Mlle

Všechny vstupy profesionálů byly tentokrát velmi cenné, situace skutečně není černobílá a závěr byl výmluvný. České zdravotnictví je na tom finančně velice špatně a neochota k tomu, co je u nás nadstandard, je s tím úzce svázána. Není to ale rozhodně jen problém financí, sama si často kladu otázku, proč si někteří lékaři vůbec vybrali svůj obor – snahu pomáhat lidem v tom těžko hledat. Stejně jako v prvním díle i zde platí, že podcast by splnil účely pořadu mnohem lépe. Obrazové záznamy jsou v tomto případě zbytečné, nepřinášejí žádnou hodnotu navíc.

Podle hudby a ohozů bych tipovala, že je režisérka minimálně o 15 let starší. Nevím nic o tom, že by dnes teenage žili takový revival přelomu osmdesátek a devadesátek. Mně ale tenhle styl rozhodně vyhovuje. Proč se nezasmát a nedojmout u těžkých osudů lásek a nelásek z času věku, ve kterém jde o život, když k tomu navíc hrají Joy Divison nebo Ministry… Jen těch švédských filmových počinů, jak tu padlo, mi to připomíná hned několik. Co teenageři, líbí se jim to? Toť velká otázka. Pro mě fajn, ale mrzí mě, že slečna „pomáhající osina v zadku“ nakonec neskončila na nějaké terapii, kterou ze všech nejvíc a urgentně potřebuje. Každý na konci něco získal, jen ona vyšla naprázdno…

Formát pořadu je těžko pochopitelný. Dlouho se díváme na to, jak paní Uhlová sedí na sedačce v metru, jede metrem, někam jde… Tuto „dynamiku“ vystřídá zcela statický čtvrhodinový záběr dvou (! čtete dobře, víc jich v pořadu není) odbornic (?) na danou sociální problematiku. Skutečně ilustrační je tak pouze krátký sestřih z bydlení sympatického seniora na ubytovně ve vsi Morávka. Kamerou a něčím, co se snad ani režií nazvat nedá, ale problémy nekončí. Ani jako rozhlasový podcast by pořad nic nepřinesl. Z úst přizvaných „odbornic“ nevychází totiž nic než obecné povídání o tom, co je všeobecně známo, a dokonce i nepravda. Tou je tvrzení, že „domovy důchodců“ fungují stále tak, že se stačí přihlásit do pořadníku a čekat několik dlouhých let. Podmínky se sice různí, ale právě z důvodu kapacitní nedostatečnosti těchto zařízení v ČR a také z důvodu pobírání příspěvku na péči si řada ubytovacích zařízení pro seniory jako podmínku přijetí vytkla už před lety až desetiletími zdravotně nezpůsobilý stav žadatele. Tedy jednoduše řečeno – pokud vás v pětašedesáti netrápí vážná nemoc, která by vám znemožňovala žít samostatně, ale jste JEN chudý, do takového domova důchodců vás nepřijmou, i kdybyste si žádost podali s desetiletým předstihem, protože bude upřednostněn jiný žadatel. Tato podmínka neplatí dnes stabilně už pouze v domovech pro seniory typu Sue Ryder, kde si ovšem za ubytování notně připlatíte, takže opět nic pro chudé seniory. Pokud má být tato kamera, kterou svírá v rukou někdo s Parkinsonem, a dva rozhovory nepřinášející nic nového, prezentací a výsledkem mnohaleté novinářské zkušenosti se sociální problematikou v České republice, pak také asi není divu, že sociálně vyloučení a senioři strádají i nadále stranou veškerého zájmu. Úroveň méně než podprůměrná… Jednu hvězdičku nechávám pouze za vůli zabývat se důležitým tématem.

Nesympatičtí béčkoví herci. Valná část z nich jen naučeně recituje texty a netváří se, že by ji příběh vůbec nějak zaujal. Zbytek se asi snaží, ale kdo to má poznat, když je celý výsledek tak ubohý. Nabalzamovaná leklá ryba v postavě Daniely je možná záměrem herečky Trnkové (netuším, z jiných filmů si ji nevybavuji), ale znepříjemňuje sledování ještě o další řád. Dialogy jsou někdy odzbrojujícím způsobem stupidní („hodinky nejsou těla“, při prohledávce vepřínu z úst „zástupkyně“ Havlové, a podobně). No a ani Čermák nezachrání plytký scénář prostý všeho dramatu, který se navíc naprosto nepochopitelně namísto na psychologii vraha a hledání příčin jeho děsivých činů zaměřuje na trapně konvenční příběh kariéry jedné koncipientky, jež zápasí s podstatou svého zaměstnání, když ji na konci svého studia pozdě, ale přece objeví… Tak zběsilé případy a taková nuda…

Méně poutavý díl. Ivan Jonák byl typickým příkladem loosera, který se stal šéfem a dirigoval životy ostatních. Tak to ovšem bývá. Je překvapivé, že tahle víra v sama sebe některým stačí k tomu, aby se nechali ovládat, a to i tehdy, když je zřejmé, že dotyčný je jen pozér, „šikanované dítě“, které si na hraje na to, čím vždycky chtělo být. Proč nejsou v dokumentu skuteční šéfové tehdejšího pornoprůmyslu? Ti dělali reálný, tvrdý byznys, to oni byli leadery. Česká republika byla na špičce obchodu s bílým masem i sexbyznysem nejrůznějšího druhu. Ale novináři si na ně netroufnou a taky to možná není až tak divácky přitažlivé. Devadesátky nebyly negativní dobou, na kterou chceme všichni zapomenout, jak se  vyjádřil Hynek Vlas. Discoland většinu lidí nezajímal. Všichni o něm věděli, ale maximálně se mu zasmáli a tím to skončilo. Orlické a další vraždy se týkaly úzkých okruhů lidí, ostatní nezajímaly a všichni jsme o nich věděli jen letmo ze zpráv. Nic z toho nezajímalo ani ty, kdo si budovali vlastní firmy nejrůznějšího druhu, ani ty, kdo na podnikání zvesela kašlali. Tohle nebyla podstata devadesátek. Jen jejich koření, šaškovská korunka. Která, pravda, někomu zadělala na problémy, ale rozhodně ne většině. Léta, která se nebudou opakovat, to byla pro mnohé z nás, jen zkrátka úplně jiným způsobem. Neopakovatelný byl třeba bohatý underground s mnoha směry, který formoval miliony lidí kulturně i fizoloficky, od folku přes rock a house až po techno. Byla to doba otevřenosti, kdy nešlo jen o pózu, jako je to dnes, ale o svět mnoha paralelních, reálně žitých životních stylů. Mohli jste si vybrat, neexistovala uniformita, být jiný neznamenalo nemít šanci nebo se neuživit. Žít podle svého bylo možné. Epocha skutečné tolerance, která skončila proto, aby o ní mohl aktivismus jen planě a nesmyslně plácat. A také to byla doba, kdy existovala „komerce“ a alternativa proti ní. Kdo chtěl, umazat se nemusel. A to se skutečně nevrátí. Že by dnes bylo méně porna? Nebo že by se nevrátila lidská blbost, zkorumpovatelnost a řiťozelectví, které vytváří mafiánské struktury a systémy prorůstající celou společnost a okrádající ve velkém stovky tisíc lidí? A to žijete kde, Hynku Vlase? Souhlas též s komentářem mira007 i rakovnik.

Prozatím nejlepší díl z celé série. Konečně není hlavní prostor věnovaný psychopatovi, který využívá kameru k tomu, aby ždímal z diváků soucit. I když ani tento motiv zde v postavách dvou odsouzenců samozřejmě nemůže chybět. Já nic a „všeci kradnú“ :) Informačně nejvybavenější a celkovým poselstvím překračující obsah zbylých dílů střílí tato část své dokumentární náboje konečně tam, kde celý problém vzniká.

Špička soudobé české televizní tvorby. Jen nad názvem „Devadesátky“ zůstává rozum stát (tedy aspoň ten můj). Seriál odhaluje podrobnosti případu orlických vražd, až na letmé rozšíření námětu v začátku nic víc. Proč se to tedy neodrazí v názvu? Většina z nás žila v devadesátkách úplně něčím jiným. Skutečné devadesátky jsou začátek našeho – co si budeme nalhávat – typicky „východňárského“ způsobu „podnikání“. V něm stále žijeme. Jen zabijáci se naučili podvádět v povoleném legislativním rámci, jak zaznělo i ve spřízněném dokumentárním seriálu „Polosvět“: vrahy nahradili advokáti. Stačí výhrůžky a byznys, který umí zlikvidovat jinak. Nejsou to „rychlý prachy“, ale víc se to vyplatí, je to účinnější a nikdo proti tomu nemůže nit namítat. Tohle je přeci demokracie, nebo není? :) Pokud tedy „Devadesátky“, pak rozhodně nejen krimi, které pachatele dostalo za mříže. Ale především to, za které nikdy nikdo nebyl a nebude odsouzený. To, které vládne v důležitých i nedůležitých firmách a politických stranách, jež ovšem takřka vesměs občanům nalhávají, že právě tohle je nezbytná součást svobody, kterou jsme si „vybojovali“ (ani o tom nemůže být řeč). To, které vládne jako hodnotový systém. Zcela v duchu slov Václava Klause z aktuálně odvysílaného dílu „Polosvěta“, že nerozlišuje čisté a špinavé peníze… Jedno velké polistopadé PR, na kterém se rád přiživil a přiživuje kdekdo. A od kterého se také odvíjejí šance a budoucnost této země. Jako by ho od postkomunistických zemí posléze opsala velká část světa… A kromě toho, co setrává, jsou devadesátky i něčím, co už není – jakousi pubertou České republiky, možnostmi, které jsme ztratili, optimismem, který vyprchal. Ale který šlo tehdy žít. To všechno by byl seriál s názvem „Devadesátky“, ale není. Po filmařské stránce jde o stoprocentní práci. Ale abych byla upřímná, s každým dalším dílem bylo pro mě chození kolem horké kaše ukryté v sudech o něco nudnější. O to více oceňuji umění zažehnout jiskru napětí v běžných dialozích – mezi kamarády i kolegy vykonávající „rutinní“ policejní práci. Nejen filmařskému umění, ale i nezkorumpovaným policistům vzdává tento seriál excelentní a zasloužený hold.

Nepopírám, že vyznění seriálu může být pro nevěřící a obecně pro mladé inspirativní, a to je v pořádku. Nenamítám nic proti nebiblickému pojetí, protože nakonec i apoštolové přistupovali ke skutečnosti podobným způsobem – ač vedení Duchem Svatým, i oni v zaznamenávaném textu zdůrazňovali či upozaďovali konkrétní pasáže a myšlenky podle toho, jaké publikum oslovovali. Ale nefandím osobně reálným historickým příběhům, které jsou převyprávěny tzv. soudobým jazykem. V překladu se totiž většinou ztratí mnoho podstatného, nehledě na výstřelky typu nukleárních rodin, charity a dalších jevů v daném kontextu nepatřičných. Pokud chceme rozumět době, pohnutkám a reakcím lidí, tedy tomu, jak se rozhodovali a proč, musíme nezbytně rozumět jejich jazyku a způsobu, jakým uvažovali, a vnímat je jako jejich součást. Bez jejich znalosti a pochopení filmujeme a popisujeme svou projekci, nikoliv člověka své doby – v tomto případě apoštoly, jejichž činům a myšlení chceme porozumět. Překlad není k ničemu i po stránce věroučné – pokud chceme rozumět Bohu, nemusíme totiž naopak překládat už nic víc, k tomu potřebujeme něco jiného než jen rozum… Ve filmu bez alespoň základního respektu ke kultuře místa a doby ztrácíme historickou látku, nevzniká pak historický film, ale masopustní průvod s historickými kulisami a maskami. Po filmové stránce je Chosen jedním z nich. Inspirace k Písmu a Bohu je ovšem nepochybně důležitější, takže pokud se seriál stává právě jí, je to jistě dobrý seriál. Navíc se mu povedlo vykreslit všechny postavy jako živé, charismatické, lidské a sympatické osobnosti, každý divák si nejspíš najde svou, které stojí za to fandit (mým oblíbencem byl Matouš). Jen to holt nechce u toho skončit ;) Bůh, to nejsou hezká slova ve chvílích krize, to je život od rána do večera a od večera do rána. Ale krásný. Hezčí a jiný není.

Tento díl má pro mě osobně až příliš dokumentární charakter. I když jsou některé momenty dramatické, vtípky v prolukách, jakkoli povedené, to nezachraňují… Uvědomuji si, že jde o specifický záměr, na kterém kvality seriálu naopak stojí. Ale tady to vnímám osobně už jako přestřelené a na úkor filmového napětí… Těším se nicméně na další díl!

Tento díl byl naprosto otřesný. JAKO, JAKO, JAKO – takhle se vyjadřuje novinář? To pako, které tam celou dobu sedí rozkročmo JAKO buran a nedokáže pronést jedinou souvislou větu? Aha – Nova, Mladá fronta, Seznam zprávy… ;) Tím se to vysvětluje… Opravdu se to nedá poslouchat. A informace nula. Další pozvaní účastníci o případu drmolili, vlastně jsme se vůbec nic nedozvěděli. Velký propad úrovně série, pan Kmenta ve srovnání vyniká inteligencí, slušností i sdělností.