Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Krimi
  • Komédia
  • Dokumentárny
  • Akčný

Recenzie (575)

plagát

Komu patrí mesto? (2023) (seriál) 

Potřebný seriál. Vyřešit situaci nemůže, ale stejně jako moje zkušenosti i on dokumentuje, jak to vypadá, když se lidé stanou otroky vlastních idejí, které sami zneflexibilní. Co jim dříve sloužilo, začne je náhle věznit. Mantra slova svoboda. Nejsilnější je v zemích bývalého východního bloku, ale rozhodně nejen tam. Navzdory svému původnímu významu se svobodou stává libovolná absence regulace, kterou jakýkoliv jedinec situačně poptává. Je to cokoliv, co se dá zneužít proti druhému, stav, který nejen, že svobodu nepřináší, ale naopak na ni útočí a všechny o ni připravuje – oběti i viníky. Turisté, kteří jsou v seriálu vyobrazeni, nejsou svobodní. Jsou to otroci trendů, obchodu a nicnedělání, se kterým si neví rady. Zahálka je nejen matkou všech hříchů, ale také velkých psychických problémů. Prázdnotu se tito lidé snaží přehlušit pasivním, konzumním příjmem čím dál tím většího množství předkládaných tlumičů. Stává se jimi cokoliv, na čem se dá vydělat. Jedinou podmínkou je dostatečná primitivnost předkládaných artefaktů, tak, aby jejich úroveň odpovídala mentálnímu nastavení dané cílové skupiny a nebyla za žádnou cenu aspirativní. Může to být cokoliv od béčkových hororů, porna, tetování, grilování přes hory alkoholu, drog a… cestování. Cestování už dávno není onou prospěšnou činností přinášející v předcházejících staletích svým nositelům pensum zkušeností a znalostí, které nebylo možné získat jina. Zkušeností, které obohocovaly život jedince tak, že na jejich základě zase on doživotně obohacoval své okolí. Cestování je dnes obchodní komoditou. A tak ho jako tepláky nebo džíny s dírami konzumují převážně ti nejnesamostatnější a nejovlivnitelnější – mladí a ti nejjednodušší z nás. Nejen turisté, ale i většina potulujících se příjemců evropských meziškolních programů, kteří se na univerzity, dávno vzdělání obsahující už výlučně v názvech a na diplomech, hlásí pouze proto, aby žili tímto bezprizorním způsobem života – nikoliv pro studium samotné – patří už dlouhodobě k tomu nejhoršímu, co se Evropou – a bohužel i Českou republikou – přelévá. Na nekontrolovanou primitivnost pasivních příjemců doplácejí všichni kromě některých podnikatelů a měst, jež z nedostatku dobrého hospodářství žijí z jejich zisků. A právě proto, pouze kvůli zbytnému obchodu, k regulaci nedochází. Kvůli rozhodným úředníkům na magistrátech a Potěmkinově charakteru soudobého práva se města stávají mrtvými zónami, obřími hospodami pro mentální dno ze všech možných světových oblastí. Radní, kteří se za mentální dno nepovažují, a mají o sobě naopak jen to nejlepší mínění, jsou přímou příčinou shodnou s konzumenty pasivní „zábavy“. Rozdíl mezi jedinci se stírá. Rádoby vzdělaná „elita“ s falešným přesvědčením osobní předurčenosti ke kompetenci přináší navzdory tomuto vlastnímu mínění o své výjimečnosti a nadřazenosti do měst jen to nejhorší. Jako by sama byla ovlivnitelnými ožraly v nočních ulicích. První se stávají posledními a civilizace se pomalu, ale velmi jistě rozpadá.

plagát

Porota (2003) 

Velmi dobrý film. Sice jsem si nejdřív myslela, že byl natáčený v pozdních osmdesátkách – dost mě a mou paměť překvapil styling roku 2003 ;) Ale celkově hodnotím velmi kladně. Film má spád, scény jsou dostatečně akční (i kaskadéři v castingu nehrají jen na oko), námět je originální i o dvacet let později, chytré dialogy jsou dobře rozpracované a tvůrci si vyhráli s mnoha detaily. Řada velkých „komerčních“ filmových projektů z této a starší doby mi unikla, mám proto dnes co vidět a je to pro mě nové. Protože v současné produkci něco takového bohužel opravdu nenajdeme.

plagát

Cesta za oceán (2020) (seriál) 

První dil mě navnadil, ale tím to taky skončilo. Kdyby se vztahové peripetie tohoto veledílka neodehrávaly v historických kulisách, ukázalo by se v plné síle, jak ubohý je scénář i celý úmysl. I plytká červená knihovna může být inteligentní, není to ovšem tento případ. Navíc mi osobně vadí, když si samozvaný autor kompletně vymyslí detaily zápletek a začne jimi popisovat skutečné děje v životech kdysi skutečně žijících lidí – to je velmi matoucí, může to vypadat, že prezentované postavy byly skutečně takto stupidní a skutečně v podzním věku prožívaly své pubertální trable. Zároveň je to od autora ale také velice netaktní a bezcitné. Náměty takového druhu by bylo dobré nekombinovat s historickými postavami, případně alespoň při vysílání uvést, co ve vysílaném ději je historickou reálií. Zde by to bylo jediné – sympatie a blízkost prezidenta Roosevelta k Martě Švédské, norské korunní princezně, během jejího pobytu v USA. V seriálu není vylhaný jen jejich románek, ale i řada politických okolností, kdy Marta svou žákovskou trémou legračně zastupuje průmyslové lobbysty, kteří o vstup do války usilovali. A ačkoliv se z Roosevelta a Marty stali dobří přátelé, byť nikterak exkluzivní, i jejich pobyt a vzájemné vztahy byly z velké části pochopitellně politickou hrou pro voliče a především americké válečné zájmy. Kulisy a kostýmy jsou ale mistrovsky zpracované a na rozdíl od scénáře velmi věrné (i když jsou třeba šaty princezny Marty bizarně inspirované oblečením paní Rooseveltové, jejíž vkus byl vzhledem k věku už přece jen trochu usedlejší). Kvůli kulisám a výpravě stojí za to těch několik dílů vydržet.

plagát

Obžalovaní - Scott's Story (2023) (epizóda) 

Seriál navazuje na vynikající britský Accused z roku 2010 a využívá podobného schématu. V něm se měl tehdy divák rozhodout, zda si obviněný, kterému podle práva přísluší jasně kodifikovaný trest, svůj trest také morálně zaslouží. Původní britský seriál nabídl kontroverzní případy, o nichž šlo dlouze diskutovat. Váhavé kyvadlo morálky spravedlnosti vzaté do vlastních rukou, ztracených existencí nebo lidí zahnaných do kouta profesně podpořili vynikající britští herci. Pilot nového seriálu se ale propadá hned na začátku – neumí ani vykonstruovat příběh, který by kontroverzi vůbec obsahoval. Odsouzený je souzen za něco, co jednoznačně nespáchal. A herci se taky dvakrát nepřetrhnou…

plagát

Tvárou v tvár (2019) (seriál) 

Studiová konverzačka z absolutně dysfunkční společnosti. Násilí vyšetřovale coby samozřejmost vůči vyslýchaným, kterými apriori pohrdá, mě nakonec donutilo seriál vypnout.

plagát

Veža (2021) (seriál) 

Slušný průměr mezi obecně zdařilými britskými kriminálkami. Na ITV asi trochu nadstandard. Tentokrát se příběh nesoustředí na odhalení vraha, ale na nekonečné téma: „Je dobro vždy dobrem a zlo zlem“? Jsou dobro a zlo něčím relativním? Anebo jsou stálé, ale stávají se sami sebou jen tehdy, když víme, jak je aplikovat v různých situacích, abychom jim dostáli, aniž bychom je relativizovali? Tyto otázky si pokládají a různě si na ně odpovídají všichni zúčastnění policisté. Největší zlo v příběhu spáchá velmi dobrý člověk. Celý život ostatním pomáhal, mnozí jsou mu vděčni. Kdo se považuje za dobrého, ztrácí svou dobrotu, když neumí být milosrdný. A mezi všemi už tradičně proplouvají slizcí hádci, kteří se vždy přifaří na vítěznou stranu a odejdou z ringu jako lilie. Vadila mi polopatická stylizace postav. Policista-dobrák, jehož iniciačním prohřeškem je, že se zapomněl v mládí a svůj pověstný humor nedokáže empaticky přizpůsobit novým generacím, je tlustý a plešatý. Spravedlivá lesba oddaná pravdě jako principu, nikoliv jako té nejlepší možnosti pro člověka, je oblečená do androgynních upjatých košil a pečlivě ulízané vlasy lemují její tvrdou, přísnou tvář bez úsměvu. Floutek je průhledný na první pohled a hlavní hrdinka, která váhá, jestli je dobrem pravda nebo lež, zůstává po celou dobu nemastná a neslaná. Ani ryba, ani rak. Seriál má sice pouhé tři díly, ale děj zkrácený do jednodílného filmu by tempo zlidštil a přidal na napětí.

plagát

Sektor (2020) (seriál) odpad!

Zbytečné a odporné. Mladíci, kteří si dobrovolně vybrali nejhorší z možných životů a rozhodli sami sebe obětovat penězům, jsou vykořisťováni v patologicky kompetitivní firmě, kde konzumují hnusné, ale drahé jídlo z umělohmotných boxů přímo na pracovních stolech, pracují přes noc a onanují u počítačů. Nudný děj popisuje pouze to, jak v této firmě jsou (doslova), případně jak spolu místy bojují a jak je nadřízení sexuálně obtěžují. „Vzrušující svět mezinárodních financí?“ :D :)))

plagát

Johannes Kepler – Dobyvatel nebes (2019) (TV film) 

Tři hřeby do hrobu dokumentární filmografe 21. století: • hraný dokument • vysvětlování historických událostí a myšlenek soudobým pohledem • vkládání vlastních smyšlenek do hlavy popisovaných lidí a úplně nových, nikdy se neudavších a trýznivě banálních doprovodných událostí do jejich životů. K tomu se ve veledílech tohoto střihu často sklouzne do informační hodnoty vhodné pouze pro základní školy, jejíž žáci ale nejsou primární cílovou skupinou, a dokument se proloží přihlouplými, románovými dialogy. V tom posledně jmenovaném Johanes Kepler – Dobyvatel nebes skutečně exceluje ;) Aneb jak ztratit čas, který mohl být využit efektivně a příjemně a divák se mohl mnohem více dozvědět.

plagát

Volha - MAESTRO (2023) (epizóda) odpad!

Někdo asi testuje, co všechno divák spolkne, když se mu to podá jako „zábava“. Podívejte se na tu vzestupnou tendenci hodnocení – všeříkající. Namalovat lejno na růžovo – a je to! Ani mašličky není třeba :)

plagát

Noční agent (2023) (seriál) 

Předkrm je zábavný, realtivně chytrý, akční a rozhodně motivační pro pokračování. Hlavní chod je ale série nepravděpodobných, komických, polopatických a infantilních dialogů i příběhů, které relativně slušnou zápletku a místy i obstojné herce brzy promění v rozpaky přerušované smíchem a pozdviženým obočím. Mají sestupnou tendenci a na konci se po pěkně vyleštěném tobogánku sešoupneme svižně na dno…