František Smolík

Významný člen činohry Národního divadla od malička tíhnul k herectví, ale také k hudbě. Otec mu nepovolil zkoušky na konzervatoř a tak se mladý František vyučil elektrotechnikem. Ale láska k divadlu byla silnější. Absolvoval několik lekcí herectví u Karla Želenského, ale jako ochotník vystupoval ojediněle ve srovnání se svými souputníky. Proti vůli otce odešel v roce 1908 hrát divadlo ke kočovným společnostem, kde hrál 6 let. Mezitím hrál krátce ve Východočeském divadle v Pardubicích (1911). V roce 1914 byl angažován Švandovým divadlem, ale hned o rok později musel narukovat. Když se v roce 1918 vrátil z ruského zajetí, zůstal prozatím nadále věrný Švandovu divadlu. V letech 1920 - 1921 vystřídal Uranii a Revoluční scénu, aby ho v roce 1921 angažovalo Městské divadlo na Vinohradech. Přestože mu Národní divadlo několikrát nabízelo angažmá, Smolík ho stále odmítal. Národní divadlo však o herce stálo natolik, že přijalo i Smolíkovu podmínku, že společně s ním bude přijata jako členka souboru i jeho manželka herečka Milada Smolíková. Stalo se tak v roce 1934. Tam setrval Smolík až do svého odchodu do důchodu v roce 1961.

Za své dlouhé divadelní dráhy prošel Smolík všemi obory herecké práce od milovníků, přes komické role až po vážné role charakterní, dramatické a tragické. Tíhnul však k rolím dramatickým. Ve svém zjevu a herectví nosil cosi ušlechtilého, kazatelského a karatelského. Měl smysl pro mravní zušlechťování a humanizaci postav. Ač byl samotář a vyhýbal se nedivadelní společnosti, sám bojoval proti fašismu především svojí tvorbou. Aby nemusel přijmout pozvání nacistů do propagační rozhlasové hry, nechal si raději od známého lékaře zlomit nohu. Mravním kodexem, který tolikrát vložil do svých postav, se sám řídíl i v soukromém životě. Proto se stal Smolík pro diváky velikým mravním hrdinou a vzorem a diváci jeho role přijímali s velikým respektem a vážností. Při tvorbě však Smolík dával důraz i na exteriér postavy. Proto byly jeho masky vždy dokonalé a Smolík se vždy zásadně líčil sám. Dával důraz na nejmenší detaily. Podle toho jaké měla postava povolání, volil i ty nejmenší a nejméně důležité rekvizity. Z jeho divadelních rolí stojí za zmínku Starý Pištora (Langer - Obrácení Ferdyše Pištory), dědeček Dubský (Stroupežnický - Naši Furianti), Pavel Kolínský (Tyl - Paličova dcera), nebo Argan (Moliere - Zdravý nemocný).

Smolíkovou první filmovou rolí byla účast ve filmu ZA SVOBODU NÁRODA. Smolíkova vysoká a mužná postava byla filmaři vyhledávaná už v období němého filmu. A tak se Smolík objevoval na plátně kin např. jako myslivec (ČERNÍ MYSLIVCI), ruský statkář (DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK), nebo přednosta stanice (ROMÁN HLOUPÉHO HONZY). S příchodem zvuku začal Smolík vytvářet ve filmu velké hlavní postavy. Tou první byl hned v roce 1931 KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ, kde vytvořil roli ne majestátního člověka, ale prostinkého muže bojujícího za neušlapatelnou pravdu. Postavu profesora Donáta, který rozumí a pomáhá svým studentům, si zahrál v dramatu PŘED MATURITOU a vytvořil tak pravý opak postavy zlého profesora Kleče, představovaného Jindřichem Plachtou.

Smutnou postavu využívaného a dobrotivého kupce Žemly si zahrál v burianovském filmu U SNĚDENÉHO KRÁMU. Ve Fričově dramatu LIDÉ NA KŘE se zhostil titulní role profesora Junka, muže, lpícího na svých zásadách, který nechápe své děti, které jsou spokojené se svými uspěchanými životy. Veselou karikaturu přitroublého měšťana Tříšky, kterého veřejně podvádí žena, vytvořil v kostýmní komedii CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH. Jeho další hodný profesor - profesor přírodopisu Gábrlík se objevuje ve studentské komedii ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA. Opakem byl jeho pedantský profesor Vlk v komedii STUDUJEME ZA ŠKOLOU. V dramatu Martina Friče JINÝ VZDUCH vytvořil smutnou postavu zkrachovalého malíře a alkoholika Elise. Vážná, ale v určitých ohledech i směšná a politováníhodná byla jeho postava alkoholika starosty Buzka v MĚSTEČKU NA DLANI. Další roli alkoholika zkrachovalce vytvořil v dramatu BATALION. Dále to byl Pavel Kolínský v PALIČOVĚ DCEŘI, doktor Jelínek v TETIČCE, zkrachovalec Hlavsa v BARBOŘE HLAVSOVÉ, kat Jiří v komedii POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ, nebo zdegenerovaný a naivní kníže Andres v PRSTÝNKU.

Po osvobození nadále vytvářel velké dramatické, ale i komické postavy v českém filmu. Jmenujme například věčně nachmeleného, ale jediného upřímného konšela Šmardocha v NEZBEDNÉM BAKALÁŘI, doktora Tomeše v KRAKATITU, pána Boha v ČAPKOVÝCH POVÍDKÁCH, Kolmistra v dramatu VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI, nebo inspektor Hrdlička v dramatu JESTŘÁB KONTRA HRDLIČKA. Vynikajícím způsobem na sebe upozornil v prvním díle husitské trilogie JAN HUS, kde vytvořil výraznou postavu až neúměrně zlého a nenávistného papežského vyslance biskupa z Lódi. V předvečer své životní role si zahrál postavu hodináře Mrázka v dramatu ROMEO, JULIE A TMA, muže, který si na první pohled nevšímá světa okolo sebe a hledí si svých hodin, ale v pravé chvíli dokáže zasáhnout. A v roce 1960 přišla role, ve které Smolík zúročil své celoživotní humanizační herectví. Role profesora Málka v Krejčíkově dramatu VYŠŠÍ PRINCIP byla vrcholem nejen tvorby samotného Smolíka, ale i vrcholem české filmové tvorby právě se uzavírajících 50. let. Hrdinná postava profesora, který chtěl před popravou zachránit své tři studenty a po nezdaru místo loajálního projevu veřejně vystoupil proti nacistům, se stala symbolem hrdinství a boje proti nesmyslným, nehumanitním a amorálním autoritám. S přibývajícím věkem Smolík vytvářel v 60. letech už jen menší postavy. Za zmínku stojí určitě pro Smolíka netypická role matematika Antonyho Hopkinse v IKARII XB 1. Jeho poslední rolí ve filmu byl felčar Sivá Hlava v dobrodružném filmu Milana Vošmika NA ŽIŽKOVĚ VÁLEČNÉM VOZE z roku 1967.

Zatímco film poskytnul Smolíkovi bezpočet velkých rolí, televize byla skoupější. Za všechny jeho televizní role jmenujme alespoň upřímného a opět velice mravně a humanitně smýšlejícího osobního lékaře císaře Napoleona v konverzačním dramatu WATERLOO. Z rozhlasových nahrávek zmiňme například Hrátky s čertem, nebo Rajský ostrov. V roce 1959 natočil Jaroslav Mach středometrážní medailon Františka Smolíka.

Jak již bylo řečeno, manželkou Františka Smolíka byla herečka Milada Smolíková. Za svůj život získal Smolík bezpočet ocenění. Státní cenu získal celkem třikrát. V roce 1931, v roce 1937 za role ve filmech LIDÉ NA KŘE a BATALION a v roce 1951 za roli ve filmu VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI. Titul Národního umělce mu byl udělen už v roce 1953, Řád práce v roce 1958 a Řád republiky v roce 1961. Na filmovém festivalu v Ostravě (1961) získal cenu ankety filmového diváka za nejlepší herecký výkon ve VYŠŠÍM PRINCIPU a za stejnou roli získal na MFF v Benátkách (1960) medaily prezidenta festivalu Bienále.

Petr "Bart" Bartoš