Mlle

Andrew Garfield ztvárňuje hlavního hrdinu jako nesympatického floutka bez jakékoliv minulosti, v jejíž prázdnotě zaniká i jeho motivace, proč se vlastně do celé detektivní eskapády na vlastní triko pouští. Celkově je zpracování na úrovni českých i světových béčkových kriminálek – důraz na různé imageové, atmosférické a stylové blbosti, děj špatně koncipovaný, bez napětí, zvratů, otázek a celkově bez důvodu sledovat příběh dál. A ještě si připomínat umělohmotné pozérské sedmdesátky a osmdesátky, z nichž nás – bohužel jen asi na 15 let – vysvobodily devadesátky… Kdepak.

Čekala jsem, kdy se ve filmu stane něco, co by ospravedlnilo mé čekání, no a ono se nestalo nic. Úplně zbytečné plýtvání časem. Proč takové hodnocení? Nechápu, čím film mohl uchvátit v letech svého vzniku, nevzpomínám si, že by se toto prázdninové dada těšilo větší oblibě, i když je fakt, že tempo bylo tehdy línější a někteří možná nevěděli, co s časem. Vidím ovšem, že jsem o nic nepřišla :) Jedinou komickou scénkou bylo odevzdání zbraně v autě, zbytek byl buď až příliš civilní, aby utvořil film, anebo velmi prvoplánový. Jde tedy asi o jediný film na světě, který se odehrává až v závěrečných titulcích… Každý oscarový snímek usvědčuje tuto ryze politickou soutěž ze své ideologické závislosti.

Film „s dozvukem“. Tak to mám ráda. Snímek možná není filmem století nebo snad propracovanou výměnou sofistikovaně napínavých linek – ač mu i z filmařských pozic sotva co můžeme vytknout. Diváka však nutí přemýšlet, vracet se k podnětům, které dlouho rezonují a znovu a znovu přinášejí nové a nečekané otázky i závěry. Julia Brystigerová. Nechvalně proslulá, hluboce přesvědčená ukrajinská komunistka, typická oběť ideologického brainwashingu, která svou „práci“ dělala od srdce a s plným nasazením. V Polsku se stala legendou, ačkoliv její pověst vděčí za svůj věhlas spíš zášti stranických kolegů, kteří ji záviděli vysoký ekonomický status nebo jejím obviňováním čistili své jméno od vlastních zločinů. Žádné z obvinění proti Brystigerové se neprokázalo. Muž, kterého měla údajně umučit v cele – jak je také vyobrazeno ve filmu – se později našel zcela zdráv, kterak v klidu a pokoji založil rodinu. Po propuštění z věznice nebyl snad ani perzekuován. Ve své vůdčí pozici však byla Julia tak jako tak zodpovědná za věznění, utrpení, týrání i smrt mnoha režimu „nepohodlných“, a to zejména církevních hodnostářů, jejichž tresty podepisovala. Podle spolupracovníků proslula schopností získávat z vězňů cenné informace. Své názory formovala Julia jako dítě v rodině ukrajinských sionistů. Sionisté byli jednou z tehdejších nejmilitantnějších evropských skupin, byli pevně svázáni s komunistickou ideologií. Jejich cílem bylo dosažení vizí o „lepším“ světě bojem a vyřešení všech světových problémů vyhlazením nepřítele, což byl pojem, jehož obsah neustále narůstal. Nejen zlí jazykové tvrdí, že kostru svých základních tezí opsal Hitler právě od svých prvních úhlavních nepřátel – od sionistů. Raný sionismus byl sekulární rasistický nacionalismus. Nacionalismus se těšil v Evropě 19. a 20. století obrovské oblibě, až se doslova utrhl ze řetězu. Pro jméno národa, sociální třídy nebo rasy a jejich „sebeurčení“ bylo možno použít jakékoliv prostředky až po ty nejděsivější. Vše bylo legitimizováno. Dvacáté století z těchto krutých bojů vystřízlivělo, ale na jak dlouho? Na začátku 21. století se nacionalismus vrací v plné síle. Sionistický boj za sebeurčení, ale také židovskou nadřazenost (to si Hitler nevymyslel, na druhou stranu to tehdy nebylo nic výjimečného) se odehrával nejprve v potyčkách na vesnických dvorcích, odkud sionisté paradoxně většinou pocházeli, a ve městech na univerzitách ve filozofických traktátech. Boj těch nejurvalejších byl bojem nacistů, sionistů i komunistů – tří a posléze dvou nesmiřitelných nepřátel, když sionisté houfně adoptovali komunismus a socialismus. Boj ideologií postavených proti sobě při hledání odpovědi na otázku, „kdo je na světě nejkrásnější“ až za hrob, brzy explodoval Druhou světovou válkou. Řada ukrajinských sionistů se po válce i před ní etablovala v politické práci na Ukrajině, v Polsku, Rusku nebo v Palestině – snadno získaném novém židovském území, jehož vznik se totiž náramně hodil jako retardér proti ruským zájmům. Nové území na Blízkém východě po Balfourově deklaraci podnítilo radikalizaci muslimů, vznik nadnárodního Muslimského bratrstva v tehdy velmi liberálním Egyptě a již pravděpodobně nevratně eskalovalo problémy v oblasti Úrodného půlměsíce a okolí. Ačkoli vztahy mezi empancipovanými i ortoxodními evropskými Židy na straně jedné a divokými polskými a ukrajinskými sionisty byly logicky vždy velmi napjaté – kulturně a společensky se jednalo o cizí mentality – mnohým sionistům nelze upřít výjimečnou inteligenci a dosažení vysokého formálního vzdělání. A opravdu. Navzdory rozšířené představě komunistických generálů jako primitivních partyzánů ze zemljanek to byli právě ti nejvzdělanější, kdo obvykle zastávali pozice špiček komunistických kádrů v politice i armádě. V jedné z těchto funkcí uplatňovala své ideologické přesvědčení a krutost omlouvanou revolučními potřebami i vysoce inteligentní Julia Brystigerová. Jádro filmu vychází ze skutečné události, kterým bylo setkání Julie s primasem Stefanem Wyszyńskym. Obsah jejich rozhovoru není znám, primas ji po rozhovoru vzkázal, že se za ní denně modlí, později byl ale komunisty zatčen a příběh byl na světě. Zbytek filmových spekulací je fiktivní. Brystigerová se na sklonku svého života v nemocnici skutečně spřátelila s řádovou sestrou Katarzynou Steinbergovou a její úvahy se podle svědků opravdu často týkaly náboženství a setkávání křesťanství a judaismu. Bylo tomu však údajně pouze z filozofických východisek a o konverzi Julia snad ani neuvažovala. Zemřela jako ateistka. Film použil život Julie Brystigerové jako hluboce zajímavé pozadí pro navození myšlenek o duševním směřování a proměnách člověka v těžkých chvílích utrpení, pro úvahy o podstatě víry a roli Boha v našich životech i jeho konkrétních situacích, o lidské povaze i posedlosti dybbukem (zlým duchem, který podle židovské tradice člověka nutí dělat zlé věci), o vině a křivdě a o jejich neodbytných ozvěnách. A to se mu, dle mého soudu, povedlo excelentně. Oceňuji, že se tvůrci neutopili v černobílých zjednodušeních a zachovali pro nás všechny možné životní situace i emoce v širokém spektru složitých kontroverzí, v jakých je skuteční lidé prožívají.

NEUKOTVENÁ a NEUKOTVENÝ. Lidé, kteří vlastně ani nejsou „člověkem“. Jejich rodiče je z malého miminka do člověka zapomněli vytvořit. Zapomněli nebo nevěděli, že je to jejich funkce. Člověk se člověkem nerodí, ale stává. Jen na okolí – a nejvíc ze všeho na rodině – záleží, jak moc se jím stane. Pokud rodiče svou roli zanedbají – dnes často proto, že o ní ani nevědí a mateřství či otcovství je pro ně zábavou, seberealizací nebo nutností – přicházejí na svět „neukotvení“ lidé. Skutečnost kolem sebe vnímají živočišně, podobně jako zvířátka. Zvířátka ale v podobných situacích chaos nebo vyhoření nezažijí, protože fungují podle vrozeného „programu“ – nemusí se nic učit. V tom se od nich my lidé lišíme. I proto máme devítiměsíční těhotenství a výchovu v rodinách, je to evolučně konceptuální. Lidé, kterým rodiče nebyli rodiči, ponechaní svému osudu, vlastně ani netuší, co to je být člověkem. V okolí nebyl nikdo, od koho by člověčenství napodobováním přijali. Mají v hlavě hrozný zmatek jako důsledek neohraničeného chaosu, který se mylně vydává za „svobodu“. Pro život je to prokletí, jejich život je těžký, i když tak na první pohled nepůsobí. V dospělosti jsou ovlivnitelní, za normu považují to, co je normou v okolí a tomu se snadno a neproblémově přizpůsobují (točit porno/chlastat a dívat se na porno). Nově takto nepřipraveni čelí třeba výběru mezi pohlavími (někdy i sexuálními orientacemi), který v jejich hlavách způsobuje další, ještě víc nebezpečný chaos. Nevědí ani to, jak se k sobě lidé chovají – co to znamená lidské společenství a kde jsou v něm právě oni. Jsou k sobě proto navzájem nevědomky bezohlední. Nevědí, co je dobré a co špatné, nevědí, co obvykle přináší konkrétní reakce v konkrétní situaci. Často spolu také jako lidé neumějí mluvit – „komunikovat“. Jejich život skutečně provázejí CHYBY – důsledky zmatků a skutečnosti, že si na vše musí těžce přijít sami – často to ale během krátkého lidského života nestihnou. Tíha sociálního prostředí, ze kterého vycházejí, jim poznání a jeho včasné zužitkování často znemožní. Jsou z rodin, které nefungovaly, i když se to tak na první pohled nemuselo zdát. Matky i otcové se o ně mohli dobře postarat, ale význam manželství je v takových rodinách posunutý – svazky nejsou ve skutečnosti vztahem. Vznikají i přetrvávají kvůli majetku, sexu, případně (nečekané) existenci dítěte, a ani v průběhu dalších let se z života „v páru“ vztah nevyvine, naopak se časem rozpadá. Tito lidé, jejich děti, jsou sice plnohodnotnou obětí stavu, který nezpůsobili a nemohou za něj. Zároveň ale ve svých rodinách stejné hendikepy setrvačně předávají dále – jak ostatně sledujeme i ve filmu v postavě otce/otčíma hlavního hrdiny a matky hlavní hrdinky. Film Chyby je relativně povedeným snímkem o jednom takovém „páru“. Mimovolně dokumentuje, proč je celková rozvodovost v ČR zhruba 50 %, ale v zemích Iberského poloostrova až neuvěřitelných 92 %, v Itálii 70 % – v těchto zemích je příčina ve výchově ilustrativní. Hlavní hrdina ani netuší, jak pokrytecké je sledovat porno, ale odmítat žít s někým, pro kterého je/bylo živobytím. Buď/anebo. „Pár“ v příběhu současnost ustál, ale i tak ho čeká budoucnost na nášlapných minách. Velká poklona hercům, kteří se do role dané sociální skupiny (neplést prosím s příjmovou, i když tuto spojitost film poněkud nepřesně podbízí) vžili opravdu velkolepě. Lepší hodnocení neuděluji jen s ohledem na hromadu ještě o fous lepších děl s přitažlivějším tématem nebo sofistikovanějšími zápletkami, které mě přece jen víc baví. //// Po přečtení komentářů musím silně oponovat komentátorovi s nickem kingik, který má nejspíš za to, že úspěch u žen přinášejí bicepsy z posilovny, vyholení a odbarvení vlasových konečků – což na sobě oceňuje tento konkrétní typ mužů. Ale určitě by se hodně divil, že právě Jan Janovský je výborně vybraný typ mnoha žen (samozřejmě v tom běžném, „upravném“ :) stavu. Nic ve zlém, každému, co jeho jest, ale vítej v realitě, kingiku! :)

Blondýna v nejlepších letech a její červené auto. Chm. Seriál se nudně vleče a prakticky se v něm nic neděje. Dlouhé záběry se střídají, vše se obejde bez dramatu, překvapení nebo napjatého očekávání. Stereotyp, v rámci něhož musí být 50 % zúčastněných homo-/bisexuálního vyznání (o orientaci už dávno nemůže být řeč), už taky docela leze na nervy. Takový zaplácávač času do britských obýváků ve stylu laciných dublinských working class houses, které si, jak jinak, užíváme i zde.

Poslední díl seriálu jako by k dvěma předcházejícím vůbec nepatřil. Dialogy konečně znějí, jako by do situací, ve kterých jsou pronášeny, patřily, ukazuje se beze vší pochybnosti, že na režisérově straně chyba není. Závěrečná část nechce z každého žvástu vylisovat šťávu, nehýří kolegiálním rádobyhumorem a hodně prospívá i absence ukřičené Fousové, které s roubíkem v ústech ani nic jiného nezbývá. První dva díly by to proto chtělo přepracovat do dynamičtější a méně vyumělkované podoby. Především výrazně přepsat postavu Fousové a jejích nešikovných podřízených. Kapitánka ať zůstane klidně vykřičená jako ten nejhorší bar na severočeské periferii, ale v rámci základního realismu a uvěřitelnosti je nutné, aby byla obdařena aspoň jedním přepokladem, díky kterému by byla bývala mohla projít policejní akademií. Členové mordparty nakonec taky nemusí být kdovíjací lumeni, ale základní, takřka administrativní úkoly přece musí být schopni zvládnout. Jinak je to fraška, ovšem nikoliv zábavná.

Šestidílné zakončení brilantního britského seriálu, který se snad nejvíc ze všech zasloužil o humanizaci policejního vyšetřování, se událo víc než důstojně. Dostali jsme pravověrný „doják“. V závěru vystrčila růžky lidská stránka na dně samotného psychopata – a naopak velké srdce Catherine, které se vždy pro každého přetrhlo, kolem sebe sršelo a mlátilo jako rozžhavené kladivo. Případy obyčejných lidí ze zapadlého Halifaxu se do sebe motaly s napětím a emocemi, jak už jsme na to z Happy Valley zvyklí. Tvůrci se jim věnovali s péčí, i když se tentokrát celkem předpokládaně zaměřili hlavně na rodinu Catherine a pozvolné uzavírání jejího celoživotního poslání. Pár náhod nad rámec pravděpodobnosti tu jistě rádi odpustíme. Po šest dílů jsme se opět mohli uvelebit v příjemné společnosti domova, který umí sympatické postavy Happy Valley vytvořit jako ve filmu málokdo. A všechno dobře dopadlo. Nelze si nevšimnout, jak postava Catherine zestárla – v tom nejlepším slova smyslu. Zestárla stářím, které přichází jako nepřenositelný dar za prožitý život a nabyté zkušenosti. Dar, který se nedá získat jinak než dobrým stárnutím. Dar, který odměňuje klidem a naplňuje moudrostí. Spolu s Catherine zestárl celý svět. Ten ale tak hezky stárnout neumí. První série se vysílala v roce 2014. Za pouhých devět let se svět zbláznil a změnil, jako by urazil víc než století. Člověk přestává být člověkem, dobrovolně se vzdává toho, co je na něm lidské, proměňuje sám sebe v prvek ideologie, robůtků a byznysu bez vlastních emocí a myšlenek. Tvůrci Happy Valley se změn naštěstí v ději ani v charakteristice postav takřka nedotkli – i třetí série tak zůstává prosta povinných fake woke vložek a jedná se všemi na rovinu – s hlubokými lidskými emocemi, takovými, jaké jsou, bez relativizace dobra i zla. Starý svět, kde se k sobě lidé chovají jako lidé, se všemi talenty i omyly, které to přináší, se definitivně loučí. A Happy Valley s ním.

Zatím to není dobré. Dialogy jsou toporné. Zdaleka ne všechno, co pobaví na papíře, působí stejně v hovorové řeči. Scénáristé na to měli více myslet. Strnulí jsou i herci. Místy je to až trapné, některé scénky působí jako narychlo nastudovaná školní vánoční besídka. Možná bylo na natáčení opravdu málo času…

Příjemná, oddychová česká kriminálka. Asi tak tisíckrát lepší než většina pseudoseriálů na našich komerčních televizích. Seriály k žehlení nebo vypnutí po práci potřebujeme taky. Jsem ráda, že v tomto žánru vznikne něco, kde na vás někdo nehuláká tisíci decibely freneticky exponovaného hlasu zabaleného do exaltovaně barevné studiové masky s IQ vydlabané dýně. Něco, v čem hrají inteligentní, sympatičtí herci, kteří vytvářejí rovněž sympatické postavy. Víc od takového formátu nečekám, takže jsem zcela spokojena.

Po letech konečně vím, co způsobilo mé ne zrovna nejvřelejší přijetí filmu po jeho prvním shlédnutí – je to obsazení hlavní role. Scarlett Johansson na tohle místo nepatří. Její postava má být ve skutečnosti bytostně nevinná a cudná: venovská, nezkušená dívka, která splní každému každé přání. Dívka, která se umí hluboce zamilovat a čelí trpkému osudu, přichystanému dívkám v jejím společenském postavení. Při shlédnutí filmu před dávnými lety mě něco takového vůbec nenapadlo – Scarlett Johansson takovým naturelem obdařena není, ani vzdáleně ho nepřipomíná. A to snad vysvětluje i to, proč tu má Scarlett stále tak podivně otevřená ústa – patrně se snažila znázornit svou svůdnou nevinnost alespoň tím. Když si ovšem na jejím místě představím skutečně nevinnou venkovskou dívku, získává film i celý příběh náhle úplně jiný, radikálně shelleyovský obrys – příběh nerovné lásky v robustních kulisách fascinujících interiérů i zvyků novověkého delftského měšťanstva. S výtkou vůči obsazení hlavní role tedy opravdu kvalitní film.