Mlle

Pěkná pohádka!

Jako studijní materiál sociopatie je to vynikající. Posedlost mocí, absence strachu, narcismus, schopnost milovat jen svou rodinu (a ty, kdo pro ni něco dělají), patologické lhaní, které je právě proto, že je patologické, uvěřitelné (dotyčný sám v dané minutě věří tomu, co právě říká, proto může obelstít i detektory apod.). Část takových lidí končí v kriminále, druhá ve sněmovnách a na důležitých místech. A dokud to jde, obě části spolu tokají jak tetřívci. Série se zdá být prozatím jedním z nejdůležitějších dokumentárních počinů ČTV od onoho (ne)šťastného roku 1989. Tohle je cena naší svobody a „svobody“, o níž spřádáme jen ty nejidealističtější vize.

Jen zírám – špička. A to nejen v českých luzích a hájích. Tenhle díl má parametry světového celovečeráku. Nebojím se říct, že všechno je dokonalé – scénář, dialogy, casting, kulisy, masky… kožené bundy, které z kamery smrdí kouřem a potem… Scéna na baru byla tak nechutně prosáklá nočním opileckým testosteronem, až se mi udělalo šoufl. Z trojlístku Finger+Sokol+Baroš mi padá čelist. V díle se neobjeví jediná mrtvola, neodehraje se v něm jediná vražda, nevidíme ani jiný násilný čin. O všem se jenom mluví. A přitom mě mrazí a naskakuje mi husí kůže. Tady si ukrojte napětí, skandinávští looseři! :) PS: Opakující se poznámky o „ztrácení se v postavách“ mě udivují: Je to jeden gang, jen pět hlavních českých jmen a do toho asi tři cizí (arménská a albánská), točí se pořád dokolečka. To je i Downton Abbey složitější :)

Myslela jsem, že afektovaný styl amerického herectví, který ovládal 20. století, je už dávno historií. Tak tedy není. Stejně tak jako pokrytectví myšlenek, které tvůrci divákovi aranžují bez příloh na zlatý tác jako zoufale osamocený chod – hra na moudrou ironii, jež chytře prohlédne falešné záměry TV a zpravodajského byznysu a teď jim to tedy všem nandá. Ale jen tak po americku – šup s tím vším do seriálu, přisypat trochu špíny do kašičky, kterou si všichni navzájem vaříme, ale zase ne tolik, aby nás to ohrozilo na příjmech – zkrátka hlavně na tom něco vydělat, jak jinak. Nesympatické a neautentické postavy je v tak velkém množství těžké ustát. A všem někdo rozdupal bábovičky. Copak Reese Wihterspoon, té její hysterka sedí skvěle, ale je mi líto angažmá Jennifer Aniston, jejíhož herectví si jinak vážím. Už jen to odříkávání slov ve zběsilém rytmu typickém pro lidi ze zpravodajského šoubyznysu, jež – považte, ten děs – za celý svůj život nikdy a dobrovolně nevypadnou z vězení úspěchu, kterému zaprodali své já. Tak jsme si naplivali špínu na to, co děláme, a jedeme zase dál. Nebo se snad všechny ty herečky a herci vzdali svých honorářů a nemají s těmi špinavými nahrávacími a televizními společnostmi už nadále nic do činění?

Ona krade jako straka bez ohledu na to co a komu. On zabíjí na přání se stejnou lehkostí, s jakou se prochází po ulicích. V soukromí si ovšem dávaji garde jako distingovaní slušňáci a překvapují se navzájem srdcem na pravém místě a sem tam nějakým tím hlubokomyslným činem. Pochopitelně navzdory svým těžkým osudům a zašmodrchaným rodinám, z nichž oba pocházejí. Tahle kombinace je tak seriálová, že důvěryhodnost nevzbuzuje. Navíc se drama už po dvou dílech přetaví v rozmarnou vztahovku, kde je krimi jen příležitostným vytržením z dilemat červené knihovny. Ale tak nakonec proč ne, když se na hlavní protagonisty celkem dobře kouká, je čemu se občas zasmát a pohádka končí, jak má.

Populismus v monarchistickém kabátě. Příběh tolerance, která zničila Evropu, tady sice o fous nezačíná, ale právě tady dosedl na trůn. Sny o „lepším světě“ jsou nejednou zákeřnější než svět, který chtějí změnit. Zejména tehdy, když se za vznosnými řečmi skrývá slavomam. „Dobré“ úmysly nešťastných lidí posedlých sama sebou přinesou většinou něco dobrého a mnoho špatného. Z každého narcisty se dá vychovat takový samolibý nešťastník toužící po hluboké brázdě se svým jménem, ale málokterý má takovou moc, aby se jeho neštěstí rozlilo po celé střední Evropě. Jezuitský řád rozpustil tento „pokrokový“ císař jen proto, že byl reálně jedinou konkurencí státu v péči o lid – a to včetně vlivu, který tím získával (a to ještě šalamounsky na účet státní pokladny). Josefovi samozřejmě brzy došlo (jako každému, kdo by z jeho pozice mohl mít jeho rozhled), že na prostých lidech může vydělávat sám. Namísto jeho šlechty. Proč tedy stavům nepřistřihnout křidélka a podíly z držav nepřevést do jediné centrální pokladny? Źe z toho budou mít něco i prostí lidé, to se jedině hodí – každý převrat potřebuje podporu. Zubožená země skutečně nevydělává a vlohy k podnikání se dědí ;) A tak vznikl osvícenský marketing. Josef II. a důsledky jeho vlády by mohly a měly být odstrašujícím příkladem všem, kdo populistům věří, že myslí na svůj lid. Ač bych osobně uvítala hlubší rozbor Josefovy složité osobnosti, mám za to, že dokument Moniky Czernin a Maxe Jacobiho je kvalitním vyobrazením toho nejdůležitějšího z jeho panování.

V každém filmu, kde hraje Adina Mandlová se svými vrstevnicemi, jsou do vedlejších ženských rolí obsazeny záměrně méně půvabné herečky, případně jsou ty očividně hezké makeupem i účesem mírně upraveny, aby po boku Mandlové vypadaly ošklivěji. Adina Mandlová krásou (alespoň z mého pohledu) rozhodně nevynikala. Obličej jí sice zdatně vylepšoval za první republiky nezbytný masivní make-up, mužskou postavu ale nezapřela ani po boku svých pánských protějšků. Přesto muže hluboce okouzlovala. A to pečlivě vykalkulovanou nedostupností a od dětství trénovaným manipulativním umem. Ten, jak víme, jí nakonec v životě mnoho štěstí nepřinesl. Ale právě díky němu se Mandlová objevuje snad v každém druhém předválečném filmu. Často je to ku prospěchu filmu. Právě v herectví totiž mohla tyto své kvality bravurně využít. „Přítelkyně pana ministra“ ale k těm trefám nepatří. Hlas, jímž Mandlová prezentuje svou nevinnou a poctivou postavu, je natolik nepřirozený a falešný, že vyzrazuje sám sebe. Brzy se stává protivným, její koketérie topornou a herectví až příliš předstíraným. Navíc to často vypadá, jako by ve filmu vlastně ani nebyla a šla náhodou kolem. Zatímco v postavách lstivých znuděných dcer továrníků Mandlová exceluje, do rolích poctivek se zkrátka nehodí a nespraví to ani elegantní róby. Námět i dialogy odpovídají klasické prvorepublikové veselohře a potud svou funkci plní na výbornou.

Petra Špalková je tak dobrá, že těžko hádat, jak by seriál zvládl držet laťku bez ní. Díky ní jsem ochotna přehlížet i ty roztodivné grimasy pana Vyorálka, když se obličejem vehementně snaží vyjádřit aktuálně vyžadované emoce. Jeho groteskní přehrávání je ale asi tím jediným, co mi na seriálu zatím nesedí. Oba první příběhy stojí na veskrze depresivních námětech: agresivní mlácení důchodců při krádežích důchodu, který je pro ně jediným živobytím, bezskrupulózní využívání ubožáků v dluhových pastích, kteří nemohou nabídnout nic jiného než svoje svaly… Děj se přesto nerozplynul v „ponuré atmosféře“, jak tomu v podobných případech bývá často zejména v severských kriminálkách. Zápletky mají celkem logiku a rodina hlavní vyšetřovatelky je sympatická – na dojmu z ní se jistě nemálo podílí milý a přirozený vztah mezi malou Andělkou, dcerou Petry Špalkové, a její matkou. Sympatické je i rozehrání alespoň několika základních dějových linií. Málem bych zapomněla pochválit skvělé titulky, které rozhodně obstojí i mezinárodně!

Bez těch aspoň trochu uvěřitelných seriálových dramat je to už jen nezáživný limonádový slepenec neochvějně spějící ke svému zběsile růžovému (a v jednom případě i duhovému) královskému konci… a navíc je tu milá dokonce i Maggie Smith!

Skvělá Sandra Bullock v klasicky koncipované katastroficko-apokalyptické escape story. Zdráhala bych se říct, že jde o thriller nebo horor, tyto prvky jsou spíš doplňkovými scénami privátního příběhu, ve kterém ovšem napětí nevázne a atmosféra nevyvane až do šťastného konce.