Vladimír Slavínský

Vladimír Slavínský, vlastním jménem Otakar V. Pitrman, se narodil 26. září 1890 v Dolní Štěpánici u Jičína do chudé plátenické rodiny. Od mládí ho přitahovalo umění, hlavně poezie a divadlo. Nadšeně ochotničil. V sedmnácti letech odešel na inzerát, jako milovník, ke kočovné společnosti v Přešticích. Cestou si prý vymyslel svůj pseudonym Slavínský. Hraní ho nedokázalo uživit, proto pracoval v tiskárně a vyučil se typografem a sazečem. Tiskařské povolání střídal s angažmá v divadlech v Třeboni, Čáslavi, Prostějově a Praze. Působil i na poutích jako amatérský zápasník.

Ve dvaceti napsal svoji první divadelní hru „Láska je utrpením“, kterou později přepsal do filmového scénáře. Druhá hra „Boženka lékařka“ byla uvedena v roce 1914 v Lesním divadle. Sám ji režíroval a hrál hlavní roli. Mimoto psal rovněž básně. V roce 1912 se poprvé dostal k filmu napsáním dvou scénářů. Po válce založil s Aloisem Jalovcem firmu Pojafilm a začal naplno natáčet. Filmem byl posedlý a pracoval v něm jako herec, scenárista a režisér.

Jako herec debutoval v roce 1919 rolemi Milana Dumavského (LÁSKA JE UTRPENÍM) a filmovým podnikatelem Rondelem (DIVOKÁ MARYNA). Ve svých filmových rolích udivoval svým akrobatickým uměním a fyzickou zdatností. Jeho nejvýznamnější role byly: inženýr Jiří Orlík (ZLATÁ ŽENA), architekt Karel Hartwig (SNĚŽENKY), cikán Jůra (CIKÁN JŮRA), Petr Horyna (SYN HOR), vladyka Vojemír (SVATÝ VÁCLAV), krejčí (EROTIKON) a ve zvukovém filmu vězeňský kněz (PSOHLAVCI) a úředník (KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ). Jako scénárista se uplatnil již ve svých režisérských debutech a ve třicátých a čtyřicátých letech si scénáře psal pro své filmy výhradně sám (FALEŠNÁ KOČIČKA, ZLATÁ KATEŘINA, STUDENTSKÁ MÁMA, PRVNÍ POLÍBENÍ, JEDNA Z MILIONU, ZLATÉ DNO a další).

Jako režisér po několika úspěšných němých filmech (DIVOKÁ MARYNA, ZLATÁ ŽENA, CIKÁN JŮRA, SYN HOR, Z LÁSKY) a po krátké pauze na rozhraní dvacátých a třicátých let natočil svůj první zvukový film PRÁVO NA HŘÍCH (1932). S filmem získal první výrazný úspěch. Od začátku 30 let byl považován, po Martinu Fričovi, za nejúspěšnějšího režiséra. Většinou natáčel různé pokleslé, sentimentální a naivní filmy. U publika měly úspěch a proto byl producenty vyhledáván.

Natáčel filmy rychle a levně. Na place byl však přísný a nenáviděl improvizaci. Kritika mu často vyčítala stereotypní obsazování herců Antonie Nedošinské, Theodora Pištěka, Lídy Baarové, Věry Ferbasové, Františka Kryštofa – Veselého, Raoula Schránila a jiných (MATKA KRÁČMERKA, VDAVKY NANYNKY KULICHOVY, ULIČNICE, POKUŠENÍ PANÍ ANTONIE, STUDENTSKÁ MÁMA, ZLATÁ KATEŘINA, ROZKOŠNÝ PŘÍBĚH, FALEŠNÁ KOČIČKA, JEDNA Z MILIONU, SVATEBNÍ CESTA, BÍLÁ VRÁNA, ZLATÝ ČLOVĚK, DĚVČÁTKO Z VENKOVA, SLEČNA MATINKA, HOLKA NEBO KLUK?, ŽABEC).

Z této doby byly nejkvalitnější filmy s Hugo Haasem (často podle námětu Olgy Scheinpflugové) OKÉNKO, MADLA Z CIHELNY a JEJÍ LÉKAŘ. Za okupace přestal natáčet různé pokleslé komedie a národní cítění se snažil povzbudit různými historickými filmy (TO BYL ČESKÝ MUZIKANT, ADVOKÁT CHUDÝCH) a kvalitními komediemi (PŘÍTELKYNĚ PANA MINISTRA, POZNEJ SVÉHO MUŽE, DVA TÝDNY ŠTĚSTÍ, NEBE A DUDY, RYBA NA SUCHU, ZLATÉ DNO, MUŽI NESTÁRNOU, NEVIDĚLI JSTE BOBÍKA? a nedokončený JENOM KROK). Za okupace natočil pod jménem Otto Pittermann tři německé snímky (DIE SCHWACHE STUNDE, SEINE BESTE ROLLE a SIEBEN BRIEFE).

Po válce Slavínský natočil ročně jednu komedii: PRÁVĚ ZAČÍNÁME, POSLEDNÍ MOHYKÁN a jím podruhé zfilmovaná hra „Okénko“ pod názvem DNES NEORDINUJI. Po válce však o jeho filmy nebyl zájem a Slavínský trpěl pocitem, že ho jeho publikum, kterému celý život sloužil, zradilo. Začal natáčet budovatelské drama DS – 70 NEVYJÍŽDÍ (1949). Před dokončením ho však manželka Lída Slavínská (1908 – 1970) našla 16. srpna 1949 v pracovně jejich pražského bytu mrtvého. Bylo mu nedožitých 59 let.

Film DS – 70 NEVYJÍŽDÍ byl nakonec končen a uveden až v roce 1951. V jeho pozůstalosti zbyl námět, který pod názvem PÁRA NAD HRNCEM natočil jeho kolega Miroslav Cikán. I když kritici často Slavínského kritizovali, že točí umělecky podprůměrně filmy a že se chce jen zalíbit nejprostšímu divákovi, jeho průkopnická a vývojářská úloha v začátcích českého filmu je neoddiskutovatelná...

Jaroslav "krib" Lopour