Nahrazuje ji trávení společného času zábavou, z obchodních důvodů vehementně podporovanou společností. Vědomá a skutečná výchova, na niž rodič, neobalamucen náhradním a mnohem méně náročným „respektem“, nerezignuje, vede i ke schopnosti poradit si s vlastními traumaty, kterých se pochopitelně v reálném životě nikdy není možnost vyvarovat. Takto vychovaný dospělý si pak svá zranění nemusí vylévat na druhých a prožít s nimi svůj celý, adekvátně neutěšený život. Právě tato naše společnost – mediální prostředí, veřejně prosazované názory, vláda nehodnot a fejkování hodnot – tím, kam své členy už odmalička směřuje, je z velké části vinna utrpením všech obětí – obětí znásilnění, ale i obětí podvodů a klamů, pro něž záměrně nenastavuje mantinely. Možnost vydělat – tak prostý důvod stačí coby obhajoba této hry na „svobodu“. Herecké obsazení je prvotřídní, a ač se jedná převážně o soudní konverzačku, drama ani napětí nepřicházejí zkrátka. Seriál je britsko-americké provenience, dominují v něm ovšem sympaticky britské tóny, včetně úchvatných kulis britského parlamentu, starého Londýna a Oxfordu. SPOILER Linka ztotožňující znásilněnou s prokurátorkou postavená na faktu, že ji její bývalá kamarádka po dvaceti letech nepozná, je nadmíru přepjatá. Totéž platí o předpokladu, že někdo, kdo právě utíká před policií poté, co jako svědek smrtelné nehody krutě vystřízliví, jen tak mýrnyx týrnyx v rámci svého krátkého útěku někoho úplně cizího během pár sekund znásilní ;) Poněkud opovážlivě zní i obviňování manželky, která nic neví jen proto, že sama vědět nic nechtěla, podobně jako vyšetřování neprokazatelného a navíc dávno promlčeného prodeje heroinu před 20 lety anebo možnost ukrytí opravdové identity prokurátorky. Za tyto nepravděpodobné a po pravdě řečeno navzdory vážnosti tématu nanejvýš komické oslí můstky, musím hodnocení snížit, ačkoliv vzhledem ke všem zcela zjevným – a naprosto výjimečným – kvalitám seriálu jen velice nerada. Rupert Friend a Michelle Dockery jsou tu  famózním hlavním chodem, jemuž ovšem režie ani scénář rozhodně nejsou jen zákuskem!

Downton Abbey v hloupoučkém vydání po Americku: ona je z prastaré rodiny s rodokmenem i způsoby, on z průmyslové rodiny echt wannabees konce 19. století, kteří si svou cestu klestí přes mrtvoly a za nově nabyté peníze skupují vše kromě respektu, náklonnosti a vkusu, jež za ně nějak ne a ne pořídit. Americké jsou všechny dialogy i poselství, mnoho moudra se tu proto nenadějete. Ani lenoši nebo bezskrupulózní byznysmeni už dnes nejspíš nepotřebují být utvrzováni v tom, že to, co dělají šptaně, dělají dobře, přesto se o to seriál anachronicky pokouší. Také v dalších ohledech se tu nedočkáte novinek: je tu povinná černoška, která kráčí za štěstím ze služebnického podkroví, synové a dcery bohatých, kteří nesmějí, chudáci, pracovat, ale strašně po tom touží, mladíci z lepší společnosti oddávající se homosexuálním radovánkám, zbohatlý průmyslník exotické etnicity, rigidní komorná i mládí, které sice jak kdyby myšlenkami vypadlo z Marxova Kapitálu, ale protože jsou to děti high society, jsou jejich vrtochy „nadějnou změnou“. Nic nepřekvapí, jen rok natočení – opakování ve filmové branži není úplně tou pověstnou matkou moudrosti… Je tu ale jeden prvek, kvůli kterému seriál přeci jen stojí za pozornost: fantastická Christine Baranski. Herečku jsem neznala, ta autentická grácie, jistota, charisma a sympatický hlas! Stejně však pochybuji, že to s první sérií až do konce dotáhnou i skalní fanoušci Downton Abbey.

Anotace: „sledujeme složitou dynamiku jejich vztahů, intelektuálních debat…“ ??? Tohle mají být vztahy? A intelektuální je na tom konkrétně co? Možná by neškodilo, kdyby si tvůrci zjistili významy těchto slov, když už zjevně ani jedno z toho neovládají…

Nelíbí se mi viditelná snaha zalíbit se primitivnímu divákovi – abych tedy pokračovala v bezkorektnosti propagované novou sérií. Fórky typu „vařím Čočku“ by asi byly trapné i mezi páťáky, neustálé zdůrazňování toho, že gayové jsou buzeranti a Romové cikáni je okatě protlačované každým druhým souvětím, takže to, co by jednou řečeno dopadlo jako ostří přesně na své místo a zacinkalo, působí nepříjemně a kontraproduktivně. Tedy samozřejmě pokud nejste, beze vší korektnosti v duchu seriálu, opravdový primitiv. Temperament zápletek i děje ale navazuje na vysokou úroveň předcházejících sérií, herci jsou svými postavami, ty jsou dostatečně rozrůzněné a rozehrávají mezi sebou zajímavé, ale reálné vztahy. Nová postava trochu zvláštní, ale zatím docela sympatické nerdky slibuje nadějné osvěžení, celý tým asi ještě prožije pár napínavých chvilek i uvnitř v kanceláři.

Asi vůbec nejlepší seriál s krimi/thriller/špionážní zápletkou, který jsem viděla během posledních mnoha let. Perfektní performeři jsou sympatičtí, hodnověrní a neuváznou v jediném slabém místě, to postrádá i scénář a režie. Komické vložky coby inteligentní humor v britském stylu vždy perfektně sedí a opravdu, přirozeně rozesmívají. Nic tu není „na sílu“. I teaser na Season 2 nalákal. Obzvláště v dnešní hyperglajšajtizující době navíc oceňuji hned několik nepokrytě hozených rukavicí do politického bahna těch, kdo ji vedou.

Po delší době zase jedna „jednozátahovka“ ;) I když je zápletka zcela fiktivní (všechny možné britské policejní a americké FBI týmy se spojí, aby pátraly po zmizelém synu americké ropné magnátky) a dějová osa se nevyhne několika nereálným zkratkám, celkově jde o strhující thriller s přesně naváženými porcemi emocí, akce, zvratů, psychologie, spekulací, dobra i zla. Seriál si diváka vodí jako kačera na provázku, a tak ve čtvrtém díle fandíte přesně opačným hrdinům než těm, kterým jste fandili v prvním, jenže to se vzápětí opět změní. Dramatičnost a ponoření se do děje podněcují i vesměs sympatičtí a dobří herci. Sedm prvních dílů si užije každý, závěrečný díl je ovšem dílem pro inteligentního diváka. Dějově patří k slabším, bohatě to ale vynahrazují jeho jasná poselství: „stejně hnusnými zbraněmi lepší svět nevybojuješ“, „tvé dětské bebí ani to, že máš pravdu, neomlouvá zlo, které pácháš“ a především „tvá naivita boj nevyhraje“. Ač zasazená ve svém filmovém kontextu postrádají určitou autenticitu, vřazují zdánlivě řadovou krimi ještě do zcela jiné sféry. Pozadí událostí je více než reálné. Věda JE zaprodaná, o její nezávislosti nemůže být řeč. Lidé JSOU umlčovaní a ano, kvůli profitu se podvádí i vraždí, bez ohledu na zdraví nás všech, i těch budoucích. Jenže pubertální nesouhlas bez zkušeností nemůže nad sto let cizelovaným PR (navíc s vazbami prorostlými vším) zvítězit. Jen přidělá problémy. Tedy přeloženo – #fridaysforfuture, máte to úplně blbě. A úplně stejně jako ve filmu vás oblafnou. Stačí se rozhlédnout, už se děje… Stanete se zase jen možností pro marketing. Je jistě škoda, že tento důležitý závěr, pravda poněkud zakódovaný v závěrečném PR prohlášení Katherine Newman (Uma Thurman) pro davy a jejím šibalském „We’ll see“, poté, co shlédne zásadní projev svého syna, některým divákům uteče. V již tak důmyslně propracovaném ději je tím největším „aha“ momentem příběhu. Ale seriál si bohatě vychutnáte i bez něj… Pro mě osobně seriálový objev roku 2022.